MY THOUGHTS

KDYŽ PRŠÍ, VYBAVÍ SE MI ANGLIE.

17. května 2018 v 11:30 | Lenča
Po několika slunečných suchých týdnech už nám v Brně třetí den prší a já jsem docela ráda. Už jen proto, že babičce dobře zalije zahrádku a vyroste jí tam všechno, co zasadili. Ale i jinak, on je ten déšť svým způsobem hrozně uklidňující, alespoň pro mě určitě. Vyčistí se vzduch a možná i duše, lépe se dýchá.

Poslední dobou je to ale i něco jiného. Déšť mi vždycky připomene Anglii. Je to vtipné, protože když jsem projížděla fotky z Anglie, kde jsme před dvěma lety strávili celé léto, hledala jsem nějakou deštivou, kterou bych dala do tohohle článku, a nenašla jsem ani jednu. Pravdou je, že v Anglii prší dost, určitě víc než v Brně, ale zrovna když jsme tam byli, tak bylo počasí většinu času úplně krásné. Ne takové vedro jako bývá tady, ale sluníčko svítilo a bylo krásně. Vlastně úplně ideálně. Ale i tak. Prší a ve mně déšť evokuje Anglii.

A vzpomínám na ni vesele. Anglie je skvělá a líbilo se mi tam. Vzpomínám na ni vesele, přestože jsem chvilkama brečela, že už chci domu, stýskalo se mi po bráškovi a po mamce, po mojí posteli, po řízku s kaší od babičky a nakonec překvapivě a snad poprvé v životě i po češtině. Prostě se mi stýskalo. Ne všechno bylo na našem pobytu tam úplně ideální, z postele mě bolely záda, několik dní nešla wifi (což byl konec světa, protože se mi tak stýskalo ještě daleko víc), spolubydlící pořád kouřili v kuchyni, práce nebyla. Ale i tak se mi tam líbilo a vzpomínám na to v dobrém.

Anglie je krásná a skvělá, ale tráva tam zelenější není a nastálo bych tam už bydlet nechtěla, i když to kdysi býval můj největší sen. Nevím ani, co má být pointou tohohle článku, možná prostě jen to, že prší a já se usmívám, protože mi ten déšť vlastně vůbec nevadí :) Za hodinu píšu test, takže teď rychle na oběd a zpátky do školy. Mějte krásný den a usmívejte se i na tu deštivou oblohu.

A nakonec jedna fotka z úterý, kdy jsem seděla s L. pod stříškou v parku, pila výborný capuccino se skořicí a užívala si tu chvilku obklopená deštěm.

O PSANÍ A SNECH.

9. května 2018 v 20:51 | Lenča
Jak poetické psát článek o psaní. Ale vážně. Moc jsem o tom v poslední době nemluvila a když říkám v poslední době, trpělo moje psaní v podstatě stejně dlouho jako zatím trvá mé studium na vysoké - skoro čtyři roky. Dřív jsem na to měla čas, ale pak začala vysoká a když to řeknu hloupě, začala jsem žít. Času málo, a jediné, na co jsem se zmohla, byly sem tam články na blog, jednou za pár měsíců zápis do deníčku a cokoliv delšího nebo častějšího prakticky vůbec.

Minulý týden jsem byla na workshopu o kreativním psaní, protože jsem na ničem takovém nikdy nebyla, protože psaní miluju a protože jsem si řekla, že tahle moje záliba už až moc dlouho ležela ladem. A když jsem se tam pak bavila s jednou slečnou z Bulharska, zeptala se mě, odkdy píšu. Nemusela jsem přemýšlet ani chvíli - psala jsem od doby, kdy jsem se psát naučila. Vymýšlela jsem kraviny, krátké příběhy, které občas neměly ani hlavu, ani patu. Vybavuju si dny, kdy jsem seděla ráno v posteli a popsala dlouhé papíry svými myšlenkami, pohádkami, často blbůstkami. Ale milovala jsem to. Mám doma tolik sešítků, knížeček, popsaných listů, že ani nevím, co s nimi a kdykoliv mám chvilku, nostalgicky si je pročítám. I teď psaní miluju, musím si jen najít ten čas.

Pamatuju si, že ve druhé třídě jsem paní učitelce napsala do nějakého pracovního listu, že až vyrostu, budu spisovatelka. Pravdou je, že tenhle cíl malinko vyprchal a nahradily ho jiné, trochu realističtější. Ale psát chci pořád. Ráda bych jednou vydala knihu. Zatím nevím o čem, nebo jaký žánr, ale je to pro mě tak veliký sen už tak dlouho, že to prostě musím dokázat.

ZPĚTNÝ POHLED NA MATURITU A PÁR RAD.

1. května 2018 v 16:06 | Lenča
Už jsou to čtyři roky, co jsem maturovala. Tak jsem nad tím přemýšlela, a řekla jsem si, že když je to teď pro některé z vás aktulní, mohla bych takhle zpětně napsat článek o maturitě.

Na začátek chci říct jednu věc, kterou uslyšíte málokdy, protože většina lidí, co má maturitu za sebou vám spíš řekne, že to bylo v pohodě a že to je fraška atd. Ani náhodou bych nechtěla dělat maturitu znova. Nikdy jsem nebyla tak nervózní jako v den své maturity, dokonce ani u státnic ne. Nejde ani o to, že by to bylo tak těžké, to fakt ne - podle mě za to můžou tak trochu učitelé a celkově ten tlak, co je na vás vyvíjen. Mám pocit, že to tak je na většině škol - učitelé s tou maturitou pořád straší. A možná zbytečně.

Večer před maturitou nebo v den maturity už se neučte! Už se toho moc nenaučíte, lepší je si v těch posledních chvíli radši už trochu oddechnout, podívat se na film, pořádně se vyspat, projít se, uvařit si čaj a dát si nohy nahoru.

Nejhorší je nervozita. A když tam pak čekáte s ostatními nešťastníky, kteří jsou třeba ještě nervóznější než vy, na klidu to nepřidá. Snažte se ale zůstat v pohodě. Třeba se procházejte po škole, dělejte dřepy, poslouchejte hudbu. A pak tam nakráčejte s hlavou vzhůru, však už to nějak dopadne. Jak říkám, pro mě ta nervozita byla nejhorší.

Začínala jsem češtinou, což byl super začátek, protože naše paní učitelka byla ta nejlepší a protože v češtině jsem si věřila. Vytáhla jsem si Proměnu, což nebyla ani ta nejlepší, ale ani nejhorší možnost a zvládla jsem to v pohodě. Angličtinu jsem si užila a uklidnila se jí. Celé se to ale tak trochu rozpadlo u ZSV, kde jsem si vytáhla otázku, o které jsem toho opravdu moc nevěděla a i když jsem nakonec dostala dvojku, odešla jsem z té zkoušky s hodně špatnými pocity, protože jsem se cítila, že jsem to vůbec nezvládla. No a dějepis, to nejlepší nakonec. Jak říkám, vynervovalo mě ZSV a než jsem do té místnosti naposledy vešla, cítila jsem se fakt hrozně. Ale stačilo si vytáhnout onu otázku číslo 1, a všechno to ze mě spadlo. První světovou válku jsem znala nazpaměť. Upřímně, nevím, jak by to dopadlo, kdybych si tehdy vytáhla něco horšího, ale asi bych to zvládla.

I vy všichni, které vás to v následujících dnech a týdnech čeká taky, i vy to zvládnete. Stačí se trochu učit a pokud jste nerváci, snažit se co nejvíc uklidnit.

Hodně štěstí :)

CO POVAŽUJU ZA PŘECEŇOVANÉ

21. dubna 2018 v 21:21 | Lenča
Ve svém dnešním článku bych se s vámi ráda podělila o několik věcí, které jsou podle mého názoru celkem přeceňované.

VĚCI, CO MĚ PŘIMĚJÍ K ÚSMĚVU.

7. února 2018 v 10:04 | Lenča
Protože s úsměvem je život hezčí.

  • Když sněží, nebo taky když je jaro a malilinko prší a všechno nádherně voní tím deštěm.
  • Tancování na muziku, která se mi líbí.
  • Rudě červený rty nebo i nehty.
  • Vůně ořezaných pastelek.
  • Když si někdo myslí, že mi to sluší.
  • Prohlížení fotek z dětství.
  • Kdykoliv někoho vidím číst Harryho Pottera, nebo slyším mluvit o HP.
  • Když s Matym děláme v Ikey, že všechny místnosti jsou naše domy. :D
  • První jarní kvítí.
  • Procházky po Brně, a vlastně procházky celkově.
  • Barvy, pastelky, fixky, štětce, tempery... a když si najdu čas si kreslit nebo malovat
  • Šampony nebo sprcháče, které voní po ovoci.
  • Kavárny.
  • Ležení v trávě.
  • Když můžu poprvé po zimě vyjít ven jen v tričku.
  • Posílání a dostávání dopisů.
  • Sezení s dekou a knížkou u topení.
  • Chození bosky.

TWENTY-FOUR

7. ledna 2018 v 15:08 | Lenča
Další rok za námi a já jsem dneškem zase o rok starší, je mi už 24. Ani se mi tomu nechce věřit, já jsem se zastavila někde na 22 a dál to nepobírám. Někdy minulý rok, když se mě někdo po dlouhé době zeptal, kolik mi je, jsem chvíli tak hleděla a doslova si nemohla vzpomenout :D No a teď je mi o rok víc. S kamarádkou jsem se někdy nedávno bavila o tom, že jsem se vždycky těšila. Že mi bude 15, 17, 18, 19, ale od dvacítky to tak nějak přešlo a ona na to, že už se není na co těšit :D Upřímnost nade vše. Ne, myslím si, že je pořád na co se těšit, ale nemá na to nějak vliv ten rostoucí věk.

Měla jsem angínu a pořád ještě beru antibiotika, takže letošní narozeniny netrávím nijak zábavně, tak jsem si říkala, že aspoň napíšu na blog.

Skoro každý rok jsem něco psala. Před šesti lety, když mi bylo 18, jsem se rozepisovala o tom, jak nikdy nebudu pít. Nedá se říct, že bych nikdy nepila, protože jsem si během té uplynulé doby našla alkohol, který mi chutná, ale nepřeháním to :) V 19 jsem psala o tom, jak se cítím staře. Kdybys tak vědělo, mé milé 19leté, já, že ještě ve 24 po tobě budou pořád všude kam přijdeš, chtít občanku... :D Blížily se stejně jako teď přezidentské volby a já se cítila nadějně. Teď to moc nadějně nevidím, ale pořád věřím a doufám.

A pak mi bylo 20. Prokrastinovala jsem od učení na maturitu a cítila se šťastná. 2014 byl super rok. Ve 21 jsem se vznášela na obláčku zamilovanosti a byla ještě šťastnější. Ve 22 to moc optimisticky nevypadalo, i když v tom článku se to tak snažím podat. A loni? Loni jsem měla absolutně skvělé narozeniny:)

Jak to vidím letos? Hodně věcí ze života jsem psala ve článku shrnujícím rok 2017 a kdybych měla říct, jaký je zatím rok 2018, tak až na to, že jsem nemocná, si nemám na to stěžovat. Jsem fakt šťastná.

ROK 2017

31. prosince 2017 v 12:32 | Lenča
A je to tady. Rok 2017 je u konce. Byl to jeden z těch nejdelších, i když zároveň utekl rychle. V první půlce roku jsem dokončovala bakalářské studium. Psala jsem bakalářku, učila se na státnice, dokončovala poslední předměty bakalářského studia a několik týdnů toho bylo opravdu příšerně moc. Ale zvládla jsem to, a když se pak jednoho krásného červnového dne objevily na internetu výsledky státnic a já se dozvěděla, že jsem to zvládla, byla to neskutečná euforie. Obrovská radost. Milník. Nemohla jsem si zvyknout, že už se vlastně nemusím nic učit.

MŮJ BATACLAN

28. listopadu 2017 v 10:24 | Lenča
Můj Bataclan je kniha, komiks francouzského grafika vystupujícího pod pseudonymem Fred Dewilde, ve které kreslí a píše o tom, co prožil 13. listopadu 2015 v pařížském klubu Bataclan. Fred Dewilde je totiž jeden z přeživších tohoto teroristického útoku v Paříži.

"Nepleťme se v tom, kdo je opravdový nepřítel: ten nemá specifickou barvu plati nebo jedno náboženské vyznání. Nepřítelem je fanatismus, strach a šílenství vedoucí k válce. Nepřítelem je chaos, který chce islámský stát vyvolat vražděním napříč světem, na víře oběti nezáleží. Vraždí všechny, kteří se k němu nehlásí, a snaží se poštvat jedny proti druhým. Nepřítelem je ten, kdo jeho tlaku podlehne a odpoví na nenávist nenávistí."

Když tohle dokáže říct i muž, který si to prožil, který ležel v kaluži krve mrtvých a málem i sám umřel, proč to nedokáže každý. Ta kniha není dlouhá, má všehovšudy 50 stran s tím, že půlka je komiks, takže to člověk přečte třeba za hodinu. Stojí to za to a určitě bych ji doporučila všem. Jelikož kniha není dlouhá, není toho moc, co říct, aniž bych vám nevyzradila všechno. Takže jen, stojí za přečtení, rozhodně jo.

O CHESTEROVI, HUDBĚ A DEPRESI.

7. listopadu 2017 v 18:16 | Lenča
Nejsem zas takový blázen do hudby. Líbí se mi dost písniček, co slyším v rádiu. Když se mi písnička líbí, tak ji poslouchám a často nevím nic nebo jen málo o interpretovi, který ji zpívá. Mám jen hrst oblíbených kapel a zpěváků, zpěvaček. Moc ráda poslouchám hudbu, ale je jen opravdu málo interpretů, na jejichž koncert bych nějak extra toužila jít. Linkin Park byli něco jiného. Byli, jsou a budou. Moje nejoblíbenější kapela ze všech. Psala jsem o nich už několik článků a psala jsem i článek po smrti Chestera, ale pořád mi to přijde málo.

Ten koncert, který jsem měla to štěstí letos v červnu zažít, byl to nejlepší. Ta atmosféra byla neskutečná. Nedá se moc slovy popsat, jak moc to pro mě znamenalo, ale vím určitě, že na ten zážitek nezapomenu. A mrzí mě šíleně, že už to nebudu moct nikdy zažít znova. Budu ráda, pokud budou Linkini fungovat dál, ale všichni víme, že už to nemůže být stejné.

Co se týče Chestera, byla jsem na dně, když jsem se dozvěděla, co se stalo. Jak jsem už psala, Linkini pro mě byli vždycky ti nejlepší a poslouchám je kdykoliv potřebuju tak nějak pomoct sama se sebou. Bude to znít možná trochu hloupě, ale když poslouchám jejich písničky, někdy se v nich vidím. V těch těžkých chvílích to dokonale vystihuje, jak se cítím. Vím, jaké to je cítit se hodně špatně. Naštěstí jsem na tom nebyla až tak zle, ale potom, co se Chester zabil, jsem měla šíleně hrozné pocity a bála se, jaké by to bylo, kdybych na tom někdy opravdu byla až tak špatně. Nevím proč, ale měla jsem potřebu napsat tenhle článek. Leží mi to už nějakou dobu v hlavě.


Někdy je to moc těžké, ale kdyby náhodou, nezapomeňte, že existuje cesta. Někdy se může zdát, že žádná není, ale myslím, že když si včas řeknete o pomoc, může být téměř z čehokoliv zase dobře :)

O TOM, JAK NEPIJU KAFE.

3. listopadu 2017 v 22:29 | Lenča
Tak zhruba od svých čtrnácti jsem se naučila pít každé ráno kafe. Mívala jsem problémy s nízkým tlakem a točila se mi hlava, takže mi kafe v podstatě bylo předepsáno od doktorky. A pomohlo to.

No a na začátku minulého týdne jsem si řekla, že zkusím chvíli, co se stane, když to kafe pít nebudu. Měl to být jen takový týdenní pokus, a ani teď rozhodně neříkám, že ho zase pít nezačnu ani že si ho nebudu dávat příležitostně, v kavárně a tak. Ale co chci říct je, že jsem prostě během minulého týdne tak nějak zjistila, že se bez kafe cítím líp.

Hlava už se mi moc nemotá, a když ano, tak se to stává bez ohledu na to, jestli v sobě mám nebo nemám kafe. Určitě už jste taky slyšeli, jak je to s kávou a energií. Původně jsem se to chtěla pokusit nakreslit, ale našla jsem pro ten účel přesný graf. To červené je kafe, zelené čaj.


A potvrdilo se mi, že je to naprostá pravda. Ráno je občas těžší se probouzet, ale zato později mám té energie určitě víc. Většinou si dávám svůj milovaný English breakfast z Anglie, který je po ránu to nejlepší, nebo občas taky zelený čaj. Mám kávu moc ráda, ale minimálně stejně tak moc mám ráda i čaj a mám té energie celkově určitě víc a jsem míň unavená :) Takže v tomhle "experimentu" mám v úmyslu ještě nějakou chvíli pokračovat.

KONEC PRÁZDNIN.

21. září 2017 v 11:50 | Lenča
Dneska to nebude článek na jedno konkrétní téma, ale spíše takový mišmaš ze života, co je nového a tak podobně. Prázdniny mi skončily v podstatě tento týden a musím říct, že jsem si je letos užila úžasně. Byly jedny z nejlepší, možná snad i nejlepší léto ze všech :) Byla jsem v Berlíně a v Nice, strávila jsem celkem dost času s bráchou, kterého jsem tu měla i na týden na prázdniny. Byla jsem v několika zoo, hodněkrát na koupališti a v letním kině, taky po dlouhé době u táty. Prostě moc pěkné prázdniny, rozhodně jsem se nenudila a zároveň jsem si i odpočinula, a už jsem se i celkem těšila až zase začne škola.

Začínáme oficiálně příští týden, tento jsme měli zatím jen informativní schůzku a taky jsem měla první hodinu baletu. Ano, chodím na balet. Chtěla jsem na něj chodit přes školu už dříve, ale nikdy se mi to nehodilo do rozvrhu, tak jsem byla ráda, že mi to teď konečně vychází. Jak říkám, zatím jsem měla první hodinu, ale je to těžké. Po street dance a zumbě, kde se skáče a je to všechno rychlé, je tohle úplně klidné, ale o to těžší. Ale uvidíme, je to něco jiného a ráda si to ten půlrok zkusím.


