MEMORIES

VZPOMÍNKY NA RAKOUSKO

14. března 2013 v 9:40 | Lenča
To léto před mým nástupem do školy jsem jela poprvé v životě za hranice České republiky. Jeli jsme do Rakouska navštívit tetu (babiččinu sestřenici) a její rodinu. Nejvíc jsem se těšila na její vnučku, která byla (je) jen o pár let starší než já. Přijeli jsme autobusem do Vídně, kde měli teta a strýc byt. Pak jsme jeli tramvají, ale z Vídně si skoro nic nepamatuju, protože byla noc a tma a je to vážně dost dávno. Jejich byt byl plný koček, což bych jistě víc ocenila dnes. Už to jistě říkám posté, ale jako dítě jsem se bála všeho, i tak mírumilovného tvora jako je kočka.

Další den jsme se pak vydali autem do vesnice, jejíž jméno sice umím vyslovit, ale nemám ponětí jak se píše. V téhle vesnici měli dům a obrovskou zahradu. Myslím, že mi tak obrovská možná připadala proto, že jsem byla malá, ale i tak byla docela velká. A vím, že se mi snad nejvíc líbil ten potůček, který tekl po celém okraji zahrady. Může vůbec na světě existovat něco úžasnějšího než mít na zahradě potok? Těžko ;) :D Zním hloupě? Nevadí, myslím to vážně :D

Chodili jsme na procházky po horách, ta vesnice totiž byla přímo v Alpách :) Ráda bych tam někdy jela znovu. Hory (a vlastně příroda vůbec) se mi vždycky víc líbily na jaře nebo v létě než v zimě. Jo, souhlasím, že sníh je krásný, když jdete ven na chvilku a pak zase zpátky, ale strávit třeba celé odpoledne lyžováním. Už jen ta myšlenka se mi nelíbí :D A taky to bylo Rakousko, kde jsem se konečně! naučila jezdit na kole :)

KDYŽ JSEM BYLA MALÁ...

12. března 2013 v 9:36 | Lenča
Když jsem byla v první třídě, seděla jsem s Míšou, kamarádkou ze školky. Občas jsem spolu chodívaly po škole ven, párkrát byla u nás a pak zase já u nich. Jednou jsme se brzo vrátili ze školního výletu a já si řekla, že půjdu k ní, protože mám stejně ještě čas. Dodnes nevím, proč jsem si myslela, že mám čas. Neměla jsem žádný pojem o čase :D Když jsem se pak vracela domů, potkala jsme se s tátou, který mě už mezitím hledal po celé vesnici.

Nejvíc jsem se kamarádila s Mončou, kterou jsem znala snad odjakživa, prožože jsme bydlely ve stejné ulici. Věčně jsme taky byly jedna u druhé doma. Pak, když jsme se odstěhovali a já přešla na jinou školu, tak to přátelství tak nějak pomalu končilo. Ale jsou to takové milé vzpomínky :)

V první třídě jsem se ve škole docela nudila. Naprosto mě rozčilovalo, když to moji spolužáci všechno dělali tak hrozně pomalu :D Nejvíc mě bavila matematika, tenkrát byla jednoduchá ;) Pamatuju si jak mi jednou máma vymýšlela jakousi slovní úlohu a řekla, že něco - už nevím, co, ale řekněme třeba čokoláda - se rozdělila mezi mě a moje dva bratrance. A oni dostali víc. A já se rozbrečela :D Už jako dítě jsem pořád brečela :D Když si na tohle tak vzpomínám, možná mám teď přecejen pádnější důvody proč brečet. Občas :D

VZPOMÍNKY NA CHORVATSKO

22. února 2013 v 6:57 | Lenča
Chtěla jsem minulý týden na téma týdne vzpomínek psát daleko víc článků, ale pak jsem to moc nestíhala, tak si ještě jeden článek napíšu teď :)

Na začátek chci jen říct, že Chorvatsko nepatří mezi mé oblíbené země. Byla jsem tam dvakrát a nedá se říct, že bych nějak zvlášť toužila jet tam znovu. Tedy, je to pěkná země. A hlavně tam potkáte spoustu zajímavých a milých lidí. Ale myslím, že to hlavní, co mi vadí je, že to tam není až tak odlišné od naší země. Tedy, jasně, je to dost jiné prostředí, jiné starosti a tak, ale už jen chorvatština je češtině tak moc podobná. A znáte mě, já zbožňuju, když můžu mluvit anglicky nebo se snažit dorozumět nějakým jiným jazykem. A taky, jsou tam samí Češi. To můžu rovnou zůstat doma :D

Když jsem tak přemýšlela, co mají lidi na Chorvatsku tolik rádi, zašla jsem si pro odpověď k bráškovi, protože děti jsou nejupřímnější a můj bratr už od prosince mluví o tom jak tam zase v létě pojede. Odpověď byla: že je tam moře. Duh, samozřejmě. A já mám taky ráda moře, jistěže. Na moři miluju jak se zdá být tak obrovské a nekonečné a že můžete prostě jen plavat a plavat a plavat. Ale co naprosto nesnáším jsou přeplněné pláže. Když jsme vloni trávili v Chorvatsku necelé dva týdny, poslední dny už se mi k moři ani nechtělo chodit.

Ale abych napsala taky o nějaké pěkné vzpomínce na Chorvatsko, povím vám o vesničce, kde jsme část dovolené bydleli. Jmenuje se Zablače a je to kousek od Šibeníku. A to místo není nijak okázale krásné, ale má úžasné kouzlo. Je tak klidné a milé, jedinečné, plné příběhů, o kterých můžete přemýšlet úplně na každém kroku :)

VZPOMÍNKY NA NĚMECKO

15. února 2013 v 6:50 | Lenča
Když jsem byla mladší, tak jsem - zhruba do svých 11 let - jezdila každé léto na dva týdny do Německa. Bydlel tam strejda, babiččin bratranec. A já ty dny, které jsem tam trávila, vždycky tak zbožňovala. Když mi bylo kolem dvanácti, tak strejda umřel.

A víte, miluju Německo. Spousta lidí nemá Němce už z principu ráda, ale přitom o nich třeba vůbec nic neví. Vážně nesnáším lidi, co jsou schopni někoho urážet jen kvůli zemi, odkud pochází a to ještě přímo před nimi, protože nečekají, že by je slyšeliu. Ale to je trochu mimo.

Neumím moc německy, ale naučím se to, protože mám ten jazyk hrozně ráda :)

Když jsem běhala tam v Německu po zahradě, vždycky jsem si představovala, že jsem Hermiona a jsem u někoho na prázdninách v Zobí ulici. O pár domů dál totiž stál i jeden dům s číslem 4 ;)

Byla jsem hodně sama, protože jsem už odjakživa byla spíše introvert a navíc, když jsem se ani nemohla domluvit... a tak jsem měla spoustu imaginárních kamarádů :D A už tehdy jsem hodně psala. Pohádky a krátké příběhy a tak vůbec. Když jsem pak o docela dlouho později četla Sofiin svět a vlastně i když ním teď listuju znovu, si Sofiin dům s jeho zahradou představuju takový jako byl dům mého strejdy :)

DĚTSKÉ VÁNOCE

6. prosince 2012 v 6:42 | Lenča
Když jsem byla malá a psala jsem Ježíškovi, vždycky jsem si napsala jen o pastelky a něco na malování. Teď, o několik let později jsem trochu náročnější. Nakreslila jsem si peníze a k nim všelijaké obrázky Londýna. Jestli se mi bude chtít, možná to naskenuju a hodím sem, abych se pochlubila jak krásně umím kreslit :D

Zbývá jen osmnáct dní. Za devatenáct dní v tuhle dobu už budeme mít po večeři, rozdané dárky a já se nebudu schopná přestat usmívat :) Miluju Vánoce. Vždycky jsem je zbožňovala.

Když jsem byla malá, předtím než se naši rozvedli, bydleli jsme v domě spolu s tátovými rodiči a taky mým strejdou a jeho rodinou. Odpoledne jsme si vždycky šli jako první rozbalit dárky k babičce a dědovi. Většinu těch dárků už si nepamatuju, ale na věci kolem nich se zapomenout nedá. Děda zapálil prskavku a zpívali jsme koledy. A pak jsme my děti byly nenápadně posláni do jiné místnosti, zatímco zazvonil zvoneček a přišel Ježíšek ;)


Pamatuju si i jak jsme chodili sáňkovat na kopec a já jednou málem zajela až někam do příkopy. To jsem ještě byla hrozný strašpytel, a tak mezitím, co oba bratranci jezdili až odněkud shora, já raději zůstávala v přiměřeně bezpečné zóně:)


Taky si trochu pamatuju na Mikuláše. Já se vždycky tak hrozně bála čertů, i když jsem věděla, že jsem byla hodná. Když jsem před pár dny čekala na brášku ve školce, seděla tam maminka s holčičkou a maminka holčičce říkala, že do školky další den přijdou čerti. A ta malá, jen co to slyšela, začala plakat. A maminka jí říkala, že přece byla hodná, tak že se nemusí bát. A to mi připomnělo malou Leničku ;) Bála jsem se, i když k nám domů nikdy nepřišli.


Někdy si říkám, že bych chtěla být znovu dítětem, ale pak - vlastně zase ne. Nejsem si jistá, kde jsem to četla, ale myslím, že to bylo v Žertu. Bylo tam něco v tom smyslu, že jsme smutní, že nemůžeme vrátit minulost kvůli tomu, že je tak nenávratná. Nic už nebude stejné jako dětství. Ale věk osmnácti let je taky dost úžasný a pak přijde tolik obávaná dospělost, ale všechno to budou jen další, báječné výzvy :)

10 VĚCÍ, KTERÉ BY MĚ NAŠTVALY (2009)

28. srpna 2012 v 22:29 | Lenča
Našla jsem jeden starý deník z doby, kdy mi bylo patnáct a tak se už asi dvě hodiny bavím tím, že se směju sama sobě. Jsem ráda, že jsem si všechny ty deníky psala. A panebože, jsem tak ráda, že už mi není patnáct. Takže, nějaký podivný seznam věcí, které by mě naštvaly:
1. Kdyby u nás zakázali Nový Měsíc.
2. Kdyby přijel do ČR Taylor Lautner a já ho nemohla vidět.
3. Kdybych byla v obchodě s bižuterií nebo tak a nemohla bych si nic koupit.
4. Kdybych se dozvěděla, že ... (z jistých důvodů nejmenovaný) vždycky věděl, že jsem ho milovala a přesto nic neudělal.
5. Kdyby mi někdo uměl číst myšlenky.
6. Kdyby mi někdo řekl, že můžu žít navěky, ale úplně sama.
7. Kdybych kdovíproč přestala umět číst.
8. Kdyby mi přestal fungovat internet.
9. Kdyby mi někdo řekl přesný den, kdy umřu.
10. Kdyby mě někdo nutil koukat na parodii na Twilight.


Překvapivě, většina věcí ze seznamu dává smysl. Možná až na bod 1. A 10. Za ty mohla tehdejší Twilight mánie :D Nakonec písnička, protože už jsem ji moc dlouho neposlouchala a přitom je tak skvělá xD


 
 

Reklama