BEZ KAFE TO NENÍ ONO.

13. února 2017 v 11:21 | Lenča |  OTHER STUFF
Nevěděla jsem, o čem napsat článek a Nikča mi poradila kafe, tak jsem si řekla, vlastně proč ne. Je to téma, o kterém určitě budu mít, co napsat.

Já miluju kafe. Myslím, že mám pořád o něco radši čaj, ale záleží na náladě a bez kávy si svůj den neumím představit. Nepiju jí kvanta, dám si jednu, maximálně dvě za den, víc jen opravdu vyjímečně, ale vždycky se cítím líp, když si to svoje jedno kafe můžu dát. Začala jsem kávu pít tuším tak ve 14 a to (což vás možná překvapí) ze zdravotních důvodů. Mívala jsem hodně nízký tlak a neustále jsem měla problémy s motáním hlavy, tak mi bylo doporučeno buď začít brát nějaké léky nebo jednoduše začít pít kafe.

Určitě bych o sobě neřekla, že jsem nějaký gurmán, stačí mi klasická rozpustná káva. Lógrovou piju jedině z french pressu, kde se prostě toho lógru zbavíte. A taky si dávám hoodně mléka, klidně třetinu nebo někdy i polovinu hrnku. Jinak, když jdu na kafe někam do kavárny, tak si snad ani nedávám nic jiného než buď latté nebo latte macchiato, občas cappuccino. A jakou kávu máte rádi vy? :)


 

DEADPOOL

4. února 2017 v 20:16 | Lenča |  MOVIES
Tak jo, na začátek musím říct, že až na výjimky nemám ráda akční filmy. Filmy, kde se zabíjí, střílí, všude lítá krev, to není nic pro mě. Na druhou stranu, takové ty filmy o superhrdinech mě celkem baví, třeba Spidermana, toho vyloženě miluju :D Ale je nutno říct, že Deadpool je úplně, ale úplně jiný druh filmu.


Deadpool je příběh muže, kterému je jednoho dne diagnostikovaná rakovina. A protože rozhodně netouží umřít, rozhodne se pro to jediné řešení, které se ale ukáže jako ne příliš skvělé.

Na můj vkus bylo v tomhle filmu až moc všeho toho střílení a nechutností v podobě zabodnutých mečů ve všelijakých částech těla nebo odřezávání všemožných částí těla. No prostě, asi si to dovedete představit. Chvílema bych to trochu zkrátila, dvě hodiny je na takový film až moc, a nejvíc se mi stejně na líbila ta část s love story.

Na druhou stranu se mi ten film přese všechny výhrady dost líbil. Nejvíc snad proto, že je úplně úplně jiný než cokoliv jiného v tom, že hlavní postava - Wade/Deadpool - neustále mluví přímo k vám, divákům. Jakože, ví o sobě, že je filmovou postavou a dává to najevo. Je to hrozně vtipné. Sama hlavní postava celkově mi přišla dost vtipná. Umí si sám ze sebe udělat srandu, a proto je Deadpool prostě super. Určitě můžu doporučit :)

TRHÁNÍ OSMIČEK.

3. února 2017 v 15:28 | Lenča |  OTHER STUFF
Třetí stoličky, zuby moudrosti nebo jednoduše osmičky. Já už jsem si s nimi zažila své a protože to je celkem častý problém, napadlo mě, že o tom napíšu článek.

Už skoro před dvěma lety jsem měla dost velké problémy s oběma levýma osmičkama, střídaly se chvíle, kdy byly v pohodě, ale pak to zas naprosto nesnesitelně bolelo, a tak bylo nejlepším řešením nechat si je vytrhnout. U prvního zubu mi přišlo horší to samotné trhání, trvalo to celkem dlouho, ale zase po vytrhnutí se to zahojilo rychle a bolelo to jen fakt krátkou dobu.

Pokud s tím sami nemáte zkušenosti, tak vám musím říct, že samotné trhání opravdu nebolí. Dělá se to pod anestezií a nejvíc na tom bolí ta injekce, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Sice pak cítíte, co se vám děje v puse, chvilkama to dost tlačí, ale nebolí to. O něco horší je pár dní po trhání, ale spíš je to takové nepříjemné než vyloženě nějaká šílená bolest.

 


PSÍ POSLÁNÍ

31. ledna 2017 v 21:17 | Lenča |  MOVIES
V sobotu jsme byli s bráškou a Lubíkem v kině na Psím poslání. A byli jsme nadšení, fakt hodně dobrej film, zvlášť pokud máte rádi psy, tak jako my :) Až se mi dostane do ruky, tak si určitě přečtu i knihu, na jejíž námět byl film natočen.

Psí poslání je hrozně pěkný a místy hodně smutný film. Ve zkratce je to film o psovi, který hledá, jaké je jeho životní poslání. Je to Bailey žijící se svým chlapcem Ethanem a pak policejní fenka zachraňující lidské životy. A drobný psík s krátkýma nožkama dělající společnost zpočátku osamělé studentce.

Nevím moc, co bych o tomhle filmu měla psát, musíte ho vidět. Je to vtipné a roztomilé a dojemné a prostě všechno, co si od takového filmu můžete přát. A taky hodně zajímavý náhled na to, jak o věcech uvažují pejsci, a hlavně jak moc jinak o věcech uvažují než my lidé :D

Z herců mi tam přišel tak nejznámější určitě Dennis Quaid, znám ho hlavně z Pasti na rodiče, kde hrál tátu. Jo a režíroval to Lasse Hallstrom, což je mimojiné i režisér Čokolády :)

Pokud máte rádi rodinné filmy nebo psy, pokud se vám líbilo třeba Marley & já, určitě na tenhle film koukněte. Mně osobně se opravdu moc líbil.



KNIHY NEKNIHY

28. ledna 2017 v 18:06 | Lenča |  BOOKS
Dneska chci napsat něco málo o několika takových mých "knihách neknihách". Začalo to Destrukčním deníkem, který nejspíš většina z vás už minimálně někde viděla nebo o něm slyšela. Ten mám doma už nějakou dobu a kdysi dávno jsem o něm i psala článek. Mám takovéhle tvořivé knížky hrozně ráda a tak vám dneska povím něco o třech dalších, které se mi dostaly do rukou.

Z bookdepository jsem si nedávno objednala dvě knížky: 642 věcí, které máte nakreslit a 642 věci, o kterých můžete napsat, protože se mi to hrozně líbilo a nestálo to ani tak moc. Je to samozřejmě všechno anglicky a i já mám občas problém některým výrazům rozumět, ale všechno se dá najít :) Je to hrozně fajn knížka. Nejvíc se mi líbilo kreslit třeba sněžítko z Paříže anebo taky kočičí oko, přičemž jsem sledovala naši Lízu, jak vypadají její oči :D


CO BY BYLO JINAK.

24. ledna 2017 v 21:21 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Téma týdne "Jeden chybný krok" se mi hodně líbilo už, když jsem ho viděla v anketě a dlouho jsem přemýšlela, o čem bych na tohle téma mohla napsat. A tak jdeme psát.

Moji rodiče měli oba necelých devatenáct, když jsem se narodila. Tou dobou ne až tak úplně neobvyklá věc, ale nedokážu si to představit. Mně je teď 23 a oni v tomhle věku už měli 4letou holčičku. Nebyla jsem plánované dítě, ale moji rodiče to zvládli skvěle. Nikdy by mi neřekli, že litují, že mně měli tak brzo. Ale kdyby mě tenkrát neměli, možná by to pro ně dopadlo všechno jinak. Táta by nejspíš šel na vysokou, máma by si dodělala maturitu. Možná by měli snazší život, kdoví.

Trochu jsem o tom teď v poslední době přemýšlela, protože když to tak řeknu, nikdy nevíte, co se stane. Samozřejmě, jsem zodpovědná a dělám, co je potřeba, abych se těhotenství prozatím vyhnula. Ale stačí málo. A kdyby se to stalo, to dítě bych měla moc ráda, stejně jako moji rodiče měli a mají mě. Ale vím, že by to všechno změnilo. Já se dost těším, až budu mít děti, protože mám děti hrozně moc ráda a vím nebo aspoň věřím, že budu dobrá máma. Ale tohle všechno chci až za pár let.

Letos ze mě bude Bc. a pak chci dál pokračovat ve studiu. Chci si sehnat práci, která mě bude bavit a naplňovat a kam budu ráda chodit. Chci cestovat a hodně toho zažít, hodně vidět. Získat od života to, co chci. A kdyby do tohohle mého scénáře zničehonic přišlo dítě, všechno by bylo jinak.

A stačí málo. Možná jde prostě jen o to se přizpůsobit tomu, co vás potká. Vytěžit z toho, co máte co nejvíc a být šťastní. Trošku jako v tom filmu Pasažéři. Někdy už věci nemůžete změnit a musíte s nimi žít. Tak proč nežít šťastně :)


DÍVKA VE VLAKU (FILM)

23. ledna 2017 v 13:09 | Lenča |  MOVIES
V létě jsem četla naprosto skvělou knížku a před pár dny jsem viděla hodně špatný film. Skoro se mi nechce věřit, že jde o tu stejnou věc. Můj článek o knižní Dívce ve vlaku si můžete přečíst tady. A teď už k její filmové verzi.

S odstupem času jsem ráda, že jsem na film nešla do kina, když ho dávali a to jsem na něj v té době fakt jít chtěla. Sice jsem nečetla zrovna nejlepší recenze, ve skutečnosti byly většinou špatné, ale ta knížka se mi fakt hodně líbila. No ale nakonec jsem do kina nešla a viděla film až teď. Žádná škoda.

Jsem zastánce toho, že kniha je skoro vždycky lepší než film, ale nehodnotím zas tak přísně a mám spousty filmových adaptacích, kde jsem četla knížní předlohu, a líbil se mi zároveň i film. Ale tady to fakt nejde. Chápu, že je dost těžké takovou knihu zfilmovat, zvlášť když většina knihy jsou prostě tři hlavní postavy píšící o svých myšlenkách z jejich úhlu pohledu. To musí být dost těžké převést na filmové plátno.

Ten film mi přišel hodně zmatený, skákalo se od jedné věci k druhé a myslím si, že kdybych neměla přečtenou tu knihu, tak bych měla i problémy pochopit, co se vlastně kdy děje. To napětí, co jsem cítila při čtení knihy, mi tady totálně chybělo a u filmu jsem se nudila. Takže nemůžu doporučit, raději si přečtěte knižní verzi :)


SNÍDANĚ, ZÁKLAD DNE.

22. ledna 2017 v 9:44 | Lenča |  FOOD
Dlouho jsem snídaně tak trochu flákala. Když jsem chodila na gympl, tak jsem se vždycky začala snažit každý den snídat, chvíli se dařilo a chvíli ne, a podobné to bylo i když jsem nastoupila na vysokou a vstávala jenom s hrnkem kafe. Ale teď už se mi celkem dlouho daří každodenně snídat a myslím si, že je to nejlepší začátek nového dne, co si můžete dopřát. Já osobně mám nejradši sladké snídaně, takže těm se i budu v tomhle článku věnovat :)


SKORO KONEC LEDNA.

21. ledna 2017 v 10:29 | Lenča |  DENÍČEK
Skoro konec ledna, ale mám napsanou první kapitolu! Sice jsem ji chtěla mít už dávno, ale to nevadí. Dělala jsem zkoušky, které mám už teda za sebou a teď už i tu kapitolu mám. A mám pořád dva měsíce. Zvládám. Musím si to ale hodně a často připomínat. Jsou dny, kdy mi to přijde úplně nemožné a kdy brečím a bojím se, že to nemůžu zvládnout. Ale vždycky to zase pomine. Dám si zmrzlinu nebo čaj a pak k té bakalářce zase sednu a pracuju na ní a věřím, že to zvládnu.