Kromě školy teď dost učím, firemní kurzy, a baví mě to. Když kvůli tomu bez problému vstanu před šestou ráno, i když venku padají trakaře, tak si myslím, že už to něco vypovídá o tom, že mě to baví :D Ráda si vymýšlím aktivity do hodin a plánuju ty lekce a baví mě prostě být s těma lidma na hodině a učit je něco nového.

Tak jo, to bude pro dnešek všechno, mějte se a až mě zase napadne něco, o čem chci napsat, tak to určitě napíšu :)

CHESTER BENNINGTON

22. července 2017 v 11:31 | Lenča
Ve čtvrtek zemřel frontman skupiny Linkin Park, neskutečně talentovaný zpěvák, Chester Bennington. Spáchal sebevraždu. Chester patřil mezi ty nejlepší muzikanty, a o jeho talentu a genialitě mě ještě víc přesvědčil pražský koncert letos v červnu. A jsem neskutečně ráda, že jsem ještě měla tu možnost ho vidět a slyšet.

Linkin Park je moje nejoblíbenější kapela už od doby před deseti lety, kdy jsem byla malá 13letá holka. Jejich písničky tu pro mě byly vždycky a s oblibou jsem si je pouštěla v těch nejhorších chvílích, když jsem se cítila hodně špatně, ale i v těch dobrých. Možná by to nemělo být až takové překvapení, že Chesterův psychický stav byl špatný a že trpěl depresemi. Jeho hudba tomu víc než napovídá. A vždycky na něm bylo vidět, že ta hudba je pro něj všechno, že jí žije. Když jsem se ale dozvěděla, že už není mezi námi, byla jsem v šoku, nemohla jsem uvěřit.

Je mi to hrozně líto. Štve mě, že už tu není a že už nikdy nic nezazpívá, že už žádný příští koncert nebude. Samozřejmě ho všichni známe "jen" jako zpěváka, ale zrovna Linkin Park jsou pro tolik z nás tak oblíbenou kapelou, že máme pocit, jako bychom přišli o kamaráda nebo aspoň o hodně blízkého známého. Je mi líto, že na tom byl až tak špatně, že se zabil. Hodně lidí vám řekne o sebevraždě, že je to zbabělé a že to nic neřeší, ale nevíte, co se tomu člověku hnalo v hlavě ani jak mu bylo.

Písničku One More Light zmiňovali na koncertě jako takovou vzpomínkovou a byl to ten nejdojemnější okamžik celého koncertu, a tak si myslím, že právě ona se sem hodí nejlépe.


Rest in peace. Budeš nám chybět.

OBLÍBENÉ: JÍDLO & PITÍ

1. května 2017 v 20:41 | Lenča
Tak mě spontánně napadlo udělat zase jednou něco jako dotazník, tentokrát mou osobou vymyšlený na mé milované téma - jídlo.

JAK JSEM NAPSALA BAKALÁŘKU A NEZEŠÍLELA

30. dubna 2017 v 21:55 | Lenča
(i když jsem k tomu chvilkama neměla daleko)

Ve čtvrtek jsem dostala do rukou hotovou, vytisknutou, svázanou finální verzi své bakalářky. Skvělý pocit. Byl to dlouhý proces, skoro nekonečný. Na jednu stranu celý tenhle semestr a vlastně i celý školní rok hrozně utekl, ale na stranu druhou mi to psaní i nepsaní bakalářky přišlo hrozně dlouhé, hlavně chvilkama. A neskutečně stresující.

Téma jsem měla vybrané včas i brzo, no a říkala jsem si, že začnu brzo, abych toho měla co nejvíc co nejdřív. Ale samozřejmě, takovéhle plány většinou nevyjdou, zvlášť když má někdo prokrastinaci tak moc v oblibě jako já :D Ne, vážně, já prokrastinaci nesnáším a vím, že bych s ní měla bojovat, ale když jsem měla čas celé ty dlouhé měsíce a nic jsem během nich nestihla udělat, měla jsem pocit, že prostě musím znovu koukat na Gilmorky, že si musím uklidit na stole, že musím dělat všechno ostatní, možná to znáte. A pak, aniž bych věděla, jak se to stalo, začal březen.

Můj vedoucí práce chtěl mít celou bakalářku na stole do konce března, a já jsem na začátku března opravdu měla hotové jen hodně málo. Sice se mi tak nějak podařilo odevzdat první kapitolu už někdy koncem ledna, ale to byl jen životopis a po odevzdání a pochválení, jsem se zase tak nějak zasekla. A odsekla se až s panikou, která přišla, když jsem věděla, že mi zbývá jen měsíc. Hodně jsem vzpomínala na jeden Ted Talk, kde jeden kluk mluvil o prokrastinaci a říkal, že napsal tuším 90stránkovou práci za 3 dny, a tak jsem si furt říkala, že ještě mám času dost :D Ale celý březen byl pro mě hrozně stresující. Ale zvládla jsem to, koncem března jsem odevzdala napsanou bakalářku svému vedoucímu.

Během dubna jsem ještě dokončovala a upravovala podle jeho rad a když jsem mu odevzdala finální verzi a pak přišla na konzultaci a řekl mi učitel, který je považován za nejpřísnějšího na naší katedře a kterého se všichni bojí, že je to hodně dobrá práce, nemohl jsem se cítit líp. Popravdě jsem moc nečekala, že se mu to bude líbit. Ne, že bych se nesnažila, snažila jsem se fakt hodně, ale i tak jsem si moc nevěřila a bála se, co na to řekne. No a když mi tu bakalářku pochválil, byla jsem nejvíc nadšená :)

LOST AND LOOKING.

17. ledna 2017 v 18:51 | Lenča
Znáte ten pocit, kdy si nejste jistí, jak se vlastně cítíte? Mám v podstatě hotový semestr, píšu bakalářku, hledám si praxi. Cvičím, chodím na procházky, jsem zamilovaná, jsem šťastná, zdravá. A pak se něco zlomí, slyším smutnou písničku v rádiu a prostě zase nevím. Mám strach. Jsem nejistá. A nejsem z těch pocitů zrovna nadšená.

