LÁSKA, ŽIVOT A SMRT - 12. KAPITOLA

2. ledna 2012 v 17:09 | Lenča
12
"Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě."
John Lennon

Následujícím týdnem se spousta věcí změnila. Petr se rozhodl pro "coming out", říct o tom, že je gay, lidem. A to taky udělal. Lidé ho nebrali přímo pozitivně, ale brali ho lépe, protože věděli, že za ním stojí jeho sestra, populární Ema a její přítel fotbalista. A hlavně, byl nejlepším kamarádem té nejoblíbenější dívky ve škole, Moniky. Nikdo by si nic nedovolil k ní nebo ke komukoliv, kdo s ní nějak souvisel.

Moničino tajemství se ale začalo drát na povrch stejně rychle jako cokoliv jiného. A protože dívka vážně nechtěla, aby se její rodiče onu novinu dozvěděli od někoho jiného, rozhodla se jim to konečně říct. Byla neděle, jeden jediný den v týdnu, který její rodiče právníci alespoň většinou trávili doma. Podpořit ji přišel i Petr, protože Monika cítila, že by to sama nezvládla.


"Tak jo, neexistuje jednoduchý způsob, jak tohle říct, takže to prostě řeknu," začala, zatímco pod stolem tiskla Petrovu ruku. "mami, tati, jsem těhotná." Nechtěla vidět jejich tváře, proto raději sklopila pohled a zavřela oči.

Moničini rodiče se nápadně dívali střídavě na Moniku a na Petra.

"Ne se mnou, já, jak bych tak řekl, hraju pro jiný tým," zašeptal rychle Petr po tom, co mu došlo, jak to vypadá. Monika si uvědomila, že nemusí mít strach - Petr tam je přece s ní a znovu otevřela oči. Její rodiče pořád mlčeli. Po chvíli začala její máma plakat, ani jeden z rodičů však nebyl schopen slova. Monika vypadala zoufale.

"Prosím, řekněte něco," žadonila.

"Moniko, co chceš, abychom ti řekli?" zeptal se otec a zněl tak zdrceně jako nikdy. "Chceš slyšet, že tě podpoříme? Jistěže, jsme tví rodiče. Nevím, jak je na tom tvoje matka, ale já nezastírám, že jsem zklamán." Tohle dívka tušila, byla připravená na reakci jako byla tahle. Zklamala nejen je, ale i sama sebe.

Její matka, která nebyla z těch, kteří často projevují své emoce, najednou vstala a přitiskla si svou dceru k sobě tak pevně, jak jen mohla. Pak se letmo podívala na její břicho. Nezasvěcený člověk by si nevšiml, ale začínalo být zřetelné, že dívka přibírá.

"Budeme tu pro tebe, ať se děje cokoli," pošeptala a pohladila ji po vlasech stejným způsobem jako to dělávala, když byla dívka malá. "A stejně tak i pro tebe," řekla tiše směrem k bříšku. Monika jí vrátila silné objetí a rozbrečela se. Aniž by si toho některá z nich hned všimla, tátovi začali po tvářích téci kulaté slzy. Bylo to poprvé, za celý její život, kdy ho Monika viděla plakat. Petr mezitím vytušil, že tahle chvíle se ho už netýká, věděl, že udělal, co bylo potřeba a teď je načase odejít. I jemu ukápla slza. Nikdy necítil náklonnost k rodičům své kamarádky a proto ho právě dnes tak překvapili.
____________________________________________________________
Ema

Přestože jsem se cítila tak šťastně jako nikdy, jedna osoba mi v mém životě scházela. Nemohla jsem se přestat zabývat Sofií. Moje nejlepší kamarádka mi hrozně chyběla. Když jsem ji potkávala na chodbě, ze začátku se zdála být šťastná, vodila se za ruku s Tobiášem a přestože jsem věděla, že ji celý ten vztah ničí, říkala jsem si, že je alespoň šťastná.

Po nějaké době ale začala vypadat den ode dne hůř. Tobiáš s ní nebyl, vypadala unaveně, měla šedé kruhy pod očima a ani náhodou nebyla tak veselé jako dříve. Radost, která jí symbolizovala se, jako mávnutím kouzelného proutku, ztratila.

"Sofi, počkej prosím tě," zavolala jsem na ní jedno odpoledne, když jsem se sama vracela ze školy. Zastavila se, ale nevypadala, že by se chtěla otočit. Došla jsem až k ní a zkoušela zachytit její pohled. Dívala se do země. "Co se stalo? Je mi líto, jestli jsem se chovala nepřejícně k tvému vztahu s Tobym. Přála bych si, abysme byly zase kámošky." vysypala jsem ze sebe všechno, co jsem měla na srdci. "Prosím, mluv se mnou." Když konečně zvedla hlavu, její obličej vypadal neznámě. I když jsme bývaly nejlepšími kamarádkami, připadala jsem si jako bych mluvila s úplně jinou dívkou, než kým byla dříve, jakou jsem ji znala.

"Mělas pravdu. Já byla tak blbá. Nemyslela jsem si, že se mnou ještě někdy budeš chtít mluvit po tom všem, co jsem ti řekla." Neubránila jsem se, musela jsem ji obejmout. Byla jsem si skoro jistá, že se všechno vrátí do starých kolejí, ale měla jsem se mýlit.

