LÁSKA, ŽIVOT A SMRT - 4. KAPITOLA I

9. prosince 2011 v 18:56 | Lenča
4
"Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro toho, kdo v ní neumí číst."
Carlo Goldoni

Ema měla na škole množství kamarádů, ale její skutečně nejlepší kamarádkou byla Sofie, která se sice do města přestěhovala teprve před několika měsíci, ale Ema v ní našla naprostou spřízněnou duši. Obě zbožňovali matematiku, což je u šestnáctiletých dívek poměrně vzácné. Líbily se jim stejné knížky, stejné filmy, stejné šaty, které si také často půjčovali. Sofiinou věcí byla radost.


Její dům byl jako kouzlo. Když tam Ema poprvé vešla, cítila se jako v pohádce. Jako by vešla na místo, kde je možné všechno. Sofie žila jen s matkou, která byla umělkyní a jako taková naplnila jejich dům nejen láskou, ale i knihami, obrazy, květinami, hudbou. Vše bylo tak nádherné a dokonalé jako by to už s oním domem na onom místě vyrostlo. A přesto, kdybyste všemi objekty pohnuli kdovíjak, kouzlo by bylo pořád stejné. Sofiina máma, Zuzana byla úžasná.

"Dobře, pět minut mě poslouchej a nepřerušuj," přiběhla k Emě v pátek ráno Sofie.

"Už teď se děsím, co z tebe vyleze, ale mluv."

"Dneska večer je v klubu party. Víš, jakej mám názor na alkohol, kouření a podobně. Stejnej jako ty. Takže nebudeme pít ani nic podobného, ale prosím prosím, pojď se mnou. Bude tam Tobiáš a ty víš líp než kdokoliv jinej, jak moc se mi líbí," vychrlila ze sebe Sofie.

"Tak jo," odpověděla Ema.

"Tak si to aspoň… Počkat, cože?" Sofie údivem otevřela ústa.

"Říkám, že jo," zakřeknila se. Pak ponořila ruku do tašky, vytáhla z ní svůj mobil a vyťukala smsku Honzovi. Rozhodně dnes nehodlala dělat Sofii křena. Věděla jak to dopadne s ní a Tobiášem, a ona tam nehodlala být po zbytek večera sama.

"JASNĚ, ŽE PŮJDU ;)" přišlo jí odpovědí o několik vteřin později.

________________________________________________________________________
Ema

Ten den večer mě Honza vyzvedl u nás doma. Sofie u nás strávila celé odpoledne, přičemž hodinu řešila se mnou, co si má vzít na sebe, ale když viděla moje nevelké nadšení, raději se přemístila za Petrem. Petr, přestože byl kluk, věděl o módě a šatech tisíckrát víc než já, která jsem na sebe hodlala hodit první sukni nebo šaty, které najdu. Nebo druhé? Ne, ty jsou hrozné. Jak se má holka oblékat pro kluka, který je její celoživotní nejlepší kamarád a zároveň potencionální přítel? Ano, tyhle jsou pěkné.

V osm už byli Petr a Sofie spolu na cestě na party a já čekala na Honzu. Přijel včas, se stejně roztomilým úsměvem ve tváři jako vždycky a zdánlivě ležérně rozcuchanými vlasy, přestože mi bylo jasné, že aniž by to někdy přiznal, strávil nad daným účesem skoro více času než já nad svým. Vystoupil a galantně mi otevřel dveře na straně spolujezdce.

"Sluší ti to," řekl, když se vrátil do auta a mrkl na mě, což dělal neustále a tak často, že to ztrácelo jakýkoliv význam. Jeho slova bylo to, co mě dostalo.

"Díky?" podivila jsem se. Honza se začal smát. "Čemu se směješ?" ptala jsem se, ačkoli mi to bylo jasné. Přece jen už jsme se znali spoustu let.

"Je to zvláštní, že? Ty a já," řekl s úsměvem, i když byl očividně stejně nervózní jako já, což jakýkoliv humor postrádalo. Pak se jeho výraz změnil, podíval se mi do očí. Dostal mě.

Dříve bych po takovém gestu ucouvla stranou nebo se aspoň podívala někam jinam, ale dnešní večer byl nový, jiný, zvláštní. Opětovala jsem mu jeho hluboký pohled a v mém břiše kroužily tisíce motýlků. Když se ke mně naklonil a políbil mě, připadala jsem si jako v kómatu nebo ve snu. Jeho rty voněly peprmintem. Pohladil mě po tváři a druhou rukou si pohrával s mými vlasy. Já se ho držela kolem krku. Připadala jsem si jako v sedmém nebi.

Když se naše rty po pár minutách oddělily, ani jeden z nás se neubránil smíchu. Smáli jsme se absurditě celého roku a naší minulé hlouposti. Naše přátelství nebylo něco, co by láska zničila. Bylo to více než "jen" přátelství. Byl to pocit absolutního souladu, neschopnost zůstat v závěsu za tím druhým, jako dva póly magnetu.

_____________________________________________________________________________
Petr

Nemám rád hlučné diskotéky, zakouřené bary a podobné věci a tak se není čemu divit, že se mi ani na onu holkami plánovanou party nechtělo. Monika, jedna z organizátorek večera a zároveň moje nejlepší kamarádka, mě ale nakonec přesvědčila.

Když jsem Sofii pomáhal vybrat ty nejlepší šaty pro páteční večer, opravdu jsem se bavil. Když se na tu dívku podíváte, nemůžete se ubránit dobré náladě. Její přítomnost je jako lék na všechny nemoci. Zatímco Ema čekala na Honzu a vůbec se nesnažila vypadat krásně - jistě, že se o to snažila, stejně tak jako každý jiný, kdo je zamilovaný - my jsme se Sofií vyrazili. Před klubem si ještě upravila make-up ve zpětném zrcátku a vyšla, nebo spíše pomalu vyběhla z auta.

Když jsem vyšel i já, holky, které postávaly před vchodem, si začaly šeptat a hihňat se. Nesnáším holčičí špitání, navíc to působí vážně nepříjemně. Než jsem stačil dojít dovnitř nebo vůbec cokoli udělat, vrhla se ke mně Monča. Moje přátelství s Monikou fungovalo hlavně díky tomu, že jsme byli dva lidé na škole, co nejvíc ovládali módní trendy. Neměl jsem rád některé její hloupé nálady a stavy, ale za ty roky, co jsme se znali, jsem si na ní oblíbil i nehezké stránky její osobnosti.

"Čau Mony!" zavolal jsem. I když jsme stáli venku, přes hudbu nebylo slyšet vlastního slova.

"Ahoj," opětovala můj pozdrav nadšeně. "Z tohohle bude zpráva dne. Petr Grey poprvé na party! Tak pojď tancovat, brouku." Pak už mě zatáhla dovnitř na taneční parket. Tanec jsem měl na rozdíl od diskoték a hlučné hudby rád. Lásku k němu jsem nejspíš zdědil po matce, která byla velmi dobrou tanečnicí.

O pár desítek minut nebo možná i několik hodin později jsme byli oba tak unavení, že jsme si od tance museli dát přestávku. Navrhl jsem, abychom se prošli. Věděl jsem, že asi pět minut odtud je pěkné místo a byl jsem si jist, že pokud jej někdo dokáže ocenit, bude to právě Monča.

Chvíli jsme si sedli na lavičku a vnímali krásu toho místa zatímco k nám zdálky nejasně doléhaly poslední tóny písničky Robbieho Williamse. Bylo to uklidňující. Pak se ale něco stalo. Monika se na mě krátce podívala a pak mě bez varování a naprosto neočekávaně políbila. Odtrhl jsem se od ní. "Co to děláš?"

"Já? Co děláš ty? Vždyť k sobě přece oba cítíme to stejné a ty to víš," vyhrkla a chtěla své rty znovu přiblížit k mým. Zastavil jsem ji. Nebyl jsem si jistý, co říct. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli je vůbec něco, co bych mohl v takové situaci udělat nebo říct bez toho, aby ji to ranilo.

"Promiň," zašeptal jsem jenom. "Moni, jsi krásná holka, což ty samozřejmě dobře víš. Ale já… mně…" Nebyl jsem si jistý, jak vlastně dokončit větu. Ani já jsem si nebyl úplně jistý svými vlastními pocity a rozhodně jsem nebyl připraven o nich s kýmkoli mluvit. I když to byla kromě Emy moje jediná a nejlepší kamarádka. "Líbí se mi někdo jinej," řekl jsem nakonec, což nebyla tak úplně pravda. Možná částečně.


Moje poznámky: Jméno Sofie mám (ostatně stejně jako Emu) hrozně ráda (: Sofia = moudrost ;)
 


Anketa

ABBA x Beatles?

Beatles
ABBA

Komentáře

1 Tinna Tinna | Web | 17. prosince 2011 v 11:28 | Reagovat

neměla jsem čas si přečíst pokračování, ale už jsem tady! :D a moc se mi to líbí! :-)

2 Tinna Tinna | Web | 17. prosince 2011 v 11:29 | Reagovat

[1]: jo a nevím jestli už jsem ti to psala, ale strašně se mi líbí jak vždycky na začátek dáš ty citáty! :-)

3 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 5. ledna 2012 v 18:14 | Reagovat

Hej sakra! :D Já přeskočila tuhle kapitolku! :D Kráva jsem. :D Jdu číst. :D

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 5. ledna 2012 v 18:20 | Reagovat

Hm... Teď už se vysvětluje ta pusa! :D Jsem blbec. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama