MY THOUGHTS

MYŠLENKY, ŠATY... :)

5. června 2011 v 21:03 | Lenča
Ahojec,

musím napsat, protože mám teď momentálně naprosto báječnou náladu :) Zaprvé proto, že se mi konečně podařilo napsat úvahu, jejíž napsání jsem ještě dnes ráno považovala za nemožné. Ale úvaha o Janu Balabánovi je na světě. A zadruhé, konečně prší! Já vím, zní to šíleně, ale já tak nesnáším, když je příšerný vedro a my ještě nemáme napuštěný bazén :D Tak jsem tak seděla, psala s otevřeným oknem tu úvahu a najednou začalo úplně zničehonič pršet. Tak jsem se vyklonila z okna a čichala tu úžasnou vůni (: Co na tom, že lidi, co šli (nebo spíš běželi) zrovna okolo, na mě koukali jak na blázna :D

Jinak nedělám poslední dny skoro nic jinýho, než přemýšlím, jaký šaty a boty si koupím do tanečních :D Chtěla bych jedny šaty nějaký takový princeznovský, klidně i růžvoý. Nebo něco podobnýho, jako měla Hermione na Yule Ball. Škoda, že neumím šít :D Nebo kdybych byla Rory a měla za mámu Lorelai, mohla by mi ušít šaty, jaký bych chtěla :D Třeba tyhle:
Carrie Bradshaw

:D A pak bych chtěla ještě jedny nějaký černý, nebo sytě červený. Problém je, že nevím, jak to udělám z botama. Nejradši bych chtěla černý, jenže ty se zase nebudou hodit třeba k růžovým šatům... no, ještě pořád mám tři měsíce :)

Tak zatím pa, koukám na HP & Ohnivý pohár a pak si asi pustím Eclipse. Už se blíží i premiéra 1. části Rozbřesku (i když listopad je pořád daleko...). Těším se, ale na Harryho se těším tak dvoumilionkrát víc :D

Tak pa, L. (:

QUO VADIS...?

29. března 2011 v 21:14 | Lenča
Snaha o originální nadpis se nejspíš zase nepovedla, ale lepší něco než nic. Konečně zase po dlouhé době píšu a děsí mě malé množství článků vydaných za celý březen. Směju se nad neuvěřitelnou směšností Televizních novin a nepodstatností většiny těch jejich zpráv. Moc vás to zajímá, že? :D

Musím říct, že se naprosto nekontrolovatelně a neovladatelně nemůžu dočkat 20. dubna a tolik očekávané Paříže. Na poslední chvíli se snažím zdokonalovat ve své nedokonalé francouzštině. Ve škole to jde i nejde. Blíží se čtvrtletí a překvapivě si z něj zatím nic nedělám, i když moje známky mají k výbornosti daleko. Ale co, stejně je mi ta příšerná fyzika úplně fuk :D

Tenhle weekend jsem strávila u babičky a po dlouhé době zase viděla svého nejmladšího bratránka. Naposledy jsem ho viděla o Vánocích, takže jsem teď byla úplně u vytržení, když přijeli, já se jen tak jako řečnickou otázkou ptala jak se má a on mi odpověděl, že dobře xD Creepy :D Ale nemůžu se divit, brzo mu budou dva roky (:

Co bych tak ještě napsala? Miluju jarní počasí a moji krásnou jarní bundu :D A taky můj nedávno novej Oxford studijní slovník :) Leží mi na stole už jen z toho důvodu, abych se pohledem na něj mohla kochat :D

A nesnáším změnu času! No vážně, řekněte mi někdo jedinej rozumnej důvod, k čemu to je dobrý. Půl roku mi trvá si udělat nějakej denní režim a když si na něj zvyknu, je pomalu čas ho zase měnit. Vážně úžasné...

No nic, půjdu ještě na chvíli stavět moje puzzle, které vypadá vážně dost dobře a už ho pomalu vidím u sebe na stěně :) Bye!

JUJ... :)

21. března 2011 v 15:46 | Lenča
Ahojky!

Zrovna jsem přišla ze školy a hned si sedla k počítači, protože musím napsat dřív, než půjdu jíst, dělat úkoly nebo cokoliv jinýho, pak by už totiž nebyl čas. Neslibuju, co nemůžu slíbit, ale rozhodně mám v plánu jít dneska ven fotit, takže sem tenhle týden dám různý kytičky a další jarní fotky (:

Skončenej víkend byl báječnej. V pátek jsme šli před vším ostatním do Ikey, kam bych se nejradši přestěhovala :D Nebo bych si koupila všechno, co tam mají :D No, prostě jsme tam zase strávili tak tři hodiny. A pak jsem konečně viděla malou sestřenku a je, jak jinak, naprosto kouzelná. Bráška z ní byl snad ještě víc unešenej než já (Málem mě ani nechtěl pustit ke kočárku :D). A brzo ji zase uvidím, takže jsem ráda.

Ze sobotní návštěvy aquaparku v Čestlicích se nakonec stal výlet do Kladna, protože něco přes 1.700 lidí + fronta lidí až ke vchodu nás "tak trochu" odradili xD Kladenský aquapark se sice s tím čestlickým srovnávat nedá (který taky jo? no, asi žádný :D), ale bylo to tam taky fajn :) A mají tam pěkný plavčíky :D

A včera jsme přijeli. Říkala jsem vám někdy, jak nesnáším cestování autem? Každej si sice stěžuje na vlaky a tak, ale já, osobně, mám vlaky daleko radši. V autě se člověk ani nepohne a navíc se mi po víc než půlhodině v autě dělá blbě...

Co jsem chtěla ještě napsat? Počasí, no jo. Jak bych mohla nemít ráda Anglii, když je mým oblíbeným tématem počasí? :D V pátek to vypadalo dost děsně, protože po cestě pršelo, sněžilo a kdoví, co ještě. Ale od včerejška je nádherně. Nestačila jsem se divit, když jsme přijeli domů, že přes víkend vyrostly všechny jarní kytky, který vyrůst měly =)

Tak bye, jdu se najíst a pak pádím ven (:

TAK JSEM ZASE TU :)

28. února 2011 v 18:34 | Lenča
Ahojec,

tak jsem se po dlouhé době zase zatoulala na blog, zkritizovala ty šílené změny (vážně, vždyť já se v tom vůbec nevyznám =/) a řekla si, že bych měla po dlouhé době zase něco napsat. Notebook už mi naštěstí konečně zase funguje, ale kdoví na jak dlouho...

Tenhle týden máme jarňáky, hurá :) Weekend jsem trávila u babičky a teď je u nás na celý týden zase bratránek. Miluju tohle počasí, venku svítí sluníčko, je tam krásně teplo a v noci jsou vidět hvězdy. A navíc nám na zahradě začínají klíčit krokusy a sněženky (: Hlavně doufám, že se ta strašná zima už nevrátí.

V sobotu jsem byla nakupovat, takže mám krásný nový tričko a několik knížek. Věděla jsem, že nemám do těch Levných knih chodit :D Koupila jsem soundtrack k Forrestovi za 15 Kč xD A pak ještě spoustu dalšího. A potkala jsem nějakou novou knížku od Josteina Gaardera (autor Sofiina světa). Jmenuje se Hrad v Pyrenejích, zatím jsem ji ale nekoupila... Ale rozhodně vypadá zajímavě.

Co se dělo dneska? Přečetla jsem Krále Oidipa :D Konečně! A kupodivu mě to i docela bavilo. Je to sice naprosto nenormální, ale něco na tom je. Když přihlédnu k tomu, jak dávno to bylo vymyšlený. Jinak teď nic zvláštního nečtu, jsem už potisící uprostřed Fénixova řádu. A bráchovi se zalíbila Koralína (ani se mu nedivím, je to dokonalá knížka), tak mu ji občas čtu. Jinak jsem na začátku Čapkovy Matky, na kterou ale zatím žádný názor nemám, i když rozhodně vypadá zajímavě.

Tak zatím pa, pokusím se psát častěj, i když nic neslibuju. Váš knihomol L.

MÁM SESTŘENKU :))

9. února 2011 v 20:22 | Lenča
Ahojky,

mojí tetě se asi před dvěma hodinami narodilo miminko a k velkému překvapení je to holčička :) Tak mám malou sestřenku, yay (: Asi Maruška :) A všechno je v pořádku :) Já jsem tak ráda, už se nemůžu dočkat až malou uvidím ;)

Jinak, stávkuje mi notebook, takže teď píšu z jinýho počítače (ještěže máme doma těch pc tolik :D). Prostě se vůbec nechce zapnout a já netuším, co s ním je =/ Tak sedím v obýváku u pc a sleduju telenovelu xD Nebo bych spíš měla říct - dělá se mi zle z telenovely. Jak to můžete někdo sledovat, lidi? :D

No zatím bye, happy L.

