Červenec 2012

CONFUSED MIND WENT ON HOLIDAY.

30. července 2012 v 15:00 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj :)

Tak jsem v Chorvatsku. Je tu příšerně vedro a je tu krásně teplo. Záleží jak to vezmete. Ale upřímně, ať se snažím brát to jakkoliv pozitivně, zatím to tady je na nic. Then again, teprve včera jsme přijeli, bude to lepší. To jsem měla v úmyslu psát včera ráno. Pak se to změnilo. Vzpomněla jsem si totiž jak je na světě krásně. A jak vidět to pěkné ve všem kolem sebe. Nejkrásnější je to tu v noci. Prázdná pláž. Skoro nikdo a nic, co by vás mohlo vyrušit od myšlenek a opravdového hlubokého vnímání všeho kolem vás. Nekonečné moře. Obloha bez mráčků posetá hvězdami. Myslím, že kdybych tu bydlela (což bych nechtěla, na tomhle konkrétním místě od jara do podzimu totiž skoro vůbec neprší!), přes den bych spala a ven bych vycházela jen v noci :D


Kdybych někdy neměla co dělat, mohla bych počítat kolikrát jsem na blogu použila různé podoby slova zmatená/zmatek/confused. Byli jsme tu první noc a zdál se mi sen. A vy víte, co se říká o snech první noc na novém místě. No a to, co se mi zdálo, bylo... zvláštní. Matoucí. Nečekané. Žárlila jsem ve snu na kluka, který je do mě zamilovaný a který se mi ani nelíbí. A já nevím, co to pro mě znamená. Tedy, až do včerejška jsem byla naprosto přesvědčená, že k němu nic necítím. A že i kdyby chodil s jinou holkou, bylo by mi to jedno. Ale teď jsem zmatená. Chci říct, je to svým způsobem milý, že se mu líbím tak moc, že se mnou nemůže skoro ani promluvit... Kdokoliv jiný by řekl, že sen je jenom sen, ale já vím, že sen nikdy není jenom sen. Má svůj význam. Ve snech s námi mluví naše podvědomí. Tak co se mi snažíš říct, mé drahé podvědomí? To by mě vážně zajímalo. Možná nemá cenu to řešit. Je léto. A uvidíme, co se stane, až léto skončí. Pak bude čas dělat něco jiného.

Mám teď tak zvláštní náladu. Tu, kterou opravdu nemůže nic rozházet. A to jsem se přitom až do včerejška cítila mizerně. Teď mám prostě jen chuť užívat si léta, dělat nesmysly a věci, které všichni ostatní nepovažují za normální. Vidět a poslouchat. Dívat se a slyšet. A to všechno. Protože to jsem já. A nenechám si tu náladu znovu zkazit :)

L.

P.S. - Mimochodem, zanedlouho budu na youtube součástí collab channelu s dalšíma čtyřma holkama a už se nemůžu dočkat! :))

PRAHA

23. července 2012 v 22:57 | Lenča |  MY THOUGHTS
Jsem doma. Na chvíli. Miluju Prahu. A musím něco napsat o svém minulém týdnu. Bude to dlouhý. Doufám, že se máte báječně (:

Hodně jsem jezdila tramvaji, autobusy, ale chci napsat o metru. Vždycky, když jsme na něj v té zimě čekali a já se dívala na tunel a koleje, musela jsem si začít prozpěvovat znělku z Indiany Jonese. Je to kvůli té reklamě. Jednu dobu, je to už docela dávno, běžela reklama, kde byl Indiana v metru a valila se na něj nějaká obří koule nebo tak něco. Proto jsem si donekonečna zpívala tu písničku. Příšerně mě nebavily dlouhé cesty metrem. Ráda se dívám z okna tramvaje nebo autobusu. A tady nevidíte nic. Možná proto si tam s sebou tolik lidí nosí knížku. Na druhou stranu je to zajímavé. V přeplněném metru můžete potkat tolik všelijakých lidí. Baví mě vnímat jejich výrazy ve tváři a přemýšlet nad jejich příběhy.

Nemůžu uvěřit jak velká už je moje malá sestřenka. Za ten týden jsem si s ní tolik hrála a tak jsem si zvykla na její veselou přítomnost, že mi už teď chybí. Je to andílek. Má rok a půl. A pořád se směje a je až neuvěřitelně chytrá.

Vzpomínate jak jsem se radovala, že se mi zase zdají sny? Poslední dobou mě matou. Ale možná nad nimi jen až moc přemýšlím.



