Duben 2016

VŽDYCKY JSEM CHTĚLA...

15. dubna 2016 v 19:55 | Lenča |  MY THOUGHTS
Vždycky jsem chtěla mít děti. Miluju děti. Vždycky kolem mě bylo milion dětí, v babiččině vesnici to byli bratránci a všichni možní sousedi a já pro ně vymýšlela všelijaké hry. Je to už pár let taky ten můj neuvěřitelně rychle rostoucí bráška. A moje pražský princezny, sestřenky. Vlastně si ani nedokážu představit nemít ráda děti. Nikdy jsem popravdě moc nepřemýšlela o tom, jaké to bude mít vlastní děti. Vždycky to bylo takové to klasické, dokončím vysokou, najdu si práci, pár let si budu ještě užívat a pak, třeba tak ve 28, nebo i později, přijde čas na zakládání rodiny. Dokonce jsem se vsadila, že nebudu mít dítě před třicítkou, i když jsem nedávno tu sázku vzala zase zpátky.

No a teď je to jiné. Je mi sice teprve 22, ale dokážu si představit mít už za nějaký ten rok dítě. Zatím mám samozřejmě ještě nějakou dobu studia, ale potom... těším se, až budu mít děti. A taky jsem celkem přesvědčená, že bych mohla být dobrý rodič :D

Vždycky jsem chtěla cestovat. Když jsme si měli na nástup na maturitní ples vymyslet nějakých pár vět o sobě, jedna z mých byla "jednou procestuje celý svět" a pořád v to doufám a taky věřím. Nechci cestovat proto, že bych snad neměla ráda Českou republiku, mám to tu ráda, a to o mnoho víc než před pár lety, kdy jsem celkem dlouhou dobu měla za sen odstěhovat se jednou někam do ciziny. Po tom už teď tak moc netoužím. Každá země má svá pozitiva i negativa a já to tady mám přese všechno ráda. Cestování mě baví proto, že ráda poznávám. Líbí se mi i poznávat místa tady u nás, ale v zahraničí je to samozřejmě trochu jiné, protože je to pokaždé něco jiného a jiné kultury, jiný jazyk. Líbí se mi to.

No a teď taková ta otázka, jde tyhlety dvě věci vůbec skloubit? Samozřejmě že se dá cestovat do jisté míry i s dětmi nebo jde taky děti nechat na pár dní někomu na hlídání, ale celkově prostě mít děti je hrozně velká zodpovědnost. Jak jsem už říkala, těším se na to a to moc, ale na druhou stranu je fajn mít takovou tu svobodu. Moct si dělat co chceš, nemuset se moc o nic starat.

Ale co, jenom tak plácám:) O jakékoliv názory se klidně podělte, budu jen ráda.


HLAVU VZHŮRU A BOJUJ.

12. dubna 2016 v 20:18 | Lenča |  TÉMATA TÝDNE
Takový to, když vám téma týdne hraje přímo do karet. Tento týden je to totiž HLAVU VZHŮRU a vzhledem k tomu, jakou mám poslední dobou nálady, je to téma jako šité pro mě.

Nevěděla jsem, co mám psát, a tak jsem nepsala. Zvlášť, když si vzpomenu, že bych mohla psát vždycky zrovna v situacích, kdy mi není zrovna nejlíp. Aktuálně mi ještě na náladě ubírá fakt, že na mě asi zase něco leze, je mi zima, bolí mě v krku a necítím se ve své kůži. Zase. Obviňuju za to pitomý neustále se měnící počasí.

Ve škole mě to teď nebaví jako jindy nebo jako dřív. Do ničeho se mi nechce, nic mě nebaví, všechno mi přijde k ničemu a zbytečný. Uvažuju, co vlastně chci a pravdou je, že to nevím. Nevím, jestli chci být učitelkou, ale zároveň nevím, čím jiným bych chtěla být. Vzpomínám na to, co bylo dřív a je mi na nic z toho, že už ani nepíšu, přestože být spisovatelkou a psát a psát je můj určitě nejstarší sen. Někdy mi přijde, že psaní je pro mě něco jako terapie a možná když nepíšu, nemůžu se divit, že mi je tak jak mi je. Je to asi jen chvilková krize a brzo mě zase bude bavit se učit, ale teď prostě jen nevím. Mám toho hodně a snažím se zůstat v klidu, což se mi zrovna moc nedaří. A o té další věci, kvůli které se cítím mizerně a ještě snad mizerněji než kvůli škole sem psát nebudu, protože ne a protože bude zas líp.

Ale abychom se taky dostali k té části, kdy se hlava zvedá vzhůru. Musím se přestat bát. To je a vždycky byl můj největší problém, strach. Už když jsem byla malá, byl to vždycky strach, který mi ve spoustě věcech bránil. A nechci, aby to tak bylo pořád. Nevím, jestli to je tím, že stárnu a ztrácím svoje dětství, ale nejsem už takový optimista jako dřív. A strašně mě to štve. Mám svůj optimismus a pozitivní přístup ráda, nechci o něj úplně přijít. A taky, nemá smysl se jen cítit zle a brečet kvůli věcem, který mě štvou, lepší je s nima něco udělat.