HARUKI MURAKAMI, EPIDEMIE A OBLEVA

5. února 2011 v 13:23 | Lenča
Ahojec,

řeknu vám, že moje nálada není zrovna nejlepší. Po celé republice řádí chřipka a vypadá to, že se nemoc nechce vyhnout ani mě a to mám jet v pondělí na lyžák... Sice nejsem žádnej lyžařskej nadšenec, ale stejně bych nechtěla místo týdne lyžování ležet v posteli. Kromě toho jste si nejspíš všimli nedokonalého počasí. Každou chvíli padají ze střechy tuny sněhu, čas od času zaprší a příšerně tam fouká vítr.

Včera jsem šla spát vcelku brzo (už asi v 11 :D) a zdálo se mi hrozně moc snů. A naprostý šílenosti. První se mi zdálo o seriálu Sedmé nebe, na čemž by nebylo nic divného vzhledem k tomu, že ho sleduju pořád dokola. Divný na tom bylo, že jsem byla Matt (což, pokud vám to nedošlo, je kluk) :D No a pár dalších hloupostí. Třeba, že tady někde byla nějaká krasobruslařka a učila mě a ještě nějaký další imaginární lidi krasobruslit. A aby to nebylo málo divný, tak to ani nebylo na ledě xD ...atd.atd.

"Ráno" jsem se vzbudila asi v deset. Uvařila jsem si červenej čaj-nečaj :D (rooibos) a začala číst druhou půjčenou knížku od Murakamiho. Četla jsem O čem mluvím, když mluvím o běhání a dneska jsem začala Afterdark, což se mi líbí snad ještě víc. Jeho knihy jsou prostě úžasný. Myslím, že v takovém podobném stylu bych jednou taky chtěla psát. Samozřejmě nemůže být každej jako Murakami, jen říkám, že je mojí inspirací. Navíc u Afterdark se mi líbí, že píše v 1. osobě množného čísla, takže se jako baví se čtenářem.

Zatím pa, L. <3

NIKDY NENÍ TAK ZLE, ABY SE NENAŠLO ŘEŠENÍ.

30. ledna 2011 v 23:41 | Lenča
Při slově 'sebevražda' mi na mysl jako první přichází Shakespearovy tragédie, z nichž nevýraznější je Romeo a Julie. Nešťastná láska se strašným koncem. Shakespeare byl velký autor a jeho hry jsou naprosto dokonalé, ale upřímně - na sebevraždě není ani za mák romantiky. Je to věc děsivá a smutná. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale myslím si, že smrt není tak děsivá. Ani ze čtvrtiny tolik jako sebevražda. Už při tom slově mi naskakuje husí kůže a nechce se mě pustit.

Ohromná spousta lidí říká, že jsou případy, kdy je sebevražda nevyhnutelná. Kdy nelze udělat nic jiného. Ale je to vážně pravda? Já myslím, že ne. Ale zkusme se vžít do člověka, který všechno na světě ztratil. Nejde o peníze nebo snad práci, ale o ztrátu lásky, o ztrátu rodiny. Vžijme se do Romea ve chvíli, kdy si myslel, že je jeho Julie mrtvá. Ač tenhle příklad nepoužívám ráda, vžijme se do Edwarda, který si myslel, že zemřela Bella. Vžijme se do matky, které umřelo její jediné dítě. Do bezdětné ženy, která ztratila milovaného chotě. Co myslíte? Je pak sebevražda opravdu na místě?

Je mi jen 17 a určitě si nedokážu plně představit, jaké je se v jedné z těchle situací ocitnout. Vím však, že to musí být nesmírně a naprosto nepopsatelně bolestivé. Co je pak tedy špatného na touze po setkání se svou milovanou osobou?

Jak rád říkal jeden můj kamarád, život je boj. Není jednoduchý a abychom byli šťastní, potřebujeme jistou dávku odvahy; ale je třeba vědět, že stojí za to ho žít. Smrt není řešením ani koncem. A sebevražda nezpůsobí oddech, ale jen další problémy. Každý, kdo se k ní chce odhodlat, by se měl zamyslet, co by mu to přineslo a co by tím ztratil a nedělat žádné ukvapené závěry a rozhodnutí. Podívejte na chudáka Romea, jak na svou ukvapenost doplatil.