Já jsem prostě ráda, když mám tu svou akční náladu, když jdu s někým ven, jdu cvičit, pak dělám věci do školy, prostě jsem v jednom kole a večer usínám únavou, ale jsem radši, když to je takhle, než když pak přijdou ty dny, kdy jdu od ničeho k ničemu, občas udělám něco užitečného, ale nemám z toho ani radost a energie je ta tam. A nevím, čím tyhle moje stavy/nálady vlastně jsou, ani co si s nimi počít.

Na víkend jsem byla doma a i když mě bolel zub a občas jsem se od rána až do večera skoro nezastavila, byla jsem happy a v klidu a spokojená. Těšila jsem se zpátky do Brna, protože to tady mám pořád hrozně ráda, ale já nevím, cítím se teď tak nějak nejistě. Chybí mi tu bráška. Chybí mi tu ty jistoty, co mám doma. Mám tu taky svoje lidi, ale občas mi to asi nestačí, nevím. Občas mám chvíle, kdy nechci být ta zodpovědná holka, co píše bakalářku a hledá si práci, ale prostě jen holka. Bezstarostná. Beze strachu a bez všech těch mých hnusných úzkostí.

Možná ten můj článek ani moc nedával smysl, těžko říct, tak se teď prostě cítím.

ROK 2017.

1. ledna 2017 v 15:06 | Lenča
Tak zaprvé, šťastný nový rok! Všem vám přeju hodně štěstí, zdraví a lásky. Jděte si za svými sny a nebojte se riskovat, protože se to vyplatí. Prostě, udělejte si rok 2017 takový, abyste se příští silvestr mohli ohlédnout a říct si, jaký to byl sakra dobrý rok :)

Rok 2016 byl hodně dobrý rok. Nebudu se znovu rozepisovat o všem, co se v uplynulém roce stalo - už jsem většinu zmínila v článku 20 věcí, co se letos stalo. Ale celkově musím říct, že jsem si ten rok užila a zažila jsem spoustu super věcí.

Rok 2017 nebude vůbec jednoduchý. Musím napsat a obhájit bakaláku, budu dělat státnice a příjmačky na magisterské studium. Všichni ve mě hrozně věří a každý říká, že jsem šikovná a že vědí, že to zvládnu. A já - ne že bych si nevěila - ale přijde mi, že ze všech kolem sebe si věřím nejmíň právě já. Ale udělám maximum, a doteď to vždycky stačilo, tak budu věřit, že to bude stačit znovu. No a pak s trochou štěstí odpromuju a nastoupím na magisterské studium. Jsem docela zvědavá, na kterém z oborů nakonec skončím a těším se na to. Taky bych letos chtěla začít s nějakou prací, nejlépe a nejspíš asi v jazykové škole, tak uvidíme, co z toho bude.

Každopádně mě ale letos čeká spousta úžasných věcí. Tak především červnový koncert Linkin Park, na který se těším tak hrozně moc, že to ani nejde popsat. Prostě to bude splněný sen. A pak samozřejmě taky Partička, o které už jsem mluvila a na kterou jdeme v únoru. Černá labuť, na kterou jdeme s Nikčou koncem ledna a kterou si určitě užijeme. Bude léto a léto je vždycky skvělé, ať už se podívám kamkoliv. Těším se.

IDEÁLNÍ VÁNOCE.

15. listopadu 2016 v 16:28 | Lenča
Ahhh, jsou už úplně brzo. A jako každý rok se samozřejmě těším, protože Vánoce miluju a je to pro mě ta nejkouzelnější doba v celém roce. A protože už jsou skoro za měsíc, tak jsem si po dlouhém přemýšlení (a Nikčině radě) řekla, že napíšu o tom, jak vypadají moje ideální Vánoce.

Trávím je s lidmi, které mám ráda, se svou rodinou. S bráškou si povídáme o tom, co bychom chtěli dostat, zdobíme stromek, hrajeme hry, cpeme se cukrovím (a hádáme se o poslední kousky sádlovýho, který máme oba hrozně rádi :D). V televizi běží pohádky a i když jich moc nestihnu, na ty nejoblíbenější si sednu před televizi s horkou čokoládou a koukám, jako bych S čerty nejsou žerty viděla poprvé.

Mám hrozně ráda vánoční cukroví, nejvíc na světě vanilkový rohlíčky. A taky všechno další vánoční jídlo. Na Štědrý den máme vždycky na oběd zelňačku, kterou moje maminka umí tak výbornou, že jsem neschopná si nepřidat :) A pak večer klasicky ryba a bramborový salát, i když kapra nesnáším. Ale naštěstí máme většinou třeba lososa nebo pstruha, takže mňam!

Když se najde čas, tak ráda čtu vánoční knížky. Letos plánuju si někdy kolem Vánoc přečíst The Twelve Days of Dash and Lily, protože to zní celkem dobře a taky už jen kvůli tomu tématu Vánoc.

No a samozřejmě se nemůžu dočkat vánočních trhů. Turbomošt a churros a všechny ty stánky s nejrůznějšíma blbůstkama, je to pro mě ráj (:

JUST WRITE.

24. října 2016 v 18:05 | Lenča
Jak se máte? Pořád se někoho ptám jak se má, je to moje nejčastější otázka. Ale mě to doopravdy zajímá, jak se kdo má, jinak bych se na to neptala.

Abych vám řekla, jak se mám já, tak mám se dobře. Ne skvěle, ne blbě, ale prostě dobře. Mám pořád co dělat. Dneska jsem konečně udělala nějakou opravdovou práci na bakalářku, takže jsem šťastná, že konečně. A i přestože mám dost práce do školy a aktivně si nehledám nová doučování, abych všechno stíhala, tak ke mně teď ta doučování nějak přicházejí, aniž bych je vyhledávala. A samozřejmě si je beru, protože ty peníze se mi hodí. Ale říkám si, třeba takhle strávím ten čas, který bych jinak strávila prokrastinací, doučováním, což to je jen dobře. Někdy mi přijde, že čím míň mám času, tím víc efektivně ho využívám a tím víc toho udělám, což je trochu paradox, ale už je to tak :D

Na víkend jsem byla doma, ale byl takovej hrozně krátkej, že ani nevím, co jsem tam vlastně dělala. Učila se s bráchou, který trochu bojuje s angličtinou, protože mu to prostě nejde do hlavy. Byli jsme za babičkou, která je v nemocnici. Dost jsem se lekla, když jsem se dozvěděla, že ji tam odvezli, ale bude to dobrý:) Jinak ve volných chvílích jsem začala znovu číst Eleanor & Park zase po nějaké době a pořád je to stejně úžasná kniha, jak si ji pamatuju. A taky jsme byli za druhou babičkou, kde byli bratránci a sestřenka a jejich zvířátka (potkan, osmák a ježek :D), takže o zábavu postaráno. No a víkend byl hned pryč.

A nakonec si poslechněte tuhle překrásnou písničku. Linkin Park budou vždycky ti nejlepší :)

JÁ VĚŘÍM NA VÍLY.

13. října 2016 v 13:27 | Lenča
Přemýšlela jsem nad otázkou, kde se vidím za deset let, ale myslím, že to je až moc dlouhá doba. Realističtější pro mě je zamyslet se nad dobou za pět let. Pokud všechno půjde dobře, za pět let budu mít už dva roky po dokončení školy a budu magistra. Bude mi dvacet sedm. Nejspíš už budu chtít tou dobou mít děti. Ráda bych už za pět let třeba měla dítě. Dřív jsem si nedokázala představit mít dítě dřív než ve třiceti, ale názory se mění a teď je to takové, že bych měla dítě ráda už před třicítkou. Jsme spolu s L už dva roky, ale taky se dá říct, že teprve dva roky a pravda je, že nemůžu vědět, co se stane a třeba bude za pět let všechno úplně jinak. Ale jak jsem i nazvala tenhle článek, já věřím na víly. A věřím, že všechno dopadne podle mých představ. A když ne, tak se budou ty moje představy hold muset změnit.

Abych pokročila dál, netuším, kde budu pracovat. Zatím ani nevím, jaký obor si vyberu na magisterském studiu. Tak nějak váhám mezi učitelstvím a překladatelství a pořád je ve hře taky možnost, že budu pokračovat prostě v angličtině, ale zatím ještě nevím. Přihlášky si nejspíš dám na všechny tři, ale nechci to zase mít tak, že půjdu prostě tam, kam se dostanu, lepší by bylo prostě sama vědět, co bych chtěla víc. Ještě je zatím chvíli čas, tak uvidíme. Mám teď jeden překladatelský předmět a taky jeden tlumočnický a oba mě celkem dost baví, ale nejsem si pořád úplně jistá, jestli bych tohle chtěla dělat jako kariéru. To učitelství mě asi láká víc. No a samozřejmě je taky možnost si to dát jako dvojobor, což možná i udělám. Ale jak říkám, zatím mám ještě chvíli čas.

Co se týče místa, kde se vidím za pět let, je to rozhodně Brno. Nechci nikam jinam, já Brno prostě miluju. Za ty dva roky a pár měsíců, co tu bydlím, jsem si to město hrozně zamilovala, přirostlo mi k srdci a jinam nechci. Když mi bylo o pár let míň, hodně jsem se chtěla přestěhovat někam do ciziny, ale můj názor na tohle se celkem změnil a po tom, co jsem tohle léto strávila v Anglii, vím, že chci zůstat v ČR. Anglie je sice krásná, líbilo se mi tam, ale tady to mám prostě radši. Ale chci cestovat. Mám strašně moc míst, kam bych se chtěla podívat a vím, že si to splním, už jen proto, že když budu chtít, tak to prostě vyjde. Nepotřebuju bydlet v luxusním hotelu ani jíst drahá jídla, mnohem důležitější je pro mě se prostě na všechna ta místa podívat. A to taky souvisí s tím, co bych chtěla za pět let. Chtěla bych mít procestovaných víc a víc míst a prostě pořád cestovat a užívat si života a tak :)

SPOUSTA POCITŮ A MYŠLENEK.

15. září 2016 v 21:57 | Lenča
Dívám se na Sesterstvo putovních kalhot 2 a znovu si uvědomuju, proč vždycky byla a pořád je mou nejoblíbenější postavou Tibby. Jsem totálně jako ona. Mám často strach. A bojím se toho až moc cítit. Chci být nezávislá. Ale chci být milovaná. A jsou chvíle, kdy mám pocit, že tyhle dvě věci nejde skloubit. A někdy prostě a jenom nemůžu přijít na to, co vlastně chci.

Poslední týden jsem strávila doma, s mamkou a s bráškou, byla jsem u babiček, šla ven s kamarádem, pozjišťovala, co je všechno nového, no a teď už se jen snažím smířit se skutečností, že už mi v pondělí zase začne škola. Když jsme ještě byli v Anglii, tak jsem se těšila, ale čím víc se to blíží, tím míň se mi chce. Hrozně se mi nechce nic dělat, prostě jen proto, že mám chuť se jen válet a být líná. A vím, že jakmile to začne, tak budu mít okamžitě práce až nad hlavu...

Jsou tu ale taky v blízké době věci, na které se dost těším. Za týden budeme s L. už dva roky spolu, což je celkem neskutečný a už se těším, až to oslavíme nějakou dobrou večeří:) Další víkend strávím s Niky u táty - letos jdeme místo loňských 50 kilometrů, které jsme zrovna moc nezvládly, "jenom" dvacet pět. Těším se hrozně. No a i když je do nich ještě dost času, taky se těším na Vánoce. Miluju Vánoce (:

Když jsem přemýšlela, o čem psát, zrovna mě opustila inspirace, ale když jsem se zeptala Nikči, co bych měla psát, měla pro mě asi milion rad, že už jsem toho pak měla zase až příliš :D Když mi už ne pomalu, ale prostě jen rychle, končí prázdniny, bylo by fajn napsat, co bych chtěla zažít ty příští. Bavili jsme se o Řecku, ale taky bych se ráda podívala do Itálie, protože jsem tam ještě nebyla. Ale času zatím dost. A taky chci jet na Šumavu. No a takové to moje věčné přání je Francie, kde jsem sice byla, ale už dávno, a vím, že teď bych tam tím krásným jazykem určitě mluvila víc. S Paříží nám to zatím pořád jen nepřálo, ale třeba to vyjde na jaře, bylo by to skvělý.


Taky jsme se po pracovně-prázdninovém létě v Anglii bavili, jestli bychom tam jeli někdy znovu. Možná na jiné místo, ale rozhodně nejdřív za dva roky. No a taky mě napadla Amerika. Vím o dost lidech, kteří tam byli na Work&Travel a zní to jako dost zajímavá zkušenost. A USA je jeden z mých cestovatelských snů, chci se podívat hlavně do New Yorku, ale nejen tam. A bylo by hrozně fajn strávit ty prázdniny prací třeba někde u moře, kde by to bylo spojené i s opravdovou pěknou dovolenou... Ale zatím to je ve hvězdách, třeba za dva roky, ale třeba se mi do toho pak ani nebude chtít jít, to teď nevím:)

PLÁNY NA PRÁZDNINY.

16. června 2016 v 18:11 | Lenča
Ahojte,

tak už mám něco málo přes týden volno a konečně trochu čas si odpočinout. V dnešním článku bych vám chtěla napsat, co mám tedy na to letošní léto vlastně za plány.

Samozřejmě, jak už jsem psala, za pár dní (konkrétně v neděli) letím do Anglie, kde budu v podstatě na celé prázdniny. Budeme tam mít nějakou brigádu a snad si tedy dobře vyděláme. Protože budu pryč a nebudu moct chodit na moje všelijaké skupinové posilování tady v Brně, tak jsem odhodlaná cvičit doma. Stáhla jsem si nějaké aplikace do mobilu, tak uvidím, jestli mi některá z nich sedne a chci přes prázdniny cvičit. Jednu dobu jsem totiž cvičila hodně, ale donutí mě do toho hlavně ty skupinové lekce a doma už to je těžší, tak se chci pokusit.

Na co jsem se nejvíc těšila během vší té práce v celém semestru i při zkouškové je čas na čtení. Jako první knihu jsem přečetla Harry, A History, o které jsem psala v minulém článku. Dál chci číst třeba Persuasion (česky Anna Elliotová) od Jane Austenové, nebo taky Good Omens od Gaimana a Pratchetta :) A samozřejmě, až vyjde Harry Potter and the Cursed Child, tak okamžitě budu číst to :D

Kromě toho svého vlastního čtení taky plánuju začít číst věci na bakalářku, kterou jak jsem asi už psala, budu psát o Alence v říši divů. Znovu si tedy přečtu Alenku, kouknu se znovu i poprvé na ty filmy, se kterými chci knihu srovnávat a taky už začnu s nějakou sekundární literaturou, ať pak nemusím nic dělat narychlo.

No a už tento týden jsem začala provičovat francouzštinu. Na to, že jsem se ji učila relativně dlouho, ji totiž vůbec zas tak dobře neumím a celkem mě to mrzí, protože ten jazyk miluju a chci ho umět co nejlíp. Tak snad se mi povede přes prázdniny nějak tak zapracovat na tomhle:) A samozřejmě budu taky odpočívat, ale já prostě potřebuju něco dělat a něco se učit i přes léto, jinak mi zakrní mozek :D A ani nemám ráda prostě nic nedělat.

To bude k mému létu vše, mějte se zatím krásně, příště už to bude asi článek z Anglie (:

PRVNÍ MÁJ, LÁSKY ČAS.

1. května 2016 v 11:19 | Lenča
Jsem ve vlaku na cestě do Brna a budu psát článek o tom, proč a jak jsem se vlastně zamilovala do L. Moc o ničem takovém teď nepíšu, protože to je dost osobní, ale i tak jsem se rozhodla teď tohle napsat. Jinak přeju krásný první máj :)

Pamatuju si to hrozně jasně. Šla jsem si k němu koupit hranolky a vždycky, když ho chci rozveselit, tak mu připomínám, že jsem si je šla koupit k tomu nejhezčímu zaměstnanci. Pochválil mi šaty a já mu nerozuměla nebo prostě nechápala, co řekl a tak jsem se nepřiměřeně nahlas zeptala "coo?" Zopakoval mi to a já hrozně mimo došla ke stolu. A pak mi podal ubrousek, na který napsal kontakt na sebe. Přidala jsem si ho do přátel a nechala to tak nějak být. Zrovna jsem začínala svoje studium na výšce, seznamovala se se spolužáky a všechno bylo hrozně nové a zajímavé na to řešit ještě nějakýho kluka :D

No a pak jsem mu jednoho dne napsala "ahoj" a začali jsme si psát. Myslela jsem si, že není normální (a taky, že není). Nedávno, když se mě ptal, co mám na něm ráda, jsem řekla, že asi to, že je víc nenormální než já a tak je v pohodě, když se chovám divně :D Za nějakou dobu po tom, co jsme si psali, se mě zeptal, jestli někam zajdem a já souhlasila, takže jsme šli na naše první rande. Už jen ten nápad jít do hvězdárny, což mi připadalo jako snad nejromantičtější místo na první rande, byl úžasnej. Donesl mi růži a choval se hrozně hezky.

Celý večer jsme seděli a chodili po Brně, povídali si, seznamovali se. Když přemýšlím, do čeho jsem se na něm vlastně zamilovala, muselo by to být určitě to, že se s ním nenudím. Je to tak trochu blázínek, ale asi i právě to mám na něm tak ráda. Snad nikdy se s ním nepřestanu smát. A vždycky můžu být sama sebou. A když mi není do zpěvu, on je tu pro mě a snaží se mě rozveselit. No a nakonec, je taky fakt hrozně pěknej.

VŽDYCKY JSEM CHTĚLA...

15. dubna 2016 v 19:55 | Lenča
Vždycky jsem chtěla mít děti. Miluju děti. Vždycky kolem mě bylo milion dětí, v babiččině vesnici to byli bratránci a všichni možní sousedi a já pro ně vymýšlela všelijaké hry. Je to už pár let taky ten můj neuvěřitelně rychle rostoucí bráška. A moje pražský princezny, sestřenky. Vlastně si ani nedokážu představit nemít ráda děti. Nikdy jsem popravdě moc nepřemýšlela o tom, jaké to bude mít vlastní děti. Vždycky to bylo takové to klasické, dokončím vysokou, najdu si práci, pár let si budu ještě užívat a pak, třeba tak ve 28, nebo i později, přijde čas na zakládání rodiny. Dokonce jsem se vsadila, že nebudu mít dítě před třicítkou, i když jsem nedávno tu sázku vzala zase zpátky.

