Září 2011

DANCING LESSONS :)

27. září 2011 v 22:00 | Lenča |  MY THOUGHTS
Čau :)

Takže mám za sebou první hodinu v tanečních. Bylo to super :D Překvapivě mi to docela šlo a taky to byla vážně sranda (: Cestou domů jsem si říkala, že nechápu, z čeho jsem byla tak nervózní. Musím říct, že jsem nadšená :) Pokud se rozmýšlíte, jestli jít, určitě jděte... a to říká osoba, které se do tanečních vůbec nechtělo, takže mi věřte :D

Jinak se nic zvláštního neděje. Začínám vážně uvažovat o tom, že bych na VŠ studovala psychologii. Myslím, že bych v tom byla dobrá a taky by mě to bavilo. Seriál Secret Life, o kterém jsem sem psala minule mě přestal bavit po asi patnácti epizodách. Není to špatný, ale přijde mi, že je to hrozně předvídatelný a navíc pořád všechno dokola. Ale neříkám, že tomu nemáte dát šanci, možná vás to zaujme.

Jsem ráda, že je zítra volno, protože nevím, jak bych jinak všechno stíhala. Možná zítra pojedem někam na výlet :D No a když ne, tak půjdu na brusle, když je takový krásný počasí :) Mám skvělou náladu (: Teď se jdu najíst, protože jsem od oběda vůbec nic nejedla a nemám hlad, ale potom bych si zas vzpomněla na jedení tak kolem půlnoci, což není zdravý :D Ne, že by bylo zdravý jíst v deset večer, ale co se dá dělat xD A půjdu psát jednu úvahu do školy. Pak ji nejspíš dám i na blog.

Pa, L.
Z filmu Na Vlásku. Miluju tu písničku i ten film :) Snad nejlepší Disneyovská pohádka (:

MŮJ BRÁŠKA

5. září 2011 v 19:17 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Vždycky jsem chtěla mít sourozence. Když jsem byla malá, trávila jsem spoustu času se svým bratránkem, kterého jsem vždycky brala spíše jako bratra, ale ve skrytu duše jsem toužila po sourozenci. Svého jediné brášku, Matýska, naprosto zbožňuju. Je to asi proto, že se narodil až když mi bylo kolem třinácti, v době, kdy všechny mé naděje na sourozence dávno pohasly.

Pamatuju si na ten den jako by to bylo včera. Byla tenkrát zima a já se chystala na lyžák. Myslím, že jsme se třídou hned další den odjížděli. Vraceli jsme se s mámou a jejím někdejším přítelem (teď manželem) od babičky a já si chtěla jen dochystat pár věcí na hory a jít spát. Nebyla jsem tenkrát tak vnímavá jako jsem teď a spíš než co dělá moje maminka jsem řešila sebe. A kluky :D Už ani nevím, jak mi to tenkrát řekli, ale vím, že mě to strašně překvapilo. Moje první reakce byla, cituji: "Doufám, že to bude holka." Hrozně jsem chtěla sestru :)

Když jsem se otřepala s překvapení, byla jsem nadšená. S radostí jsem s maminkou nakupovala miminkovské oblečení. Uzavírala jsem s bratránkem sázky na to, jestli to bude holka nebo kluk. (I přestože jsem věděla, že mámě doktor řekl, že se má při nakupování soustředit na modrou :D) No a tak jsem sázku prohrála. Ve čtvrtek toho dne, kdy se bráška narodil, jsem zrovna nebyla doma. Máma mi volala asi hodinu předtím, než se malej narodil a říkala, že ji vezou na sál. A večer už mi posílala fotky. Nemohla jsem se dočkat.

Když jsem pak další den Matýska konečně viděla, hned jsem si ho zamilovala. A pak už to šlo rychle. Bráška začal mluvit už v době, kdy ještě neměl snad ani rok (a od té doby ještě nezavřel pusu :D). Je to výjimečné dítě. Má neuvěřitelnou fantazii, radost ze života a spoustu energie. A i když si na něj často stěžuju, jsem nepopsatelně moc ráda, že ho mám.

LA TOUR EIFFEL

5. září 2011 v 18:42 | Lenča |  TVORBA
Obrázek Eiffelovy věže, který se mi vážně povedl. Myslím, že na něj koupím nějaký rámeček a schovám ho k Vánocům strejdovi, kterýmu se líbí všechny moje výtvory (včetně těch, které nejsou povedené ani zdaleka tak jako tenhle).


