Duben 2012

KNIHA, VE KTERÉ BYCH NECHTĚLA ŽÍT

30. dubna 2012 v 17:55 | Lenča |  BOOKS
Nechala jsem se inspirovat jedním z témat 30 day book challenge, ale místo toho, abych psala o knize, ve které bych chtěla žít (Harry Potter), budu psát o té, ve které bych žít nechtěla.

Hunger Games

A ten, kdo řekne, že by tam žít chtěl, buď nepochopil o čem kniha je, nebo nemá naprosto žádný zdravý rozum. Nebudu teď mluvit o ději ani o tom, co těmi knihami Suzanne Collinsová chtěla říct a jaké všelijaké myšlenky se v nás snažila podnínit, ale pravděpodobně v článku budou nějaké informace z děje - Takže pokud jste HG nečetli, běžte si to přečíst, no honem! :D

Fiktivní země na území budoucí Ameriky, ve které se HG odehrávají - Panem - je jako všechny ty hrozné věci, které se na naší planetě děly (a v menší míře někde pořád dějí) dohromady a ještě mnohem horší. Většině z nás tady na blogu je právě kolem osudných 12 až 18 let, takže se do rolí splátců můžeme poměrně snadno vžít. Představte si, že jste každý rok vystaveni tomu obrovskému nebezpečí, že právě vaše jméno bude vybráno a právě vy budete muset odejít bojovat o život.. nebo spíše o smrt. Vždyť to je šílené, hrozné.

A když už máte to štěstí, že nevyberou právě vás, sledovat jak o život bojují vaši přátelé taky není zrovna pobaveníhodné. Vůbec sledovat jak všichni ti mladí lidé postupně umírají je ohavné. A když se podíváte na obyvatele Kapitolu, kteří si Hladové hry vyloženě užívají a každoročně se jich nemůžou dočkat, a přitom vůbec netuší, že jde o něco špatného, protože nic jiného za svůj život nepoznali... to je něco tak příšerného.

Jenže víte co, velká spousta a dokonce bych řekla i většina lidí, kteří ty knihy četli si ani neuvědomují, co tím Suzanne Collinsová vlastně chtěla říct. Ten příběh není o lásce, není to o tom, že by si Katniss měla vybrat mezi Peetou a Hurikánem, to je úplně to poslední. Je to o zkaženosti našeho světa, o naprosto hrozně nastavených prioritách... Hank Green to dokonale postihl v jednom videu. Stejně jako pro Effie je podstatnější aby se lidé nechovali drze než to, že posílá nevinné děti na smrt, i pro lidi v našem skutečném světě, je důležitější třeba nemluvit před dětmi sprostě než to, že na světě miliony podobných dětí hladoví a umírají.


DĚTSTVÍ

29. dubna 2012 v 20:54 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Když jsem nedávno procházela kolem parku, kde se znovu jako každý rok konal Den Země, napadlo mě, že bych zase na chvíli chtěla být tou malou holkou s culíky, která tam před pár lety pobíhala a nadšeně se hrnula do všeho, co ji jen trochu zajímalo. A pak mě napadlo napsat článek o svém dětství.

Jako malá jsem měla skříň plnou plyšáků. Pořád je vidím před sebou, naskládané pečlivě jednoho vedle druhého a protože jich bylo kolik jich bylo, pak i několik řad na sobě. Občas jsem si je dokonce třídila podle druhu zvířete :D A mohla jsem strávit hodiny hraní si s nimi. Už tenkrát jsem si ráda vymýšlela příběhy a pohádky, i když v té době moc nedávali smysl. (Mimochodem, teď mi plyšáci, kteří přesídlili k bráchovi, pomáhají v učení dějepisu :D)

Většina mých první vzpomínek rozhodně zahrnuje mého bratránka. Trávili jsme spolu tolik času hrami a výmýšlením těch největších bláznivostí.

Monču, se kterou jsme někdy do devíti let byly nejlepšími kamarádkami, už několik let vůbec nevídám, ale přesto na naše kamarádství nikdy nezapomenu. Byly jsme v jedné třídě ve školce a pak nějakou dobu i ve škole. Vzpomínám jak jsme, díky tomu že jsme žily ve stejné ulici, trávily každou minutu každého dne v domě té druhé. Jak jsme spolu běhaly ze školy a pravidelně se stavovaly v cukrárně.

Vidím vesnici, kde jsem celé své dětství prožila a kde to miluju tak jako žádné jiné místo. Ten dům, kde jsem bydlela a kde teď žije moje rodina, o němž všichni říkají, že se rozpadá a že se jednou bude muset prodat a mně se při té myšlence chce brečet. Nedokážu si představit, že by tam bydlel někdo jiný. Nechci ani myslet na to, že by nám jednou nepatřil.

Někdy bych si přála vrátit čas a být znovu dítětem. Život byl tehdy tak bezstarostný (:

I'M NOT GOOD WITH TITLES...

28. dubna 2012 v 6:10 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj:)

Už pár dní mám rozepsaný článek na téma týdne, ale nějak nemám inspiraci pro jeho dopsání. Měla jsem dnes spíš chuť napsat nějaký takový obyčejný článek a tak je tady. O minulosti, v mém případě konkrétně tématu dětství, dopíšu jindy.

Zbožňuju tohle nádherný počasí (: Jsem nadšená, že můžu vyrazit ven jen v tričku a sukni. A tempo jakým je blíží konec školního roku je naprosto šílené a neuvěřitelné. Kam ten rok vlastně utekl?!
Během posledních asi dvou týdnu jsem začala chodit spát dřív a budím se teď, aniž bych musela mít budík, už před šestou, což je aspoň podle mě, úžasné. S mým běháním to zatím tak slavné není, ale... pracuje se na tom :D

Nad čím jsem jinak uvažovala. Myslíte si, že knižní postavy prožívají nějaké životy po skončení jejich příběhu v knize? Nebo jste toho názoru, že nic takového se dít nemůže už jen proto, že to přece jsou jenom knižní postavy? Já určitě patřím do té první skupiny. Protože vždycky u knih uvažuju, co se asi stalo po nich. Nebo u Harryho Pottera, tam je to něco obrovského. Ale naprosto mě překvapilo, že John Green patří spíš do druhé skupiny. Napsal, že má přístup ke stejnému příběhu jako my čtenáři, takže o postavách a jejich osudech neví o nic víc než my. Je to zvláštní, protože já jsem o tom takhle nikdy neuvažovala. A i když píšu a budu psát, vím skoro jistě, že to budou moje postavy se svými osudy, které budu mít v hlavě. Jako J.K. Rowlingová.

Tak pa (:



AWW... (GLEE)

26. dubna 2012 v 21:41 | Lenča |  GLEE
Řada 3, Epizoda 17 - Dance With Somebody

Nový díl Glee byl tak skvělý, že nedokonalost toho minulého úplně nahradil ;) Tentokrát se mi líbily snad úplně všechny písničky. Radši to zase vezmu nějak postupně.

Takže, Joe (překvapivě už vím jak se Samova postava jmenuje) a Quinn? Yes :) Už dávno jsem je viděla spolu.

Mimochodem, kdy se Mercedes a Sam rozešli? Nejdřív se několik dílů řeší jejich vztah a pak se rozejdou a my to skoro ani nevíme.

Duety Rachel a Santany byly všechny skvělé, ale řekla bych, že So Emotional byl snad ještě lepší než ty předchozí.

Konečně zase jednou taky zpívala Britanny a i když zrovna tu písničku moc nemusím, v jejím podání byla super.

No a to nejlepší (a nejdůležitější) jsem záměrně nechala nakonec. To, co jsme potřebovali a čeho jsme se dočkali ;) Blaine a Kurt. Zaprvé, ten kluk, Chandler, vypadá úplně jako Tyler Oakley. A hlavně tím chováním, nadšením a tak... první věc, která mě napadla, když jsem toho kluka viděla, bylo "Panebože, vždyť to je Tyler!" A jak znám Tylera, jsem si docela jistá, že se radoval, že jeho dvojník málem způsobil rozchod nejroztomilejšího páru na světě :D

Tak dál... Blaine a Kurt. Well. Nemohla jsem uvěřit Kurtovi... doslova jsem křičela na počítač :D A pak Blaine, smutnej, naštvanej... Ty naštvané písničky mu vyloženě sedí :D It's Not Right But It's Okay bylo nejúžasnější. A potom Kurtovo I Have Nothing ... (: Překrásný hlas jako vždycky. A tady máme pro změnu smutného Blaina, který pořád vypadá skvěle ;) Awww.

CHEERFUL

23. dubna 2012 v 18:07 | Lenča |  MY THOUGHTS
Taky jste si někdy přáli mít něco jako soundtrack k vlastnímu životu? Aby vám ke všem jedinečným okamžikům hrála hudba jako to bývá ve filmech...? Proto tak ráda poslouchám hudbu do sluchátek kdykoliv někam jdu. V poslední době je to Regina, Regina a téměř nic jiného. Pořád a pořád. Zamilovala jsem se teď do Better a mohla bych ji poslouchat celý den dokola.


Dnes jsem měla poslední lekci v autoškole a po ní se, co se mého řízení týče, cítím nepřekonatelně dobře. A ve středu mě čekají závěrečný zkoušky. Držte mi palce, protože i když si věřím, štěstí není nikdy příliš ;) Jsem celkem ráda, že to už bude za mnou a budu mít čas na všechny činnosti, o které jsem se kvůli autoškole okrádala.

V sobotu jsem strávila super den u babičky. S bratránkama a sestřenkou jsme byli na kolotočích, což bylo fajn :) A to, že místy pršelo, mi den nezkazilo ani náhodou, protože na světě není moc lidí, kteří mají déšť tak rádi jako já. Taky jsem za celý den snědla tolik jídla, že jsem měla pocit, že nejmíň do konce týdne nedám nic do pusy :D

V neděli jsem dočetla One Day a upřímně řečeno, mám z knížky trochu smíšené pocity. Tedy, rozhodně se mi to líbilo. Je to zajímavě zpracované a styl, kterým David (proč si pořád myslím, že je to Jake?!) Nicholls píše, jsem si zamilovala. Na druhou stranu, za těch necelých 450 stran jsem skoro vůbec nedokázala soucítit s postavami. Přestože Emma a Dexter byli dost uvěřitelní, nepůsobili na mě dost reálným dojmem. Nejsem si jistá, proč to tak je a asi si to budu muset přečíst ještě nejmíň jednou, ale v tuhle chvíli to tak cítím. A ten konec - čímž nemyslím celkový konec (ten byl dokonalý), ale Emmin konec... everything is gone forever. Just like that.

No nic, zatím ahoj... ve středu mi nezapomeňte držet palce!

BRAINSTORMING

19. dubna 2012 v 22:18 | Lenča |  OTHER STUFF
Co mě napadne, když se řekne... (aneb co dělám, když nemám co psát a přesto psát chci)

LÁSKA
Partner (potenciální). Rodina. Kamarádi. Vytanou mi na mysl ti lidé, které mám na světě nejradši. Myslím na to co vše bych pro ně byla schopná udělat. Z nějakého důvodu Hunger Games. Prim a Katniss. A že bych navzdory tomu jaký jsem zbabělec, to samé co udělala pro svou sestru Katniss kdykoliv udělala pro svého brášku.

RODINA
Bráška. Táta. Mamka. Všichni. Ani jistota nemusí být vždycky jistá, bohužel. I když občas není na škodu uvědomit si, že i za rodinu bychom měli být vděční, protože tu nemusí být napořád. Babička a to jak si na ni často dost hloupě stěžuju a přitom si nedokážu představit co si počnu až tu nebude. Vděčnost a nevděčnost. Hloupé, nepodstatné spory. Moving on...

PŘÁTELSTVÍ
Kamarádi. Legrace. Rozhovory, které se neobejdou bez záchvatů smíchu. Když víte, na co váš kamarád myslí, aniž by to vyslovil nahlas. Když se jeden na druhého podíváte, začnete se smát a jenom vy víte proč vlastně. Inside jokes. Když v jednu chvíli začnete říkat to stejné. Anebo ty obyčejné a zároveň nesmírně důležité chvíle... jako když se cítíte příšerně a máte někoho, kdo vám řekne, že to bude dobré. Když kamarádce na otázku "jak se máš" odpovíte "fajn" a ona ví, že to není pravda.

NEZÁVISLOST
Různé pohledy na ni. Svoboda. Na druhé straně zodpovědnost. Povinnost dělat určité věci, které jste do té doby dělat nemuseli. Práce. Vysoká škola, na kterou se neuvěřitelně těším a stejně neuvěřitelně se jí taky děsím.

NENÁVIST
Snaha se jí zbavit. Nezdravá. Taky se mi vybaví lidé, které nemám zrovna ráda. Nechci myslet a psát o nenávisti, protože se momentálně vyhýbám jakýmkoliv myšlenkám, které se mi zrovna nehodí. Vím, že to nemůžu dělat věčně (pokud je nenávist nezdravá, nenaslouchat vlastním pocitům je ještě méně zdravé), ale pro dnešek musím myslet na něco příjemnějšího.

HUDBA
Jedinečnost. Způsob vyjádření. Hloupé rádiové hity. Originální hudba. Regina Spektor, která mi právě hraje do uší. Sluchátka. Mobil. Sezení v autobuse a poslouchání písniček do sluchátek. And all the styrofoam began to melt away... to jak se najdou stovky i tisíce interpetů, které od sebe skoro nerozeznáte, protože všichni znějí úplně stejně a pak se mezi nimi najde pár takových, které si zapamatujete pro jejich jedinečnost. Které podle hlasu poznáte hned po pár slovech. Kteří se svými texty snaží něco říct.

JAK SE UČIT CIZÍ JAZYK?

19. dubna 2012 v 6:35 | Lenča |  OTHER STUFF
Učím se ve škole angličtinu už snad devět let, takže je logické, že bych toho za tu dobu měla mít dost zvládnuto. Přesto, kdybych se spoléhala jen na školu, nikdy bych anglicky neuměla tak jako umím teď. Kdybych měla jmenovat jednu věc, která mi pomohla a pořád ještě pomáhá asi úplně nejvíc, bylo by to sledování filmů a seriálů v angličtině. Určitě doporučuju to zkusit, ale hlavně si to nepoštějte s českými titulky. V tom případě to totiž naprosto ztrácí smysl. Pokud máte trochu problém rozumět, pusťte si to s anglickými titulky, to hodně pomáhá. Nejlepší je začít třeba u seriálů nebo nějakých nenáročných filmů.

Dalším pomocníkem je samozřejmě čtení. Číst, číst a číst. Nevím, možná jste na tom jinak, ale já z vlastní zkušenosti určitě nedoporučuju takové ty dvojjazyčné knihy, ve kterých máte text na jedné straně anglicky a na druhé česky. Ať chcete nebo ne, pořád vás to laká, abyste pokukovali po tom překladu a nesnažili se sami. Existuje spousta zjednodušené literatury v angličtině, můžete si vybrat podle vaší úrovně... a postupně se dopracovat až k té nejvyšší ;) No a někteří blázni (to jako já) si jako úplně první knihu v angličtině vyberou originál Harryho Pottera :D Ale pravda je, že pokud vás to neodradí, tak potom už budete připravení, co se anglické četby týče, skoro na všechno. Pokud tedy nechcete číst Shakespeara, to je kapitola sama pro sebe.

Naučit se cizí jazyk není jednoduché a vždycky je něco, co je ještě třeba se naučit. Na druhou stranu, s trochou snahy se vždycky najde (a určitě ne jen jeden) způsob jak se to naučit. Takže čtěte, poslouchejte, mluvte, trochu se taky učte a hlavně mějte trpělivost... ono to půjde :)

LIFE UPDATE

16. dubna 2012 v 19:58 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj, :)
píšu neustále nějaké úvahy a podobné články a zdá se mi, že jsem dlouho nepsala o svém životě. A já si nemůžu odpustit být aspoň jednou za čas tak trochu egoista.

Pořád prší, ale upřímně mi to ani nevadí. S tím vším, co teď musím dělat by mě pěkné počasí tak akorát nabádalo k tomu, abych šla ven a nic kloudného nestihla. Ale víte co? Myslela bych si, že při takovém množství práce a učení nebudu mít čas koukat po klukách (nebo na ně myslet). Mýlila bych se... prostě, na určité věci si člověk ten čas najde ať se děje co se děje. Když už tak píšu o klukách (což jak jste si mohli všimnout, nedělám skoro vůbec), někdy mě štve, že nemám kluka a tak trochu závidím těm, kteří mají někoho, koho milují a jsou s ním šťastní. Přesto, možná je dobře, že momentálně není na obozoru nic vážného. Nikdy jsem moc nevěřila takovým těm vztahům lidí na střední škole, kdy spolu ti dva zůstanou do konce života (yes, I mean Finchel). Tedy, stává se to a je úžasné, když někdo najde svou životní lásku už takhle brzo, ale zároveň mě trochu děsí představa, že bych už měla potkat osobu, se kterou pak strávím zbytek života. Jistě, až tu osobu potkám, bude to jiné, ale momentálně si myslím, že v osmnácti ještě prostě nejsem připravená na "vážný vztah".

Bože, co to zas plácám!? Movin' on... četli jste někdo Kafkovu Proměnu? Já ji vzala do ruky, když jsem se o víkendu vyhýbala učení matiky a přečetla ji asi za hodinu a půl. Knihy Franze Kafky mě fascinují. Jasně, jsou pesimistické a hrozně depresivní, ale zároveň taky úžasné a působí tolik reálně. Ten styl, kterým ten člověk psal, to je prostě něco. Je to šílené, částečně dá se říct divné a možná vám to na chvíli vysaje všechny veselé myšlenky. Přesto (nebo weirdly enough právě proto) je to tak fascinující.

No nic, jdu pokračovat v učení. Bye (:

JE TO PRÁVĚ 100 LET.

14. dubna 2012 v 21:21 | Lenča |  OTHER STUFF
Byla to nepotopitelná loď. Až na to, že se potopila.

Titanic byl postaven v Belfastu, hlavním městě Severního Irska. Šéfkonstruktérem lodi byl Thomas Andrews. Když se loď potápěla, on dělal do poslední chvíle všechno, co mohl, aby pomohl co možná nejvíce lidem přežít. Obětoval svůj vlastní život k záchraně ostatních. Nebylo mu ještě ani čtyřicet let a jeho jediná dcera měla v té době pouhé dva roky. Kapitánem lodi byl Edward John Smith. I on byl mezi obětmi.

Na svou první (a zároveň poslední) plavbu z anglického Southamptonu do New Yorku vyplul Titanic po poledni ve středu 10. dubna 2012. Zastavil se ve Francii (Cherbourgu), irském Queenstownu a pak už Atlantikem pokračoval vstříc New Yorku. Vše probíhalo v pořádku až do 14. dubna. Řízení lodi neočekávalo ledová pole tam, kde se ve skutečnosti vyskytovala. Když zjistili jak blízko nich se skutečně ledovec nachází, bylo pozdě. Přestože se snažili vyhnout, pravým bokem se s ledovcem 14. dubna, dvacet minut před půlnocí srazili. Loď se nakonec potopila 15. dubna ve 2:20. Z celkového počtu kolem 2210 lidí jich přežilo 700.

Možná vás to až tak nezajímá, ale mě ano. Je jedno, jestli člověka zajímají dějiny nebo ne, přesto jsou věci z historie, o kterých by měl mít aspoň nějaké povědomí snad každý. Před pár dny se na twitteru objevila skupina tweetů lidí, kteří až doteď netušili, že Titanic byl skutečný a celou tu dobu si mysleli, že je to jen film. Na internetu mě každý den něco překvapuje, ale popravdě už mě dlouho nic tak nezarazilo jako tohle. Na druhou stranu, jsou tu možná mnohem důležitější historické události, o kterých by lidé měli vědět a neví.

Ale konec mých řečí, vzpomeňte si dnes na všechny ty, kteří tam umřeli. Pusťte si ten film, jestli chcete. (Mimochodem, proč to dávají pořád a zrovna, když je sté výročí to v televizi prostě není?) Dobrou noc:)

TO HAVE YOUR LIFE FULL

13. dubna 2012 v 22:34 | Lenča |  MY THOUGHTS
Stává se, že mám příšernou, smutnou náladu a naprosté hlouposti mě dokážou rozčílit. Většinou jsem ale jedním z nejveselejších lidí na světě. Neberu život a můj svět sám o sobě jako samozřejmost a jsem vděčná i za úplné obyčejnosti.

Jako ve chvíli, kdy prostě jen sedím ve svém pokoji, rozhlížím se kolem sebe a říkám si jak neuvěřitelné mám štěstí, že mám to, co mám. Ty příležitosti jaké mám. Že můžu dělat věci, které mě dělají šťastnou. Když chci, můžu si vzít štětec a barvy nebo pastely a malovat. Jindy zase poslouchat hudbu a číst. Mít možnost se naučit všechno, co se naučit chci. Obout si tenisky a rozběhnout se do světa. A psát, až do skonání světa pořád jen psát. Jsem ráda, že mi život dal, co mám. Nejsem jedním z těch lidí, kteří si často stěžují, protože vím, že ač se najdou věci, se kterými nejsem spokojená, můžu je změnit. Když je tu něco, co nechci dělat, přeměním to na něco, co dělat chci a nebo to prostě nedělám.

Někdy si říkám, že bych ráda věděla, jestli je tohle všechno, co se v životě děje jen souhrou neuvěřitelně úžasných náhod nebo jestli je to všechno napsáno osudem. Ať je to jak chce, život je fascinující. Před nějakou dobou jsem znala člověka, jehož oblíbeným mottem bylo "Život je boj." A já si od chvíle, kdy to řekl, myslela jediné - vždyť je to přece naprostý nesmysl.

Ale víte, asi to je v určitých případech pravda. Když vašemu dítěti byla zjištěna rakovina. Když víte, že se už nikdy nepostavíte na vlastní nohy. Když ztratíte všechny ty, které jste milovali. Nebo třeba i když žijete od výplaty k výplatě a musíte šetřit každou korunu, abyste se uživili. Když žijete v povodňové oblasti a ve chvíli, kdy jste víceméně obnovili škody, přijde nová vlna záplav. A já si ani jednu z těch situací nedokážu představit. Můžu si myslet jak těžké to všechno asi musí být, ale byla bych pokrytec, kdybych se snažila vžít do kteréhokoliv z oněch příkladů.

Na druhou stranu, vím jaké to je, když nám umře člověk, kterého milujeme. Když máme pocit, že se nám zhroutil svět. Když nám nikdo nerozumí, nikdo nás nechápe. Když se sesypeme a zdá se nám, že už se nikdy nezvládneme postavit na nohy. Všechno to je nesmírně náročné. Jenže život máme všichni jenom jeden. Musíme ho žít, ať nás po cestě provází sebehorší překážky. A možná je to pravda, možná občas musíme bojovat. Ale nemáme jinou možnost než poprat se s tím, co nás potká a jít dál za novým dobrodružstvím.

Po každém dešti totiž vždycky nakonec zase vyjde slunce. (což je divné přirovnání od někoho, kdo má rád dešť tak jako já)

OMG OMG OMG (JKR)

12. dubna 2012 v 18:04 | Lenča |  MY THOUGHTS
Přijdu si domů, zasednu k počítači a co nezjistím? Přesně v hodinu, kdy jsem nebyla na internetu, se objevily nové zprávy o mnou momentálně nejvíc očekávané knize... nové knize J.K. Rowlingové! Bude se jmenovat The Casual Vacancy a co je nejlepší, vyjde už 27. září! To je mnohem dřív než jsem doufala :) Údajně to bude něco jako černá komedie. Více informací a shrnutí o čem to přibližně bude, si můžete přečíst tady. A pokud angličtina není vaší silnou stránkou, pak tu. Zní to skvěle. Taky je super, že aspoň je na co se těšit až po létě zase začne škola.

Jinak se mám báječně celý den. Vlastně nejen dnešek, poslední dny byly stejně fajn. Venku prší a vůně jarního deště je jedna z nejkrásnějších vůní vůbec. Když si na chvíli odpustíte nadávání na to, jak je to počasí zase hrozný a nadechnete se čerstvého vzduchu, ucítíte ji taky. Miluju jaro (:

Měla bych se jít na chvíli učit, protože mi připadá, že v poslední době do školy nedělám skoro nic. Pořád jen čtu a čtu a čtu. Mám teď rozečtených až moc knih najednou a pořád se objevují další a další, které si chci přečíst. Momentálně je to nejvíc My Sister's Keeper od Jodi Picoult. (Četli jste od ní někdo něco?) Už jsem o téhle autorce slyšela dávno, ze spousty zdrojů a pořád jsem si říkala, že bych si od ní mohla něco přečíst. No a teď před pár dny kamarádka vyprávěla o filmu Je to i můj život, jehož děj zněl tak, že jsem ho chtěla okamžitě vidět. No a pak přijdu domů, chci se na to podívat na čsfd a zjistím, že to vlastně je My Sister's Keeper (Tolik k matoucím překladům názvů... i když celkem chápu, že My Sister's Keeper nijak líp přeložit nešlo.) Výsledkem je, že se na film teď prostě nemůžu podívat, i kdybych sebevíc chtěla, protože musím prvně přečíst knihu :D

Jo a už jsem říkala, že když jsem už byla rozhodnutá pro angličtinu, opět jsem začala uvažovat nad studiem psychologie? Nejradši bych studovala snad oboje :D

FINALLY GLEE (:

11. dubna 2012 v 7:24 | Lenča |  GLEE
Řada 3, Epizoda 15 - Big Brother

Konečně je Glee po dlouhé době zase zpátky. Tenhle díl se mi líbil, byl skvělý, ale ač to říkám nerada, bylo to trochu zklamání. Možná za to může fakt, že ten minulý byl nejlepší ze všech a žádný další ho asi nemůže překonat. Ale vezmu to postupně.

Písnička Quinn a Artieho na začátku byla naprosto perfektní. Vlastně celý děj ohledně Quinn super. A ještě teprve bude zajímavý, určitě :)


No ale hlavní člověk v seriálu (aspoň pro mě :D) Darren... konečně tam zase byl trochu víc než v epizodách předtím. Kdybych se mohla přestat na chvíli dívat na něj, možná bych si i všimla jak vlastně zpíval Matt :D Musím na to kouknout ještě jednou (nebo taky pětkrát). Ne, zpíval dost dobře, samozřejmě, ale Darren je prostě Darren ;) Ta její první písnička se mi moc nelíbila jen proto, že se mi nelíbí písnička sama o sobě. Somebody I Used To Know bylo lepší, dokonalé, skvělé (: Ale celý jejich děj mi přišel tak trochu nudný, čekala jsem to lepší.

Ale malý Blaine... aww :D Taky, když Cooper dával New Directions rady jak hrát, doslova jsem se smála nahlas. Z takových herců by mě bolela hlava. No a Darrenova naštvaná písnička je to nejlepší z celého dílu. Super hot ;)

Samuel (Joe?) je konečně v ND, na to jsme čekali. A Sue... je moc divný, že ji začínám mít ráda? Prý "ladies and gays" :D Beztak jedna z nejlepších věcí na celém dílu bylo to, že jsme konečně neviděli tolik Finna a Rachel :D Konečně Finnovi došlo, že by měl něco dělat se svým životem.

Mimochodem, is it just me nebo Darren vážně v jednu chvíli při zpívání SIUTK vypadal jak nějakej upír z Twilight? :D

THE FAULT IN OUR STARS

9. dubna 2012 v 8:33 | Lenča |  BOOKS
Stala se mou nejoblíbenější Johnovou knihou a a jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Je nepopsatelná. Tak úžasná, budete ji milovat. U mě není nic zvláštního na tom, že jsem i u této knihy brečela, protože já brečím u knih pořád. Ale už hodně dlouho mě žádná kniha nedostala tak moc, že bych u ní brečela až takhle.

16letá Hazel Grace má rakovinu plic, která je v jejím případě nevyléčitelná. O rok starší Augustus má za sebou rakovinu kosti a žije s amputovanou nohou. Pak se ti dva potkají se v Podpůrné skupině. Nečekejte romantický příběh. Není to příběh o lásce, i když vlastně částečně asi ano. Je to ale především příběh o smrti. O životech, které dělí od smrti jen tenoučká čára. Jeho postavy působí tak skutečně. Ať je to Hazel, Augustus nebo kterákoliv z dalších postav, máte pocit, že jsou to skuteční lidé se svými myšlenkami a pocity.

Jsem ráda, když mě knížky nutí o něčem přemýšlet, uvažovat nad životem. To John samozřejmě umí. A TFiOS mě přimělo k přemýšlení ještě víc než jeho předchozí knihy.

Je to jako - v jednu chvíli jsme tady a v druhou už tu být nemusíme. Co znamená smrt? A měli bychom se jí bát? Měli bychom prostě jen žít a ignorovat téma smrti? A pak když přijde - děsit se umírání...?

Říkám to pořád a řeknu to znovu - smrt není důvodem ke strachu. Aspoň ne smrt jako taková. Můžeme se bát, že nestihneme všechno, co bychom stihnout chtěli a nedosáhneme toho, čeho dosáhnout chceme. Nebudeme žít jak bychom žít chtěli. A proto je důležité žít naplno, žít každým dnem a nečekat na dosažení snů, abyste konečně začali žít. Protože - a tohle nemyslím ani v nejmenším nijak morbidně - byste se svého života pak ani nemuseli dožít.

Ale zpátky ke knize. Je v ní dokonale vystavěn kontrast mezi veselými a smutnými momenty. V jednu chvíli se bláznivě smějete a o pár stránek později nemůžete přestat plakat. A právě tím, že jsou přimíchány mezi milé a vtipné scény, se scény tragické stávají ještě dojemnějšími a ještě víc srdcervoucími.


Whenever you read a cancer booklet or website or whatever, they always list depression among the side effects of cancer. But, in fact, depression is not a side effect of cancer. Depresion is a side effect of dying. (Cancer is also a side effect of dying. Almost everything is, really.)


CO JE TO ŽIVOT?

8. dubna 2012 v 22:31 | Lenča |  MY THOUGHTS
Zabývala jsem se dnes trochu filosofií. A objevila se tahle otázka. Takže píšu. A nezlobte se, pokud nebudu dávat smysl.
Žijeme. A můžeme o tom klidně pochybovat, protože nakonec stejně přijdeme na to, že to je pravda a že život opravdu existuje. Už jen to, že sedím a přemýšlím nad tímhle vším, opírám si nohy o stůl a ťukám své myšlenky do notebooku zatímco se mi skoro zavírají oči, vypovídá o tom, že skutečně žiju.

Jak řekl René Descartes* - Cogito ergo sum. Myslím, tedy jsem. Co ale lidi kolem mě? Při téhle myšlence vyvstal menší problém, i když z pohledu filosofa to rozhodně za problém považováno být nemůže. Místo toho abych začala pochybovat o existenci ostatních, jsem začala pochybovat i o své vlastní.

Protože, co když je celý život jeden velký sen? Říkáte si, že je to hloupost? V tom případě mi dokažte opak ;)

Mezi tím, co považuji za skutečný život a mezi snem není tak velký rozdíl. Když sním, nepoznám, že to, co se děje, není skutečné. To znamená, že kdyby celý život nebyl ničím než snem, také bych to nepoznala. Jenže do čeho bychom se z takového snu měli probudit? To je ono, do ničeho. Protože pokud je tohle všechno jen sen, znamená to, že život vlastně neexistuje. Život rovná se sen.

Tedy, pokud budu tvrdit, že tohle všechno je snem, tvrdím zároveň, že nikdo jiný neexistuje. Že jsem to jenom já. V podstatě tvrdím, že vy neexistujete. Osoba, která si tohle čte, může namítnout, že si to ale přece čte, takže musí existovat. Jenže každý člověk má jen jednu hlavu a může přemýšlet jen za jednoho. Takže já nemůžu vědět, že nejste jen součástí mého snu, výplodem mé fantazie. Stejně jako vy byste mohli říct, že já jsem výplodem té vaší. Což je hloupost, protože tohle je můj sen, ve kterém jsem já, takže nemůžu být výplodem ničí fantazie, nýbrž všechno kolem je výplodem fantazie mé.

Zajímavá myšlenka, n'est-ce pas? Zbožňuju, když můžu zpochybňovat něco zdánlivě tak nezpochybnitelného jako je život :)


READING THROUGH A COLD SUNDAY.

8. dubna 2012 v 15:12 | Lenča |  MY THOUGHTS
Dnešek trávím pohodově. Ráno jsem jen vykoukla z okna a když jsem viděla prázdné parkoviště a mraky, které vypadaly, že z nich každým okamžikem začne pršet, nemohla jsem udělat nic jiného než vyrazit na brusle. A stálo to za to, i když jsem se ani ne za půl hodiny zase vrátila, protože byla taková zima, že dokonce místy poletoval sníh.

Dnes jsem začala číst Pána prstenů. Společenstvo prstenu. Protože je prostě nemožné, že jsem to ještě nečetla :D A protože mi trvalo až trapně moc dlouho než mi došlo, co znamená zkratka LOTR. Musím říct, že kdybych věděla jaké to bude, přečetla bych si to už dávno. Jenže mě odradil film. Sice jsem viděla jen ten první (a jen částečně), ale nijak zvlášť mě nezaujal. Ale knížka je překvapivě jiná. Nebo si možná jen odmítám připustit, že ta jiná jsem tu já a bavil by mě teď i ten film. Protože je pravda, že se můj vkus od té doby, co jsem se na něj zkoušela dívat posledně, změnil k nepoznání. Každopádně, co se knihy týče, baví mě. Neskutečně moc. Začetla jsem se a zase jednou budu mít problém dělat cokoliv jiného, dokud to nedočtu. (A to se musím učit matiku.)

(Nečekaně) jsou Velikonoce. Ehm...Vajíčka jsou drahý, nikomu nic nedám. Neslavím Velikonoce, protože přece nebudu slavit smrt Ježíše, to vůbec není důvod k oslavě :D A na zmrtvýchvstání nevěřím. To jsou moje výmluvy :D Nemám ráda Velikonoce. I když to snad ani ne. Hlavně nesnáším způsob jakým se u nás slaví. Říkejte si co chcete, ale jak to vidím já, je to jen záminka pro chlapy, aby mohli ženy beztrestně mlátit a pak se opít. A to je české podání největšího křesťanského svátku.

MÁM CHUŤ FILOZOFOVAT

7. dubna 2012 v 23:11 | Lenča |  MY THOUGHTS
Tak jsem zase doma. Před chvíli jsem se vrátila od babičky, kde jsem strávila většinu prázdnin. Původně jsem přemýšlela nad napsaním nějakého článku o prázdninách a tak, ale mám teď zase jednou chuť přemýšlet a uvažovat nad věcma. Možná to budou jen nějaké útržky myšlenek, co mě tak napadaly. Nejspíš to taky nebude mít žádný hlubší smysl.

Ráda pozoruju lidi kolem sebe. Co dělají, jak se chovají v různých situacích. Lidé mě často považují za nespolečenskou, uzavřenou do sebe. Je to proto, že moc nemluvím. Z nějakého důvodu raději poslouchám. Uvažuju nad zdánlivě obyčejnými věcmi ve společnosti, nad kterými nikoho jiného ani nenapadne uvažovat.

Před pár dny jsem dvě holky slyšela bavit se o tom, že nechápou, proč třeba hezcí kluci chodí s nějakýma holkama, který vypadají hrozně, jsou tlustý a podobně. Are you kidding me?

Radši nebudu rozebírat Výměnu manželek, která je jediným pořadem, kvůli kterému v poslední době zapínám televizi. Psala jsem už někdy jak ráda mluvím s televizí? U tohohle pořadu to platí nejmíň trojnásob. Občas ty lidi, co se tam hlásí vážně nechápu. Někteří mají v tom manželství takové problémy, že něco takového je to nejhorší co by vůbec mohli udělat a přesto do toho jdou.

A zase jednou - proč se musím tak strašně rychle stávat dospělou? Někdy bych si přála zůstat navěky dítětem. Jako Petr Pan. Ale Petr je pochopitelně jenom jeden, my všichni ostatní vyrůst musíme. I kdybychom sebevíc nechtěli. Na druhou stranu, nemyslím si, že dospělost bude tak zlá. Vím, že se nijak zásadně nezměním, pokud to sama nebudu chtít. A těším se až budu stát na svých vlastních nohou, samostatná.

Někdy je ale stejně potřeba se zbytečně nestrachovat a být jako dítě. Lehnout si do rozkvetlé louky sasanek, i když víš, že je v ní mokro a že se jistě zašpiníš. Vylézt vysoko na strom a nemít tušení jak z něj slezeš dolů :)

WHAT A LOVELY DAY ;)

3. dubna 2012 v 22:47 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj (:

Chystám se spát a děsit se, že se k mé posteli přiblíží děsivě tmavej a chlupatej pavouk, kterej tu byl už ráno. Jen tak pro informaci, neměl v průměru ani dva centimetry :D Občas ani já sama sebe nechápu, ale strach nejde vysvětlit rozumem. Vím, že se ten malinkej pavouček bojí víc mě než já jeho, ale vždyť má osm nožek a tak rychlé běhá a prostě... eww.

Úspěšně a dokonce i plná nadšení, což se většinou nestává, jsem dodělala čtenářský deník a teď se můžu radovat, že už je škola jen zítra a pak budou prázdninky :D Dnešek byl jinak naprosto skvělej. Ve škole máme kvůli Velikonočnímu barevné dny a zrovna dneska jsme všichni byli oblečení do zelené, kterou zbožňuju... and I love a green day (: Svítilo sluníčko, což mi na dobré náladě ještě přidává. Mám ráda, když mi na vlasy svítí sluníčko a ony vypadají zrzavě (nebo si aspoň ráda myslím, že vypadají zrzavě :D) No a nakonec - v Bridge je článek o Charlie Straight! (což způsobilo, že jsem je pak celé odpoledne poslouchala a připomnělo, že už jsem se dlouho nedívala na 4teens) Tolik věcí, co mi přidávají na dobré náladě... :) Taky jsem si odpoledne/večer volala s Nikčou, což jsem musela napsat, protože mi to samozřejmě taky rozveselilo den a protože ona potřebuje, aby o ní v mém článku byla aspoň věta :D

Zatím se (s)mějte (:

P.S. - Málem bych zapomněla. Na Youtube se dnes objevila nová písnička z přicházejícího dílu Glee! Somebody I Used To Know od Gotye zbožňuju a Darrenova (a Mattova) verze je perfektní. Vlastně celá ta scéna je perfektní. No a Darren je supermegafoxyawesomehot :D Tady zvlášť ;)


"HAPPY HUNGER GAMES...

2. dubna 2012 v 20:07 | Lenča |  MOVIES
...and may the odds be ever in your favour."

Tři slova - Ó Můj Bože. Něco tak dobrého jsem neviděla už dlouho. Nechce se mi věřit, že to tak vážně je, ale myslím si, že tenhle film je stejně dobrý jako kniha. Což se snad ještě nestalo. Všechny filmy o Harrym miluju, ale vždycky jsem si po jejich zhlédnutí stěžovala na to, co tam zase bylo jinak než v knížkách, co film zkazil a tak podobně. Tak dobrou filmovou adaptaci knihy jako Hunger Games jsem neviděla už hodně dlouho, možná bych řekla, že dokonce nikdy.

Smála jsem se častěji než bych čekala a hodněkrát i zjevně bez jakéhokoli důvodu. Rozesmála jsem se, když na scénu přišla Effie, ještě předtím než vůbec cokoliv řekla. Chvílemi se mi zase chtělo brečet. Chvílemi jsem měla i celkem strach, byla jsem vyděšená, přestože jsem věděla jak to dopadne. Co si budeme povídat, bylo to děsivé.

Odcházela jsem z kina s pocitem, že úžasnější to snad být ani nemohlo. Film předčil všechno, co jsem od něj očekávala. Herecké obsazení nemohlo být lepší. Josh Hutcherson je nejen hrozně roztomilej, ale taky skvělej herec. Role Peety je pro něj jako stvořená. Josh ho zahrál přesně tak jak jsem si ho představovala při čtení knih.

Jennifer Lawrence jsem nějak moc neznala, ale ukázalo se, že i ona je báječná. Mám pocit, že nikdo jiný by Katniss nezahrál tak dobře jako ji zahrála ona.

Všechny ty rozmanité filmové efekty, které ani nedokážu nijak blíže popsat nebo pojmenovat, byly až neuvěřitelně působivé, oslňující. Pokud mám něco vytknout, hodně mě zklamala scéna na kočáře, když byli Peeta a Katniss jakoby v ohni. Nebylo to tak oslňující jak jsem si to představovala při čtení. Myslím, že to mohli udělat lépe. Ale mezi všemi těmi ostatními úžasnými věcmi se tenhle malý detail ztratí jako nepodstatný.

Pokud se vám HG líbilo jako kniha, jsem si skoro jistá, že se vám bude líbit i film. A pokud jste knihu nečetli, jděte si ji přečíst a pak se na to koukněte. Stojí to za to :)

ZOO AND STUFF

1. dubna 2012 v 14:04 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj,
tak jsem doma. Nejlepší z celého výletu byl stejně čtvrtek. Cesta ve žlutým vláčku pěkná, dostala jsem zdarma skvělý latté :) A doufám, že už na dlouho nebudu muset nikam jet s ČD. V Praze jsem byla až překvapená jak dobře se tam orientuju :D Před kinem jsem měla ještě chvilku čas, tak jsem - jak jinak - zašla do knihkupectví. Tam jsem neodolala a když jsem viděla One Day, musela jsem si to koupit :) Kino bylo dokonalý, o Hunger Games pak napíšu samostatný článek.

A pátek jsme strávili chozením po zoo v děšti. Ale ze začátku to bylo fajn. Viděla jsem krásný želvičky; skvělé gorily, které chce vidět snad každý, kdo jde do téhle zoo; můj oblíbenej medojed se přede mnou schoval a rozhodl se prostě nevylézt dokud neodejdu :D Pak jsme narazili na skupinu anglicky mluvících lidí, což bylo milý ;) Největší zážitek byli netopýři, kteří pořád lítali přímo kolem nás. Děsivý a úžasný zároveň :D

Večer jsme běhali po obchodech, koupila jsem si dvě krásný trička. A nakonec jsme skončili v Ikey, kde to miluju... nejradši bych tam bydlela :D

Zatím paa (: