Únor 2015

O TOM, JAK MILUJU ŠKOLU.

25. února 2015 v 23:32 | Lenča |  MY THOUGHTS
Ahojte,

přemýšlela jsem, o čem bych tak ráda napsala. Dneska mám dobrou náladu. Dopoledne a pak ještě zezačátku odpoledne mi bylo tak hrozně zle, že bych nejradši jen lehla a spala. Ale škola :) No a pak za chvilku už to bylo lepší. Mám středy nejnabitější z celého týdne, ale zároveň je to tak nějak vždycky ten nejlepší den. Možná je to tím, že mě ty předměty prostě baví.

Co bude asi určitě můj nejoblíbenější předmět tohohle semestru - redakční psaní. Dala jsem si to jako takový předmět "navíc", protože zněl už podle popisu hrozně zajímavě a po dvou přednáškách, co jsme z něj měli, se tato skutečnost potvrdila. Něco přesně pro mě. Kdybyste se mě momentálně zeptali, co si představuju, že budu dělat po škole, nejspíš bych řekla, že asi budu učit. Myslím, že by mě to bavilo. Ale na druhou stranu, něco, co bych dělala taky hrozně moc ráda, je nějaká práce v nakladatelství. A právě takového zaměření je tenhle předmět.

Je teprve druhý týden semestru, takže to nadšení ze studia zase za chvilku nebude takové jako je teď. Ale možná jo, věřme tomu, že jo :) Když tedy nepočítám už zmíněné redakční psaní, ze studia angličtiny mě (nepřekvapivě) nejvíc baví literatura. S psaním esejí celkem bojuju, ale ono se to časem poddá. A v tomhle semestru jich budeme psát moc, takže mi ani nic jiného nezbyde. Na prvním semináři jsme se bavili o Oscaru Wildovi :)

Pak máme ještě takový skvělý předmět s názvem Practical English, na který se pokaždé hrozně moc těším. Nejspíš je to taky dost kvůli naší skvělé učitelce, kterou hrozně zbožňuju a pokaždé mi ta hodina s ní rozzáří celý den. Je to většinou spíš takový oddychový předmět, i když testy a učení na něj je - a bude - celkem náročné. Je to zjednodušeně řečeno jediný předmět, kde se fakt učí angličtina. Plus stovky slovíček týdně :D

A tak jsem napsala článek o škole. Jsem ze svého studia nadšená. Tečka. :D Mějte se :)

Pa, L.


LUCKY.

20. února 2015 v 13:30 | Lenča |  MY THOUGHTS
Chci dneska psát o tom, jaké mám až neuvěřitelné štěstí. Něco jsem hledala (protože když chci nejlépe zjistit, kdy přesně se co stalo, je nejlepší místem pro hledání blog nebo deníček) a pročítala jsem si staré články. Něco z mého posledního srpnového článku:


Zhruba týden po tom jsem potkala kluka, do kterého jsem se o pár týdnů později zamilovala :) Náhoda? Krásná náhoda. Dá se to vůbec přičítat něčemu jinému než, že mám prostě štěstí? Zasloužila jsem si to. Srpen byl ten nejhorší měsíc a první polovina září vlastně ještě taky. Bylo to takové hrozné období a chvilkama jsem měla pocit, že ani nikdy neskončí. No a skončilo. A já začala být šťastná. Jsem šťastná. Bude to znít hrozně hloupě, ale mám pocit, že jsem našla toho svého Rona Weasleyho :D Vždycky jsem chtěla kluka jako je Ron - kluka, který mě rozesměje. A to se mi splnilo stoprocentně. Asi určitě zrovna tohle není to nejdůležitější, ale jsem za to hrozně ráda.


PROTOŽE JSEM DLOUHO NA NIC NEODPOVÍDALA.

20. února 2015 v 13:21 | Lenča |  OTHER STUFF
1. V jakém konkrétním obchodě nejradši nakupuješ?
Asi by měl být jen jeden... New Yorker, Ikea, Luxor (a dalších milion knihkupectví), Tiger.

2. Považuješ se spíš za introverta nebo extroverta?
Určitě za introverta. Ale záleží jak kdy a taky na tom, s kým jsem, není to vždycky tak jednoznačné.

3. Jaký je tvůj nejoblíbenější seriál?
Gilmorova děvčata. Miluju je. Sledovala jsem je už jako dítě a pak v pubertě a teď a pořád. A všechny ty díly jsem viděla tolikrát a znám je nazpaměť a stejně mě to pořád baví a pravidelně potřebuju svůj přísun Gilmorových děvčat. A i když mám ty díly všechny na počítači nebo na cédéčkách, vždycky se musím koukat, i když jsou zrovna v televizi.

4. Jakou barvu máš nejradši a proč?
Zelenou, odjakživa. Protože mám ráda přírodu. Zelená je taková veselá, uklidňující, plná optimismu a energie. Jo, miluju zelenou :)

5. Co tě nejvíc baví na blogování?
Hlavně ta možnost se tímhle způsobem vypsat. Dneska už to tak bohužel moc nemám, hlavně proto, že mám míň času a stěží stíhám psát, natož navštěvovat cizí blogy, ale dřív mě na tom hodně bavila taky ta komunikace s ostatními blogery, vždycky jsem měla několik takových, ke kterým jsem se ráda vracela a oni ke mně.

6. Jakou písničku naprosto nesnášíš?
Blurred Lines.

7. Máš nějaký divný zvyk?
Divný zvyk, hmm... záleží, co kdo považuje za divné. Ohýbání rohů u knížek, ne často, ale minimálně občas jo. Sledování čehokoliv, pokud jím sama.

8. Jakou hmotnou věc bys právě teď nejvíc chtěl/a?
Borůvky! Mám na ně chuť už tak měsíc :D A nějakou novou knížku, i když nevím přesně jakou. (A zákala jsem si, jakoukoliv kupovat, dokud nepřečtu ty, co číst mám nebo jsem si číst slíbila.)

9. Jakou barvu má tvůj pokoj?
Žlutou :)

10. Čeho chceš v životě nejvíc dosáhnout?
Něčeho. Hodně neurčité, no já vím. Ještě přesně nevím, čeho chci dosáhnout, jen vím, že něčeho. Asi se mi nakonec přecejen líbí myšlenka, že bych mohla být učitelka. Překládání by mě taky bavilo, ale nemyslím si, že je to něco, co by mě nějak naplňovalo. A jinak sen by byl asi práce v nějakém nakladatelství. A samozřejmě takový ten věčný sen, vydat knihu. Někdy.

11. Nejoblíbenější plemeno psa?
Husky :) A pak aljašký malamut a bernský salašnický.

12. Co bys nikdy neudělal/a?
Nikdy bych nedala do pusy cigaretu. Jo a nikdy bych nezabila pavouka.


DVA FILMY.

17. února 2015 v 17:58 | Lenča
A tak jsem v neděli v jeden den viděla dva filmy. Dva tak dokonale odlišné filmy, že víc to ani nejde. Že to nezní jako důvod psát o obou v jednom článků? Hmm, no co.

Viděla jsem Interstellar. Panebože, tak úžasnej film. A tak nějak hrozně smutnej. Brečela jsem u něj. Bylo tam hodně scén, u kterých jsem měla potřebu se začít rozbrečet a pak pár těch, u kterých jsem se neudržela a fakt brečela. A když to skončilo, byla jsem v takovém stavu, že jsem prostě brečela dál. Možná to nebylo kvůli tomu filmu, ale asi jo. A pak vám do toho ještě někdo poví, že on od vás neodejde, protože vás miluje. Nikdy to neznělo tak romanticky, ale jak pak chcete vůbec někdy přestat brečet? :D

Interstellar je hodně dlouhý film, má tak zhruba tři hodiny. Ale nepřišlo mi to. Teď lituju, že jsem to fakt neviděla v kině, to mohlo být ještě lepší. I za cenu, že bych brečela i tam. A hraje tam Ann Hathaway a v hlavní roli Matthew McConaughey. No a taky ho režíroval Christopher Nolan, autor Počátku, už to o něčem svědčí :) Tenhle film je takový na přemýšlení. Pokud jste ho neviděli, určitě určitě se na něj podívejte, protože vážně stojí za to.


No a nehádejte, co jsem viděla pár hodin před ním. Ano, Padesát odstínů šedi. Ehm. Já jsem četla tu knihu, přečetla jsem je loni všechny tři za pár dní. Taky jsem o nich napsala na blog. Nejsem žádný fanoušek, to fakt ne, ale byla jsem na ten film zvědavá. Celkem mě překvapilo, že to dávají až od patnácti, ale přišlo mi to celkem dost cenzurované. Ale asi to ani jinak být nemohlo, nemůžou v kinech dávat porno a nepustit na to jednu z cílových skupin, holky mezi 15 a 18.

Jamie Dornan, představitel toho úžasného Christiana Greye, není tak pěknej jak na všech těch fotkách, které byly vypuštěny před filmem. Dakota Johnson, která hraje Anastasii, se na tuhle roli hodí skvěle. Vypadá celkem hodně tak jak jsem si Anastasii představovala. Hlavně ze začátku byla hrozně k smíchu, třeba u všech těch scén, kdy ožužlávala tužku, mi bylo trapně i za ni :D On celý ten film byl místy na jeden velký facepalm. Ale! má skvělou hudbu. Miluju Love Me Like You Do od Ellie a do scény, kde ta písnička byla, se mi hrozně moc hodila.

ALWAYS CHASING RAINBOWS.

9. února 2015 v 0:12 | Lenča |  MY THOUGHTS
Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je duha vlastně strašně zvláštní úkaz? Duha je podle mě jedna z nejdokonalejších metafor, ač tak trochu klišé. Bez deště se duha nikdy neobjeví. Jako když brečí a pak se najednou usměje a všechno je zase krásné. Když po dlouhých dnech bez toho, koho milujete, přijde ten nejdokonalejší večer a ani si neuvědomujete, že se až tak moc usmíváte. Když zažijete hroznej den bez nálady anebo snad hůř, s nejhorší možnou náladu, která by vás mohla potkat. A pak bum, stačí blbost a špatná nálada je pryč, jako když najednou praskne bublina.

Cítím se líp, když jsem sebejistá. Když se podívám do zrcadla a usmívám se na sebe a když si připadám prostě krásná. Cítím se dobře, když jsem silná. Připadám si jistěji, když jsem naštvaná než když jsem úzkostlivá nebo přecitlivělá. Je bezpečnější řvát než brečet. Neumím být vždycky silná. Daleko častěji se mi daří začít zničehonic brečet. Nechci se bát přiznávat, že jsem už zase ve stavu, kdy právě teď potřebuju objetí, ale stejně se toho trochu bojím. Vůbec se až moc bojím. Někdy nevím proč. A jindy vím proč, ale ten důvod proč je snad ještě horší než nevědět proč.

Nikdy jsem nebyla tou drsnou holkou, co nikdy nebrečí nebo nedává najevo své pocity. Ale dřív to bylo jiné než teď. Nebrečela jsem tak moc. Ono ale pak stačí se před někým rozbrečet poprvé a když máte na krajíčku znovu, už si ten pláč klidně dovolíte, protože už vás stejně brečet viděl. Taky jsem se s lidma dřív tak moc neobjímala. Mám ráda objetí. Ve středu jsem byla za Vendulkou a dalšíma zlatíčkama v Opavě a když jsem odjížděla, objímaly jsme se hrozně moc. Už jen proto, že se zase bůhvíjak dlouho neuvidíme. Nebo, nedokážu si už představit, že bych přijela domů a neběžela hned obejmout brášku a dát pusu mámě. Došlo vám už o čem tenhle článek je? Pokud ano, tak mi to prosím řekněte, protože to sama nevím. Jen tak plácám. Ale ono to je asi někdy potřeba.



ÚNOR.

1. února 2015 v 22:43 | Lenča |  MY THOUGHTS
To jsem tak dneska ráno po kouknutí se na mobil, někdy nejspíš hned po půlnoci řekla, že "ha, už je neděle" a pak za pár okamžiků "víte, že už je únor?" Je únor! Za leden jsem napsala čtyři články, což je dost málo na to, jak moc jsem chtěla psát. Mohlo to být horší, ale v únoru to bude lepší :) Když já si na psaní na blog vzpomenu zrovna v tu chvíli, kdy se někam chystám. Právě teď mám třeba na napsání tohohle článku asi deset minut. Ale řekla jsem si, že ho prostě napíšu ještě dneska a tak ho napíšu právě za těch deset minut.

Dneska jsme se s mým miláčkem Nikolkou vrátily s toho nejskvělejšího víkendu ve Vrbně. Vrbno pod Pradědem je malé město v Jeseníkách (jak už název napovídá - pod Pradědem), i když ne tak malé jak jsem čekala. A je to tam kouzelné. Byla příšerná zima a těším se, až tam pojedeme v teple, protože to tak už prostě je, teplo je lepší než zima (i když to v červencových třicítkách zas budu popírat), ale ten sníh byl kouzelný. Myslím, že to bylo včera nebo možná v pátek - chodili jsme po venku a sněžilo a já vážně snad desetkrát prohlásila, jaká je to nádhera. Stromy jako z Mrazíka a poletující vločky. Je to asi tím, že jsem zase jednou tolik sněhu dlouho neviděla, ale i tak to bylo krásné.

Nejlepší na Vrbně ale samozřejmě není to samotné město, ale ti, za kterýma jsme tam jeli :) Bráška a ségra. Víkend se třema lidma, které všechny hrozně hrozně miluju, co víc bych si mohla přát? Jedli jsme pizzu a palačinky a vafle, koukali jsme na filmy a váleli se po sobě, fotili geniální a praštěný fotky a skoro vůbec se mi nechtělo odjíždět. Ve čtvrtek jsme se na cestě tam ve vlaku seznámily s nějakým klukem, se kterým jsme se pak snad dvě hodiny cesty bavily a ten se ptal na něco jako, jestli nám to stojí za to, taková dlouhá cesta. A stála :)

Naprosto stíhám článek napsat ve čtvrthodině. No nic, čekají mě teď dva týdny volna, ten příští asi strávím doma a tenhle ještě v Brně. A ve středu výlet za úžasnou Vendulkou do Opavy. A teď utíííkám ven.

Takže se mějte a pa :)