THE STORY OF ME

4. září 2011 v 13:38 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Jednoho jara devadesátých let se poznali dva mladí lidé, dívka a chlapec. A jak už se občas stává, za nějakou dobu ona dívka zjistila, že je těhotná. Ani jeden z nich to nečekali a už vůbec neplánovali, ale o pár měsíců později se vzali a přestěhovali do domu jeho rodičů. A přestože nebyli dost staří na to, aby byli připravení mít dítě, začali se na něj těšit.

Budoucí máma počítala s chlapečkem a dokonce mu vymyslela jméno Patrik. A o dalších několik měsíců později se místo očekávaného Patrika narodila holčička. Táta jí dal jméno Lenička (a ona si dovoluje podotknout, že je dost ráda, že nemusí být Patricie). Lenička byla šťastné miminko, které mělo sic mladé, ale zato velice milující rodiče a obrovskou rodinu. Postupně v ní rostla jedinečná osobnost. Plachá, tichá a vnímavá po tátovi. Veselá, trochu tvrdohlavá a přátelská po mámě.

První den ve školce proplakala, neměla ráda změny, ale postupně si našla kamarády a zvykla si. Nemohla se dočkat dne, kdy půjde do školy. Když ten den konečně nastal, zamilovala si to tam. Měla své kamarády a ráda se učila. Jediný problém pro ni představoval tělocvik, kterým si později ještě na prvním stupni kazila vysvědčení.

Její rodiče se rozvedli a ona to nebrala nijak těžce, byla ráda. Slyšela hádky a všímala si napětí mezi nimi. Když se lidé berou z toho důvodu, že si myslí, že se musí vzít, ve většině případu to končí buď rozvodem nebo nešťastným manželstvím. Dívka se s maminkou přestěhovala k prarodičům a začala se učit jazyky, ve kterých s pomocí rodičů našla svůj talent.

Ráda četla a psala. Od chvíle, kdy se naučila psát, toužila stát se spisovatelku. Ale její příběh by nikdy nemohl být kompletní bez zmínky Harryho Pottera. První kniha se k ní dostala díky jejímu strýci a zároveň kmotrovi a ona v ní objevila kouzlo. Učila se s Hermionou, smála se s Ronem a necházela odvahu s Harrym.

Později, když dívka začala dospívat, trávit více času s kamarády, prožívat první lásky, byla příšerná. (Vážně, kdybych dnes potkala své třináctileté já, dala bych si facku :D) Pamatuju si jako dnes, když mi bylo asi deset a můj o něco starší bratranec se začal chovat drze ke svým rodičům a dělat průšvihy a dospělí říkali, že je to pubertou. Věděla jsem, že mě má něco takového čekat taky, ale nechtěla jsem to. Říkala jsem si, že taková být nechci. Že mám mamku i tátu ráda a ráda se učím. Že bych k nim nikdy nebyla drzá. Ale pak jsem došla do šesté třídy a moje školní výsledky se zhoršily. Hledala jsem sama sebe. Dělala jsem hlouposti s kamarády, trávila jsem většinu času hloupým holčičím chichotáním a nebyla jsem si jistá, kdo vlastně jsem a jak se mám chovat.

Naštěstí jsem z toho postupem času vyrostla a nejspíš mi pomohl i přestup na gympl. Když jí bylo třináct, konečně získala, po čem vždycky toužila. Sourozence. Brášku. V období zhruba od patnácti do šestnácti let se změnila víc než za celých předchozích patnáct let. Konečně našla sama sebe, zjistila kým je a kým by chtěla být. Co ji baví a co chce dělat. A i když si i teď občas připadá velice povrchní, začala se od té doby zajímat i o důležitější věci než jsou jen řasenky a holčičí časopisy.

A jak tenhle příběh bude pokračovat? To nikdo neví. S trochou štěstí se příští rok podívá do vysněné Anglie, za tři roky úspěšné odmaturuje a půjde na vysokou. Najde si toho pravého a dokáže v životě něco důležitého. Ale jestli se to všechno stane tak, jak by chtěla, to je ve hvězdách ;)