TWENTY-FOUR

7. ledna 2018 v 15:08 | Lenča |  MY THOUGHTS
Další rok za námi a já jsem dneškem zase o rok starší, je mi už 24. Ani se mi tomu nechce věřit, já jsem se zastavila někde na 22 a dál to nepobírám. Někdy minulý rok, když se mě někdo po dlouhé době zeptal, kolik mi je, jsem chvíli tak hleděla a doslova si nemohla vzpomenout :D No a teď je mi o rok víc. S kamarádkou jsem se někdy nedávno bavila o tom, že jsem se vždycky těšila. Že mi bude 15, 17, 18, 19, ale od dvacítky to tak nějak přešlo a ona na to, že už se není na co těšit :D Upřímnost nade vše. Ne, myslím si, že je pořád na co se těšit, ale nemá na to nějak vliv ten rostoucí věk.

Měla jsem angínu a pořád ještě beru antibiotika, takže letošní narozeniny netrávím nijak zábavně, tak jsem si říkala, že aspoň napíšu na blog.

Skoro každý rok jsem něco psala. Před šesti lety, když mi bylo 18, jsem se rozepisovala o tom, jak nikdy nebudu pít. Nedá se říct, že bych nikdy nepila, protože jsem si během té uplynulé doby našla alkohol, který mi chutná, ale nepřeháním to :) V 19 jsem psala o tom, jak se cítím staře. Kdybys tak vědělo, mé milé 19leté, já, že ještě ve 24 po tobě budou pořád všude kam přijdeš, chtít občanku... :D Blížily se stejně jako teď přezidentské volby a já se cítila nadějně. Teď to moc nadějně nevidím, ale pořád věřím a doufám.

A pak mi bylo 20. Prokrastinovala jsem od učení na maturitu a cítila se šťastná. 2014 byl super rok. Ve 21 jsem se vznášela na obláčku zamilovanosti a byla ještě šťastnější. Ve 22 to moc optimisticky nevypadalo, i když v tom článku se to tak snažím podat. A loni? Loni jsem měla absolutně skvělé narozeniny:)

Jak to vidím letos? Hodně věcí ze života jsem psala ve článku shrnujícím rok 2017 a kdybych měla říct, jaký je zatím rok 2018, tak až na to, že jsem nemocná, si nemám na to stěžovat. Jsem fakt šťastná.
 

CESTOVATELSKÉ PLÁNY A SNY

5. ledna 2018 v 18:01 | Lenča |  CESTOVÁNÍ
Na maturitním plese (už to budou 4 roky… cože?!) jsme si měli každý napsat pár vět o sobě, které se pak četli, zatímco nám učitelé dávali šerpy. V mém popisu stála mimo jiné větička, že jednou procestuju celý svět. A pořád tomu věřím. Problémem je, že i když je mnoho způsobu jak cestovat relativně levně, peníze jsou tak jako tak potřeba, a nemám jich samozřejmě neomezené množství. No a těch míst, kam chci, je nepočítaně.


ROK 2017

31. prosince 2017 v 12:32 | Lenča |  MY THOUGHTS
A je to tady. Rok 2017 je u konce. Byl to jeden z těch nejdelších, i když zároveň utekl rychle. V první půlce roku jsem dokončovala bakalářské studium. Psala jsem bakalářku, učila se na státnice, dokončovala poslední předměty bakalářského studia a několik týdnů toho bylo opravdu příšerně moc. Ale zvládla jsem to, a když se pak jednoho krásného červnového dne objevily na internetu výsledky státnic a já se dozvěděla, že jsem to zvládla, byla to neskutečná euforie. Obrovská radost. Milník. Nemohla jsem si zvyknout, že už se vlastně nemusím nic učit.

 


FOTKY Z VÁNOC

29. prosince 2017 v 15:59 | Lenča |  FOTKY
Letošní Vánoce byly pěkné. Strašně rychle jsou zase pryč, ale užila jsem si je. Nechtělo se mi psát o nich sáhodlouhé články, ale aspoň se s vámi podělím o některé fotky z vánočních svátků.


MŮJ BATACLAN

28. listopadu 2017 v 10:24 | Lenča |  MY THOUGHTS
Můj Bataclan je kniha, komiks francouzského grafika vystupujícího pod pseudonymem Fred Dewilde, ve které kreslí a píše o tom, co prožil 13. listopadu 2015 v pařížském klubu Bataclan. Fred Dewilde je totiž jeden z přeživších tohoto teroristického útoku v Paříži.

"Nepleťme se v tom, kdo je opravdový nepřítel: ten nemá specifickou barvu plati nebo jedno náboženské vyznání. Nepřítelem je fanatismus, strach a šílenství vedoucí k válce. Nepřítelem je chaos, který chce islámský stát vyvolat vražděním napříč světem, na víře oběti nezáleží. Vraždí všechny, kteří se k němu nehlásí, a snaží se poštvat jedny proti druhým. Nepřítelem je ten, kdo jeho tlaku podlehne a odpoví na nenávist nenávistí."

Když tohle dokáže říct i muž, který si to prožil, který ležel v kaluži krve mrtvých a málem i sám umřel, proč to nedokáže každý. Ta kniha není dlouhá, má všehovšudy 50 stran s tím, že půlka je komiks, takže to člověk přečte třeba za hodinu. Stojí to za to a určitě bych ji doporučila všem. Jelikož kniha není dlouhá, není toho moc, co říct, aniž bych vám nevyzradila všechno. Takže jen, stojí za přečtení, rozhodně jo.


JAK NA VÁNOČNÍ DÁRKY.

26. listopadu 2017 v 14:53 | Lenča |  BLOGOVÁNOCE
Pokud hledáte článek typu "co dát klukovi", "co dát mamce" a podobně, tak bohužel nejste na úplně správném místě, a to proto, že si myslím, že každý z nás ví nejlépe, co má rád/a naše maminka, přítel, dědeček, kamarádka nebo bratr. Každopádně vám můžu poradit, jak zhruba na to, nebo aspoň se podělit o to, jak dárky vymýšlím já.

Asi každý víme, že pro některé členy rodiny je těžší vymýšlet dárky než pro jiné. Ať už ale vymýšlím jak obdarovat kohokoliv, vždycky se snažím zamyslet nad tím konkrétním člověkem a co má rád, co ho zajímá a baví. Ideální je vydat se z někým do obchoďáku a nenápadně sledovat, co toho člověka kde zaujalo a od toho si odvodit, co bychom mu třeba mohli dát. Někdy stačí jen naslouchat a hned máte plný kopec tipů, co by se dalo koupit. Skoro nikdy to není tak těžké.

Osobně nemám moc ráda takové ty "užitečné dárky". Jako jo, na jednu stranu je fajn, když dostanete něco, co tak jako tak potřebujete, a nemusíte si to kupovat sami, ale v takovém případě to pak pro mě samotnou trochu ztrácí ono kouzlo Vánoc. Taky nemám úplně ráda, když o hodně dárcích vím už dopředu, že je dostanu. Většinou to tak stejně dopadne, ale vždycky jsem ráda, když se najde aspoň pár takových, které jsem třeba nečekala a ze kterých můžu mít opravdovou radost ve chvíli, kdy si je rozbalím.

Jsem toho názoru, že nejlepší dárek je takový, který by si člověk sám za normálních okolností nekoupil.


O CHESTEROVI, HUDBĚ A DEPRESI.

7. listopadu 2017 v 18:16 | Lenča |  MY THOUGHTS
Nejsem zas takový blázen do hudby. Líbí se mi dost písniček, co slyším v rádiu. Když se mi písnička líbí, tak ji poslouchám a často nevím nic nebo jen málo o interpretovi, který ji zpívá. Mám jen hrst oblíbených kapel a zpěváků, zpěvaček. Moc ráda poslouchám hudbu, ale je jen opravdu málo interpretů, na jejichž koncert bych nějak extra toužila jít. Linkin Park byli něco jiného. Byli, jsou a budou. Moje nejoblíbenější kapela ze všech. Psala jsem o nich už několik článků a psala jsem i článek po smrti Chestera, ale pořád mi to přijde málo.

Ten koncert, který jsem měla to štěstí letos v červnu zažít, byl to nejlepší. Ta atmosféra byla neskutečná. Nedá se moc slovy popsat, jak moc to pro mě znamenalo, ale vím určitě, že na ten zážitek nezapomenu. A mrzí mě šíleně, že už to nebudu moct nikdy zažít znova. Budu ráda, pokud budou Linkini fungovat dál, ale všichni víme, že už to nemůže být stejné.

Co se týče Chestera, byla jsem na dně, když jsem se dozvěděla, co se stalo. Jak jsem už psala, Linkini pro mě byli vždycky ti nejlepší a poslouchám je kdykoliv potřebuju tak nějak pomoct sama se sebou. Bude to znít možná trochu hloupě, ale když poslouchám jejich písničky, někdy se v nich vidím. V těch těžkých chvílích to dokonale vystihuje, jak se cítím. Vím, jaké to je cítit se hodně špatně. Naštěstí jsem na tom nebyla až tak zle, ale potom, co se Chester zabil, jsem měla šíleně hrozné pocity a bála se, jaké by to bylo, kdybych na tom někdy opravdu byla až tak špatně. Nevím proč, ale měla jsem potřebu napsat tenhle článek. Leží mi to už nějakou dobu v hlavě.


Někdy je to moc těžké, ale kdyby náhodou, nezapomeňte, že existuje cesta. Někdy se může zdát, že žádná není, ale myslím, že když si včas řeknete o pomoc, může být téměř z čehokoliv zase dobře :)

O TOM, JAK NEPIJU KAFE.

3. listopadu 2017 v 22:29 | Lenča |  MY THOUGHTS
Tak zhruba od svých čtrnácti jsem se naučila pít každé ráno kafe. Mívala jsem problémy s nízkým tlakem a točila se mi hlava, takže mi kafe v podstatě bylo předepsáno od doktorky. A pomohlo to.

No a na začátku minulého týdne jsem si řekla, že zkusím chvíli, co se stane, když to kafe pít nebudu. Měl to být jen takový týdenní pokus, a ani teď rozhodně neříkám, že ho zase pít nezačnu ani že si ho nebudu dávat příležitostně, v kavárně a tak. Ale co chci říct je, že jsem prostě během minulého týdne tak nějak zjistila, že se bez kafe cítím líp.

Hlava už se mi moc nemotá, a když ano, tak se to stává bez ohledu na to, jestli v sobě mám nebo nemám kafe. Určitě už jste taky slyšeli, jak je to s kávou a energií. Původně jsem se to chtěla pokusit nakreslit, ale našla jsem pro ten účel přesný graf. To červené je kafe, zelené čaj.


A potvrdilo se mi, že je to naprostá pravda. Ráno je občas těžší se probouzet, ale zato později mám té energie určitě víc. Většinou si dávám svůj milovaný English breakfast z Anglie, který je po ránu to nejlepší, nebo občas taky zelený čaj. Mám kávu moc ráda, ale minimálně stejně tak moc mám ráda i čaj a mám té energie celkově určitě víc a jsem míň unavená :) Takže v tomhle "experimentu" mám v úmyslu ještě nějakou chvíli pokračovat.

KONEC PRÁZDNIN.

21. září 2017 v 11:50 | Lenča |  MY THOUGHTS
Dneska to nebude článek na jedno konkrétní téma, ale spíše takový mišmaš ze života, co je nového a tak podobně. Prázdniny mi skončily v podstatě tento týden a musím říct, že jsem si je letos užila úžasně. Byly jedny z nejlepší, možná snad i nejlepší léto ze všech :) Byla jsem v Berlíně a v Nice, strávila jsem celkem dost času s bráchou, kterého jsem tu měla i na týden na prázdniny. Byla jsem v několika zoo, hodněkrát na koupališti a v letním kině, taky po dlouhé době u táty. Prostě moc pěkné prázdniny, rozhodně jsem se nenudila a zároveň jsem si i odpočinula, a už jsem se i celkem těšila až zase začne škola.

Začínáme oficiálně příští týden, tento jsme měli zatím jen informativní schůzku a taky jsem měla první hodinu baletu. Ano, chodím na balet. Chtěla jsem na něj chodit přes školu už dříve, ale nikdy se mi to nehodilo do rozvrhu, tak jsem byla ráda, že mi to teď konečně vychází. Jak říkám, zatím jsem měla první hodinu, ale je to těžké. Po street dance a zumbě, kde se skáče a je to všechno rychlé, je tohle úplně klidné, ale o to těžší. Ale uvidíme, je to něco jiného a ráda si to ten půlrok zkusím.


Kromě školy teď dost učím, firemní kurzy, a baví mě to. Když kvůli tomu bez problému vstanu před šestou ráno, i když venku padají trakaře, tak si myslím, že už to něco vypovídá o tom, že mě to baví :D Ráda si vymýšlím aktivity do hodin a plánuju ty lekce a baví mě prostě být s těma lidma na hodině a učit je něco nového.

Tak jo, to bude pro dnešek všechno, mějte se a až mě zase napadne něco, o čem chci napsat, tak to určitě napíšu :)

PŘEKRÁSNÉ NICE.

17. září 2017 v 20:13 | Lenča |  CESTOVÁNÍ
Byli jsme s L. na dovolené ve Francii. Moc jsem tam chtěla a jsem hrozně ráda, že jsme si vybrali zrovna Nice. Strašně jsem se tam těšila a pár týdnů před dovolenou jsem žila docela v napětí, že co když se něco stane, onemocníme, bude zas nějaký teroristický útok a tak dále a tak dále, protože určitě taky znáte jak hrozný je ten pocit, když se na něco moc těšíte a nakonec to nevyjde. Ale vyšlo, a tak jsme 5. září nastoupili do letadla a rozlétli se směrem k Francii.

Nice je město na jihu Francie, jen pár kilometrů od Monaka, kde jsme taky jeden den byli na výletě; a pak taky nedaleko od hranic s Itálií. Součástí Francouzké riviéry nebo taky Azurového pobřeží, což si svůj název určitě zaslouží, protože to moře tam je opravdu azurově modré a krásně čisté.


Další články