Prosinec 2012

ROK 2012

31. prosince 2012 v 10:57 | Lenča |  MY THOUGHTS
Většinou si na konci roku říkám, že jsem toho moc nedokázala a letos tomu nebylo jinak. Jenže pak jsem se rozhodla napsat seznam.

V Roce 2012...

  • jsem udělala řidičák.
  • jsem začala posílat videa na youtube, přes což jsem se pak seznámila se spoustou báječných lidí (:
  • jsem už podruhé dokončila NaNoWriMo. Napsala jsem knihu.
  • jsem četla ještě mnohem víc než kdy dřív a celkově přečetla 43 knížek.
  • jsem se konečně začala snažit rozumět souvislostem v dějepisu, což byl letos jeden z cílů.
  • ...a abych nezapomněla, přežila jsem konec světa. :D
Něco se mi taky nepodařilo. Nezačala jsem běhat, ale mám před sebou celý další rok, kdy se o to budu moct pokusit. Na druhou stranu jsme ale začala každý den aspoň chvíli cvičit (aspoň myslím, že to bylo až letos). Taky jsem ještě nedopsala seminárku, ale to se mi snad podaří během několika následujících dnů.


Tohle byly ale jen věci, které jsem měla za cíle. Teď něco málo z toho, co se letos přihodilo:
  • Oslavila jsem osmnáctiny. S tím souvisí i první brigády. A taky, což je pro mě snad ještě podstatnější, jsem šla poprvé v životě volit.
  • Začala jsem sledovat Vlogbrothers (i když jsem o nich v menší míře věděla už koncem loňského roku), poznala jsem, kdo jsou nerdfighters. Tak nějak jsem našla místo, které sice není skutečným místem, ale nehledě na to je báječné.
  • O dost víc jsem začala malovat a kreslit a tohle všechno. Nejsem v tom zvlášť dobrá, ale miluju to.
A vyhlídky na rok 2013 jsou perfektní. V květnu totiž pojedu do Londýna. Už jen to dokazuje, že budu mít skvělý rok :)

MOJE MALÉ VESELÉ VÁNOCE.

30. prosince 2012 v 20:37 | Lenča |  MY THOUGHTS
Svůj článek o Štědrém dnu jsem už napsala. Ale upřímně, letos pro mě byl daleko lepší První svátek vánoční.

Vzala jsem si na sebe červený šaty, do batohu jednu jedinou čtečku namísto obvyklých dvou až tří knih a vyrazila. Nepamatuju si, že bych kdy naši ulici viděla tak klidnou. Po celou, ne úplně krátkou, cestu na vlak jsem potkala jediné auto, a to bydlíme možná i na nejrušnější ulici ve městě, a snad ani jednoho člověka. Když jsem přijela, šli naproti mě dva lidi a já za nic na světě nemohla přijít na to, jestli to je někdo úplně cizí nebo můj táta a bratránek. Bez brýlí jsem ztracená. Ale jo, byli to oni. Po cestě k babičce jsme se bavili, bylo to fajn :)

Hned, když jsem přišla, mi bratránci a sestřenka začali povídat o všemožných dárcích, které dostali. Pak jsme si tak všichni povídali, trochu jedli, s Petruškou řešili poníky. Je hodně divný, že já mám My Little Pony snad ještě radši než moje šestiletá sestřenka? :D Pak přijel zbytek rodiny a my jen čekali (a hladověli) než se odkudsi vrátí babička... Na oběd byla svíčková, to už je naše tradiční, každoroční jídlo.

Po obědě říkali děti nějaký básničky, což bylo milý. A pak jsme rozbalovali dárky. Ještě jsem to nezmínila, ale celý den jsem pořád fotila a ještě víc natáčela, takže jsem jako první natočila všechny ostatní rozbalovat dárečky než jsem si otevřela ten svůj. Pak jsem se snažila natočit i sebe jak otevírám svůj :D Dostala jsem tu nejkrásnější šálu, fialovou - trochu do růžova. A pár drobností. A od táty hromadu knížek. Zatím jsem přečetla jednu, která se jmenuje Nabídka, jaká se neodmítá. I když by tam spíše mělo být "která".. ale jinak to není špatná knížka. Na bodech jí přidávají přesně tři reference na Harryho Pottera, které se v ní objevily :D


Chvíli jsme řešili přicházející volby a jak se o tom bavím ráda, tady bych to radši vynechala. U babičky to bylo ještě v pohodě... Zjistila jsem, že si myslí, že Okamura je úplně úžasnej (kdyby to ještě někdo nevěděl, já toho člověka fakt ráda nemám). Tak jsem se chvíli snažila jim vysvětlit proč budu volit Schwarzenberga a proč nesnáším Okamuru... když jsme ale byli u prababičky a pradědy, říkala jsem si, že by moje argumenty zněly asi drze a tak jsem radši mlčela.

Jinak se nic zvláštního nedělo. Mám tyhle naše "sešlosti" ráda. Nejsou to jen Vánoce, i když ty jsou asi nejlepší. Jsou to všemožné oslavy, někdy i víkendy. Není to pokaždé ideální, ale vždycky je to báječné (:


(NE)OBYČEJNÝ ŠTĚDRÝ DEN

30. prosince 2012 v 18:12 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ráno na Štědrý den jsem vstala do zasněženého rána, i když sníh pomalu tál. Ale co, měli jsme bílé Vánoce? Měli. Snídali jsme vánočku, kterou jsem den předtím pekla s babičkou. Taky jsem po dlouhé době seděla u snídaně v kuchyni. (Většinou snídám ve spěchu nebo před televizí.) Dopoledne jsem se trochu koukala na pohádky. Jedli jsme jako každý rok zelňačku. A pak jsme jeli k babičce. Máma si dokonce ten den odpustila i chození do obchodu. Nesnáším nakupování na Štědrý den.


Babička měla nachystané zákusky, chlebíčky, dobroty :) Dali jsme si kávu a začali rozbalovat dárečky. Dostala jsem nějaké peníze a pár drobností. Taky pouzdro na Kindle, který jsem ještě neměla. Povedeně jsem hrála, že vůbec netuším, na co by pouzdro mohlo být ;) Doma jsme si pak dali bramborový salát s lososem (mnohem lepší než hnusnej kapr) a pustili se do dalších dárků. Dostala jsem až neskutečné množství šamponů. Vážně, mám jich teď v zásobě asi deset. A taky jsem od mámy dostala lak na nehty. Takovej tmavej ze série Breaking Dawn. Jmenuje se Edward's Love (děkuji, nechci) :D. Ale i tak je ten lak hezkej :)

A pak konečně nejočekávanější dárek. Když jsem zjistila, že to, co mám v ruce, je Kindle, rozbalovala jsem ho dál s jakousi až posvátnou úctou. Jen sama krabice byla krásná. A pak Kindle... je tak úžasný, krásný. Ale o tom bych mohla napsat celé sáhodlouhé články. Zrovna včera jsem na něm dočetla první knihu (první díl Pretty Little Liars).


Ale abych nepsala jen o svých dárcích, i můj malej brácha toho dostal strašně moc. Nejvíc se mi líbí plastelína, ke které jsou různé nádoby, strojky a dají se tvarovat jídla a tak podobně. Jako malá jsem měla něco podobného. Takže, tohle je v podstatě dárek i pro mě :D Docela vtipné bylo, když už byli skoro všechny dárky rozbalené a bráška chodil smutně sem a tam a hledal, kde je to, co nejvíc potřebuje. Chtěl kuchyňku. Napsal si o ni už vloni a nedostal ji a o to víc ji chtěl teď. Když jsem viděla ten jeho obličej, když si myslel, že vysněnej dárek zase nedostal, bylo mi ho skoro líto. Ale o to větší byla jeho radost, když se kuchyňka nakonec objevila.


ZÁVISLOST NA PRETTY LITTLE LIARS

29. prosince 2012 v 16:55 | Lenča |  PRETTY LITTLE LIARS
Než napíšu článek o tom, jaké jsem měla Vánoce, co jsem všechno dostala a jak miluju svůj nový Kindle, potřebuju hned teď napsat aspoň něco o Pretty Little Liars. Nepřeháním, když říkám, že jsem na tom seriálu závislá :D

Celkově sleduju až moc seriálů a u spousty z nich sama často uvažuju, proč takový nesmysl vůbec sleduju. No, u Pretty Little Liars je to jasné. Sleduju to, protože nejsem schopná přestat. Je to tak hrozně návykové a tím víc, protože KAŽDÁ epizoda končí cliffhangerem (netuším jak to říct česky, ale snad víte, co myslím). Je to tak napínavé. Jakmile tenhle seriál člověk jednou začne sledovat, už není možné přestat. Jak říkám, je to návykové.

A přitom se u toho tak hrozně bojím. Nikdy nesleduju horory (a když už, tak s někým), jsem totiž hrozný strašpytel. A tenhle seriál je sám o sobě docela horor - a když se na to díváte pozdě v noci a ve tmě, tak o to víc.

Zrovna teď jsem zhruba v polovině druhé řady a jsem zvědavá jak to bude dál, protože narozdíl od očekávání se nic neřeší - právě naopak. S každým dílem je to ještě více matoucí a ještě méně rozumím, co se děje. A taky, s každým dílem čím víc nechápu, proč by se někdo vůbec kdy chtěl přátelit s někým jako je Alison.

Upřímně řečeno vám vlastně neradím, abyste se na to dívali. Pokud máte spoustu času, jděte do toho, rozhodně. Je to dost dobrý seriál, povedený. Jestli ale tolik času nemáte, nezačněte se na to dívat, protože jak už jsem řekla - není možné přestat...

Mimochodem, mnohem lepší seriál než Gossip Girl ;)

KOUZLO VÁNOC

23. prosince 2012 v 21:06 | Lenča |  MY THOUGHTS
Už zítra! Už zítra jsou Vánoce. Jsem nadšená. A cítím se tak šťastně. Já nevím, je to jako bych každou chvíli mohla vzlétnout z toho, jak jsem šťastná. Miluju Vánoce :) A doufám, že se i vy všichni máte báječně...


Víte v čem ale spočívá ten důvod, proč mám Vánoce tak ráda? Chtěla bych vám říct o dnešku. Ráno jsem vstala docela brzo a chystala se k babičce. Dala jsem si sluchátka do uší a šla sněhem na vlak. Procházela jsem mezi sněhovými vločkami, zatímco jsem poslouchala vánoční písničky. Pak jsem ještě chvíli čekala, než vlak přijel a nemohla jsem se přestat usmívat, když mi do uší hrálo White Christmas.

Když jsem vystupovala, nabídla jsem jedné paní, že jí pomůžu s taškou a o okamžik později zjistila, že mě zná, přestože já nemám tušení, o koho šlo. Asi mě předchází moje dobrá pověst ;) A celý zbytek dne jsem strávila u babičky s ní, a taky s dědou a strejdou. A bylo to fajn. Pekla jsem s babičkou vánočky a pak jsem převážně sama zdobila jejich stromeček. Nevíte, jestli existuje něco jako profesionální zdobič stromků? To by pro mě bylo ideální povolání :D

Než jsem odjížděla, šly jsme s babičkou na hřbitov, kde to ve sněhu vypadalo krásně. Zasněžený hřbitov ve tmě, anyone? Ano, připomnělo mi to scénu z Harryho :) Ale co chci tím vším vlastně říct? Že jsem měla báječný den. A že miluju svou rodinu. Ale pravdou je, že mám svou rodinu ráda pořád, celý rok. Poslouchám muziku a jsem šťastná taky více než často. A lidem taky pomáhám celý rok, ne jen na Vánoce.

Ale myslím, že Vánoce jsou k tomu, abychom si zase jednou všechno uvědomili. Kouzlo Vánoc je pro každého jiné, ale pro mě je to tohle. A mám ráda i dárky, nejen ty svoje. Každou zabalenou krabici a takový ten pohled člověka, který ji rozbaluje před tím, než zjistí, co se v dárku skrývá. Miluju Vánoce (:

MOJE ZPOVĚĎ 1/3

22. prosince 2012 v 20:24 | Lenča |  MY THOUGHTS
Objevila jsem v počítači tenhle hezký, přemýšlivý dotazník. A protože je docela dlouhý a moje odpovědi rozsáhlé, rozdělila jsem ho na tři části. Tady je ta první.
1. Co je pro tebe těžší - podívat se do něčích očí když říkáš, co cítíš nebo když někdo říká tobě, co cítí?
Určitě, když já říkám, co cítím. Je těžší odhalit někomu svou duši než pozorovat, když ji někdo jiný odhaluje nám.


2. Vzpomeň si, kdy jsi byl/a naposledy OPRAVDU rozzlobená/ý. PROČ jsi byl/a rozzlobená/ý? Cítíš to tak pořád?
Když mi máma řekla, že by měla jít na Štědrý den do práce. Byla jsem tak naštvaná na tu firmu, ve které pracuje, protože si ani celkově nemyslím, že tahle firma jedná s lidmi, co tam pracují, dobře, ale tohle už bylo moc. A jestli to tak cítím pořád? No, máma nakonec opravdu musí jít do práce, ale až pozdě večer, což není ideální, ale je to lepší. Takže částečně, částečně to tak cítím pořád.


3. Sedíš v letadle, v jehož zádi začalo hořet. Máš dostatek času zavolat JEDNOMU člověku. Komu zavoláš? Co mu/jí řekneš?
To je hrozně těžká otázka. Potřebovala bych v takové chvíli zavolat tolika lidem. Ale nejspíš by to byla máma. Řekla bych jí, ať se kvůli mně moc netrápí. Že budu v pořádku, ať se po smrti ocitnu kdekoliv. A že ji nikdy nepřestanu mít ráda.

OBLÍBENÉ KNÍŽKY ROKU 2012 :)

22. prosince 2012 v 9:18 | Lenča |  BOOKS
Na začátku roku jsem si dala cíl, že letos přečtu 40 knížek. A už jich mám přečtených 41. A protože jsem letos četla pár opravdu skvělých, podělím se s vámi o některé z nich. Mimochodem, pokud jste někdo na Goodreads - [X].

John Green
U něj musím začít, protože je nejlepší a přečetla jsem tenhle rok všechny jeho knížky. Články už jsem psala o The Fault in Our Stars, která se stala mou nejoblíbenější knihou vůbec a o Looking for Alaska. Za přečtení stojí ale úplně všechny. Třeba Will Grayson, Will Grayson; kterou napsal s Davidem Levithanem.

Hunger Games (Suzanne Collinsová)
Tuhle trilogii vám nejspíš ani představovat nemusím. Četla jsem ji na začátku roku (abych to stihla než byl v kině film) a naprosto jsem jí propadla. Nejlepší je první díl, druhý ujde a poslední už se mi nijak zvlášť nelíbil. Ale přesto chci sérii jako celek každému doporučit, i kdyby jen proto, že vás donutí přemýšlet. Psala jsem o ní jeden krátký článek a pak jeden delší.

Percy Jackson (Rick Riordan)
Tahle série je něco naprosto perfektního. Věděla jsem o ní už delší dobu, ale začetla jsem se do ní až letos díky kámošce. I o Percym už jsem článek psala. Je to pětidílná série, která má ale i další pokračování, která na ni volně navazují a já jsem je zatím nečetla. Pokud se vám nechce číst zmíněný článek, řeknu to ve zkratce - jestli se zajímáte o řeckou mytologii, je tohle knížka pro vás. A jestli máte rádi Harryho, nejspíš se vám knihy budou líbit.

Anna and the French Kiss (Stephanie Perkins)
Můj článek je tady. Dodám jen, že Stephanie je naprosto skvělá a odpověděla mi na můj tweet o téhle knize! :) Četla jsme od ní ještě Lola and the Boy Next Door, která je o stupínek méně dobrá, ale pořád dost dobrá.


Milan Kundera
Četla jsem Nesnesitelnou lehkost bytí a Žert a obě dvě jsou to tak dobře napsané knížky. Jestli jste od Kundery ještě nic nečetli, na nic nečekejte. Jeho knížky jsou ty nejlepší. Donutí vás přemýšlet. A to je vždycky nejlepší.

The Perks of Being a Wallflower (Stephen Chbosky)
Přestože by si zasloužila článek, já o ní žádný nenapsala. Protože její kouzlo nejde popsat, musíte to zažít. Tahle kniha patří letos rozhodně mezi tři nejoblíbenější.

KDYŽ ZAVŘU OČI, OCITNU SE V KNIHOVNĚ.

21. prosince 2012 v 17:38 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Vidím opuštěnou knihovnu. Stojí uprostřed parku, skrývající se mezi stromy, tak aby ji nikdo, kromě těch, co místo znají, nenašel. Zvenku se zdá maličká, ale ve skutečnosti je obrovská. Má dveře poseté zvláštními kamínky. Ve skutečnosti spíše připomínají dveře kostela. Vcházím dovnitř.

Možná tam u okna, v koutě, který až prapodivně připomíná knihovnu v Bradavicích, sedí kluk. Nějaký, který je naprosto začtený do své knihy. Vypadá roztomile, ale pak - copak to je pro kluka, který čte tak těžké? :) Možná čte Kunderu nebo Johna Greena. A nebo jen jakoukoliv knihu. Ale pryč od něj, soustřeďme se na chvíli na knihovnu jako takovou.

Je obrovská. Veliká a tak plná knih. Knihy jsou tu všude, kam se jen ohlédnete. Vlastně i strop je posetý přihrádkami na knihy. Vše je tu laděno do hněda. A jsou tu dřevěné schody. Víte, možná jsem v Oxfordu. Nebo na nějaké jiné úžasně okouzlující univerzitě s dlouhou tradicí a až absurdně nádhernou knihovnou.


Voní to tu. Nádherně to tu voní. Je brzy ráno, sobota, takže tu, až na pár míhajících se osob, mě a toho pěkného kluka, nikdo není. Je tu ticho. Milé ticho sobotního rána. Pootevřeným oknem je slyšet skřehotání. A když nahlédnu do okna, vidím sýkorku. Zelenomodrožlutou, tak nádhernou. Sedí na větvi přilehlého dubu.

Posadím na zem, vedle jedné z přihrádek na knihy. Nikdo tenhle můj zvyk nechápe, protože je tu přece tolik židlí a křesílek, kde bych si mohla sednout. Ale sedět na zemi je jakási moje uklidňující tradice. A tak sedím na studeném koberci a čtu. Jsem na místě, které opravdu zbožňuju.

TAK UŽ VÍM, KDO JE GOSSIP GIRL.

21. prosince 2012 v 13:59 | Lenča |  SERIES
Tímhle týdnem definitivně skončil seriál Gossip Girl (u nás vysílán jako Super Drbna). Mám pocit jako by teď všechny seriály došly k nějakému přijatelnému závěru, kdyby náhodou přece nastal konec světa. Ten nejúžasnější pár z HIMYM je spolu ;) Kurt a Blaine zase tak trochu taky. A dozvěděli jsme se, kdo je celou dobu tou tajemnou Gossip Girl...

Neviděla jsem zdaleka všechny díly Drbny, vlastně je jich víc, co jsem neviděla, než viděla. Ale i po přeskočení celé řady je pak možný docela dobře pochopit souvislosti. A tak jsem si pustila ten úplně poslední díl a netrpělivě čekala na moment překvapení, kdy se dozvím, kdo je Gossip Girl.
Pokud se na to chcete podívat a nechcete se dozvědět, co se stalo, dál nečtěte. Spoiler alert!

Takže, všechno samozřejmě skončilo dobře. Kdo by to čekal, že? Mimoto byl celý díl naprosto šíleně bláznivý. Pokud jste Gossip Girl někdy viděli, jistě víte, že je často celkem absurdní. A poslední díl není výjimkou, právě naopak. Měla jsem záchvaty smíchu.

Chuck v podstatě shodil svého otce ze střechy domu. Neshodil ho sice úmyslně, ale nepomohl mu pak, když mohl. Vůbec netuším, o co mezi nimi šlo, protože tenhle děj šel úplně mimo mě, asi to mělo nějakou logickou souvislost, ale bez kontextu je to dost divné. No a pak, protože za nimi na střechu přišla Blair a viděla co se stalo... aby ji jako jeho manželku nikdo nemohl nutit vypovídat proti němu, Blair a Chuck se vezmou.

Mezi tím se dozvídáme, kdo celou dobu vystupoval pod jménem Gossip Girl. Lalala... are you ready? :D ... Byl to Dan. Když jsem se to dozvěděla, nemohla jsem se přestat smát. Je to celé tak divné, tak vtipné a zároveň tak neuvěřitelně logické. A promyšlené. Myslím si, že skoro nikoho nenapadlo, že by Gossip Girl mohl být kluk. A přitom to dává smysl, zapadá to do sebe. Byl to jediný způsob jak se mohl opravdu dostat mezi elitu Manhattanu.

A epizoda končí tím, že se podíváme pět let do budoucnosti. Chuck a Blair spolu mají roztomilého syna Henryho. A Dan se Serenou se berou. Překvapivě se mi poslední díl dost líbil :)

VESELÝ KONEC SVĚTA!

20. prosince 2012 v 22:03 | Lenča
Blíží se Vánoce konec světa, a tak bych měla napsat ještě jeden článek, než bude po všem. A teď vážně - v konec světa samozřejmě nevěřím. Žádný nebude. Bodka.


Nemusím se tedy děsit, že zítřkem bude po všem, přesto jsem o téhle "události" chtěla napsat. Tím, co mě děsí, jsou reakce některých lidí. Jsou lidé, kteří jsou přesvědčení, že svět opravdu zítra dojde ke svému konci. Upřímně řečeno o ně mám docela strach. O to, co udělají, až se dvacátého druhého ráno probudí. Napadlo mě to přirovnat k tomu, že bych se jednoho dne ráno probudila a zjistila, že neexistuje žádný Harry Potter, a to je dost hrozná představa.


A pak jsou tu lidé, kteří konec světa sice vážně neberou, ale jejich současný život jim připadá tak frustrující, že si skoro přejí, aby to zítra všechno skončilo. Tvrdí, že by pro ně byl konec jakousi úlevou, a to je tak smutná myšlenka. A taky, nemyslím si, že takový "konec" by musel nutně znamenat konec. Stejně jako si nemyslím, že po smrti nic neexistuje. Ale pak, možná jen doufám, že smrt neznamená prázdnotu, protože myslet si opak je až příliš depresivní.


A to je všechno, o čem jsem vám dnes chtěla napsat. Tak mějte pěkný konec světa ;) A na konec ještě citát z knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání.


"Bolest je nevyhnutelná, utrpení nikoliv." Haruki Murakami

VÁNOCE, VÁNOCE... (:

19. prosince 2012 v 17:12 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahojky,
doufám, že se všichni máte báječně :) U nás doma je momentálně k nepřežití, protože se dělají poličky nebo tak něco, je tu strašnej rachot a věci všude! K mé smůle i u mě v pokoji. A já o tom často nemluvím, ale jsem dost pořádkumilovnej člověk. Takže když je moje podlaha zaplavená věcma, který mi znemožňujou tu vůbec jakkoliv fungovat, necítím se zrovna spokojeně. A to už jsem strávila přes hodinu v knihovně, abych tu nemusela být! :D Ale postěžovala jsem si, můžu přejít dál.

Dneska jsme si v angličtině pouštěli písničky, bylo to milý. Když jsme zpívali Wish You Were Here a já byla myšlenkama kdovíkde, napadlo mě, že kdybych byla postavou z Glee, chtěla bych zpívat tohle (přestože zpívat neumím). A do toho by se objevovali všudepřítomné flashbacky :D


Jo, báječná věc! Dostala jsem první vánoční dárky. Od mých dvou úžasných "internetových" kámošek, se kterýma jsme se letos domluvily, že si něco pošleme :) V. mi poslala ten nejkrásnější náramek na světě a pak papírky s roztomilýma pejskama. A od N. jsem dostala malej skleněnej globus, se kterým si pořád hraju, je to nádhera (: :D


V knihovně jsem dneska vybírala vyloženě podle jmen. Půjčila jsem si Problémové partie od Marka Hadonna, který napsal skvělou knihu Podivuhodný případ se psem. A Talisman od Nicholase Sparkse, od kterého jsem zatím nic nečetla, ale viděla jsem spoustu filmů na motivy jeho knih. Ať už ten nejkrásnější Zápisník jedné lásky nebo Milý Johne, což dávali zrovna nedávno v televizi. A napsal taky Poslední píseň (ve filmové verzi hraje Miley Cyrus a Liam Hemsworth).


Teď sedím u topení, piju čaj, do slouchátek poslouchám Katy Perry a chystám se začít psát seminárku. Což ještě neznamená, že začnu... zatím to je jen velké snažení začít :D Mějte se!

"JÁ ZA TO NEMŮŽU."

17. prosince 2012 v 19:29 | Lenča |  MY THOUGHTS
Je to už dva roky nebo víc, co jsem četla knížku s názvem Emoční inteligence od Daniela Golemana. Byla to první knížka, z těch co jsem četla, která byla nějak spojená s psychologii. Zároveň taky knížka, kterou jsem si četla u babičky na zahradě a pak ji večer zapomněla venku a ona zmokla... a já se ji pak bála jít vrátit do knihovny. Je to dost zajímavé čtení, hodně mě to přimělo přemýšlet. Ale o jedno z mála, co si pamatuju - o tu hlavní myšlenku, co jsem si z ní odnesla (kromě toho, že není bezpečné nechávat knížky venku v noci) se s vámi chci podělit.

Většina lidí a troufám si říct, že aspoň někdy snad každý, se snaží svádět všechny své problémy na všechno a všechny ostatní - hlavně aby to nebylo na ně. "Já bych chtěl dávat v matice pozor, ale ta učitelka to vykládá tak nudně!" "Já nemůžu dostat dobrou známku, když to učitel neumí vysvělit." Výmluvy, výmluvy, výmluvy. Protože je přece jednodušší svést to na někoho jiného, vždyť já vím.

Jenže není zdravé to tak dělat. Právě naopak. A když si uvědomíte, že za svůj život jste zodpovědní jen vy sami, může vám to v mnohém pomoct. Když máte špatné známky a chcete to změnit, není na místě udělat nic míň, než začít se učit. Možná se to někdy tak úplně nezdá, ale je dost důležité převzít odpovědnost za svůj život.

Spousta z nás má sny. Někteří máme dost velké sny. Ale všichni víme, že jen snít a plánovat nestačí. Je třeba žít a přitom jít za svými sny. Někdy je snažší nechat ostatní, aby rozhodovali za vás. Jenže je to váš život a ne nikoho jiného. A je jen na vás, abyste využili vlastní svobody a dělali přesně to, co dělat chcete. Každý máme právo dělat to, co chceme. Rozhodovat se sami za sebe. A když se nám něco nepodaří, neházet vinu na všechny ostatní.

Samozřejmě neříkám, že máte vinit sami sebe. Vůbec ne. Jen je potřeba vědět, že vás život je opravdu VÁŠ. Vinit se je k ničemu, protože to, co se stalo, už beztak změnit nejde. Ale to už by bylo jiné téma :)



REMEMBER ME / NEZAPOMEŇ NA MĚ

17. prosince 2012 v 7:03 | Lenča |  MOVIES
Už docela dlouho jsem se na ten film chtěla podívat a tak jsem si po dlouhém rozvažování, na co se kouknout, Remember Me včera pustila. Nebyla jsem si jistá, co čekat - na čsfd měl dost dobré hodnocení, ale věděla jsem, že tam hraje Robert Pattinson, kterého nemám nijak moc ráda - samozřejmě jsem ho znala jen z Twilight (a z HP, ale Cedric byla jen malá role).


Hned na úvod bych mohla říct, jak skvělé bylo vidět Roberta v jiné roli - v roli, která mu sedne a která je vážně dobrá. Po jeho boku si zahrála Emilie de Ravin, kterou jistě poznáte ze seriálu Ztracení, kde hrála Claire. Mezi tváře, které jistě poznáte, bude pak patřit úžasný Pierce Brosnan.


To, co je na tomhle filmu vážně dobře propracované, je jeho jakási výstavba. Je hodně dobrých filmů, které mám ráda, ale jejich děj probíhá tak nějak pokaždé stejně - zamilování, láska, rozchod, nové shledání, happy end. Proto je nutné ocenit jedinečnost Remember Me. Film začíná dost děsivou scénou, při které jsem se začala klepat, která vás může připravit na to, že ač se to tak místy může zdát, tohle není typický romantický film.

Není to jen o vztahu mezi ním a mezi ní. Je to hlavně o poutech v rodinách. Otec a dítě. Sourozenci.


Možná nebudete brečet, ale raději se na to připravte. Pokud jste film ještě neviděli, na nic nečekejte a podívejte se na něj, protože rozhodně stojí za to. Garantuju, že se vám bude líbit ;)



JAK VYPADÁ MŮJ BĚŽNÝ DEN

13. prosince 2012 v 18:39 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahojky (:

Dneska se mi zdálo, že jsem zaspala a přišla pozdě na písemku... A pak jsem vážně zaspala a přišla pozdě na písemku z dějepisu. Vzbudila jsem se zhruba pět minut předtím než nám začíná první hodina :D Ještě štěstí, že mám školu tak blízko. Jak jsem přišla tak pozdě, ani jsem se nezdržovala v šatně a šla do třídy v botech. Jenže jsem uklouzla a nebýt mých úžasných schopností udržet rovnováhu (haha xD), tak jsem spadla.

Ale v pohodě. Test jsem napsala, aspoň myslím, celkem dobře. V nudné fránině jsme chvíli řešili budoucího prezidenta. Myslím, že jsem o tom ještě nepsala - tenhle týden se u nás ve škole konaly studentský prezidentský volby. Celkově vyhrál Franz, což mě ani moc nepřekvapuje. U nás ve škole měl nejvíc Fischer... ale Schwarzenberg byl na druhým místě :) Ani jsem nečekala, že ho bude od nás ze třídy tolik lidí volit, ale je to super. Jsme prostě inteligentní, no ;) (Čímž nechci nikoho urazit, každej má právo na svůj názor, ale prostě z nás mám radost :D)
Před chvílí jsem kdesi četla, že Zeman předehnal ve výzkumech Fischera. Tedy, nejsem nějak nadšená ani z Fischera a netoužím, aby byl prezidentem, ale pořád je to "menší zlo"... Vážně doufám, že Zeman nevyhraje. Ach jo, a už mám zas celej článek o volbách :D

Ale diskuze o prezidentovi vyvolal jakýsi studentský časopis, který jsme dostali do školy. A víte o čem se tam mimojiné taky píše? O Doctorovi Who! ;) Sice je to jen krátký článek, ale stejně mě to strašně potěšilo (:
Zatím se mějte, pa (:

NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁNOČNÍ FILM

11. prosince 2012 v 18:16 | Lenča |  MOVIES
Miluju Vánoce a k těm vánoční pohádky a filmy neodmyslitelně patří. Spousta z nich je o ničem a pak najdete množstvích skvělých filmů. U mě je tím nejoblíbenější už nějakou dobu vánoční klasika...

Láska nebeská

Christmas is all around us... I feel it in my toes. Love Actually = Bez tohohle filmu si Vánoce ani nedokážu představit. A pokud je vůbec možné, že jste ho ještě neviděli, rozhodně se na něj podívejte, protože vám už teď můžu říct, že nebudete litovat. Kdyby něco, jistě ho budou před Vánoci jako každý rok zase dávat :) A já se budu dívat zas a znovu, i když jsem ho viděla nesčetněkrát. Protože jestli mě nějaký film nemůže omrzet, je to tenhle (:


Tenhle film má všechno, co byste od vánočního filmu mohli chtít. Nádherný soundtrack. Jeden z nejlepších vůbec. Odehrává se z velké části v Londýně a tenhle fakt mu samozřejmě sám o sobě u mě přidává na bodech ;) Ale hlavně, je to celé tak nesmírně milé... už jen ta myšlenka, že láska je všude kolem nás. A přitom to není hloupě naivní jako většina jiných podobných filmů.


Láska nebeská má báječné postavy, které jsou ztvárněny těmi nejlepšími herci. Vtipné dialogy. A všechny ty příběhy spojené s láskou a Vánoci jsou vyprávěné a ukázané tak poutavě. Takovým způsobem, že vás neomrzí ani po x-tém shlédnutí. Je to smích a pláč. Není tu jediná scéna, která by ve vás nevyvolávala nejrůznější, často i protichůdné emoce.





KOMBINACE UČENÍ A BLOGOVÁNÍ.

10. prosince 2012 v 16:55 | Lenča |  MY THOUGHTS
Podobný článek jsem chtěla napsat už, když jsme probírali Freuda, ale víte jak to je... když není čas, tak prostě není. A tak to napíšu až teď a o někom úplně jiném. Mám ráda ty moje hodiny semináře. Vždycky se na ně těším, protože to je konečně něco čemu rozumím a co mě baví. Tedy vedle angličtiny a celkově jazyků. A teď je takové období, kdy se musím pořád jen učit a učit. Tedy chci se učit a učit, samozřejmě ;)

Možná něco podobného budu dělat pravidelně, uvidíme jak se to osvědčí. Ale začnu dneska a začnu psycholožkou Karen Horneyovou. Jedna z věcí, kterými ze zabývala, byly neurotické potřeby. Takové potřeby, které když neuspokojíte, vyvolává to ve vás různé neurózy a tak podobně. A všechny tyhle potřeby tak nějak pramení v dětství. Nebudu je uvádět všechny, ale jednou z nich je třeba potřeba vymezit svůj život úzce vytyčenými hranicemi. Když o tom naše učitelka mluvila, hodně jsem poznávala sama sebe.

Je to spojené s tím, že nemám ráda zklamání. Děsím se zklamání. Někdy je snazší v nic nedoufat a příliš neočekávat, protože pak nejste zklamaní, když se vám vaše přání nevyplní. I já mám sny, každý je má, ale zároveň jsem si jistá, že bych mohla dělat víc, abych je uskutečnila. Nemám ráda změny, děsím se jich. A nemám ráda, když věci nejdou tak jak jít mají a tak jak jsem si to naplánovala. Stresuju se, když se na test učím až den před ním, i když je to třeba snadné a zvládla bych to v klidu i bez stresu. Plánuju všechno a jsem si skoro jistá, že jsem psala nějaký článek o tom, že je zbytečné všechno plánovat, aniž by mi tak úplně došlo, že já sama plánuju neustále.

Pak tam patří třeba neurotická potřeba obdivu. Pořád se říká, že se mají děti chválit a nemají se příliš kárat a tak dále a já souhlasím a vím, že mě i teď spíše pobídne pochvala než cokoliv jiného. Ale tahle potřeba obdivu vzniká právě u dětí, ke kterým je okolí úplně nekritické. Někdy mě až děsí jak moc jsou všechny ty psychologické teorie, o kterých se učíme, pravdivé a jak často v nich vidím a poznávám sebe nebo lidi z mého okolí.

Ale mohla bych takhle psát do nekonečna... pokračování příště :)

NESMYSLNÝ ČLÁNEK O NESMYSLECH.

9. prosince 2012 v 23:33 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
A tak jsem si až poslední den našla čas napsat článek na tohle krásné téma týdne.

Nesmyslů je svět a život sám o sobě plný. Když o tom tak přemýšlím, není život sám o sobě tak trochu taky nesmysl? Možná si právě teď říkáte, co to tu plácám za hlouposti, ale copak dává život nějaký smysl? Vážně?


Před miliony let na naší planetě žili dinosauři. Nebyly tu domy, ani lidi ani nic podobného. Ani většina dnešních zvířat. Země ani nevypadala tak jak vypadá dnes. Existoval jen jeden velký kontinent. Nebyl tu žádný Atlantský oceán, který by nás dělil od Ameriky. Protože, no... Amerika ještě Amerikou nebyla. Teď sedíte na židli, na křesle.. na gauči? v nějakém domě uprostřed města a čtete si článek na internetu. A přitom na místě, kde stojí váš dům mohli kdysi pobíhat dinosauři. A od kdy bylo tohle město obydlené? Jak to tady asi vypadalo někdy ve středověku? To všechno je tak ohromně zajímavé.


Někdy máme jako lidi sklon považovat za nesmysly takové věci, které pro nás nejsou běžné, které neznáme. Je nesmysl, že by upíři měli zářit, jakmile přijdou na slunce? Ale jistě, souhlasím. Vždyť to jsou přece strašliví tvorové, kteří jsou určeni k tomu, aby se jich každý bál. Ale pak, není samotná víra v existenci upírů naprostá hloupost? Poprvé se o upírech mluvilo už před skoro tisícem let a já si myslím, že je naprosto úžasné, i když zároveň taky dost šílené, jak dlouho už tenhle mýtus přežívá. A jak jsou teď upíři populární. A jak se představy o nich změnily.

A abych přešla úplně k něčemu jinému, co si myslíte o takovém facebooku? Větší nesmysl jsem neviděla. A je to přitom docela strašidelný nesmysl. Dokáže na fotkách rozpoznat obličeje a nebude trvat dlouho, než si je dokáže spojit i s konkrétním facebookovým účtem. Svět internetu, svět chytrých telefonů a facebooku... je to bláznivina.

Byla jsem u babičky a šla se sestřenkou a s bratránky sáňkovat. Málem jsem si rozbila boty a pak se na mě i sestřenku převrátily sáňky. Jako dítě bych nikdy takové hlouposti nedělala. Mám pocit, že to jde u mně tak nějak naopak. Děti jsou většinou bezprostřední a ničeho se nebojí a později z toho vyrostou. Já se jako dítě bála všeho a tak si to teď všemi nesmysly musím nahrazovat.

A tak je článek u konce. Já vím, že nedává smysl, ale pravdou je, že tentokrát si to poprvé můžu dovolit ;)

DĚTSKÉ VÁNOCE

6. prosince 2012 v 6:42 | Lenča |  MEMORIES
Když jsem byla malá a psala jsem Ježíškovi, vždycky jsem si napsala jen o pastelky a něco na malování. Teď, o několik let později jsem trochu náročnější. Nakreslila jsem si peníze a k nim všelijaké obrázky Londýna. Jestli se mi bude chtít, možná to naskenuju a hodím sem, abych se pochlubila jak krásně umím kreslit :D

Zbývá jen osmnáct dní. Za devatenáct dní v tuhle dobu už budeme mít po večeři, rozdané dárky a já se nebudu schopná přestat usmívat :) Miluju Vánoce. Vždycky jsem je zbožňovala.

Když jsem byla malá, předtím než se naši rozvedli, bydleli jsme v domě spolu s tátovými rodiči a taky mým strejdou a jeho rodinou. Odpoledne jsme si vždycky šli jako první rozbalit dárky k babičce a dědovi. Většinu těch dárků už si nepamatuju, ale na věci kolem nich se zapomenout nedá. Děda zapálil prskavku a zpívali jsme koledy. A pak jsme my děti byly nenápadně posláni do jiné místnosti, zatímco zazvonil zvoneček a přišel Ježíšek ;)


Pamatuju si i jak jsme chodili sáňkovat na kopec a já jednou málem zajela až někam do příkopy. To jsem ještě byla hrozný strašpytel, a tak mezitím, co oba bratranci jezdili až odněkud shora, já raději zůstávala v přiměřeně bezpečné zóně:)


Taky si trochu pamatuju na Mikuláše. Já se vždycky tak hrozně bála čertů, i když jsem věděla, že jsem byla hodná. Když jsem před pár dny čekala na brášku ve školce, seděla tam maminka s holčičkou a maminka holčičce říkala, že do školky další den přijdou čerti. A ta malá, jen co to slyšela, začala plakat. A maminka jí říkala, že přece byla hodná, tak že se nemusí bát. A to mi připomnělo malou Leničku ;) Bála jsem se, i když k nám domů nikdy nepřišli.


Někdy si říkám, že bych chtěla být znovu dítětem, ale pak - vlastně zase ne. Nejsem si jistá, kde jsem to četla, ale myslím, že to bylo v Žertu. Bylo tam něco v tom smyslu, že jsme smutní, že nemůžeme vrátit minulost kvůli tomu, že je tak nenávratná. Nic už nebude stejné jako dětství. Ale věk osmnácti let je taky dost úžasný a pak přijde tolik obávaná dospělost, ale všechno to budou jen další, báječné výzvy :)