No a teď je to jiné. Je mi sice teprve 22, ale dokážu si představit mít už za nějaký ten rok dítě. Zatím mám samozřejmě ještě nějakou dobu studia, ale potom... těším se, až budu mít děti. A taky jsem celkem přesvědčená, že bych mohla být dobrý rodič :D

Vždycky jsem chtěla cestovat. Když jsme si měli na nástup na maturitní ples vymyslet nějakých pár vět o sobě, jedna z mých byla "jednou procestuje celý svět" a pořád v to doufám a taky věřím. Nechci cestovat proto, že bych snad neměla ráda Českou republiku, mám to tu ráda, a to o mnoho víc než před pár lety, kdy jsem celkem dlouhou dobu měla za sen odstěhovat se jednou někam do ciziny. Po tom už teď tak moc netoužím. Každá země má svá pozitiva i negativa a já to tady mám přese všechno ráda. Cestování mě baví proto, že ráda poznávám. Líbí se mi i poznávat místa tady u nás, ale v zahraničí je to samozřejmě trochu jiné, protože je to pokaždé něco jiného a jiné kultury, jiný jazyk. Líbí se mi to.

No a teď taková ta otázka, jde tyhlety dvě věci vůbec skloubit? Samozřejmě že se dá cestovat do jisté míry i s dětmi nebo jde taky děti nechat na pár dní někomu na hlídání, ale celkově prostě mít děti je hrozně velká zodpovědnost. Jak jsem už říkala, těším se na to a to moc, ale na druhou stranu je fajn mít takovou tu svobodu. Moct si dělat co chceš, nemuset se moc o nic starat.

Ale co, jenom tak plácám:) O jakékoliv názory se klidně podělte, budu jen ráda.

O TOM, JAK JSEM VDĚČNÁ ZA BRÁŠKU.

25. ledna 2016 v 10:27 | Lenča
Když jsem minulý víkend byla doma a lezla na mě ta angína a celou sobotu jsem se cítila úplně příšerně, vlezl si Maty za mnou do postele a litoval mě, že mi je tak špatně a bylo to od něj hrozně milý.

Ten kluk je ten nejchytřejši, nejúžasnější a nejlepší brácha. Většinou o něm každej říká, jak je zlobivej a jak neposlouchá a jak mu všechno trvá. A je pravda, že to s ním často chce pěknou dávku trpělivosti. Ale on jen má vlastní hlavu :D Když sám chce, tak umí být fakt hodnej.

Mám brášku hrozně ráda. Vždycky jsem ráda, když volám domů a on mi vykládá něco do telefonu, i když to je většinou o legu a až tak moc mě to nezajímá :D Když přijedu domů, hrajeme spolu společenský hry, protože nás to oba hrozně baví. Povídáme si o psech, protože bysme oba psa hrozně chtěli a kdykoliv vidím nějakého huskyho, musím mu to okamžitě říct :D

Nejspíš nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem ho tehdy před osmi a půl lety držela poprvé v náručí. A teď už je tak velkej. Hrozně to utíká. Pořád ho vidím jako to malý dítě, který jsme koupali v miminkovské vaničce, vozili v kočárku a krmili mrkví a který mě oslovovalo "Jájo".

2008

2015

SWEET ESCAPE.

20. prosince 2015 v 22:18 | Lenča
Nezáleží na tom, kde jsem a s kým jsem, občas se prostě najde chvíle, kdy chci jinam, do svého vlastního světa. A když jsem teď doma, není na to ideálnější místo než to mé oblíbené, v mém pokoji u teplého topení, tentokrát ještě pod řetězem barevných světýlek.

Hrozně se těším na následující týden. Zítřek budu trávit s bráškou, budem hrát hry a půjdem ven a budu ho rozmazlovat tím, že mu koupím zákusek v naší oblíbené cukrárně. V úterý jedeme zase s Matym k babičce, je to už tradice, i když letos o den dřív než obvykle. Každý rok společně pečeme vánočky a pomáháme babi zdobit stromeček. No a pak ve středu se můj táta žení. Hrozně moc mu to přeju, zvlášť proto, že si vážně myslím, že konečně našel tu pravou :) Těším se, mám vybrané šaty a bude to určitě pěknej den. No a pak samozřejmě Štědrý den, na kterém se těším na úplně všechno. Jsem zvědavá, jestli se Matymu podaří odhalit ježíška, protože už několik měsíců plánuje, že tentokrát odejde jako poslední, aby se přesvědčil, že tam ty dárky nedává nikdo z nás ;) Pátek jako vždycky u druhé babičky a v sobotu mi sem přijede L a i když jsme se ještě dneska viděli a nebude to ani týden, už teď vím, že se mi bude stýskat...

Jinak zítra plánuju hned, co se probudím, začít vyhlížet pošťačku, jestli mi donese dopis s dárečkem od Vendy :) V pátek jsme si dárky dávaly s Nikčou a dostala jsem moc pěknej černej náramek a tričko, kde mi vyrobila nápis "DFTBA" :)) No a dneska s L, kterému jsem já dělala dárek, na jehož nápad jsem narazila kdesi na internetu a zdálo se mi to neskutečně úžasný. Původní myšlenka byla 365 papírků (tolik jich nemám ani zdaleka) a na každý napsat buď něco, co mám na tom druhém ráda nebo nějakou společnou pěknou vzpomínku nebo tak. Psala jsem to na různobarevné papíry a pak jsem ještě přidala nějaké bonbonky a dala to do zavařovačky, kterou jsem ještě trochu ozdobila. No a já jsem dostala krásnej červenej náramek, kterej jsem spolu vybírali :)

Těšila jsem se domů, protože jsem tady už dlouho nebyla a taky jsem se nemohla dočkat cukroví, na které jsem se vrhla hned, co jsem přišla domů od vlaku :D Chtěla jsem ještě balit dárky, ale možná to nechám na zítřek a už zalehnu, s nějakým seriálem (nebo že by knížkou?) a pomalu půjdu spát:)

Všem vám přeju překrásné Vánoce!

 
 

Reklama