Říjen 2016

JUST WRITE.

24. října 2016 v 18:05 | Lenča |  MY THOUGHTS
Jak se máte? Pořád se někoho ptám jak se má, je to moje nejčastější otázka. Ale mě to doopravdy zajímá, jak se kdo má, jinak bych se na to neptala.

Abych vám řekla, jak se mám já, tak mám se dobře. Ne skvěle, ne blbě, ale prostě dobře. Mám pořád co dělat. Dneska jsem konečně udělala nějakou opravdovou práci na bakalářku, takže jsem šťastná, že konečně. A i přestože mám dost práce do školy a aktivně si nehledám nová doučování, abych všechno stíhala, tak ke mně teď ta doučování nějak přicházejí, aniž bych je vyhledávala. A samozřejmě si je beru, protože ty peníze se mi hodí. Ale říkám si, třeba takhle strávím ten čas, který bych jinak strávila prokrastinací, doučováním, což to je jen dobře. Někdy mi přijde, že čím míň mám času, tím víc efektivně ho využívám a tím víc toho udělám, což je trochu paradox, ale už je to tak :D

Na víkend jsem byla doma, ale byl takovej hrozně krátkej, že ani nevím, co jsem tam vlastně dělala. Učila se s bráchou, který trochu bojuje s angličtinou, protože mu to prostě nejde do hlavy. Byli jsme za babičkou, která je v nemocnici. Dost jsem se lekla, když jsem se dozvěděla, že ji tam odvezli, ale bude to dobrý:) Jinak ve volných chvílích jsem začala znovu číst Eleanor & Park zase po nějaké době a pořád je to stejně úžasná kniha, jak si ji pamatuju. A taky jsme byli za druhou babičkou, kde byli bratránci a sestřenka a jejich zvířátka (potkan, osmák a ježek :D), takže o zábavu postaráno. No a víkend byl hned pryč.

A nakonec si poslechněte tuhle překrásnou písničku. Linkin Park budou vždycky ti nejlepší :)


BÁBOVKY.

16. října 2016 v 19:51 | Lenča |  BOOKS
Českou knížku už jsem nečetla ani nepamatuju a vlastně ani knížku v češtině dlouho ne. Nejspíš už jste o ní taky slyšeli, nebo alespoň mně přijde, že jsem tuhle knížku viděla v posledních pár měsících snad všude. Většina reakcí na ni byla hodně pozitivní, a když jsem slyšela, o čem že to vlastně je, tak mě to zaujalo a rozhodla jsem se, že si to přečtu taky.

12 samostatných příběhů, 12 různých žen, jejichž osudy jsou ale propojené tak moc, že to ani nečekáte a že to je místy až k smíchu. Kniha mě svým stylem psaní zaujala už od začátku. První příběh byl například z pohledu mladé ženy, milenky ženatého muže. A všechny ty příběhy jsou vyprávěny z pohledu různých žen, s různými osudy, v různém věku, v různých fázích života. Vidíte přesně, jak se každá konkrétní žena cítí, co ji trápí, nad čím přemýšlí, čeho se bojí. A mně osobně to přišlo hrozně zajímavé.


Co bych knize vytkla hlavně je ten konec, hrozně náhlý, useklý. Když jsem přečetla poslední stranu, chvíli jsem na to prostě jen koukala a říkala si "tohle je jako konec?!", protože to končí vážně tak, že prostě nevíte. Kvůli tomu, že tam je tolik postav jsem se v tom občas docela ztrácela, vždycky jsem četla nějaké jméno a musela chvíli přemýšlet, než jsem si vzpomněla, v jakém kontextu tam ta osoba už byla. Ale zas až takový problém to nebyl. No a taky, je to celkem dost depresivní. Dobře, život není dokonalý a takové věci se v něm prostě dějí, ale není možné, aby se děly 12 ženám z 12, to prostě ne.

Celkově bych knížku doporučila, ale fakt záleží na každém, věřím, že spoustě z vás by se líbila a zase by se našli tací, které by to nebavilo vůbec. Já se řadím do té první skupiny, i přes ty mé výhrady mě to hrozně pohltilo, přečetla jsem to fakt rychle a prostě mě to bavilo, takže za mě ano.

JÁ VĚŘÍM NA VÍLY.

13. října 2016 v 13:27 | Lenča |  MY THOUGHTS
Přemýšlela jsem nad otázkou, kde se vidím za deset let, ale myslím, že to je až moc dlouhá doba. Realističtější pro mě je zamyslet se nad dobou za pět let. Pokud všechno půjde dobře, za pět let budu mít už dva roky po dokončení školy a budu magistra. Bude mi dvacet sedm. Nejspíš už budu chtít tou dobou mít děti. Ráda bych už za pět let třeba měla dítě. Dřív jsem si nedokázala představit mít dítě dřív než ve třiceti, ale názory se mění a teď je to takové, že bych měla dítě ráda už před třicítkou. Jsme spolu s L už dva roky, ale taky se dá říct, že teprve dva roky a pravda je, že nemůžu vědět, co se stane a třeba bude za pět let všechno úplně jinak. Ale jak jsem i nazvala tenhle článek, já věřím na víly. A věřím, že všechno dopadne podle mých představ. A když ne, tak se budou ty moje představy hold muset změnit.

Abych pokročila dál, netuším, kde budu pracovat. Zatím ani nevím, jaký obor si vyberu na magisterském studiu. Tak nějak váhám mezi učitelstvím a překladatelství a pořád je ve hře taky možnost, že budu pokračovat prostě v angličtině, ale zatím ještě nevím. Přihlášky si nejspíš dám na všechny tři, ale nechci to zase mít tak, že půjdu prostě tam, kam se dostanu, lepší by bylo prostě sama vědět, co bych chtěla víc. Ještě je zatím chvíli čas, tak uvidíme. Mám teď jeden překladatelský předmět a taky jeden tlumočnický a oba mě celkem dost baví, ale nejsem si pořád úplně jistá, jestli bych tohle chtěla dělat jako kariéru. To učitelství mě asi láká víc. No a samozřejmě je taky možnost si to dát jako dvojobor, což možná i udělám. Ale jak říkám, zatím mám ještě chvíli čas.

Co se týče místa, kde se vidím za pět let, je to rozhodně Brno. Nechci nikam jinam, já Brno prostě miluju. Za ty dva roky a pár měsíců, co tu bydlím, jsem si to město hrozně zamilovala, přirostlo mi k srdci a jinam nechci. Když mi bylo o pár let míň, hodně jsem se chtěla přestěhovat někam do ciziny, ale můj názor na tohle se celkem změnil a po tom, co jsem tohle léto strávila v Anglii, vím, že chci zůstat v ČR. Anglie je sice krásná, líbilo se mi tam, ale tady to mám prostě radši. Ale chci cestovat. Mám strašně moc míst, kam bych se chtěla podívat a vím, že si to splním, už jen proto, že když budu chtít, tak to prostě vyjde. Nepotřebuju bydlet v luxusním hotelu ani jíst drahá jídla, mnohem důležitější je pro mě se prostě na všechna ta místa podívat. A to taky souvisí s tím, co bych chtěla za pět let. Chtěla bych mít procestovaných víc a víc míst a prostě pořád cestovat a užívat si života a tak :)


CO JE NOVÉHO A TAK.

10. října 2016 v 17:33 | Lenča |  DENÍČEK
Už jsem docela dlouho nic nepsala. Naplno začal semestr, mám práce až nad hlavu a jsem celkem přesvědčená, že třeťák bude zatím ten nejnáročnější rok mého studia. Měla bych pomalu, ale jistě pracovat na bakalářce, ale zároveň mám taky tolik práce do různých předmětů, že nevím, co dělat dřív. No ale dneska jsem tady, protože prostě chci a potřebuju zase jednou napsat nějaký článek. A protože jsem o ničem dlouho nepsala, tak to bude takový miš maš všeho možného, co se dělo.

Začala bych minulým víkendem, kdy jsme se s Nikčou vydaly po roce konečně zase na výlet do Zlatých Hor. Vloni jsme lehce neúspěšně šly 50 kilometrů, a protože až zas takoví blázní nejsme, rozhodli jsme se letos jít "jenom" 25ku. Musím teda říct, že náročné to bylo až až a byly chvíle, kdy jsem si myslela, že do těch kopců prostě nevyjdu, no ale zvládly jsme to. Před zdoláváním nejvyššího bodu cesty jsem si dala na povzbuzení slivovici a přestože slivovici fakt nesnáším a byla dost hnusná, myslím si, že mi to docela pomohlo :D Jinak celý den krásně svítilo sluníčko, takže počasí vyšlo dokonale. A šly jsme fakt rychle, v cíli bylo před náma jen 11 lidí, což si myslím, že je fakt dobrý :) A celkově celý ten víkend byl fajn, po dlouhé době jsem zase viděla tátu a jeho ženu, po dlouhé době jsme taky podnikly něco společně s Niky, viděla jsem nějaká ta stará známá, ale i nová neznámá místa a tak:)


Ještě o týden dřív jsme byli s L na víkend u nás a oslavili naše dvouleté výročí. Je to strašně neskutečný a jsem strašně ráda, že ho mám :) Výročí jsme oslavili krásnou a mooc dobrou večeří a nic víc bych si ani nepřála, bylo a je nám krásně:)

No a tento víkend jsem byla doma a slavili jsme bráškovy deváté narozeniny. Máma mu pekla dort ve tvaru Garfielda vyvaleného na gauči, který se naprosto povedl, byl překrásnej a taky hrozně dobrej. Hrozně to utíká, takový škvrně to bylo a teď už má devět. Dostal (mimojiné) mobil a dvoje hodinky :D

No a včera večer jsem se zase vrátila zpátky do Brna, unavená a s plným batohem, přestože jsem odjížděla s prázdným. Dneska jsem byla po dlouhé době cvičit, za což jsem ráda, i když mi zrovna nevyšel můj plán, že si hezky zacvičím, pak přijdu domů a v klídečku zvládnu za den napsat celou esej. Zapnula jsem si Gilmorova děvčata a pak ještě jeden díl, no a eseje napsala jen jednu a půl stránky, ale lepší něco než nic. Už bych zase přivítala sluníčko, tady při tomhle počasí se mi chce tak jedině spát...