LÁSKA, ŽIVOT A SMRT - 10. KAPITOLA

28. prosince 2011 v 20:46 | Lenča
10
"Jen ta láska je pravá, která se dokáže odříkat."
Karolina Světlá

O víkendu se Ema s Monikou znovu sešly v kavárně. Ema si objednala late macciato a Monika, jejíž bledost se mísila s téměř zelenou barvou, čaj.

"Mluvila jsi o tom už s Davidem? Nebo aspoň s rodiči?" zeptala se kamarádky Ema. Dívka zakroutila hlavou.

"Neví to ani Péťa. Neřekla jsi mu nic, že ne?" Když Ema zakroutila hlavou, pokračovala: "Občas bych si přála, abych si o takových věcech mohla promluvit s Honzou. Vím, že způsob, jakým ho znáš ty, je úplně jiných než jak ho znám já." Ema jen chápavě přikývla.


"Ale nevím, co se s ním včera stalo. Večer a dneska se choval strašně divně. Nestalo se mezi vámi včera něco?" Ema chvíli přemýšlela neschopná vybavit si včerejší odpoledne. Pak jí ale došlo, co se včera stalo a sklonila oči k zemi. Monika se na ni podívala, ale pak se zatvářila vyděšeně.

"Ne, tys mu řekla… řekla jsi mu o mně?" ztišila Monika hlas.

"Ano," odpověděla Ema provinile. Moničina reakce ji ale překvapila.

"Vlastně je to asi dobře. Jsem ráda, že to ví."

____________________________________________________
Monika

Nevěděla jsem, jak začít. Když jsem přišla domů z kavárny, slyšela jsem z Honzova pokoje vycházet hudbu. Věděla jsem, že si s ním musím promluvit a čím dříve to udělám, tím lépe. Jen jsem nevěděla, kde začít. Prostě jsem sebrala odvahu a zaklepala na bráchovy dveře. Seděl u počítače a zrovna poslouchal jeden ze starších hitů kapely Linkin Park.

"Ahoj," začala jsem tiše.

"Čau," odpověděl, aniž by zvedl hlavu. "co chceš?" Sedla jsem si vedle něj.

"Vím, že ti to Ema řekla. To, že jsem těhotná," řekla jsem. Konečně se na mě podíval, jeho pohled však nebyl přívětivý, ale tvrdý. Vypadal smutně a tak trochu zklamaně.

"Co bude dál?" zeptal se, ale znělo to spíše jako zoufalé volání než jako otázka. "Nikdy jsi mě nepotřebovala, nikdy jsi neměla zájem o cokoliv, co se mě týká a teď, když jsi v průšvihu, tak mě potřebuješ?" Zdrceně jsem se na něj podívala a v očích se mi začaly hromadit slzy. Měl pravdu. Myslela jsem, že mě nejspíš pošle pryč nebo odejde, ale neudělal to. Místo toho mě objal.

"Promiň," řekla jsem mu vděčně.

"Víš, že tě mám rád, že jo?" zeptal se a hřbetem ruky mi utíral slzy. Samozřejmě jsem to věděla. Věděla jsem, že mi pomůže. Můj život vlastně nebyl tak špatný, jakým se zdál. Jasně, byla jsem sice těhotná a neměla jsem ani nejmenší ponětí jak si s celou svou situací poradím, ale teď jsem měla kamarádku a bratra, o kterých jsem věděla, že mi pomohou. Byla jsem si naprosto jistá i Petrovou podporou. Osoba, za kterou jsem ale byla povinna konečně jít, byl David. Nechtěla jsem ho vidět a nejraději bych celým těhotenstvím prošla úplně bez něj, ale musela jsem mu to říct. On byl otcem.

Když jsem mu zavolala a navrhla, abychom se sešli, zněl více než překvapeně. Nejspíš nečekal, že spolu ještě kdy budeme mluvit. Chvíli se snažil přijít na nějakou výmluvu, kvůli které by nemohl jít, ale já se odbýt nenechala.

Sešli jsme se ve čtvrtek a David od první minuty každých asi pět vteřin koukal na hodinky. Byla jsem si jistá, že méně příjemné už by to být nemohlo.

"Takže?" zeptal se.

"Tohle není snadný, takže přejdu rovnou k věci," nadechla jsem se. "Jsem těhotná." V tu chvíli jsem myslela, že se o Davida pokouší infarkt.

"Ne, ne, ne, to není možný! Seš si jistá, že je to moje?" zkoušel se zoufalstvím v hlase.

"Jo, naprosto jistá." Bohužel nebylo možné, aby to bylo někoho jiného. "S nikým jiným jsem nespala." Jeho zoufalství na vteřinu vystřídalo překvapení. Nekomentoval to.

"Tak si to nech vzít, je to něco přes měsíc, to ještě určitě můžeš. Nevím, jestli se to platí, ale můžu ti na to něco dát." Neměla jsem za ním vůbec chodit, mohlo mě napadnout, že přijde s něčím takovým. Nenáviděla jsem se za to, že jsem tuhle obrovskou chybu udělala zrovna s ním.

"Ne," vyhrkla jsem rázně. "To neudělám. Zatím jsem si to nerozmyslela, možná ho nakonec dám k adopci. Ale pokud se rozhodnu si ho nechat, budeš mi muset dávat nějaké peníze." Pak jsem beze slova odešla. Mohlo mě napadnout, že to dopadne takhle.

__________________________________________________
David

Ležel jsem v posteli ve svém pokoji a chtělo se mi křičet. Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy brečel, ale dnes jsem se na to rozhodně cítil. Ještě včera byl můj život absolutně perfektní a bezstarostný. Dnes jsem se mohl jít zahrabat. Můj život už nikdy nebude bez starostí, když za pár měsíců budu otcem.
 


Komentáře

1 Tinna Tinna | Web | 28. prosince 2011 v 22:20 | Reagovat

díky já se na to podívám a zkusím to přelouskat :D angličtinu se učím tři roky, tak mi jdou většinou ty lehčí věty :D a většinou, když se pokouším povídku v ájině přelouskat tak to hodím do toho pitomého překladače což je na hovno a možná si tím ani neprocvičím :-(

jinak k té tvé kapitole.. Když jsem četla Moniku, tak jsem u toho hodně přemýšlela o těch sourozencích..já jsem totiž jedináček.. no jinak napadlo mě, že bude David tak reagovat a chtít to vzít..

2 Tinna Tinna | Web | 28. prosince 2011 v 22:25 | Reagovat

teď jsem si to otevřela a nemohla jsem uvěřit vlastním očím jak je to dlouhý :D jestli to vážně dočtu v angličtině dokonce tak jsem..fakt borec :D

3 Tinna Tinna | Web | 28. prosince 2011 v 23:28 | Reagovat

Máš pravdu tahle fakt stojí za to to přelouskat sice jsem někde v polovině prologu ( a to do toho hledám ještě něco jinýho) a už takhle se mi to moc líbí :-) No právě tři roky to je málo..já měla totiž hlavní jazyk celou dobu a ještě mám němčinu.. no a právě v lednu přijede k nám do školy agentura, že by jsme na čtyři měsíce pracovali v zahraničí a já mám pocit, že kvůli tý mí angličtině to nepůjde :-( jinak být jedináček..já to taky nesnáším.. chybí mi ty vztahy mezi sourozenci.. zvlášť, když čtu takhle ty povídky ta si na to vzpomenu..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama