LÁSKA, ŽIVOT A SMRT - 13. KAPITOLA

5. ledna 2012 v 13:49 | Lenča
13
"Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme."
William Shakespeare
Agáta
Žila jsem v příjemném městě, v krásném domě plném krásných věcí s báječným manželem a skvělým synem, přesto mi ale něco v mém životě scházelo. Věděla jsem, že mi chybí bratr, nebyl to ale jen on. Přestože jsem chtěla omezit své stýkání s jeho dětmi, abych omezila svůj smutek, spíše se mi přitížilo. Emu i Petra jsem milovala skoro jako vlastní děti. Nepamatovala jsem si, kdy jsem se svou neteří a synovcem naposledy mluvila, neměla jsem tušení, co se děje v jejich životě a to jsme si bývali tak blízcí.

Rozhodla jsem se spontánně, ale odhodlaně a jistě. O týden později jsme už s Mikulášem i naším synem seděli v autě na cestě vstříc novému domovu. Tedy vlastně, starému. Stěhovali jsme se zpátky tam, kde jsme bydleli kdysi - do domu po mých rodičích. Přesvědčit Mikuláše nebylo těžké. Byl spisovatelem, takže mu bylo v podstatě jedno, kde budeme žít - do jiného města jsme se tenkrát stěhovali také kvůli mně.


Hned ve chvíli, kdy jsme dojeli do prázdného domu, jsem zavolala Emě. Nebrala to, tak jsem zkusila Petra.

"Jé, ahoj, teto!" slyšela jsem jeho radostné volání, když po chvíli konečně zvedl telefon.

"Čau," sdílela jsem jeho nadšení. "Hádej, kdo je zpátky?" V tu chvíli začal Petr křičet tak nahlas, že jsem se divila, že nevzbudil i spícího Vojtu. Tohle byla přesně reakce, kterou jsem čekala a kterou jsem toužila slyšet. Když o pár minut později přiběhl do našeho domu a začal mluvit, myslela jsem, že snad nikdy nepřestane. Měl toho tolik na srdci a já si uvědomila, že jsem až doteď neměla tušení, kolik se toho v jeho životě děje.
__________________________________________________________________
Petr

Ten den byl tak skvělý, že je pro mě těžké vystihnout ten pocit, jaký ve mně vlastně vyvolával. Nejdřív mi ráno zavolala Agáta s tím, že se s rodinou vrátili do města. Když jsem tu novinu uslyšel, nemohl jsem přestat křičet. Po zbytek dopoledne jsme si spolu povídali. Divil jsem se, že tu není i Ema, ale upřímně řečeno, jsem ji poslední dobu skoro vůbec nevídal.

Po obědě mi zavolala Lenka, ta zvláštní dívka ze školy. Úplně jsem zapomněl na její slib seznámit mě s Pavlem, jejím bratrancem. Teď ale volala a navrhla, abychom se večer sešli a ona nás mohla seznámit. Měl jsem z onoho setkání tak trochu strach, tohle jsem nikdy předtím nedělal. Ale zároveň jsem byl ohromně šťastný a nadšený. Možná z toho nic nebude, říkal jsem si, ale mohlo by. A už jen ta představa na mé tváři vyvolávala úsměv.

Oblékl jsem se a na rozdíl od jiných dnů, kdy jsem trávil u zrcadla hodiny než jsem se konečně pro něco rozhodl, jsem si byl dnes sám sebou celkem jistý. Věděl jsem, že můj styl oblékání je dost dobrý. Naštěstí jsem už ale neměl čas být nervózní, prostě jsem šel.

Když jsem se blížil k určenému místu, Lenku jsem viděl už od začátku ulice. Mávala jako o život a nedala se přehlédnout. Já se ale zaměřil na kluka vedle ní. Pavel vypadal vedle své sestřenky dost vysoký, což ale v porovnání s tak malou dívku, nebylo nijak obtížné. Měl na sobě tmavé džíny a svetr.

Čím blíž jsem se k nim přibližoval, tím nervózněji jsem se cítil. Vážně mě za několik málo minut čekalo mé první rande? Tak jo, uklidni se, Petře. Prostě si napočítej do deseti a uklidni se.

"Ahoj, Leni," řekl jsem, když jsem konečně došel až k nim. Trochu mě uklidnilo, když jsem postřehl, že Pavel nevypadá o nic méně nervózně než já.

"Zdarec," odpověděla Lenka vesele, "Peťo, tohle je můj bratránek, Pavel. Páji, to je Petr." Z jejího výrazu jsem poznal, že si nebyla jistá, jestli mě nazvat kamarádem.

"Ahoj," pozdravil jsem i Pavla a on mi můj pozdrav stejně nesměle oplatil.

"Tak jo, však vy dva už si poradíte," řekla pak Lenka, "uvidíme se." S úsměvem na nás oba mrkla bez toho, aby vnímala nebo dokonce reagovala na naše zoufalé obličeje. Neměl jsem ani tušení, kde a jak začít. Podíval jsem se na Pavla a nuceně se zasmál. Nejspíš to ale působilo divně, protože jeho obličej se rozhodně nezdál pobavený. Musel jsem situaci zachránit.

"Promiň, já jen, že je to trochu zvláštní. Upřímně řečeno, jsem ještě nikdy na schůzce s klukem nebyl."

"Tak to jsme dva," usmál se konečně, "půjdeme si sednout sem do kavárny?" zeptal se a já souhlasil. Po půl hodině jsme se už bavili tak jako bychom se znali celá léta. Bylo snadné se bavit o normálních a běžných věcech s někým, kdo byl jako já. Ve chvíli, kdy si Pavel rozepnul svetr a já spatřil jeho tričko s Beatles, nemohl jsem uvěřit svým očím. Pokud má ten kluk rád Beatles, má u mě s velkou pravděpodobností vyhráno.
__________________________________________________________________
Ema

Několik dní jsem téměř nevyšla z domu. Chodila jsem sice do školy a ze školy, mluvila s Honzou, Monikou i Petrem. Občas jsem prohodila pár slov i se spolužáky, i když jsem nevnímala, co kterýkoli z nich říkal. Zašla jsem za Agátou, ale musela poznat, že se mnou něco není v pořádku. Všichni to museli poznat, nikdo ale nic nevěděl. Nikdo se na nic neptal. Nejvíc času jsem teď trávila se Sofií. Povídaly jsme si, plakaly, poslouchaly hudbu, plakaly, dívaly se na filmy, plakaly. Vlastně jsme většinu našich dnů strávily pláčem. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec kdy budu schopná přestat brečet.
__________________________________________________________________
Sofie

Když jsem zase trávila čas s Emou, všechno bylo snazší. Nestyděla jsem se plakat, když jsem nebyla jediná. Začínala jsem vypadat lépe, Ema ale chodila jako tělo bez duše. Po nějaké době mi konečně došlo, že to tak nemůžu nechat. Měla jsem sice leukemii, ale přesto a nebo možná právě proto, jsem musela začít znovu žít. Pořád jsem to přece byla já, ta veselá a stále usměvavá holka.

"Tak jo, dneska půjdeme do kina," oznámila jsem Emě v úterý ráno. Nebyla to otázka. Moje nejlepší kámoška se na mě podívala pohledem, který jakoby přemítal, jestli jsem se zbláznila nebo jestli to opravdu myslím vážně. "No tak, zase se jednou namalujeme a pěkně oblečeme, bude to sranda."

Na malou chvíli se její obličej rozjasnil a měla jsem pocit, že jsem skutečně zahlédla i úsměv. Nenáviděla jsem se za to, jak jsem svou novinou otřásla s Eminým životem. Občas jsem si přála, abych jí to bývala nikdy neřekla. Na to jsem ale byla nejspíš příliš sobecká. Nechtěla jsem, aby byla smutná, ale zároveň jsem nechtěla být smutná já, a k tomu jsem svou kamarádku potřebovala.

Večer jsme skutečně vyrazili ven. Pozvali jsme i Moniku, která ale nejspíš vycítila, že by se s námi necítila nejlépe a odmítla. Ema nechtěla zvát Honzu, abych si nepřipadala jako páté kolo u vozu, takže jsem navrhla, aby pozvala i Petra. Nakonec jsme tedy byli čtyři.

"Tak co, Peťo, jak šlo včera tvoje rande?" byla moje první věta po tom, co jsme přišli do kina. Petr vypadal jako by mu letos začaly Vánoce o měsíc dříve.

"Ze začátku to vypadalo dost beznadějně," začal, "ale pak jsme šli do kavárny a začali si povídat a bylo to…" pár vteřin hledal to správné slovo, "trochu zvláštní, ale fajn." Tázavě jsem se na něj podívala. Fajn je to nejdivnější slovo na světě, lidé ho říkají většinou hlavně tehdy, když nic fajn nebylo.

"Jen fajn?"

"No, víš, máme spoustu společnýho a je to milej kluk, ale řekl bych, že prostě nepřeskočila ta jiskra. Možná, že jsem moc velkej romantik, ale kdyby to byl ten pravej, řekl bych, že bych to poznal hned v té vteřině, co bych ho spatřil." Znělo to trochu naivně, ale sladce.
________________________________________________________________
Ema
V kině jsme nakonec viděl nějakou romantickou komedii. Sofie si povídala s bráchou a já si jen užívala přítomnosti svého kluka. Bylo fajn držet se s Honzou za ruku, líbat se nad sedačkami v kině a krmit jeden druhého popcornem. Dělat tohle všechno a nezabývat se starostmi.

Nikdo z kamarádů o Sofiině nemoci zatím nevěděl. Nechtěla je děsit a po mé reakci věděla, že jinak než já by to nevzali ani ostatní. Bavili jsme se spolu o tom, co se stane a jaké to bude. Měla možnost podstoupit útrpné chemoterapie s nadějí, ale nejistým výsledkem nebo nemuset trpět, ale nakonec umřít.
 


Anketa


Komentáře

1 Tinna Tinna | Web | 5. ledna 2012 v 17:33 | Reagovat

Ten konec je smutný..fakt..chudák Sofie.. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama