LÁSKA, ŽIVOT A SMRT - 11. KAPITOLA II

31. prosince 2011 v 0:20 | Lenča
Monika

Byla jsem ráda, že můžu konečně zase strávit večer se svým nejlepším kamarádem. Po rozhovoru s Davidem jsem se celkem paradoxně cítila šťastněji než předtím, vyrovnaněji. Ulevilo se mi při vědomí, že to ví, i když jeho reakce byla jaká byla. Věděla jsem, že to zvládnu i bez něj, vždyť jsem to přece já! Dnes nastal čas, kdy jsem to musela říct i Petrovi.

"Ahoj," volala jsem hned, když jsem Peťu zahlédla od branky.


"Jé, ty už jsi tady. Čau!" odpověděl vesele zatímco Micky mě chtěl radostí snad sníst. "Mamka a Ema dnes s Rozárkou pekly koláčky, tak doufám, že máš hlad." Měla jsem chuť ho zulíbat, hlady jsem totiž skoro neviděla. Od té doby, co jsem krmila kromě sebe ještě i dítě, jsem si připadala jako bych celé dny nedělala nic jiného než jedla.

"Umírám hlady!" přiznala jsem. Pak jsme si i s koláčky pustili Forresta Gumpa, náš nejoblíbenější film ze všech. Viděli jsme ho spolu už nejméně desetkrát, ale zatímco dřív Petr vždycky předstíral, že ho to absolutně nedojímá, zatímco jsem si já utírala slzy, dnes jsme plakali oba. Po filmu jsme si v jeho pokoji pročítali časopisy, poslouchali písničky a hádali se, která z těch dvou klasických kapel je lepší - já říkala, že Abba, on byl spíše pro Beatles.
_______________________________________________________
Petr

Po chvílí jsme už jen poslouchali hudbu, povídali si o věcech a smáli se. Najednou ale Monča zvážněla.

"Peti, musím ti něco říct," začala. Ale ne. Žádná dobrá konverzace nezačíná slovy "musím ti něco říct".

"O co jde?" ptal jsem se. V rádiu hrálo One od mých oblíbených U2. Promluvila, aniž by se mi podívala do očí.

"Čekám dítě." Myslel jsem, že se přeřekla nebo že prostě jen špatně slyším, to přece nebylo možné.

"Cože?" zeptal jsem se tedy ještě jednou.

"Jo, slyšíš dobře. Jsem těhotná," řekla znovu. Bez přemýšlení jsem udělal první věc, která mě napadla. Objal jsem ji. Teď mi bylo jasné, na co Ema narážela odpoledne, když jsem s ní mluvil.

"Neboj, to bude dobrý. Pomůžu ti, s čím budeš chtít. Jsem tady pro tebe," ujišťoval jsem ji a myslel jsem to vážně. Věděl jsem, co se stalo tenkrát na večírku po tom, co jsem ji odmítl a cítil jsem se za to částečně vinen. Nikdy by mě ale nenapadlo, že z toho vyjde něco takového. Věděl jsem, že své kamarádce musím pomoct. Bylo mi jasné, že by si Monika dokázala poradit i sama, ale právě proto jsem jí musel pomoci.

"Mimochodem, víš k čemu se dnes chystají Ema s Honzou?"
______________________________________________________________
Honza

Ema přišla přesně, kdy jsme se domluvili a zdála se být v dobré náladě. Měla na sobě svůj fialový svetr, o kterém věděla, že ho na ní zbožňuju, a kostkovanou sukni. Ve chvíli, kdy vešla, jsem hned ucítil její sladce jahodovou vůni. Po tom, co Monika odešla z domu, jsem se snažil, aby dům vypadal tak pěkně, jak je jen možno a když Ema vešla, bylo mi jasné, že se mi to povedlo.

"Víš, co mi tohle připomíná? Sofiin dům. Tam jsou pořád svíčky, hrající hudba a spousta jídla a takové to kouzlo…" začala. "Je to krásný." Poté mě políbila. Nechtěl jsem nikam spěchat. Pokynul jsem jí, aby se posadila, ale mé gesto nejspíš vypadalo spíše směšně než účelně, protože se začala smát.

"Tak co jsi dneska dělala?" zeptal jsem se.

"Myslíš kromě toho, že jsem se snažila vypadat krásně?" zasmála se.

"Ty se o to snažit nemusíš, vypadáš krásně pořád," odpověděl jsem. Možná to znělo jako otřepaná fráze, ale já to myslel vážně. Znal jsem ji v teplákách, bez make-upu a krásného účesu, vždycky jí to slušelo. Podívala se do mých očí a usmála se. Já jí její pohled oplácel, nemohl jsem uvěřit, že mám to štěstí být s někým jako je ona. Zlehka jsem ji pohladil po tváři, odhrnul z jejího čela pramínek zrzavých vlasů a pak ji políbil.

Naše rty se nezměnili, nezměnili jsme se ani my a přesto byl náš polibek tak moc jiný než ty ostatní. Byl vášnivější a plný očekávání. Ani jeden z nás nevěděl, co čekat, oba jsme měli trochu strach, ale stále jsme to byli my dva. Jeden druhého jsme milovali více než sami sebe a to, co se mělo stát bylo jen dalším skvělým krokem našeho už tak báječného vztahu.

"Miluju tě," pošeptala.

"Miluju tě," řekl jsem i já. A pak se to stalo.
_________________________________________________________
Ema

Za svůj život jsem slyšela desítky příběhů lidí o tom, jak strašné a trapné bylo jejich poprvé, které působili můj strach. Když ale přišlo naše poprvé a byli jsme tam my dva, já a on, on a já, Ema a Honza, ti dva, jejichž láska tam byla vždycky a byla nesmrtelná, a stalo se to mezi námi, bylo to krásné. Nepopsatelné. Dokonalé. Hrálo I Do It For You od Bryana Adamse. Dlouho do noci jsme si povídali. Bavili jsme se a bylo to tak přirozené jako vždycky, jako kdyby se nic nestalo. Bavili jsme se i o tom, co se stalo a věděli jsme, že tím dnem se mezi námi něco změnilo, ale nebyla to změna zlá. Šlo o jednu z těch změn, kterých se ze začátku bojíte, ale když jsou tady anebo jsou už za vámi, zjistíte, že se vlastně nebylo čeho bát.

Smáli jsme se a usnuli jsme v objetí. Usnuli jsme a já si připadala jako ta nejšťastnější dívka na světě. Milovala jsem Honzu a on miloval mě. Zbožňovala jsem svůj život.
 


Komentáře

1 Tinna Tinna | Web | 1. ledna 2012 v 17:07 | Reagovat

To bylo tak krásný! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama