MY THOUGHTS

O CHESTEROVI, HUDBĚ A DEPRESI.

7. listopadu 2017 v 18:16 | Lenča
Nejsem zas takový blázen do hudby. Líbí se mi dost písniček, co slyším v rádiu. Když se mi písnička líbí, tak ji poslouchám a často nevím nic nebo jen málo o interpretovi, který ji zpívá. Mám jen hrst oblíbených kapel a zpěváků, zpěvaček. Moc ráda poslouchám hudbu, ale je jen opravdu málo interpretů, na jejichž koncert bych nějak extra toužila jít. Linkin Park byli něco jiného. Byli, jsou a budou. Moje nejoblíbenější kapela ze všech. Psala jsem o nich už několik článků a psala jsem i článek po smrti Chestera, ale pořád mi to přijde málo.

Ten koncert, který jsem měla to štěstí letos v červnu zažít, byl to nejlepší. Ta atmosféra byla neskutečná. Nedá se moc slovy popsat, jak moc to pro mě znamenalo, ale vím určitě, že na ten zážitek nezapomenu. A mrzí mě šíleně, že už to nebudu moct nikdy zažít znova. Budu ráda, pokud budou Linkini fungovat dál, ale všichni víme, že už to nemůže být stejné.

Co se týče Chestera, byla jsem na dně, když jsem se dozvěděla, co se stalo. Jak jsem už psala, Linkini pro mě byli vždycky ti nejlepší a poslouchám je kdykoliv potřebuju tak nějak pomoct sama se sebou. Bude to znít možná trochu hloupě, ale když poslouchám jejich písničky, někdy se v nich vidím. V těch těžkých chvílích to dokonale vystihuje, jak se cítím. Vím, jaké to je cítit se hodně špatně. Naštěstí jsem na tom nebyla až tak zle, ale potom, co se Chester zabil, jsem měla šíleně hrozné pocity a bála se, jaké by to bylo, kdybych na tom někdy opravdu byla až tak špatně. Nevím proč, ale měla jsem potřebu napsat tenhle článek. Leží mi to už nějakou dobu v hlavě.


Někdy je to moc těžké, ale kdyby náhodou, nezapomeňte, že existuje cesta. Někdy se může zdát, že žádná není, ale myslím, že když si včas řeknete o pomoc, může být téměř z čehokoliv zase dobře :)

O TOM, JAK NEPIJU KAFE.

3. listopadu 2017 v 22:29 | Lenča
Tak zhruba od svých čtrnácti jsem se naučila pít každé ráno kafe. Mívala jsem problémy s nízkým tlakem a točila se mi hlava, takže mi kafe v podstatě bylo předepsáno od doktorky. A pomohlo to.

No a na začátku minulého týdne jsem si řekla, že zkusím chvíli, co se stane, když to kafe pít nebudu. Měl to být jen takový týdenní pokus, a ani teď rozhodně neříkám, že ho zase pít nezačnu ani že si ho nebudu dávat příležitostně, v kavárně a tak. Ale co chci říct je, že jsem prostě během minulého týdne tak nějak zjistila, že se bez kafe cítím líp.

Hlava už se mi moc nemotá, a když ano, tak se to stává bez ohledu na to, jestli v sobě mám nebo nemám kafe. Určitě už jste taky slyšeli, jak je to s kávou a energií. Původně jsem se to chtěla pokusit nakreslit, ale našla jsem pro ten účel přesný graf. To červené je kafe, zelené čaj.


A potvrdilo se mi, že je to naprostá pravda. Ráno je občas těžší se probouzet, ale zato později mám té energie určitě víc. Většinou si dávám svůj milovaný English breakfast z Anglie, který je po ránu to nejlepší, nebo občas taky zelený čaj. Mám kávu moc ráda, ale minimálně stejně tak moc mám ráda i čaj a mám té energie celkově určitě víc a jsem míň unavená :) Takže v tomhle "experimentu" mám v úmyslu ještě nějakou chvíli pokračovat.

KONEC PRÁZDNIN.

21. září 2017 v 11:50 | Lenča
Dneska to nebude článek na jedno konkrétní téma, ale spíše takový mišmaš ze života, co je nového a tak podobně. Prázdniny mi skončily v podstatě tento týden a musím říct, že jsem si je letos užila úžasně. Byly jedny z nejlepší, možná snad i nejlepší léto ze všech :) Byla jsem v Berlíně a v Nice, strávila jsem celkem dost času s bráchou, kterého jsem tu měla i na týden na prázdniny. Byla jsem v několika zoo, hodněkrát na koupališti a v letním kině, taky po dlouhé době u táty. Prostě moc pěkné prázdniny, rozhodně jsem se nenudila a zároveň jsem si i odpočinula, a už jsem se i celkem těšila až zase začne škola.

Začínáme oficiálně příští týden, tento jsme měli zatím jen informativní schůzku a taky jsem měla první hodinu baletu. Ano, chodím na balet. Chtěla jsem na něj chodit přes školu už dříve, ale nikdy se mi to nehodilo do rozvrhu, tak jsem byla ráda, že mi to teď konečně vychází. Jak říkám, zatím jsem měla první hodinu, ale je to těžké. Po street dance a zumbě, kde se skáče a je to všechno rychlé, je tohle úplně klidné, ale o to těžší. Ale uvidíme, je to něco jiného a ráda si to ten půlrok zkusím.


Kromě školy teď dost učím, firemní kurzy, a baví mě to. Když kvůli tomu bez problému vstanu před šestou ráno, i když venku padají trakaře, tak si myslím, že už to něco vypovídá o tom, že mě to baví :D Ráda si vymýšlím aktivity do hodin a plánuju ty lekce a baví mě prostě být s těma lidma na hodině a učit je něco nového.

Tak jo, to bude pro dnešek všechno, mějte se a až mě zase napadne něco, o čem chci napsat, tak to určitě napíšu :)

CHESTER BENNINGTON

22. července 2017 v 11:31 | Lenča
Ve čtvrtek zemřel frontman skupiny Linkin Park, neskutečně talentovaný zpěvák, Chester Bennington. Spáchal sebevraždu. Chester patřil mezi ty nejlepší muzikanty, a o jeho talentu a genialitě mě ještě víc přesvědčil pražský koncert letos v červnu. A jsem neskutečně ráda, že jsem ještě měla tu možnost ho vidět a slyšet.

Linkin Park je moje nejoblíbenější kapela už od doby před deseti lety, kdy jsem byla malá 13letá holka. Jejich písničky tu pro mě byly vždycky a s oblibou jsem si je pouštěla v těch nejhorších chvílích, když jsem se cítila hodně špatně, ale i v těch dobrých. Možná by to nemělo být až takové překvapení, že Chesterův psychický stav byl špatný a že trpěl depresemi. Jeho hudba tomu víc než napovídá. A vždycky na něm bylo vidět, že ta hudba je pro něj všechno, že jí žije. Když jsem se ale dozvěděla, že už není mezi námi, byla jsem v šoku, nemohla jsem uvěřit.

Je mi to hrozně líto. Štve mě, že už tu není a že už nikdy nic nezazpívá, že už žádný příští koncert nebude. Samozřejmě ho všichni známe "jen" jako zpěváka, ale zrovna Linkin Park jsou pro tolik z nás tak oblíbenou kapelou, že máme pocit, jako bychom přišli o kamaráda nebo aspoň o hodně blízkého známého. Je mi líto, že na tom byl až tak špatně, že se zabil. Hodně lidí vám řekne o sebevraždě, že je to zbabělé a že to nic neřeší, ale nevíte, co se tomu člověku hnalo v hlavě ani jak mu bylo.

Písničku One More Light zmiňovali na koncertě jako takovou vzpomínkovou a byl to ten nejdojemnější okamžik celého koncertu, a tak si myslím, že právě ona se sem hodí nejlépe.


Rest in peace. Budeš nám chybět.

OBLÍBENÉ: JÍDLO & PITÍ

1. května 2017 v 20:41 | Lenča
Tak mě spontánně napadlo udělat zase jednou něco jako dotazník, tentokrát mou osobou vymyšlený na mé milované téma - jídlo.

JAK JSEM NAPSALA BAKALÁŘKU A NEZEŠÍLELA

30. dubna 2017 v 21:55 | Lenča
(i když jsem k tomu chvilkama neměla daleko)

Ve čtvrtek jsem dostala do rukou hotovou, vytisknutou, svázanou finální verzi své bakalářky. Skvělý pocit. Byl to dlouhý proces, skoro nekonečný. Na jednu stranu celý tenhle semestr a vlastně i celý školní rok hrozně utekl, ale na stranu druhou mi to psaní i nepsaní bakalářky přišlo hrozně dlouhé, hlavně chvilkama. A neskutečně stresující.

Téma jsem měla vybrané včas i brzo, no a říkala jsem si, že začnu brzo, abych toho měla co nejvíc co nejdřív. Ale samozřejmě, takovéhle plány většinou nevyjdou, zvlášť když má někdo prokrastinaci tak moc v oblibě jako já :D Ne, vážně, já prokrastinaci nesnáším a vím, že bych s ní měla bojovat, ale když jsem měla čas celé ty dlouhé měsíce a nic jsem během nich nestihla udělat, měla jsem pocit, že prostě musím znovu koukat na Gilmorky, že si musím uklidit na stole, že musím dělat všechno ostatní, možná to znáte. A pak, aniž bych věděla, jak se to stalo, začal březen.

Můj vedoucí práce chtěl mít celou bakalářku na stole do konce března, a já jsem na začátku března opravdu měla hotové jen hodně málo. Sice se mi tak nějak podařilo odevzdat první kapitolu už někdy koncem ledna, ale to byl jen životopis a po odevzdání a pochválení, jsem se zase tak nějak zasekla. A odsekla se až s panikou, která přišla, když jsem věděla, že mi zbývá jen měsíc. Hodně jsem vzpomínala na jeden Ted Talk, kde jeden kluk mluvil o prokrastinaci a říkal, že napsal tuším 90stránkovou práci za 3 dny, a tak jsem si furt říkala, že ještě mám času dost :D Ale celý březen byl pro mě hrozně stresující. Ale zvládla jsem to, koncem března jsem odevzdala napsanou bakalářku svému vedoucímu.

Během dubna jsem ještě dokončovala a upravovala podle jeho rad a když jsem mu odevzdala finální verzi a pak přišla na konzultaci a řekl mi učitel, který je považován za nejpřísnějšího na naší katedře a kterého se všichni bojí, že je to hodně dobrá práce, nemohl jsem se cítit líp. Popravdě jsem moc nečekala, že se mu to bude líbit. Ne, že bych se nesnažila, snažila jsem se fakt hodně, ale i tak jsem si moc nevěřila a bála se, co na to řekne. No a když mi tu bakalářku pochválil, byla jsem nejvíc nadšená :)

LOST AND LOOKING.

17. ledna 2017 v 18:51 | Lenča
Znáte ten pocit, kdy si nejste jistí, jak se vlastně cítíte? Mám v podstatě hotový semestr, píšu bakalářku, hledám si praxi. Cvičím, chodím na procházky, jsem zamilovaná, jsem šťastná, zdravá. A pak se něco zlomí, slyším smutnou písničku v rádiu a prostě zase nevím. Mám strach. Jsem nejistá. A nejsem z těch pocitů zrovna nadšená.

Já jsem prostě ráda, když mám tu svou akční náladu, když jdu s někým ven, jdu cvičit, pak dělám věci do školy, prostě jsem v jednom kole a večer usínám únavou, ale jsem radši, když to je takhle, než když pak přijdou ty dny, kdy jdu od ničeho k ničemu, občas udělám něco užitečného, ale nemám z toho ani radost a energie je ta tam. A nevím, čím tyhle moje stavy/nálady vlastně jsou, ani co si s nimi počít.

Na víkend jsem byla doma a i když mě bolel zub a občas jsem se od rána až do večera skoro nezastavila, byla jsem happy a v klidu a spokojená. Těšila jsem se zpátky do Brna, protože to tady mám pořád hrozně ráda, ale já nevím, cítím se teď tak nějak nejistě. Chybí mi tu bráška. Chybí mi tu ty jistoty, co mám doma. Mám tu taky svoje lidi, ale občas mi to asi nestačí, nevím. Občas mám chvíle, kdy nechci být ta zodpovědná holka, co píše bakalářku a hledá si práci, ale prostě jen holka. Bezstarostná. Beze strachu a bez všech těch mých hnusných úzkostí.

Možná ten můj článek ani moc nedával smysl, těžko říct, tak se teď prostě cítím.

ROK 2017.

1. ledna 2017 v 15:06 | Lenča
Tak zaprvé, šťastný nový rok! Všem vám přeju hodně štěstí, zdraví a lásky. Jděte si za svými sny a nebojte se riskovat, protože se to vyplatí. Prostě, udělejte si rok 2017 takový, abyste se příští silvestr mohli ohlédnout a říct si, jaký to byl sakra dobrý rok :)

Rok 2016 byl hodně dobrý rok. Nebudu se znovu rozepisovat o všem, co se v uplynulém roce stalo - už jsem většinu zmínila v článku 20 věcí, co se letos stalo. Ale celkově musím říct, že jsem si ten rok užila a zažila jsem spoustu super věcí.

Rok 2017 nebude vůbec jednoduchý. Musím napsat a obhájit bakaláku, budu dělat státnice a příjmačky na magisterské studium. Všichni ve mě hrozně věří a každý říká, že jsem šikovná a že vědí, že to zvládnu. A já - ne že bych si nevěila - ale přijde mi, že ze všech kolem sebe si věřím nejmíň právě já. Ale udělám maximum, a doteď to vždycky stačilo, tak budu věřit, že to bude stačit znovu. No a pak s trochou štěstí odpromuju a nastoupím na magisterské studium. Jsem docela zvědavá, na kterém z oborů nakonec skončím a těším se na to. Taky bych letos chtěla začít s nějakou prací, nejlépe a nejspíš asi v jazykové škole, tak uvidíme, co z toho bude.

Každopádně mě ale letos čeká spousta úžasných věcí. Tak především červnový koncert Linkin Park, na který se těším tak hrozně moc, že to ani nejde popsat. Prostě to bude splněný sen. A pak samozřejmě taky Partička, o které už jsem mluvila a na kterou jdeme v únoru. Černá labuť, na kterou jdeme s Nikčou koncem ledna a kterou si určitě užijeme. Bude léto a léto je vždycky skvělé, ať už se podívám kamkoliv. Těším se.

IDEÁLNÍ VÁNOCE.

15. listopadu 2016 v 16:28 | Lenča
Ahhh, jsou už úplně brzo. A jako každý rok se samozřejmě těším, protože Vánoce miluju a je to pro mě ta nejkouzelnější doba v celém roce. A protože už jsou skoro za měsíc, tak jsem si po dlouhém přemýšlení (a Nikčině radě) řekla, že napíšu o tom, jak vypadají moje ideální Vánoce.

Trávím je s lidmi, které mám ráda, se svou rodinou. S bráškou si povídáme o tom, co bychom chtěli dostat, zdobíme stromek, hrajeme hry, cpeme se cukrovím (a hádáme se o poslední kousky sádlovýho, který máme oba hrozně rádi :D). V televizi běží pohádky a i když jich moc nestihnu, na ty nejoblíbenější si sednu před televizi s horkou čokoládou a koukám, jako bych S čerty nejsou žerty viděla poprvé.

Mám hrozně ráda vánoční cukroví, nejvíc na světě vanilkový rohlíčky. A taky všechno další vánoční jídlo. Na Štědrý den máme vždycky na oběd zelňačku, kterou moje maminka umí tak výbornou, že jsem neschopná si nepřidat :) A pak večer klasicky ryba a bramborový salát, i když kapra nesnáším. Ale naštěstí máme většinou třeba lososa nebo pstruha, takže mňam!

Když se najde čas, tak ráda čtu vánoční knížky. Letos plánuju si někdy kolem Vánoc přečíst The Twelve Days of Dash and Lily, protože to zní celkem dobře a taky už jen kvůli tomu tématu Vánoc.

No a samozřejmě se nemůžu dočkat vánočních trhů. Turbomošt a churros a všechny ty stánky s nejrůznějšíma blbůstkama, je to pro mě ráj (:

JUST WRITE.

24. října 2016 v 18:05 | Lenča
Jak se máte? Pořád se někoho ptám jak se má, je to moje nejčastější otázka. Ale mě to doopravdy zajímá, jak se kdo má, jinak bych se na to neptala.

Abych vám řekla, jak se mám já, tak mám se dobře. Ne skvěle, ne blbě, ale prostě dobře. Mám pořád co dělat. Dneska jsem konečně udělala nějakou opravdovou práci na bakalářku, takže jsem šťastná, že konečně. A i přestože mám dost práce do školy a aktivně si nehledám nová doučování, abych všechno stíhala, tak ke mně teď ta doučování nějak přicházejí, aniž bych je vyhledávala. A samozřejmě si je beru, protože ty peníze se mi hodí. Ale říkám si, třeba takhle strávím ten čas, který bych jinak strávila prokrastinací, doučováním, což to je jen dobře. Někdy mi přijde, že čím míň mám času, tím víc efektivně ho využívám a tím víc toho udělám, což je trochu paradox, ale už je to tak :D

Na víkend jsem byla doma, ale byl takovej hrozně krátkej, že ani nevím, co jsem tam vlastně dělala. Učila se s bráchou, který trochu bojuje s angličtinou, protože mu to prostě nejde do hlavy. Byli jsme za babičkou, která je v nemocnici. Dost jsem se lekla, když jsem se dozvěděla, že ji tam odvezli, ale bude to dobrý:) Jinak ve volných chvílích jsem začala znovu číst Eleanor & Park zase po nějaké době a pořád je to stejně úžasná kniha, jak si ji pamatuju. A taky jsme byli za druhou babičkou, kde byli bratránci a sestřenka a jejich zvířátka (potkan, osmák a ježek :D), takže o zábavu postaráno. No a víkend byl hned pryč.

A nakonec si poslechněte tuhle překrásnou písničku. Linkin Park budou vždycky ti nejlepší :)

JÁ VĚŘÍM NA VÍLY.

13. října 2016 v 13:27 | Lenča
Přemýšlela jsem nad otázkou, kde se vidím za deset let, ale myslím, že to je až moc dlouhá doba. Realističtější pro mě je zamyslet se nad dobou za pět let. Pokud všechno půjde dobře, za pět let budu mít už dva roky po dokončení školy a budu magistra. Bude mi dvacet sedm. Nejspíš už budu chtít tou dobou mít děti. Ráda bych už za pět let třeba měla dítě. Dřív jsem si nedokázala představit mít dítě dřív než ve třiceti, ale názory se mění a teď je to takové, že bych měla dítě ráda už před třicítkou. Jsme spolu s L už dva roky, ale taky se dá říct, že teprve dva roky a pravda je, že nemůžu vědět, co se stane a třeba bude za pět let všechno úplně jinak. Ale jak jsem i nazvala tenhle článek, já věřím na víly. A věřím, že všechno dopadne podle mých představ. A když ne, tak se budou ty moje představy hold muset změnit.

Abych pokročila dál, netuším, kde budu pracovat. Zatím ani nevím, jaký obor si vyberu na magisterském studiu. Tak nějak váhám mezi učitelstvím a překladatelství a pořád je ve hře taky možnost, že budu pokračovat prostě v angličtině, ale zatím ještě nevím. Přihlášky si nejspíš dám na všechny tři, ale nechci to zase mít tak, že půjdu prostě tam, kam se dostanu, lepší by bylo prostě sama vědět, co bych chtěla víc. Ještě je zatím chvíli čas, tak uvidíme. Mám teď jeden překladatelský předmět a taky jeden tlumočnický a oba mě celkem dost baví, ale nejsem si pořád úplně jistá, jestli bych tohle chtěla dělat jako kariéru. To učitelství mě asi láká víc. No a samozřejmě je taky možnost si to dát jako dvojobor, což možná i udělám. Ale jak říkám, zatím mám ještě chvíli čas.

Co se týče místa, kde se vidím za pět let, je to rozhodně Brno. Nechci nikam jinam, já Brno prostě miluju. Za ty dva roky a pár měsíců, co tu bydlím, jsem si to město hrozně zamilovala, přirostlo mi k srdci a jinam nechci. Když mi bylo o pár let míň, hodně jsem se chtěla přestěhovat někam do ciziny, ale můj názor na tohle se celkem změnil a po tom, co jsem tohle léto strávila v Anglii, vím, že chci zůstat v ČR. Anglie je sice krásná, líbilo se mi tam, ale tady to mám prostě radši. Ale chci cestovat. Mám strašně moc míst, kam bych se chtěla podívat a vím, že si to splním, už jen proto, že když budu chtít, tak to prostě vyjde. Nepotřebuju bydlet v luxusním hotelu ani jíst drahá jídla, mnohem důležitější je pro mě se prostě na všechna ta místa podívat. A to taky souvisí s tím, co bych chtěla za pět let. Chtěla bych mít procestovaných víc a víc míst a prostě pořád cestovat a užívat si života a tak :)

SPOUSTA POCITŮ A MYŠLENEK.

15. září 2016 v 21:57 | Lenča
Dívám se na Sesterstvo putovních kalhot 2 a znovu si uvědomuju, proč vždycky byla a pořád je mou nejoblíbenější postavou Tibby. Jsem totálně jako ona. Mám často strach. A bojím se toho až moc cítit. Chci být nezávislá. Ale chci být milovaná. A jsou chvíle, kdy mám pocit, že tyhle dvě věci nejde skloubit. A někdy prostě a jenom nemůžu přijít na to, co vlastně chci.

Poslední týden jsem strávila doma, s mamkou a s bráškou, byla jsem u babiček, šla ven s kamarádem, pozjišťovala, co je všechno nového, no a teď už se jen snažím smířit se skutečností, že už mi v pondělí zase začne škola. Když jsme ještě byli v Anglii, tak jsem se těšila, ale čím víc se to blíží, tím míň se mi chce. Hrozně se mi nechce nic dělat, prostě jen proto, že mám chuť se jen válet a být líná. A vím, že jakmile to začne, tak budu mít okamžitě práce až nad hlavu...

Jsou tu ale taky v blízké době věci, na které se dost těším. Za týden budeme s L. už dva roky spolu, což je celkem neskutečný a už se těším, až to oslavíme nějakou dobrou večeří:) Další víkend strávím s Niky u táty - letos jdeme místo loňských 50 kilometrů, které jsme zrovna moc nezvládly, "jenom" dvacet pět. Těším se hrozně. No a i když je do nich ještě dost času, taky se těším na Vánoce. Miluju Vánoce (:

Když jsem přemýšlela, o čem psát, zrovna mě opustila inspirace, ale když jsem se zeptala Nikči, co bych měla psát, měla pro mě asi milion rad, že už jsem toho pak měla zase až příliš :D Když mi už ne pomalu, ale prostě jen rychle, končí prázdniny, bylo by fajn napsat, co bych chtěla zažít ty příští. Bavili jsme se o Řecku, ale taky bych se ráda podívala do Itálie, protože jsem tam ještě nebyla. Ale času zatím dost. A taky chci jet na Šumavu. No a takové to moje věčné přání je Francie, kde jsem sice byla, ale už dávno, a vím, že teď bych tam tím krásným jazykem určitě mluvila víc. S Paříží nám to zatím pořád jen nepřálo, ale třeba to vyjde na jaře, bylo by to skvělý.


Taky jsme se po pracovně-prázdninovém létě v Anglii bavili, jestli bychom tam jeli někdy znovu. Možná na jiné místo, ale rozhodně nejdřív za dva roky. No a taky mě napadla Amerika. Vím o dost lidech, kteří tam byli na Work&Travel a zní to jako dost zajímavá zkušenost. A USA je jeden z mých cestovatelských snů, chci se podívat hlavně do New Yorku, ale nejen tam. A bylo by hrozně fajn strávit ty prázdniny prací třeba někde u moře, kde by to bylo spojené i s opravdovou pěknou dovolenou... Ale zatím to je ve hvězdách, třeba za dva roky, ale třeba se mi do toho pak ani nebude chtít jít, to teď nevím:)

PLÁNY NA PRÁZDNINY.

16. června 2016 v 18:11 | Lenča
Ahojte,

tak už mám něco málo přes týden volno a konečně trochu čas si odpočinout. V dnešním článku bych vám chtěla napsat, co mám tedy na to letošní léto vlastně za plány.

Samozřejmě, jak už jsem psala, za pár dní (konkrétně v neděli) letím do Anglie, kde budu v podstatě na celé prázdniny. Budeme tam mít nějakou brigádu a snad si tedy dobře vyděláme. Protože budu pryč a nebudu moct chodit na moje všelijaké skupinové posilování tady v Brně, tak jsem odhodlaná cvičit doma. Stáhla jsem si nějaké aplikace do mobilu, tak uvidím, jestli mi některá z nich sedne a chci přes prázdniny cvičit. Jednu dobu jsem totiž cvičila hodně, ale donutí mě do toho hlavně ty skupinové lekce a doma už to je těžší, tak se chci pokusit.

Na co jsem se nejvíc těšila během vší té práce v celém semestru i při zkouškové je čas na čtení. Jako první knihu jsem přečetla Harry, A History, o které jsem psala v minulém článku. Dál chci číst třeba Persuasion (česky Anna Elliotová) od Jane Austenové, nebo taky Good Omens od Gaimana a Pratchetta :) A samozřejmě, až vyjde Harry Potter and the Cursed Child, tak okamžitě budu číst to :D

Kromě toho svého vlastního čtení taky plánuju začít číst věci na bakalářku, kterou jak jsem asi už psala, budu psát o Alence v říši divů. Znovu si tedy přečtu Alenku, kouknu se znovu i poprvé na ty filmy, se kterými chci knihu srovnávat a taky už začnu s nějakou sekundární literaturou, ať pak nemusím nic dělat narychlo.

No a už tento týden jsem začala provičovat francouzštinu. Na to, že jsem se ji učila relativně dlouho, ji totiž vůbec zas tak dobře neumím a celkem mě to mrzí, protože ten jazyk miluju a chci ho umět co nejlíp. Tak snad se mi povede přes prázdniny nějak tak zapracovat na tomhle:) A samozřejmě budu taky odpočívat, ale já prostě potřebuju něco dělat a něco se učit i přes léto, jinak mi zakrní mozek :D A ani nemám ráda prostě nic nedělat.

To bude k mému létu vše, mějte se zatím krásně, příště už to bude asi článek z Anglie (:

PRVNÍ MÁJ, LÁSKY ČAS.

1. května 2016 v 11:19 | Lenča
Jsem ve vlaku na cestě do Brna a budu psát článek o tom, proč a jak jsem se vlastně zamilovala do L. Moc o ničem takovém teď nepíšu, protože to je dost osobní, ale i tak jsem se rozhodla teď tohle napsat. Jinak přeju krásný první máj :)

Pamatuju si to hrozně jasně. Šla jsem si k němu koupit hranolky a vždycky, když ho chci rozveselit, tak mu připomínám, že jsem si je šla koupit k tomu nejhezčímu zaměstnanci. Pochválil mi šaty a já mu nerozuměla nebo prostě nechápala, co řekl a tak jsem se nepřiměřeně nahlas zeptala "coo?" Zopakoval mi to a já hrozně mimo došla ke stolu. A pak mi podal ubrousek, na který napsal kontakt na sebe. Přidala jsem si ho do přátel a nechala to tak nějak být. Zrovna jsem začínala svoje studium na výšce, seznamovala se se spolužáky a všechno bylo hrozně nové a zajímavé na to řešit ještě nějakýho kluka :D

No a pak jsem mu jednoho dne napsala "ahoj" a začali jsme si psát. Myslela jsem si, že není normální (a taky, že není). Nedávno, když se mě ptal, co mám na něm ráda, jsem řekla, že asi to, že je víc nenormální než já a tak je v pohodě, když se chovám divně :D Za nějakou dobu po tom, co jsme si psali, se mě zeptal, jestli někam zajdem a já souhlasila, takže jsme šli na naše první rande. Už jen ten nápad jít do hvězdárny, což mi připadalo jako snad nejromantičtější místo na první rande, byl úžasnej. Donesl mi růži a choval se hrozně hezky.

Celý večer jsme seděli a chodili po Brně, povídali si, seznamovali se. Když přemýšlím, do čeho jsem se na něm vlastně zamilovala, muselo by to být určitě to, že se s ním nenudím. Je to tak trochu blázínek, ale asi i právě to mám na něm tak ráda. Snad nikdy se s ním nepřestanu smát. A vždycky můžu být sama sebou. A když mi není do zpěvu, on je tu pro mě a snaží se mě rozveselit. No a nakonec, je taky fakt hrozně pěknej.

VŽDYCKY JSEM CHTĚLA...

15. dubna 2016 v 19:55 | Lenča
Vždycky jsem chtěla mít děti. Miluju děti. Vždycky kolem mě bylo milion dětí, v babiččině vesnici to byli bratránci a všichni možní sousedi a já pro ně vymýšlela všelijaké hry. Je to už pár let taky ten můj neuvěřitelně rychle rostoucí bráška. A moje pražský princezny, sestřenky. Vlastně si ani nedokážu představit nemít ráda děti. Nikdy jsem popravdě moc nepřemýšlela o tom, jaké to bude mít vlastní děti. Vždycky to bylo takové to klasické, dokončím vysokou, najdu si práci, pár let si budu ještě užívat a pak, třeba tak ve 28, nebo i později, přijde čas na zakládání rodiny. Dokonce jsem se vsadila, že nebudu mít dítě před třicítkou, i když jsem nedávno tu sázku vzala zase zpátky.

No a teď je to jiné. Je mi sice teprve 22, ale dokážu si představit mít už za nějaký ten rok dítě. Zatím mám samozřejmě ještě nějakou dobu studia, ale potom... těším se, až budu mít děti. A taky jsem celkem přesvědčená, že bych mohla být dobrý rodič :D

Vždycky jsem chtěla cestovat. Když jsme si měli na nástup na maturitní ples vymyslet nějakých pár vět o sobě, jedna z mých byla "jednou procestuje celý svět" a pořád v to doufám a taky věřím. Nechci cestovat proto, že bych snad neměla ráda Českou republiku, mám to tu ráda, a to o mnoho víc než před pár lety, kdy jsem celkem dlouhou dobu měla za sen odstěhovat se jednou někam do ciziny. Po tom už teď tak moc netoužím. Každá země má svá pozitiva i negativa a já to tady mám přese všechno ráda. Cestování mě baví proto, že ráda poznávám. Líbí se mi i poznávat místa tady u nás, ale v zahraničí je to samozřejmě trochu jiné, protože je to pokaždé něco jiného a jiné kultury, jiný jazyk. Líbí se mi to.

No a teď taková ta otázka, jde tyhlety dvě věci vůbec skloubit? Samozřejmě že se dá cestovat do jisté míry i s dětmi nebo jde taky děti nechat na pár dní někomu na hlídání, ale celkově prostě mít děti je hrozně velká zodpovědnost. Jak jsem už říkala, těším se na to a to moc, ale na druhou stranu je fajn mít takovou tu svobodu. Moct si dělat co chceš, nemuset se moc o nic starat.

Ale co, jenom tak plácám:) O jakékoliv názory se klidně podělte, budu jen ráda.

O TOM, JAK JSEM VDĚČNÁ ZA BRÁŠKU.

25. ledna 2016 v 10:27 | Lenča
Když jsem minulý víkend byla doma a lezla na mě ta angína a celou sobotu jsem se cítila úplně příšerně, vlezl si Maty za mnou do postele a litoval mě, že mi je tak špatně a bylo to od něj hrozně milý.

Ten kluk je ten nejchytřejši, nejúžasnější a nejlepší brácha. Většinou o něm každej říká, jak je zlobivej a jak neposlouchá a jak mu všechno trvá. A je pravda, že to s ním často chce pěknou dávku trpělivosti. Ale on jen má vlastní hlavu :D Když sám chce, tak umí být fakt hodnej.

Mám brášku hrozně ráda. Vždycky jsem ráda, když volám domů a on mi vykládá něco do telefonu, i když to je většinou o legu a až tak moc mě to nezajímá :D Když přijedu domů, hrajeme spolu společenský hry, protože nás to oba hrozně baví. Povídáme si o psech, protože bysme oba psa hrozně chtěli a kdykoliv vidím nějakého huskyho, musím mu to okamžitě říct :D

Nejspíš nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem ho tehdy před osmi a půl lety držela poprvé v náručí. A teď už je tak velkej. Hrozně to utíká. Pořád ho vidím jako to malý dítě, který jsme koupali v miminkovské vaničce, vozili v kočárku a krmili mrkví a který mě oslovovalo "Jájo".

2008

2015

SWEET ESCAPE.

20. prosince 2015 v 22:18 | Lenča
Nezáleží na tom, kde jsem a s kým jsem, občas se prostě najde chvíle, kdy chci jinam, do svého vlastního světa. A když jsem teď doma, není na to ideálnější místo než to mé oblíbené, v mém pokoji u teplého topení, tentokrát ještě pod řetězem barevných světýlek.

Hrozně se těším na následující týden. Zítřek budu trávit s bráškou, budem hrát hry a půjdem ven a budu ho rozmazlovat tím, že mu koupím zákusek v naší oblíbené cukrárně. V úterý jedeme zase s Matym k babičce, je to už tradice, i když letos o den dřív než obvykle. Každý rok společně pečeme vánočky a pomáháme babi zdobit stromeček. No a pak ve středu se můj táta žení. Hrozně moc mu to přeju, zvlášť proto, že si vážně myslím, že konečně našel tu pravou :) Těším se, mám vybrané šaty a bude to určitě pěknej den. No a pak samozřejmě Štědrý den, na kterém se těším na úplně všechno. Jsem zvědavá, jestli se Matymu podaří odhalit ježíška, protože už několik měsíců plánuje, že tentokrát odejde jako poslední, aby se přesvědčil, že tam ty dárky nedává nikdo z nás ;) Pátek jako vždycky u druhé babičky a v sobotu mi sem přijede L a i když jsme se ještě dneska viděli a nebude to ani týden, už teď vím, že se mi bude stýskat...

Jinak zítra plánuju hned, co se probudím, začít vyhlížet pošťačku, jestli mi donese dopis s dárečkem od Vendy :) V pátek jsme si dárky dávaly s Nikčou a dostala jsem moc pěknej černej náramek a tričko, kde mi vyrobila nápis "DFTBA" :)) No a dneska s L, kterému jsem já dělala dárek, na jehož nápad jsem narazila kdesi na internetu a zdálo se mi to neskutečně úžasný. Původní myšlenka byla 365 papírků (tolik jich nemám ani zdaleka) a na každý napsat buď něco, co mám na tom druhém ráda nebo nějakou společnou pěknou vzpomínku nebo tak. Psala jsem to na různobarevné papíry a pak jsem ještě přidala nějaké bonbonky a dala to do zavařovačky, kterou jsem ještě trochu ozdobila. No a já jsem dostala krásnej červenej náramek, kterej jsem spolu vybírali :)

Těšila jsem se domů, protože jsem tady už dlouho nebyla a taky jsem se nemohla dočkat cukroví, na které jsem se vrhla hned, co jsem přišla domů od vlaku :D Chtěla jsem ještě balit dárky, ale možná to nechám na zítřek a už zalehnu, s nějakým seriálem (nebo že by knížkou?) a pomalu půjdu spát:)

Všem vám přeju překrásné Vánoce!

LONG TIME NO SEE

3. prosince 2015 v 20:08 | Lenča
Docela dlouho už jsem zase nic nepsala a bylo to hlavně proto, že bylo všechno takový trochu složitý a o tom, o čem jsem chtěla psát, jsem pak už zase psát nechtěla a tak. Měli jsme jet s L do Paříže, ale nakonec tam nejedem (ne z vlastní vůle). Obrečela jsem to, ale dostaneme se tam jindy, snad. Zatím si budu muset mluvit francouzsky jen sama doma.

Blíží se zkouškový a mám tolik práce, že doslova prostě nevím, co dělat první a tak pak jen sedím a nedělám nic už jen proto, že mám všeho nad hlavu. Tři zkoušky už jsem si zapsala před Vánocema v prosinci, abych aspoň něco měla z krku a pak další čtyři mě čekají v lednu. Plus nějaké eseje a úkoly. A pak třeba aspoň pár týdnů klídku a volna :) Nemůžu se dočkat.

Taky se šíleně blíží Vánoce a na ty se hrozně moc těším :) Už mám nakoupený všechny dárky, což ani já sama nedokážu pochopit, ale zvládla jsem to letos nějak úžasně rychle. Včera jsem ještě dokupovala poslední a je hotovo. Jsou tu vánoční trhy a je to kráásný. A spousta turbomoštů :D Stromeček na Svoboďáku je fakt hroznej, takže se mi tak nějak celkově víc líbí Zelňák. A všude stromečky a světýlka a vánoční písničky. Mám tu atmosféru prostě hrozně ráda.

No, dneska to bude jenom krátký, protože jak už jsem říkala, práce je moc a času málo :) Ale pokusím se zase co nejdřív napsat.

LIFE HAPPENS.

28. října 2015 v 13:44 | Lenča
Ahoj.

Dneska tak nějak přemítám, jestli žiju svůj život tak, jak bych ho žít chtěla. Jsem šťastná. Měla jsem špatné, nevysvětlitelné, ubrečené a depresivní období, které bylo takové dost těžké, ale zdá se, že je to pryč a já jsem plná dobrých nálad a energie do života, což je hodně dobrý :)

Koukám na svůj bucket list, na všechny ty věci, které chci v životě nejvíc stihnout a musím říct, že se bojím, že není ani trochu reálné se setkat s JK Rowlingovou, což je jeden bod v mém seznamu. Chci říct, co když jo. JKR žije ve stejným světě jako já, takže nemůžu říct, že to je na 100 procent nemožný, ale je to v podstatě nemožný. Říkám si sice, že jo, můžu věřit, že se i takhle skoro nemožná věc může stát, ale pak zase - nebylo by lepší se prostě smířit s tím, že se mi tenhleten sen asi nesplní a zabývat se těmi reálnějšími? Nechám si chvíli na rozmyšlenou a možná to ze svého seznamu pak smažu, uvidíme.


Vydat knihu. Skoro Vůbec teď nepíšu. Když začínal školní rok, říkala jsem si, že zas psát budu, že si vždycky ve volnu mezi školou sednu v knihovně nebo tak a budu prostě každý den aspoň chvilku psát. Ale pak přišla škola a zdánlivě "důležitější" povinnosti a všechny plány na psaní jsou ty tam. Dám si to za cíl teď. Zbývají s dneškem čtyři dny do konce měsíce a každý den aspoň něco napíšu. Listopad byl pro mě pár let měsícem psaní, měsícem NaNoWriMa, mohla bych se zase zkusit nějak zúčastnit. Možná ne těch celých 50 tisíc, ale třeba aspoň 20 nebo 30?

WOULD YOUR 8-YEAR-OLD SELF BE PROUD OF YOU RIGHT NOW?

22. října 2015 v 17:13 | Lenča
Konečně je konec týdne a já poslouchám písničky z Glee a mám zkrátka a dobře skvělou náladu, i když mě pořád docela dost bolí v krku. (Mám za sebou pár nesnesitelných dní plných kašle, bolavé hlavy a posmrkaných kapesníků. A to jsem se v rámci zachování svého života vyhnula jen jediné přednášce a na všechny ostatní předměty jsem odhodlaně šla, i když jsem si pak po příchodu domů musela okamžitě jít lehnout.) Poněkud dlouhý úvod.

Nedávno mi kamarádka napsala tuhle hlubokou otázku, kterou mám teď ve svém nadpise, protože když jsem se nad tím zamyslela, napadlo mě, že by to nebyl úplně špatný námět na článek. A tak tedy, bylo by na mě mé osmileté já právě teď pyšné?

Dospěla jsem. A jsem s tím spokojená. Proč to říkám? V osmi letech jsem si moc dospět nepřála. Pamatuju si, když jsem byla v první nebo ve druhé třídě a nechtěla jsem nikdy být ve čtvrté, protože jejich třídy byly ve vyšším patře a já jsem se tehdy hrozně bála výšek. Ale fakt příšerně. Pokud nevěříte - bála jsem se vylézt i na skluzavku. Ani nevím jak jsem ten strach z výšek překonala, ale jednoho dne byl prostě pryč. A ještěže tak. Jak jinak bych mohla tenkrát vylézt až nahoru na Eiffelovku?:) A musím tam jet znovu, protože musím a protože jak řekla překrásná Audrey, Paris is always a good idea.

Takže tak, bála jsem se výšek a bála jsem se dospět a oboje jsem překonala. Pořád se některých věcí bojím a strachu z pavouků se nezbavím asi nikdy, ale dávno to už není tak šílené. Když mi bylo osm, tak jsem byla ubrečánek. Což pořád jsem. Asi na mě moje mladší já nemůže být pyšné úplně ve všem.

V osmi letech jsem se skoro s nikým nebavila, měla jsem ve třídě dvě kamarádky a měla jsem bratránka a to mi stačilo. A docela dlouho jsem se neuměla s někým jen tak začít bavit a teď, když na jediné přednášce nemám s kým bych se bavila, tak už je to špatně :D Vždycky budu spíš introvert a jsou chvíle, kdy jsem ráda sama, ale asi snad od té doby, co jsem přišla na vysokou, mi přijde, že se víc bavím s lidma. Tak celkově. Nejsem ten typ, co by potřeboval sto tisíc kamarádů, ale když si s někým sednu, tak se mi s ním povídá dobře.

No a víš, 8leté já, studuju svou vysněnou vysokou školu v tom nejúžasnějším městě a vybrala jsem si obor, který mě opravdu baví a mám ho tolik ráda. Ano, bylo by na mě pyšné.

CONTEMPLATING LIFE

15. října 2015 v 18:59 | Lenča
Chtěla jsem psát o padesátce. Teda asi zhruba do jedné/druhé hodiny odpolední toho dne, kdy se to šlo, jsem chtěla psát o tom, jak jsme ušly padesátku. Pak se ten plánovaný titulek trochu změnil, a to na "jak jsme se prošly několik desítek kilometrů". Řeknu vám to tak - začátek dne byl optimistický. Když jsme vyšly hnusnej kopec na Zlatý Chlum, tak jsem sebe i Nikču ujišťovala, že jako to nejhorší máme za sebou a dál už to bude jen lepší. A chvíli to taky o dost lepší bylo. Pak přišlo fakt hodně prudký klesání ze zříceniny jménem Kobrštejn, kde byla cesta necesta plná kamenů a divím se, že jsem to sešla s oběma nohama celýma. A pak už to šlo z kopce (i když ve skutečnosti spíš do kopce). Tedy kus se ještě celkem dal, ale pak se to nějak zhoršilo a když jsme už totálně vysílený šly na další kontrolu, nevšimly jsme si odbočky a tak jsme ji přešly. A pak už jsme byly tak zničený, že jsme se místo návratu radši vydaly cestou přímo do Zlatých Hor. Takže jsme celkově ušly odhadem necelých 45 kilometrů. Diplom sice nemáme, ale zato mám i po dvou týdnech pořád puchýř na noze a obě dvě máme ponaučení do života, že nic takovýho už nikdy nejdeme.

Mám za sebou tři týdny školy a tenhle poslední byl upřímně řečeno celkem na zabití. Nevím, jestli to je tím počasím nebo čím, ale totálně nemám náladu a nadšení posledních dvou týdnů se o dost zmenšilo. Taky se už začínám bát bakalářky, i když mám ještě nějaký čas na to se tím stresovat, ale s tím jak to všechno utíká... Ale jsem ve škole spokojená. Tohle byl jen hodně špatný týden. Řekla bych, že snad i většina předmětů mě tak nějak baví, některé víc jiné míň. Mezi ty zatím takové nejlepší patří určitě Akademické psaní (mám na něj složku v mé oblíbené zelené barvě), i když z eseje, kterou musím teď přes víkend začít psát, zrovna moc nadšená nejsem.

Každopádně je toho ale moc. Škola, s doučováním, s rozumným spánkovým režimem. Ale když přijde období jako je teď a trvá už tak ten týden, tak prostě nejde produktivně makat na tom všem, co máte naplánovaný, že budete stíhat. Potřebuju dýchat. Dát si čokoládu a lehnout si a jen tak lenošit u youtube nebo třeba u Glee, na který jsem si zrovna nedávno tak nějak vzpomněla a hrozně potřebuju znovu vidět aspoň pár dílů. Trošku si malovat a nezáleží na tom, jestli mi to jde nebo ne. Nebo se potopit do vany, dokud všechna ta otrava nevyplave někam pryč. A třeba to pomůže. A pak se k tomu učení zase ráda vrátím.

DIAGNÓZA: BLBÁ NÁLADA

7. září 2015 v 21:58 | Lenča
Nejsem na tom moc dobře. Někdy jo a jindy zas ne. A nevím, proč jsem se rozhodla o tom psát na blog, prostě chci. Chtěla jsem si vzít papír a tužku a sepsat si věci, které mi pomáhají, ale pak jsem si řekla, že to napíšu sem. A tak jsem tady.

Pohyb
Ono základem je prostě něco dělat. A asi nic nepomůže líp než nějakej sport. Oblíbila jsem si pilates, tak sem tam chodím cvičit do tělocvičny kousek od nás a kdykoliv jsem doma, tak skáču na trampolíně. Nevím, jestli jsem to tady zmiňovala, ale určitě doporučuju brněnský Jump Park. Dokonalý odreagování od všeho.

Procházka
A nemusí to být jen nějaký extra náročný pohyb, protože procházka je to, co mi pomůže snad úplně vždycky. Někdy jsem tak otrávená a ubrečená, že se mi nechce ani vyjít ven, ale když už, tak to pomáhá úplně nejlíp.

Čokoláda
Včera jsem vykládala, že mi čokoláda pomáhá v životě a ve všem a je to prostě pravda. Vždycky si vzpomenu na Harryho Pottera, kde dostal Harry čokoládu, aby se mu ulevilo po napadení mozkomora. A ty blbý nálady jsou takovým mým ekvivalentem mozkomorů.

Spánek
"Vyspat se z toho" se neříká jen tak. Někdy to prostě nejde a neusnete, ale když je člověk vyspaný, tak je pohled na svět najednou mnohem pozitivnější. Vyplatí se to zkusit.

Objetí
Mám objímání od nějaké chvíle hrozně ráda. A je fajn mít kolem sebe někoho, koho můžete obejmout, když je vám zle.

WELL

13. srpna 2015 v 18:42 | Lenča
Tak jo :)

Je vedro. Hnusný odporný, fuj. Chci déšť! Včera bylo snad celé odpoledne totálně zataženo, v některých částech Brna dokonce pršelo, u nás na severu Moravy byly i bouřky, ale tady prostě nic. Ach joo. Taky mě bolí zub, zas osmička, koncem srpna jsem objednaná na vytrhnutí, tak snad to do té doby nějak vydržím. Ale jinak se mám fajn :D

Intenzivně makám na francouzštině, jsem už za polovinou první dílu Harryho a jde mi to a je to super. Občas se taky učím němčinu. A čtu knihu od Umberta Eca - Zpověď mladého romanopisce. Mám chvilkama trochu problém se v tom úplně neztratit, ale je to úžasný. Baví mě to. By the way, abych se pochlubila, vyhrála jsem včera na Freečku lístky na koupák a do zábavního parku, jeej:) Někdy v červenci tam L. vyhrál lístky do letního kina a teď já tohle, kdo by to rádio nemiloval :D

Docela se už těším do školy, i když mi moje momentální skoronicnedělání až zas tak nevadí. Ale po období, kdy jsem si začala připadat jako úplné ranní ptáče, protože jsem se pravidelně budívala před sedmou hodinou, zase začínám vyspávat, což není dobře, když už se blíží začátek školy. Tento semestr budu mít asi nejspíš dva dny v týdnu už na půl osmou, což je docela krutý, vzhledem k tomu, že vloni jsem si stěžovala, i když jsem tam musela dojít "už" na devět.. no ale co, zvládnu.

Už brzo brzičko za mnou přijede na návštěvu Vendulka a hrozně moc se na ni těším, protože pořád slibuje, že sem dojede a konečně přijede a všechno jí tu ukážu a bude to dokonalý:)

Tak jo, mějte se, přežívejte vedra a pěkný zbytek prázdnin

JAK JSEM POPRVÉ LETĚLA.

15. července 2015 v 11:35 | Lenča
A tak jsem v pondělí poprvé seděla v letadle. Nebo spíš letadýlku. Za svých jednadvacet let jsem až do předvčerejška nikdy neletěla. Taky jsem si nikdy nemyslela, že mi bude špatně nebo se dokonce budu bát. Strach z výšek mě přešel už tak před deseti lety. Přesto jsem, když jsme se o tom s L. bavili, říkala "co když se budu bát?". Je pravda, že vzhledem k tomu, že seděl vedle mě, bylo nemožný se bát. Ale myslím, že bych i tak byla v pohodě.

Jak jsem se k tomu vůbec dostala. Táta od L. lítá a my jeli za ním na pár dní na výlet na letiště. Naštěstí nám ještě jakžtakž vyšlo počasí, protože ten den později už bylo dost hnusně a včera pak i pršelo. Když jsme se blížili k tomu letadlu, tak ne, že bych se bála letět, ale malinko jsem se bála, že mi bude zle nebo budu zvracet nebo tak něco. Ale pak jsme si tam sedli a já už se jen těšila, až budem nahoře.

Nebylo to nic dlouhýho, byli jsme ve vzduchu jen zhruba patnáct minut. Ale jistě si dokážete představit, že pro mě jako někoho, kdo nikdy předtím neletěl, to byl hodně velký zážitek. Jen jsem seděla a koukala dolů a úplně moc si to užívala. A L. byl hrozně rád, že to bylo poprvé s ním ;)

Teď jsme zase zpátky doma, právě poslouchám "soundtrack" k This Song Will Change Your Life a čtu. Dala jsem si takovou velkou výzvu, a to přečíst všech sedm dílů Harryho Pottera ve francouzštině. Divím se, že mě to nenapadlo dřív, protože to je dokonalý. A to proto, že francouzštinu potřebuju provičovat a to dost, a taky jsem si už pár měsíců chtěla znovu přečíst celého Harryho. Takže začínám prvním dílem. Věřím si :) Nedávám si žádný deadline, dokdy to stihnout, protože čtu zároveň spoustu dalších knížek, ale řekněme zatím, že první díl do konce srpna, to bych mohla zvládnout zvládnu. Jinak mám teď už skoro dočtenou Agnes Grey od Anne Bronteové. Upřímně musím říct, že začátek a první polovina mě bavila o dost víc, ale teď už to začíná být zase zajímavější, tak uvidíme. Na Jane Eyre nebo Větrnou Hůrku, největší díla svých sester, za mě ale asi nedosahuje.

MALÁ HOLKA

14. června 2015 v 21:23 | Lenča
Začalo to tím, když mi přítel říkal, že už jsem velká holka a já mu na to začala odpovídat, že ne, že jsem malá. Poslední dobou se moc necítím jako velká holka. Ani za nic bych se nechtěla vrátit do dětství, ale přijdou chvíle, kdy si s nostalgickými vzpomínkami říkám, že bych se snad i vrátila.

Jsem malá holka kvůli tomu, že brečím? S tím, že velký holky nepláčou, souhlasím tak stejně jako s tím, že chlapi nepláčou, takže vůbec. Ale taky o sobě až moc dobře vím, že brečím moc. Jak kdy, někdy to je lepší a jindy zase horší. Možná jsem malá holka.

Taky se tak trochu bojím bouřky. Ne moc, ale necítím se v bouřce bezpečně.

Vyrábím si květinovou čelenku/korunku. Prý jsem na to už velká. V takové chvíli je skutečnost, že jsem malá holka mým posledním argumentem. Je to super, takže to budu nosit, no a co.

Koukala jsem dneska na pohádku, která se mi líbila, když jsem byla malá. Jmenovala se Tři princezny tanečnice. Prostě jsem na ni narazila, když jsem se chtěla dívat na zprávy a tak jsem si tak nějak místo zpráv pustila pohádku.

Vzpomínala jsem dneska na to, jak jsem tátovi pomáhala něco dělat na zahrádce, když jsem byla dítě. A teď ho vidím jednou za půl roku. Je to smutný.

Myslím si o sobě, že jsem dospělá. Jsem dospělá. Ale někdy to nejde jinak než se na chvíli zase proměnit v tu malou holku. A plakat a být strašpytel a tak vůbec.

 
 

Reklama