MY RAMBLINGS

15. července 2012 v 20:21 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj:)
Sedím na stole a píšu článek, obklopená posledními drobnostmi, který si chci vzít s sebou. Zítra odjíždím na celý týden do Prahy! Mám sytě růžově nalakované nehty a často teď chodím s rozpuštěnými vlasy sepnutými jen sponkami. Nemám moc ráda culíky, i když je nosím pořád prostě proto, že je to pohodlné. A deštivé počasí mi nekazí náladu ani náhodou.

V pátek jsem byla v knihovně a k vlastnímu překvapení našla hned dvě knihy Paula Coelha. Jednou z nich je Záhir a tou druhou Jedenáct minut, kterou jsem už i začala číst. Vlastně už jsem asi v její třetině. Je jiná než snad cokoliv, co jsem četla. Líbí se mi a zároveň je mi místy tak nepříjemné to číst. Občas se mi chce brečet nad osudy hlavní hrdinky, ale jako všechny dobré knihy, i tahle mě nutí přemýšlet. A to je hlavní.

Přes víkend jsem viděla spoustu starší dílů HIMYM. Hodně času strávila na youtube, protože ven se mi moc nechtělo. I když jsem ráno ještě před osmou šla chvíli bruslit. Než začalo pršet. Teď poslouchám písničky z Glee. Dneska se mi zdálo, že končily prázdniny a že jsem se těšila do školy. To má někdo ale bujnou fantazii :D I když musím říct, že se chtě nechtě na září částečně těšit musím. Hlavně kvůli tomu, že vyjde The Casual Vacancy, nová kniha Jo Rowlingové. A koncem září má premiéru The Perks of Being a Wallflower. I když se zfilmování té úžasné knihy (o které mimochodem ještě určitě napíšu článek po návratu z Prahy) trochu bojím, protože vím, že to nikdy nemůže být tak dobré, jsem zvědavá jak to celé udělají a těším se na to. A miluju tuhle Orlinu novou písničku :)


Mějte se (:

MILUJU TOHLE TÉMA TÝDNE.

12. července 2012 v 21:55 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Konečně něco, o čem mám hodně co psát. Nemám jen jeden sen, mám jich spousty. Ale o tom jednom ví snad vážně každý, kdo mě zná a kdyby ne, nechápu jak je to možné, protože o něm mluvím (a píšu) pořád bez přestávky. Sním o tom, že budu spisovatelkou. Je to mým snem odjakživa, od chvíle kdy jsem se naučila psát.

První pohádka, kterou jsem napsala v šesti letech, se jmenovala "Velké triko" a já už ani netuším proč, když s žádným trikem neměl děj vůbec nic společného. Vlastně celkově moc nedávala smysl, ale každopádně jsem od té doby nepřestávala psát. Měla jsem období, kdy jsem psala víc a taková, kdy jsem psala míň. Příběhy o dívce stejně staré jako já a jejích kamarádech a rodině, jejichž příběhy byly založené na věcech, o kterých jsem právě přemýšlela a některé z nich i částečně prožívala, jsem popsala několik obrovských sešitů. Psala jsem všechno možné. Pohádky, povídky, dlouhé příběhy na pokračování, nekonečné množství úvah.

Na nějakou dobu jsem psát přestala, když jsem se soustředila na spoustu jiných věcí a svůj sen o psaní tak trochu odložila. Myslím, že mě pak trochu zachránilo loňské NaNoWriMo. Každoroční šílenství, které se skládá z 30 listopadových dnů plných psaní, psaní a zase jen psaní. Cílem a obrovskou výzvou je napsat za měsíc román, knihu, cokoliv o 50 tisících slovech. Tím jsem se vrátila ke psaní. Napsala jsem "knihu" a tím výzvu dokončila tak spokojená jako nikdy předtím.

Zhruba v tu stejnou dobu jsem začínala sledovat videa úžasného člověka a autora, Johna Greena. A poslouchání stejně jako čtení toho co říká a píše mi dodává chuť a sílu psát. Zatímco nedávno to byl jen hloupý a trochu naivní dětský sen, teď je to něco, co opravdu chci dokázat a jsem si jistá, že to dokážu. I když mám občas pochybnosti. Někdy čtu něco skvělého, co se mi líbí se mi tak moc, až se mi chce brečet, protože mám pocit, že já nikdy nic tak dobrého nenapíšu. Ale častěji cítím, že můžu dokázat všechno, co chci.

ZBOŽŇUJU PRÁZDNINY!

11. července 2012 v 20:54 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj :)
Před pár hodinama jsem se vrátila z týdne u babičky. Nadšená, šťastná, opálená, v dobré náladě a překvapivě i odpočinutá. Já.. nejsem si úplně jistá, co se stalo. Co jsem to sakra četla? Na co jsem se dívala? To je fuk, ale něco, na co jsem už zapomněla mě postrčilo k tomu brát věci víc pozitivně. Chci říct, vždycky jsem byla optimista, ale zároveň jsem se vždycky snadno naštvala nebo dostala do špatné nálady kvůli hloupostem. Když něco nešlo jak bych chtěla a tak podobně. Ale minulý týden, po tom, co začaly prázdniny, jsem si řekla, že se toho zkusím zbavit. Prostě jak bych tak řekla, budu spokojená nebo alespoň vyrovnána z věcmi, které přijdou a já je nebudu moct nebo chtít změnit. A ono to funguje. Líp než bych čekala.

Moje prázdniny tedy začaly báječně. A povzbuzuju i vás všechny, abyste prostě šli ven, zažili svá vlastní dobrodružství a dělali hlouposti jako já. Mám za sebou hodiny a hodiny skákání na trampolíně. Nemyslím si, že by mě to kdy mohlo omrzet. Hodně jsem si užívala sluníčka, taky jsem trochu četla. Přečetla jsem The Perks of Being a Wallflower, což se okamžitě posunulo nejmíň mezi první pětici mých oblíbených knih, ne-li na úplně první místo. Ale o tom později. Po dlouhé době jsem plavala, když jsme vyrazili na koupaliště. Těším se k moři. Cákali jsme se v malým bazénku a podařilo se nám pomocí hadice udělat duhu. A tak dále a tak dále.

Co je zvláštní, myslím, že snad každou noc od toho, co začali prázdniny, jsem si pamatovala, co se mi zdálo! Konečně zase. A taky - Nejsem si jistá, jestli jsem dostatečně zdůraznila jak jsem spokojená se svým novým životním postojem. Eff yeah.

Zatím byee (:

PRVNÍ LETNÍ BOUŘKA.

1. července 2012 v 23:57 | Lenča |  MY THOUGHTS
Má někdo z vás střešní okno? Protože jen v tom případě byste skutečně mohli pochopit jaké to je snažit se spát v místnosti s takovým oknem, když venku lije. Jo, je to nemožný. Ne, že by se dnes dalo usnout v jakékoliv jiné místnosti. Nemám ráda bouřky. Spousta lidí říká, jak je bouřky fascinují a jak je mají rádi a mezi takové se já rozhodně neřadím. Tedy, je na nich něco zvláštního a fascinujícího, ale upřímně - klidně bych se toho pocitu vzdala.

Nevím, čím to je, nepamatuju si na žádný děsivý zážitek z dětství, který by to způsobil, ale myslím, že jsem se bouřek bála odjakživa. No a asi to po mě zdědila moje sestřenka. Poslední dobou se mi snaží namluvit, že už je velká a že už se bouřky nebojí, ale všichni víme, že to pořád je to snad jediné z čeho má strach. Když jsem začala chodit do školy, taky jsem tvrdila, že už se nebojím, ale já byla úplný protiklad. Hroznej strašpytel.

Pamatuju si jak jsme později, když mi bylo kolem deseti, jeli s taťkou na úplně první dovolenou bez mámy, po tom, co se naši rozvedli. Byli tam s námi ještě jedni známí s dětmi a spali jsme někde u přehrady pod stanem. Bylo to fajn. V tu dobu jsme si byli blíž než předtím a než potom. Někdy si přeju, aby se ty staré časy vrátily... A poslední den, kdy jsme tam spali, začalo večer pršet a byla hrozná bouřka a já se tak bála. Ale byl tam se mnou táta a proto jsem věděla, že všechno bude dobré.

Jednou, myslím, že to bylo minulý rok, byla v noci tak hlasitá bouřka, že nás to všechny probudilo. U mámy to nebylo nic zvláštního, tu probudí všechno... přecejen, je zvyklá na to být mámou. Nejvíc nás překvapil bráška, protože jen málokdo spí tak hluboce jako on. A musela to být vážně silná bouřka, když se probudil i on. A od té doby na to pořád vzpomíná. Jak byla veliká bouřka a všichni se vzbudili. Chtěla bych vědět jak fungují dětské vzpomínky. Protože sama vím, že mám ústřižky z dětství, které třeba nejsou vůbec podstatné ani důležité a přesto si právě ony pamatuju.

Přestává pršet. Možná se mi už podaří usnout. Krásné prázdniny!