Takže bakalářka, to je teď moje hlavní starost a ještě minimálně dva měsíce bude. Myslím, že z ní a její obhajoby mám větší strach než ze státnic. Ale budu se snažit, napíšu to nejlépe, jak to půjde, a nějak to dopadne. Pokud možno, dobře. Děsím se, že budu mít státnice nebo něco 12. června - 11. je totiž koncert Linkin Park. Ani bych se nedivila, kdyby to tak vyšlo :D Ale uvidíme, budu doufat, že ne, a když jo, tak to budu muset zvládnout i tak.

Kromě školy se teď snažím si sehnat nějakou praxi, byla jsem v několika jazykových školách, ve dvou to zatím nedopadlo a v jedné by ještě mohlo, tak uvidíme. Říkám si, že když už dodělávám bakaláře, tak by nějaká ta praxe byla na čase. Tam, kam jsem chtěla nejvíc, mě bohužel nevzali - nejvíc jsem tam chtěla i proto, že než bych tam začala učit, poskytli by mi i školení, což je samozřejmě mnohem lepší než když by mě hned poslali učit. Mám sice zkušenosti s učením, doučováním a tak, ale vždycky jsem učila jednoho nebo nanejvýš dva lidi, což je něco hodně jiného než když máte nastoupit před větší skupinu. Ale právě v tom potřebuju zkušenosti.

Co bych vám ještě tak pověděla? Těším se na léto. Minulý víkend jsem byla doma a byli jsme s bráškou sáňkovat, což bylo super a snad úplně poprvé, kdy jsem s ním vůbec na sáňkách byla, protože už hodně posledních let sníh takhle dlouho nevydržel. Dokonce i tady v Brně se pořád ta troška drží, a je to pěkný. Ale stejně mám jaro a léto radši :)

Tak jo, zatím se mějte krásně a zase se brzo ozvu :*


LOST AND LOOKING.

17. ledna 2017 v 18:51 | Lenča |  MY THOUGHTS
Znáte ten pocit, kdy si nejste jistí, jak se vlastně cítíte? Mám v podstatě hotový semestr, píšu bakalářku, hledám si praxi. Cvičím, chodím na procházky, jsem zamilovaná, jsem šťastná, zdravá. A pak se něco zlomí, slyším smutnou písničku v rádiu a prostě zase nevím. Mám strach. Jsem nejistá. A nejsem z těch pocitů zrovna nadšená.

Já jsem prostě ráda, když mám tu svou akční náladu, když jdu s někým ven, jdu cvičit, pak dělám věci do školy, prostě jsem v jednom kole a večer usínám únavou, ale jsem radši, když to je takhle, než když pak přijdou ty dny, kdy jdu od ničeho k ničemu, občas udělám něco užitečného, ale nemám z toho ani radost a energie je ta tam. A nevím, čím tyhle moje stavy/nálady vlastně jsou, ani co si s nimi počít.

Na víkend jsem byla doma a i když mě bolel zub a občas jsem se od rána až do večera skoro nezastavila, byla jsem happy a v klidu a spokojená. Těšila jsem se zpátky do Brna, protože to tady mám pořád hrozně ráda, ale já nevím, cítím se teď tak nějak nejistě. Chybí mi tu bráška. Chybí mi tu ty jistoty, co mám doma. Mám tu taky svoje lidi, ale občas mi to asi nestačí, nevím. Občas mám chvíle, kdy nechci být ta zodpovědná holka, co píše bakalářku a hledá si práci, ale prostě jen holka. Bezstarostná. Beze strachu a bez všech těch mých hnusných úzkostí.

Možná ten můj článek ani moc nedával smysl, těžko říct, tak se teď prostě cítím.


Další články