"Jistě, že s tebou chci mluvit. Nemám tě ráda o nic míň než dřív. Doufám, že můžeme být zase kámošky," řekla jsem a měla jsem, co dělat, abych se ubránila slzám, které mi stoupaly do očí. Sofie mi vážně neuvěřitelně chyběla. Vtom se ale rozplakala. Začínala jsem mít tušení, že se něco děje. Něco mnohem horšího než jedna malá chyba.

"Tak pojď, půjdeme k nám a promluvíme si o tom," navrhla jsem s úsměvem. Přikývla. Její úsměv nebyl upřímný, ale byl tam. To mi zatím stačilo.
____________________________________________________________
Petr

Po tom, co jsem o tom, že jsem gay, řekl všem, jsem se cítil zvláštně. Samozřejmě, že jsem byl rád a ulevilo se mi, ale neměl jsem rád pozornost. Jako šprt a člen dějepisného klubu jsem byl neviditelný a to mi vyhovovalo. Malou pozornost mi dodávalo přátelství s Monikou a záliba v módě. Od té doby, co jsem se veřejně přihlásil k homosexualitě, mě ale znali všichni. Byl jsem rád, že jejich reakce je taková, jaká je, ale poslouchat denně narážky o tom, kde že je Blaine k mému Kurtovi a podobně mě přestávalo bavit.

Jednoho dne, když jsem přišel do školy, se ale stalo něco zvláštního. Zničehonic ke mně přišla nějaká dívka, kterou jsem vůbec neznal a nezdálo se mi, že bych ji kdy předtím viděl. Byla asi o hlavu menší než já, vypadala zvláštně a její styl oblékání vypadal neobyčejně zvláštně, ale zároveň zajímavě originálně.

"Víš, že Albus Brumbál byl taky homosexuál?" zeptala se mě.

"Co prosím?" nechápal jsem. "Jestli si ze mě chceš dělat taky legraci, nemám na to náladu."

"Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout," řekla zvonivým hláskem a já začal přemýšlet, koho mi ta zvláštní osůbka připomíná. "Já jsem Lenka a všichni mi říkají Lenka Střelenka, protože mám ráda Harryho Pottera," Jistě, připomínala mi Lenku Láskorádovou, to bylo ono.

"Aha," odpověděl jsem jen. "Harry Potter je super," dodal jsem po chvíli, i když jsem ani nevěděl, proč to vlastně říkám. "Když nám bylo asi devět, tak jsme s Emou poslali dopis paní Rowlingové s prosbou, abychom taky mohli jet do Bradavic. Její odpověď byla velmi milá." Při téhle vzpomínce jsem se musel pousmát. Zjevně jsem na Lenku zapůsobil.

"Chtěla jsem ti jenom říct, že můj bratranec je taky gay. Mohla bych vás seznámit, jestli chceš." Nebyl jsem si jistý, jestli to je to, co chci, ale přesto jsem souhlasil. Bylo mi jasné, že někdo, kdo je příbuzný s holkou, která jako by z oka vypadla Lence Láskorádové, musí být stejně speciální.
______________________________________________________
Ema

Seděly jsme se Sofií na podlaze mého pokoje a pojídaly sušenky. Povídala jsem jí o mně a o Honzovi, o Petrovi, o Monice… prostě o všem, co se dělo v mém životě a o čem ona nevěděla. Věděla jsem, že je tu něco, co mi chce nebo musí říct ona, ale byla jsem příliš ráda, že mám svou kamarádku zpět na to abych se zabývala něčím jiným. Když jsem na malou chvíli skončila s povídáním, Sofii se najednou začaly v očích sbíhat slzy.

"No tak, nebreč," utěšovala jsem ji. "snad to nebude tak zlý." Doufala jsem v to, i když upřímně jsem tomu, že to nebude zlé, ani náhodou nevěřila. Sofie se na mě ubrečenýma očima podívala a roztřeseným hlasem promluvila.

"Na té party to byl jen úlet a já na to všechno chtěla zapomenout. I když se mi Tobiáš líbil, chtěla jsem ho pustit z hlavy. Jenže pak mi jeden den bylo zle a tak mě máma zavezla k doktorovi. Udělali mi nějaké testy a," odmlčela se. I když jsem zatím nevěděla, o co jde, začala jsem taky plakat. "doktoři zjistili, že mám leukemii."

Nevěřila jsem jejím slovům, nechtěla jsem tomu, co právě řekla, věřit, chtěla jsem na všechno zapomenout a věřit tomu, že to celé byl jen zlý sen, noční můra. Ale nebyla. "Byla jsem zničená a nechtěla jsem, abys na tom i ty byla stejně jako já, tak jsem se rozhodla, že se budu scházet s Tobiášem. Pila jsem, kouřila. Chovala jsem se tak pitomě a časem jsem zjistila, že takhle je všechno ještě horší. Začala jsem toho kluka nesnášet. A pak jsem prostě chodila jako stín a doufala, že na mě prostě všichni zapomenou, jenže ty jsi nezapomněla,"

Seděli jsme v objetí a ani jedna z nás nemluvila. Sofie brečela, já brečela. Nevěděla jsem, co říct. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle skutečně děje.
 


Komentáře

1 Tinna Tinna | Web | 5. ledna 2012 v 17:02 | Reagovat

Ještě než Lenka řekla, že jí přezdívají Lenka Střelenka, tak jsem si řekla hned po té otázce s tím Brumbálem, že mi připomíná Lenku Láskorádovou :D Jinak s tou leukémií...to mě dostalo..jsem fakt nečekala... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama