Duben 2013

JEŠTĚ NENÍ KVĚTEN.

29. dubna 2013 v 14:59 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahojky :)

Sice ještě není květen, ale zaprvé, seminárku už mám (téměř) úplně hotovou a stejně ji nakonec můžeme odevzdávat až za týden a zadruhé je mi zle, bolí mě hlava, nos a furt kašlu a potřebuju dělat cokoliv jen ne se učit :D Ale překvapivě, i přes tohle všechno se mám úžasně :))

Zjistila jsem, že když nepíšu články každý den, mám snad i víc nápadů a už se těším až o každém z nich něco napíšu :) Taky, kdyby to snad nebylo úplně jasné, čím dál víc se těším do Londýna (: Myslím, že teď už je na čase, abych si odškrtávala dny v kalendáři (chtěla jsem to začít dělat už tak od prosince :D)

A před pár dny už se mi zdál můj klasický sen, že jsem si nestihla zabalit všechny věci - což se mi zdá pokaždé než někam jedu. Před Paříží se mi o tom zdálo snad desetkrát :D Takže až za týden napíšu, že už se balím, přestože tam jedu až koncem května, tak se tomu nedivte :D Teprve teď mi to pomalu začíná docházet. Já vážně pojedu do Londýna. Přesto mi to ještě pořád připadá tak hrozně neskutečné :D Ale už mám i libry a v pátek jsem strávila hodinu tím, že jsem je obdivovala :D

Taky mám teď období svého čtenářského šílenství a když jsem zjistila, že mi i po zaplacení Londýna pořád zůstanou nějaké peníze, začala jsem plánovat jak si nakoupím tuny knížek až zas v Praze půjdu do Luxoru ;) Což znamená, že za chvíli bude moje peněženka opět prázdná :D

No nic, ozvu se zase brzo, mějte se krásně (:

A TAK SE TO STALO.

25. dubna 2013 v 7:33 | Lenča |  MY THOUGHTS
Tak jsem přerušila svůj řetězec denních článků. Ne kvůi tomu, že bych to nezvládala, ale spíš jsem si to sama sobě doslova zakázala ve stylu "Dokud nenapíšeš seminárku, žádné každodenní články!" :D Bylo to nutné.. musím totiž tu věc v úterý odevzdat a neptejte se mě, jak jsem daleko :D

Ale raději k něčemu pozitivnímu... Už je skoro léto! Prodává se zmrzlina. A když se prodává zmrzlina, tak je to jasné. A za měsíc budu v Londýně! Jupíí :D Do té doby musím napsat tuhle seminárku a pak ještě jednu, ale myslím, že ta druhá nebude tak těžká napsat (mimochodem právě k té je ten dotazník nahoře). Takže, co jsem chtěla v tomhle článku říct - do konce dubna mě tu neuvidíte, protože mi to moje zodpovědné já zakázalo :D A v květnu jsem zase zpátky, i když ještě nevím, jestli budu pokračovat s každodenními články, spíš ne. Vydrželo mi to víc než čtvrt roku, což je super :)

Včera, když jsem panikařila kvůli té seminárce, jsem dokonce začala číst další hru od Havla - Odcházení. (Divnější a zároveň lepší odreagování od stresu neexistuje :D) Četla jsem Audienci a minulý týden jsem ji (a ještě Vernisáž) viděla v divadle a upřímně si nejsem úplně jistá, co si o tom myslím :D Nebyla jsem nadšená a zároveň jsem nebyla zvlášť otrávená nebo tak něco, protože jsem už částečně věděla, do čeho jdu... Myslím, že se k Audienci a Havlovým hrám vrátím v nějakém článku ještě později (v květnu!)

Zatím se mějte, budu tu za týden :) :D

PROČ ZROVNA JÁ?

23. dubna 2013 v 8:50 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
My lidi jsme někdy vážně k nepochopení. Občas se hrozně rádi litujeme a přitom tak děláme snad to nejhorší, co bychom dělat mohli.

Když nás něco bolí a my jen sedíme a stěžujeme si místo toho, abychom se snažili nějak odreagovat. Šli si lehnout nebo si něco přečetli. Když máme zlomené srdce a trápíme sami sebe tím, že se díváme na jeho/její fotky, vzpomínáme na všechno, co jsme spolu prožili a přitom víme, že už to takové nikdy nebude. A přesto takhle sami sebe týráme. Když musíme vstát a jít do školy, přestože jediné, co chceme dělat, je spát a litovat sami sebe.

Ptáme se "Proč zrovna já?". Co jsem komu udělal/a? A přitom nám ani nedochází jaké máme štěstí.

A pak jsou tu jiné okamžiky. Jako když se dívám na Habbermannův mlýn, a ať už to je podle skutečné události nebo ne, ani bych nemohla být víc vděčná, že žiju v době, ve které žiju. A jsem taky ráda, že žiju právě tady. Hodně často si stěžuju na naši zemi a nejsem samozřejmě ani zdaleka jediná, ale dokáže si vůbec někdo z nás představit jak příšerné musí být žít v takové KLDR?

A když se nám nechce jít do školy, představme si jaké by to bylo, kdybychom neměli žádnou školu, na kterou bychom si mohli stěžovat. Upřímně řečeno si to nedokážu představit. A přitom to je pro tolik dětí na světě realita.

Ale někdy máme skutečný důvod k vyřčení téhle otázky. Když se nám někdo posmívá, někdo nás pomlouvá - a třeba právě proto, že jsme to zrovna my. Že jsme jiní. Jenže - a myslím, že se vážně opakuju - právě tím, že se lišíme, jsme tolik výjimeční. Originální. Protože jsme to zrovna my. A na ty, kdo to nechápou, třeba vyplázněte jazyk :D

II. KAPITOLA

22. dubna 2013 v 15:57 | Lenča |  PŘÍBĚH BEZ NÁZVU
"Holky?"

"Ano?" všechny jsme se na Maureen zvědavě podívaly.

"Uvědomujete si, že tohle je náš poslední večer, co jsme tady a spolu, že jo?"

"Prosím tě, nebuďme sentimentální. Dneska vážně nemám náladu na sentimentalitu," broukla Laura.

"Ale, chci říct, Maureen má pravdu. Myslím, že bychom měly udělat něco bláznivého." Měla jsem chuť na zábavný večer.

"Myslíš jako vzbudit všechny a jít tancovat kolem školy nebo jako jíst popcorn a sledovat Gossip Girl?" utahovala si ze mě Ari.

"Pamatujete na náš první víkend tady na škole?" přemýšlela jsem.

"Samozřejmě," shodly se všechny. "Jak bychom mohly zapomenout?" dodala Laura. "To byl ten víkend, kdy všechno začalo. Naše přátelství."

"Celou sobotu jsme nakupovaly a stejně jsme si ani jedna nic nekoupily, protože jsme neměly peníze," pokračovala Ari.

"Moc se nezměnilo," smála se Maureen.

"Pravda." - "A pak jsme šli do Tomovy kavárny a seznámily se s Tomem."

"Myslela jsem si, že je gay." přiznala jsem.

"Já taky," Laura se začala smát.

"Vážně?" zeptala se Ari. Už víc než rok spolu s Tomem chodili.

A jen tak, aniž bychom to samy sobě dovolily, nás obklopil sentiment. Nikam jsme tu noc nešly. Jen jsme seděly v našem malém bytě, který byl plný krabic, a mluvily. Držely jsme se za ruce a smály se a pak jsme usnuly. A byl to jeden z mých nejoblíbenějších večerů za celé naše přátelství.

ACROSS THE UNIVERSE (LOĎ MEZI HVĚZDAMI)

21. dubna 2013 v 16:40 | Lenča |  BOOKS
Across the Universe vás zaujme hned na první pohled, má totiž snad tu nejkrásnější obálku ze všech knih, které jsem kdy viděla. Ale při čtení zjistíte, že její obálka je ve skutečnosti teprve začátek :)

Knížku, která je z mnou nepochopitelné důvodu přeložená jako Loď mezi hvězdami napsala jako svou prvotinu autorka jménem Beth Revis. Jde o první knihu trilogie a jak jsem si ze začátku stěžovala, že nechci pokračování, už teď vím, že si ty další knihy přečtu taky, i když riskuju, že nebudou zdaleka tak dobré.

Loď mezi hvězdami je něco mezi sci-fi a dystopií, vlastně asi oboje dohromady. Je vyprávěna z pohledů dvou hlavních postav - Amy a Eldera. Sedmnáctiletá Amy se spolu se svými rodiči nechá zmrazit, aby se o tři sta let později probudili po tom, co přistanou na nové planetě. Situace se však zvrtne v okamžiku, kdy je Amy záhadně probuzena o padesát let dříve než bylo v plánu. Šestnáctiletý Elder (česky Syn :D) je příštím velitelem lodi, která Amy spolu s ostatními dopravuje na onu novou planetu.

Jestli budete tuhle knihu číst, budete se chytat za hlavu, možná si i trhat vlasy a rozhodně budete rádi, že žijete ve světě, ve kterém žijete. Možná budete nacházet podobnosti mezi tím, co se děje na lodi a skutečnou historií lidstva. A možná si budete uvědomovat trhliny, které dnešní lidstvo skrývá. Pro mě je u čtení hlavním účelem, aby mě knížka donutila přemýšlet a to se zrovna u téhle stalo rozhodně :)


ŠŤASTNÝ ŽIVOT.

20. dubna 2013 v 21:14 | Lenča |  MY THOUGHTS
Tak zase jednou o budoucnosti. Protože, když o tom přemýšlím, jsou pro mě někteří lidé ještě méně pochopitelní. Čím dál častěji se mě lidé ptají, co chci dělat po gymplu a na jakou chci jít vysokou. A zatímco někteří moje rozhodnutí jen schvalují, protože vědí jak moc mám angličtinu ráda, docela často se ale setkávám i s úplně opačnou reakcí. Anglicky přece umí každý. Neuživíš se. A co z tebe jako potom vůbec bude? Brzo na tuhle otázku snad začnu odpovídat, že spisovatelka :D

Je mi úplně jedno, jestli budu znít naivně, protože to tak je. Mnohem raději budu mít mizerně placenou práci, ve které budu šťastná než kupu peněz v práci, kterou bych nesnášela. A nejsem schopná pochopit, když to lidi mají naopak. V prácí strávíme tak obrovskou část svého života. Copak někdo vážně chce být celou tu dobu nešťastný jen kvůli penězům? Vždyť přece... Ale... Může mi to někdo vysvětlit?

NOVINKY, KNÍŽKY, VŠECHNO.

19. dubna 2013 v 7:25 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj :)

Venku je léto. Nebo bylo :D Krása. A já musím psát seminárku :D Místo toho, abych se poučila od minula a toho, jak jsem nestíhala, začínám ještě později. Nebo, měla bych začít. Ach jo :D Taky vám připadá tak těžký dělat něco do školy, když je venku tak krásně? :) Ale vzhledem k tomu, že to musím mít napsané do konce dubna, vážně bych měla začít, protože jinak vážně začnu panikařit :D

Ale hodně se teď učím na příjmačky. A taky jsem k dalšímu milionu rozečtených knih začala číst Na cestě od Jacka Kerouaca. A ještě jsem myslím nepsala, že jsem uprostřed knížky Across the Universe (česky Loď mezi hvězdami), která je naprosto úžasná. Hrozně moc se mi líbí :) Akorát mě štve, že každá kniha musí mít několik dílů, protože ten další určitě bude na nic. Stejně jako Divergence a v podstatě taky Hunger Games. Takže, jestli nemáte, co číst, určitě doporučuju (:

Mimochodem, jestli vás to až doteď obešlo a zatím jste nečetli TFIOS (česky Hvězdy nám nepřály), tak na nic nečekejte :) A taky je už přeložené The Casual Vacancy (Prázdné místo) od JKR, což jsem já osobně pořád nedočetla :D

Zatím pa, L. :)


AWKWARD JE ZPÁTKY.

18. dubna 2013 v 6:47 | Lenča |  SERIES
Řada 3, Epizoda 1 Cha-cha-cha-changes
& Epizoda 2 Responsibly Irresponsible
Spoiler alert :)

Prázdniny skončily a Jenna spolu se všemi ostatními jsou zpátky. A spousta věcí se změnila. Z Tamary je Evropanka a s Jakem jsou do sebe zamilovaní tak moc, že si společeně vytvořili facebookovou stránku. Ming se naučila čínsky. Sadie je údajně těhotná. A Lissa má pořád pěkný vlasy.

Jenna se díky Val ocitla ve třídě Kreativního psaní. A má strach o její přátelství s Tamarou. Ale ne, ve skutečnosti má strach, že je těhotná. Ani mě to nepřekvapuje :D Ale dobře, není těhotná. A Ricky je mrtvej? Cože?

Dobře, že další díl byl hned po tom prvním. Ricky vážně umřel. A Matty mě docela štve :D A Tamara si myslí, že Rickyho zabila pomocí voodoo.A Matty si nechal vytetovat Jennino jméno :D Pak všichni přiznávají, že nesnášeli Rickyho. A Matty se dozví, že si Jenna myslela, že je těhotná. Lalala :D

VZKAZ V LÁHVI - NICHOLAS SPARKS

17. dubna 2013 v 15:13 | Lenča |  BOOKS
Před nějakou dobou jsem psala o Talismanu od Nicholase Sparkse. Nebyla jsem z knihy tenkrát moc nadšená, ale přesto se mi docela líbila. No a teď jsem u babičky narazila na jeho další knihu - Vzkaz v láhvi, kterou jsem přečetla za pár hodin a ani nelze popsat jak mě ta knížka zklamala a ke konci vlastně i naštvala.

Možná, že knížky Nicholase Sparkse nejsou pro mě. Když jsem to četla, dokonce jsem uvažovala, jestli se ze mě nestává přílíšný cynik, což je ale zrovna u mě naprosto nemožné :D Všechny filmy natočené podle jeho knížek, co jsem viděla, se mi líbily. Zápisník jedné lásky patří k mým nejoblíbenějším filmům vůbec. Ten si přečtu, až příště budu u babičky, protože ho mají taky a uvidím :D

Ale zpátky ke Vzkazu v láhvi. Knížka je zjednodušeně o tom, že mladá žena - novinářka najde dopis v láhvi, která se vyplavila v moře. Na základě tohohle dopisu se pak vydá hledat osobu, která ho napsala. Pokud se vám líbí romantické příběhy, mohlo by se vám to líbit. I když je pravda, že i mě se líbí romantické příběhy a Vzkaz v láhvi se mi nelíbil ani trochu. Řeknu vám to takhle - víc předvídatelné by to být ani nemohlo. Ničím se to neliší od milionu dalších romantických příběhů, místy je to nuda a ten konec mě nesmírně naštval.


AIRFARE

16. dubna 2013 v 7:10 | Lenča |  MUSIC
Znáte je? Možná jste u nich už slyšeli, nejsou tak úplně neznámí. Ale co si budeme povídat, nejsou to žádní Charlie Straight... duh xD Když někdy vidím jejich klip na Óčku, přijde mi částečně "cool" a taky docela vtipný, že jsem je viděla naživo předtím než se proslavili.

O prázdninách před pěti nebo šesti lety měli koncert v rámci městských slavností ve městě, kde žije můj táta a já si je tehdy naprosto oblíbila. Taky mi bylo 13 a oni vypadali dobře, takže se není moc čemu divit :D S kamarádkou jsme tehdy jako správně bláznivé fanynky ječely a zpívaly a hned po tom, co dozpívali, si běžely pro jejich podpisy. Podepsali se nám na ruku a my se pak nechtěly umývat, aby se to náhodou nesmylo :D

Pak jsme dělaly další takové ty klasické fanynkovské šílenosti jako třeba, že jsme je sledovaly po městě a tak podobně :D Pamatuju si, že nám jedna holčina dokonce říkala, že Tomovi (což je jejich frontman a zpěvák) koupily plyšáka :D No a na jednom z dalších koncertů, co ve městě pak byly, stáli členové kapely celou dobu zhruba půl metrů od nás. Pořád si pamatuju to tehdejší nadšení.


MÁM RÁDA ŠKOLU.

14. dubna 2013 v 8:21 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj :)

Momentálně nejsem vůbec schopná psát. Mám asi tak milion nápadů, ale nejsem ani o jednom z nich schopná napsat víc než dvě věty. Měla bych začít nosit do školy notebook (pravda, to by první musel fungovat), abych mohla psát tam. Většinou mám totiž největší inspiraci ve škole. Ale pak si někam napíšu jen jedním nebo dvěma slovy ten nápad a když se k tomu doma vrátím, už si nepamatuju, co všechno jsem o tom chtěla psát.

Dneska jsem zase hledala všechno možný o vysoké. Na facebooku jsem si četla Přiznání UK.. některý docela sranda :D Mám sice ještě víc než rok, ale už teď se těším. A vážně doufám, že se tam dostanu. Co jsem slyšela o pražské filozofické fakultě, jsem spokojená ;) Dokonce se ani moc nebojím maturity. Zatím. Je to ještě docela daleko, i když je mi jasné, že to šíleně uteče. Teď mám takovou tu dobu, kdy ve škole ve všech hodinách dávám pozor a lituju, že jsem to tak nedělala celou dobu. Už jen tři měsíce fyziky a chemie a biologie. Mám biologii ráda. A z chemie jsem se naučila o tolik víc než jsem kdy čekala. Fyziku pořád nechápu a myslím, že po těch šesti letech nedávání pozor ve fyzice už za tři měsíce nic nezměním :D


Taky jsem si teď tak optimisticky dala za cíl, že si do konce prázdnin dodělám seznam četby k maturitě, dočtu, co potřebuju a napíšu to do čtenářskýho deníku. Už mám většinu toho, co tam chci mít, přečtenou, napsat o tom bude větší problém :D Ale v pohodě ;)

No nic, zatím pa. Hezkou neděli (:

MOŽNÁ, MOŽNÁ NE.

13. dubna 2013 v 9:26 | Lenča |  BOOKS
Robert Fulghum je úžasný. Znám ho už dlouho, a tak před rokem jsem od něj četla knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A od té doby přečtu cokoliv, co napsal. A tak jsem si z knihovny půjčila Možná, možná ne - jeho (myslím) čtvrtou knihu. A byla přesně tak skvělá jak jsem čekala :)

Pokud pana Fulghuma neznáte, píše takové úvahy, vypráví o lidech, které potkal, příbězích, které zažil, věcech, nad kterými přemýšlí. Určitě doporučuju kteroukoliv jeho knihu. I pokud nejste příznivci mnoha set stránek, zrovna tahle jich má jen něco přes sto.

Tou krajinou prošly pořádné zástupy lidí. A každý, kdo tudy projde, za sebou zanechá stopy.
Není to žádný ráj. Přesto se mi tu líbí. Je tu něco, co živí moji duši a pozvedá mě.
Souvisí to s hledáním místa. Myslím, že každý člověk se hodí k nějaké konkrétní krajině. Já vyrostl na pláních - v krajině horké a suché - a nejšťastnější dny mládí jsem strávil v sedle jako kovboj. Mám schované fotografie otce, dědečka, pradědečka - všichni na koni v pracovním oblečení.

NO TAK, GLEE, CO TO DĚLÁŠ?

12. dubna 2013 v 14:30 | Lenča |  GLEE
Řada 14, Epizoda 18 - Shooting Star
Tenhle díl byl strašně divnej. Ale přesto (nebo bych spíš měla říct proto) o něm chci napsat.
Spoiler alert!

Takže, Blake (Ryder, ale prostě je to Blake..) viděl Katie. Brittany čeká na pád asteriodu. A pak Blake začne s "Katie" mluvit. Narozdíl od něj jsem si ani na vteřinu nemyslela, že je to opravdu Katie. A docela se divím, že to tu holku trochu nevyděsilo, když jí najednou zpívá písničku úplně neznámej kluk. No, i když, kdybych byla na jejím místě... radši nic :D A tak se dozvídáme, že Katie není Katie, ale Melissa. Pořád si myslím, že je to Unique.

Beiste je zamilovaná do Willa. Nijak zvlášť mě to nepřekvapuje. A nějaké další nepodstatné věci.

A pak se to stane. Ve škole někdo střílí. Ze začátku mi to přišlo celkem působivě strašidelné, ale postupem času spíš tak trochu směšné. Já vím, že to má být kdovíjak vážné, ale působí to na mě spíš tak, že se Glee až zoufale moc snaží být kdovíjak skutečné a tak vůbec... Ale stejně je hlavním problémem pořád to, že už tam není většina těch dobrých postav a ty nové jsou prostě moc nové.

No a Sue odchází. Děláte si ze mě srandu? Sue byla jedním z důvodů, proč ještě Glee nebylo úplně na odpis. Samozřejmě, když nepočítám Darrena :D Jestli bude nějaká pátá řada a nebude se odehrávat v New Yorku nebo prostě někdo u našich starých dobrých postav, tak už na to nekoukám.

100. ČLÁNEK ROKU

11. dubna 2013 v 6:52 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahoj :)

Ve skutečnosti tohle není letošní článek, ten vyšel už včera, ale všimla jsem si samozřejmě až po tom, co jsem ho zveřejnila. Tak je můj letošní stý článek o facebooku. No co, teď už ho mazat nebudu. Jen tak pro zajmavost, už teď mám napsaných víc článků než v roce 2010 (tehdy jich bylo 90). A mám pocit, že bych po krásném číslů mohla zhodnotit své dosavadní dojmy z mého letošního projektu. Denní články.

Když mě to koncem prosince napadlo a na začátku ledna jsem s tím začala, připadalo mi to jako šílený nápad. A vůbec jsem si nebyla jistá, jestli je to v mých silách. Vlastně mi to i teď (navíc, když vezmeme v potaz, že mi už víc než dva měsíce nejde notebook) připadá trochu jako šílenost. Ale ono to jde. A ani ne až tak těžko. Baví mě to a vlastně už nějakou dobu nemusím sama sebe ani nutit psát, přichází to samo. Kdybych teď třeba jeden den vynechala a svůj článek nenapsala, cítila bych se hrozně nesvá. Vlastně bych asi ani nemohla jít spát, když bych věděla, že jsem ještě nic nenapsala.

Myslím si, že je hodně užitečné vytvořit si něco, co budete dělat opakovaně každý den. Může to být klidně jen hloupé stlaní postele. Před nějakou dobou jsem právě o stlaní četla článek. Vždycky jsem si říkala, že stlát postel je zbytečné, navíc když ta moje je patrová a nepořádek na ní není moc vidět. Ale v tom článku autor psal, že je to důležité kvůli tomu, abychom měli právě nějakou opakovanou činnost, což přispívá k pevnější vůli. Chápete, jak to myslím, že jo? :D

Zatím pa, mějte se, L. (:


LIDI NA FACEBOOKU

10. dubna 2013 v 6:27 | Lenča |  MY THOUGHTS
1. Twitter je lepší. Musím to říct, vážně.

2. Lidi na facebooku mě věčně štvou. Jak mám ráda svoje bratránky a další mladší příbuzné, jejich neustálé žádosti do všech těch her a dalších blbostí mě strašně rozčilujou :D Pak jsou tu lidi s fotkami v podprsenkách nebo alespoň velkým výstřihem. Mají tohle zapotřebí? Ne. Ne, nemají. K tomu přidejte osm kýčovitých klišé citátu za hodinu a máte osobu, kterou byste v přátelích na fb nikdy mít nechtěli.

3. A další věc - proč si někoho přidávate na facebooku, když ho ani nezdravíte na ulici? To prostě nedává smysl.

4. Facebook je hroznej žrout času. A přesto se tam musím dívat pokaždé, když se mihnu kolem počítače. A navíc, můj mobil mi pokaždé řekne, když se na facebooku stane něco, o čem bych měla vědět, takže tam pak logicky musím jít :D

5. Když ještě existovala stránka bravogirl.cz, hodně často jsem tam chodila a odpovídala na problémy v poradně. A strašně jsem nechápala, když tam někdo psal o takových těch facebookých vztazích. Já vím, je ode mě jako od někoho, kdo nedělá nic jiného než si celé dny píše přes internet nejmíň s desítkama kamarádů, které v životě neviděl, trochu pokrytecké. Ale těmi facebookými vztahy teď myslím spíš to, když se vztah dvou lidí, kteří se znají v reálném životě, rozvíjí jen přes facebook. Já nevím, přijde mi to zvláštní.



MOŽNÁ BYCH MĚLA BÝT UČITELKOU.

9. dubna 2013 v 13:30 | Lenča |  MY THOUGHTS
Možná bych přecejen raději měla být učitelkou. Zbožňuju děti, ony zbožňují mě a každý o mně ví, že to s dětmi umím. Na jedné straně chci být úspěšná, dostat se daleko, studovat anglistiku a tohle všechno. Ale na druhé straně bych nejradši ze všeho trávila celé dny s dětmi. Jenže... který z těch dvou hlasů poslechnout? Je to jako vybírat si, jestli poslechnout hlavu nebo srdce, až na to, že v obou případech je to tady srdce. Možná až se budu hlásit na školu, nechám si i možnost pedagogické fakulty. Tak bych ale vybrala učit na základní škole, nejradši první stupěň.

Někdy je strašně těžké se rozhodnout. Je toho tolik, co bych chtěla dělat. Ale někdo na youtube (myslela jsem, že to byl John Green, ale nejsem si vůbec jistá, vlastně to byla asi nějaká holka) mluvil/a v jednom videu o tom, že když se hlásili na vysokou, přihlásili se na víc oborů, protože se nemohli rozhodnout, ale tím si jen oddálili rozhodování a přidělali víc práce. Což je fakt.

Ale rozhodovat se je těžké.

JAK SE UČÍM ANGLIČTINU.

7. dubna 2013 v 7:18 | Lenča |  MY THOUGHTS
Posledních několik let se učím anglicky z většiny podobným způsobem jakým jsem se jako malé dítě učila svůj mateřský jazyk. Prostě posloucháním. A když jde o gramatiku už tak nějak podvědomě doplňuju to, co by tam mělo být. Ale vzhledem k tomu, že jsem na gramatická pravidla až doteď kašlala, musím se je učit zpětně teď, i když většinou vím, co doplnit. Ve škole máme učebnice Intermediate a já jak jsem nedávno psala, jsem se dozvěděla, že mám úroveň B2, což je Upper-Intermediate. Tak jsem si pro jistotu sehnala učebnici Advanced, myslím, že Cambridge University Press. Tam je ta gramatika dost dobře vysvětlená, takže už jsem na cestě k "advanced znalostem" :D

No, to je gramatika. Neřekla bych nejtěžší, ale pro mě osobně tak nějak nejvíc frustrující jsou slovíčka. Protože mám pořád pocit, že jich neznám dost. Alespoň ne aktivně. Pasivní slovní zásobu mám, myslím, dost velkou, rozumím skoro všemu. Ale učení slovíček mě baví. V mém pokoji jsou vždycky všude různé barevné papírky se slovíčky a tak podobně :D Takové trochu vtipné nebo zajímavé mi přijde, že u některých slovíček si přesně pamatuju, kdy jsem se je naučila :D

To nejtěžší, a čeho se taky nejvíc bojím na příjmačkách, je psaní. Jsem sice v pohodě schopná psát jednoduché věci o normálních tématech, ale napsat něco složitého a navíc o tématu, které se nedá označit za zrovna jednoduché k porozumění... bude těžký. Člověk by řekl, že po všem tom čtení v angličtině pochytím i nějaké "know how" k psaní a ono zatím houbelec :D Ale ještě mám rok, takže to určitě stihnu zlepšit :)

A jinak, pokud by někdo chtěl tip, jak si zlepšit angličtinu - čtěte v angličtině, koukejte na filmy a seriály v angličtině (případně youtube videa). Řekla bych, že u sebe velké části mých znalostí vděčím právě tomuhle.


O ZODPOVĚDNOSTI.

6. dubna 2013 v 7:26 | Lenča |  MY THOUGHTS
Jako dítě jsem se nikdy netěšila na dospělost. Ono je totiž hodně snadné být dítětem. Nemusíte chodit do práce a ze začáku ani do školy. Nemusíte platit daně a starat se o to, kolik co stojí. A hlavně je ve vašem životě někdo, kdo rozhoduje za vás. Ale když se nad tím zamyslíte, být dítětem je vlastně taky docela otrava.

Neustále musíte někoho poslouchat. Chcete si hrát a dospělí vás nutí se učit. Chcete si obléct sukni a máma vám to zakáže, protože je moc zima. Ptala jsem se brášky (protože právě malé dítě je často daleko větším zdrojem moudrosti, než bychom čekali) a ten mi řekl, že je super být dospělý a na otázku proč si to myslí mi řekl, že si může uvařit, co chce. To je ono. Pak jsem mu říkala, že ale když je někdo dospělý, tak musí chodit do práce a on řekl, že to je super, protože si může vybrat jakou práci chce ;)


Když jste dospělí, nikdo vám tak obyčejné věci nezakazuje. Když si chcete dát na oběd zmrzlinu, můžete. A když se místo práce chcete dívat na televizi, klidně můžete. Ale za následky si pak zodpovídáte jen vy sami. Což samozřejmě není ani trochu snadné. Většina lidí mána vrcholu svých priorit krásné slůvko svoboda, ale ani být svobodný není jen tak. Mnohdy je mnohem jednodušší nechat se někým vést a když přijde první problém, jen tak ho můžeme svést na toho druhého.

Když se nad tím zamyslíme a uvědomíme si všechno, co skutečně můžeme dělat, je to dost ohromující. Máme totiž obrovské množství možností, mnohdy dám ani nedochází kolik vlastně. Mám už jen z té myšlenky husí kůýi a zároveň jakýsi zvláštně dobrý pocit.

Budoucnost a život je výzva. A já mám výzvy ráda.

ŠIPKY JAKO HRA S TERČEM A TA DRUHÁ HRA.

5. dubna 2013 v 19:20 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Když jsem viděla, že novým tématem týdne jsou šipky, říkala jsem si, jestli jde o nějaký aprílový vtípek nebo tak něco, ale zdá se, že si tohle téma vážně někdo vybral. No a jsem si jistá, že jsem už psala o větších nesmyslech, tak proč nenapsat i o šipkách?

Co se týče šipek jakožto hry, která se hraje v hospodě. hraju je vážně dost mizerně. Hrála jsem je mockrát, i když už dlouho ne. Ze začátku byl vždycky úspěch, když jsem se vůbec trefila do terče. Šipky totiž většinou byly všude jinde. V lepším případě na zemi. V horším... v něčím pivu. Ale trochu se to zlepšílo. Párkrát jsem šipky málem zdemolovala, ale řekla bych, že po všech těch prohrách jsem aspoň něco málo pochytit musela. Je ale dost možné, že jsem to už zapomněla.

Ha, teď mě napadla dobrá myšlenka o šipkách - když jezdím v létě nebo na jaře (existuje takové roční období ještě vůbec? :D) k babičce, často s bratránky, sestřenkou a spoustou ostatních dětí z okolí hrajeme takovou hru pojmenovanou prostě "šipky", při které se rozdělíme na dvě skupinky s tím, že ta první vyrazí v předstihu a kreslí křídou na zemi šipky, popřípadě je vyrábí z větviček a tak podobně a k tomu ještě na papírkách nechává různé vzkazy a úkoly. Ta druhá skupina jde o něco později za nimi, plní úkoly a snaží se je najít. Je to dobrá hra, i když v našem podání většinou skončí tak, že se bratránek z nějakého důvodu ("ale vy jste šli moc brzo", "my jsme nenašli žádný papírky"... bla bla) urazí :D

Vzpomínám jednou, když mi bylo možná kolem pěti, jela jsem s našima a jejich známýma, kteří měli dceru o něco mladší než jsem já, na dovolenou kamsi do chatek a taky jsme hráli tuhle hru. Už jen fakt, že si své nadšení i po zhruba čtrnácti letech pořád pamatuju, dokazuje, že je tahle hra pro malé děti jako dělaná :)


ÚZKOSTI A RADOSTI

4. dubna 2013 v 6:27 | Lenča |  MY THOUGHTS
Náladovost je hrozná věc. Ani já sama se ve vlastních náladách nejsem schopná vyznat. Občas bych nejradši nedělala celý den vůbecnic. Chci prosedět celý den u televize nebo rovnou ležet v posteli. A jindy chci objevovat a číst a učit se. Prostě něco dělat. Nejlépe všechno.

Stejně tak si většinu času myslím, že vysoká bude báječná. Nemůžu se dočkat života ve velkém městě a možnosti studovat na své vysněné škole (za předpokladu, že se na ni dostanu) a naučit se úplně všechno, co chci. Konečně budu moct být samostatná a v podstatě dělat si, co chci. I když osmnáct mi už bylo před rokem, myslím, že teprve pak budu dospělá. Tak trochu, ne úplně.

Na druhou stranu mám občas takové hrozně úzkostlivé momenty, kdy se mi chce při pomyšlení na odchod z domu snad jen brečet. Budu daleko, sama ve velkém městě. Svého milovaného brášku uvidím jen o víkendech. Budu na koleji a budu muset sdílet pokoj s dalším člověkem. Je moc divné, že si říkám, že když bude nejhůř, pořád existuje internet..? :D Myslím tím hlavně skype a tak. Určitě se budu snažit chodit ven a poznat nové lidi, ale já jsem pořád já a dost pochybuju, že se to nějak zásadně změní.

A taky, když se dostanu do Prahy, mám tam strejdu a jeho rodinu. Chtěla jsem skoro říct, že tam nemám kamarády, ale když o tom tak uvažuju, pár kamarádů by se našlo, i když jsem s nimi dlouho nemluvila. Pozitivní je, že když se nedostanu na školu do Prahy, půjdu do Brna a tam je Niki! :D Takže s mým neustálým strachováním se z příjmaček je dobré, že mám na obou místech nějaké pozitivum. Oni taky občas lidi hodnotí Masarykovu univerzitu líp než Karlovu, že je nějakým způsobem příjemnější, ale to uvidím sama, až budu objíždět dny otevřených dveří a tak vůbec. Jenže samozřejmě Karlovka je Karlovka.

No nic, zase se z toho stal další článek o vysoké, takže je načase jít :) Mějte se!

AHOJ x ČAU

3. dubna 2013 v 15:40 | Lenča |  OTHER STUFF
Občas přemýšlím o hloupostech. Jako třeba o tom, jaký je rozdíl mezi tím, kdy řekneme ahoj a kdy řekneme čau. Většinou řeknu tu variantu, která mi první vyleze z pusy nebo na jakou mám právě náladu nebo tak. Pokud tedy zrovna nepřemýšlím o hloupostech jako je ta, který pozdrav použít.

Kdysi jsem někde (v časopise, na internetu, už nevím) četla, že ahoj říkáme těm, kteří jsou nám v nějakém smyslu bližší, zatímco čau řekneme prostě komukoliv. Nevím, jak na tom jsou ostatní, ale u mě to tedy moc neplatí. Někdy řeknu úplně té stejné osobě jednou čau a podruhé ahoj, aniž bych ho v prvním případě měla méně ráda než v tom druhém. Nápadá mě ale třeba, že většinou, když mluvím s někým z rodiny, tak používám spíš ahoj. Pokud to teda nejsou bratránci nebo někdo takhle v mém věku.

To by bylo taky zajímavé téma na seminárku :D Ale myslím, že hodně lidí je na tom podobně jako já, takže bych se možná ani nic kloudného nedozvěděla a hlavně bych o tom těžko napsala patnáct stran, takže asi fakt zůstanu u mého tématu snů :)


TAYLOR SWIFT (A JINÉ ZPĚVAČKY)

2. dubna 2013 v 17:21 | Lenča |  MUSIC
Taylor je právě teď moje nejoblíbenější zpěvačka vůbec. Mám ji hrozně ráda. Ani nevím, kterou z jejích písniček mám nejradši. Jsou všechny tak dobré. No, když jsem poprvé slyšela We Are Never Ever..., nelíbila se mi. A o pár dní později už jsem nebyla schopná přestat si ji zpívat. Ale pořád si myslím, že to je jedna z těch jejích méně dobrých písniček. Poslední dobou se mi asi nejvíc líbí Begin Again, ta je prostě dokonalá. Zbožňuju tu písničku, ten text, ten videoklip.


Na světě je tolik zpěvaček, ale jen minimum z nich má předpoklady vyniknout. Je tu Adele, která má ten nejkrásnější hlas. Je tu Beyonce, která je prostě skvělá. Nebo Pink, která se svými písničkami nebojí říct to, co musí. Je tu Lady Gaga, která je tak výstřední jako nikdo. A je tu Taylor Swift, která píše a zpívá krásné písničky, které se takhle dobře poslouchají. A přestože si občas poslechnu i ty předešlé zmínené, mám z nich všech nejradši právě Taylor.

Mimochodem, občas si říkám, jestli máme my v Česku vůbec nějaké dobré zpěvačky (zdá se mi to nebo je "zpěvačka" vážně divný slovo)? :D Trochu se mi líbí některé písničky Anety Langerové. A mám pořád ráda Lucku Vondráčkovou, i když se mi líbí to, co zpívala dřív a ty nové písničky skoro vůbec. Ale jinak - to, co slyším na Óčku a tak podobně, je celkem hrůza :D Tereza Kerndlová a spol. Taková ta holka, co zpívá o jablíčku.. :D (Kristina?) I když Debbi je třeba docela dobrá, ale ta zase zpívá anglicky, takže to je trochu jiné. Dejte mi vědět, jestli vás napadá nějaká dobrá zpěvačka tady od nás :)

NESNÁŠÍM ČESKÉ VELIKONOCE.

1. dubna 2013 v 7:30 | Lenča |  MY THOUGHTS
Velikonoce jsem měla ráda, dokud jsem byla úplně malá a mohla jsem chodit s tátou a klukama. Pamatuju si, že jsem vždycky měla dilema, jestli jít s ním nebo zůstat doma s mámou a koukat na pohádky. Ale pak jsem trošku vyrostla a v jisté bodě jsem je mít ráda přestala. Přesto, dokud jsem o tom tak moc nepřemýšlela, tak jsem je tak nějak tolerovala. Byla jsem ráda, že k nám chodí bratránci a strejdové, které jsem jinak tak často neviděla.

No a pak jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, že to jsou vlastně úplně pitomé tradice. Tedy, baví mě barvit vajička a píct a zdobit dům jako, že je jaro (mimochodem, když mluví o jaru, taky jste v pátek měli po probuzení takový šok - u nás bylo tolik sněhu :D). Ale prostě tradice pomlázek je to nejhloupější, co kdo mohl vymyslet.

Nechce se mi psát proč, protože nemám chuť se rozčilovat a navíc si myslím, že je to úplně jasné. A nemusím být kdovíjaká feministka, abych tuhle tradici neměla ráda. Nepodporuju násilí a ať si kdo myslí, co chce, tohle násilí je. A to radši ani nekomentuju, co má tahleta tradice přinést nám holkám.

No nic, užijte si pondělí, které není ničím zvláštní a mějte se fanfárově (: Pa, L.

Ha, právě mě napadlo dobré téma na seminárku! Budu zkoumat, jestli děti vůbec ví, proč se slaví Velikonoce. Protože vím o sobě, že jsem to až trapně dlouho nevěděla :D