Mohla bych takhle psát hodiny a nepřišla bych na nic dalšího mimo to, co jsem už napsala. Přijít o lásku musí být více než hrozné, ale tomu se říká život. Každý jednou umře. Znám ženu, která nemá děti a před pár lety ztratila manžela a řeknu vám, není na tom dobře. Popravdě, i po všech těch letech, to nese velmi zle. Ale žije, protože ví, že má proč žít. Má rodinu, která ji podporuje a miluje. A ví, že až přijde čas, znovu se se svým mužem sejde.

Možná na všechny ty otázky neexistuje jednoznačná odpověď, ale můj názor na celou věc už znáte.

KRÁSNÁ A KOMPLIKOVANÁ... TAKOVÁ JE ČEŠTINA.

19. ledna 2011 v 22:27 | Lenča
Původně se mi žádný článek psát nechtělo, ale potom, co jsem si přečetla několik dvouřádkových článků, řekla jsem si, že bych možná přecejen měla něco málo napsat.

Všichni, co mě alespoň trochu znají, vědí, že miluju angličtinu a vlastně cizí jazyky celkově. Každý jazyk je svým způsobem jedinečný a dokonale originální a myslím, že u jazyka českého to platí dvojnásob. Ačkoli se mnou nemusíte souhlasit, podle mě jsou obecně nejtěžší jazyky ty nejhezčí. (Koukněte třeba na takovou čínštinu!) Čeština je těžká i pro nás - skloňování, časování, i/y, přechodníky, slovesné třídy... Nedokážu si ani představit, jak těžká musí být pro cizince.

Ale když se česky dobře naučíme a porozujíme češtině, ona se nám odmění svou krásou. Jak krásná je česká poezie! Jak bohatou slovní zásobu využívá Karel Hynek Mácha ve svém Máji! Kolik krásných českých knížek máme... kdo by neznal Bohumila Hrabala, Milana Kunderu, Jana Nerudu nebo Boženu Němcovou? A samozřejmě nesmím opomenout ani českou hudbu. Jsem si jistá, že nejsem jediným člověkem, pro koho je jednoznačnou klasikou Jaromír Nohavica. Myslíte, že by se takové krásné texty daly napsat v jiném jazyce? Určitě ne.

Tak, prosím vás, tu češtinu nekažte, a už vůbec ji nekažte jen proto, abyste byli kdOwIiIyAk cOoL. Protože to není ani trochu cool.

DALŠÍ DÁVKA MÝCH MYŠLENKOVÝCH POCHODŮ.

16. ledna 2011 v 23:20 | Lenča
Znáte ten pocit, když spíte a zdá se vám nějaký sen, kterého byste se hrozně chtěli zbavit, ale on se pořád vrací? Nebo lépe řečeno, když sníte a zdá se vám něco, co byste strašně moc chtěli, aby se stalo, ale víte, že je to pořád jenom sen a nic víc? Já to tak nesnáším. Jako třeba dneska.

Mojí tetě se má začátkem února narodit vytoužené a už dost dlouho všemi očekávané miminko. Je smutné o tom mluvit, ale byla už jednou těhotná a po pár měsících o to přišla, takže se o ně oba teď všichni bojíme a modlíme se, aby bylo všechno v pořádku. No a mně se prostě zdálo, že už se to miminko narodilo, zdravé a všechno, a pak jsem se probudila. Jenže když jsem znovu usnula, zdálo se mi to znovu. A to se děje často. Většinou, když něco hrozně chci, zdá se mi, že se to stane, ale pak se probudím a zjistím, že to byl jen sen. Ten pocit určitě znáte, je to příšernost.

Ale dost o snech, měla bych jít pomalu spát. U babičky to bylo fajn. Ten jejich pejsek je tak úžasnej :) (Dávám vám sem fotku)



Tak se zatím mějte, pa =)

"AFTER ALL THIS TIME?" "ALWAYS."

15. ledna 2011 v 9:05 | Lenča
Ahojky,

mně ten blog tak hrozně chybí =/ Za poslední týden se nic zvláštní nestalo. Známky jsou skoro uzavřené, vypadá to na dvě trojky... ale na konci roku to snad zas bude lepší :)

Dál musím zase jednou doporučit knížku - od Jill Mansellové - Myslím jenom na tebe. Není to z těch, co normálně čtu, knihy tohohle typu jsem četla spíš, když jsem byla mladší. Ale snad i díky tomu, že už není z dětské knihovny, je tahle trochu lepší. Má přes 400 stran, takže je trochu delší... ale jenom trochu :D

Už jsem dlouho nečetla Harryho, takže si asi některej díl zase přečtu ;) Po obědě pojedu k babičce a teď, místo toho, abych se učila, sedím u počítače a poslouchám Bon Joviho. It's my life je snad nejlepší písnička ever. A u Always jsem si ani nemohla nevzpomenout na Severuse Snapea... proto taky ten nadpis. A pak se mi moji spolublázni do Harryho Pottera (nebo jak jinak to říct?! :D) díví, že nemám ráda Jamese Pottera.

Tak pa :)

P.S. - Stejně je to dokonalý. U nikoho bychom to, že může být zamilovaný (nebo třeba jen to, že vůbec má nějaké city!), až skoro dokonce 7. dílu nečekali méně než u Snapea. A podívejte na něj... ach jo (:

WHAT'S UP. ANYTHING?

27. prosince 2010 v 10:00 | Lenča
Ahojky,

tak jsem chvilku zasedla k počítači, abych alespoň něco napsala. Vánoce byly fajn, viděla jsem skoro všechny, co jsem chtěla... i některé, co jsem nechtěla. Začnu 22. prosincem, kdy jsme si s holkama daly dárečky (dostala jsem krásnej hrnek, kterej jsem si sama vybrala :D) a pak konečně začaly prázdniny. 23. jsem byla u babiček. Když jsem se vrátila domů, ani trochu to nevypadalo, že prožijeme klidné Vánoce. Ale nakonec byl Štedrý den fajn.

Dostala jsem celkem sedm knížek. Jinak ještě šátek a nějaký menší blbůstky. Největší trhák byl ale bráškův šlapací traktor. On se ho bál skoro i rozbalit. A pak byl nadšenej :D Den po Vánocích jsem pak hned ráno jela k babi. Jako první jsem se seznámila s novým přírůstkem do rodiny, pejskem Čikim :) Je kouzelnej. Pozděj vám sem dám fotku.

U babičky jsem konečně zase po dlouhé době viděla oblíbeného bratránka a vymyslela jsem, že k nám přijede na Silvestr, takže se třeba zase jednou nebudu tenhle den nudit. Můj starší bratránek už má řidičák, ale projet se s ním jsem radši neriskovala :D Pak přijela ještě další teta s rodinou. Nejmladší Lukášek už je taky velikej, nedávno jsem si chovala v porodnici a on už má skoro dva roky. Šílený, jak to letí.

Pak přijel taťka... s jeho novou přítelkyní. No, jak s oblibou říkám - nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. A mě do toho v podstatě nic není, hlavně když je táta spokojenej. Dostala jsem ještě další dvě knížky a pořádně se najedla. Nejlepší byl ovocný salát v kombinaci se sýrem :D A včera jsme pak jeli k taťkovi. A to je všechno.

Tak zatím pa, musím už běžet (:

BTW - Nic proti, ale Lenka Lanczová je hrozná spisovatelka.

... JE NEJHORŠÍ ZE VŠECH BOLESTÍ.

20. prosince 2010 v 21:25 | Lenča
Nikdo z nás nemáme rádi, když nás něco bolí. Ať je to hlava, zub, břicho... a nechci nijak zlehčovat fyzickou bolest, ale myslím si, že bolesti na duši bolí víc než kterékoli jiné. Při fyzické bolesti nás bolí jen určitá část těla, ale při bolesti na duši? Nevím, jak jste na tom vy, ale mě v takovém případě bolívá úplně všechno.


Většinou nerada vzpomínám na smutné věci, ale myslím, že už jsem si ujasnila, že na smrt blízké osoby se prostě zapomenout nedá. Dá se s ní ale smířit a snažit se zašít díry na duši. Když můj děda onemocněl nic zvláštního se se mnou nedělo. Nedělala jsem si starosti, protože jsem neměla tušení, že mám proč se strachovat. Koneckonců, děda měl různé zdravotní problémy a býval nemocný už dřív. Ale nezlepšovalo se to, spíše naopak. Děda musel do nemocnice a my jsme se dozvěděli, co s ním ve skutečnosti bylo a jak málo času mu podle doktorů zbývalo. I když je puberta v těchhle ohledech někdy vážně šílená, nikdy jsem ani zdaleka necítila takovou bolest na duši jako v těchle několika měsících. Trvalo to dlouho a muselo to pro dědu být tak příšerné utrpení, že si myslím, že smrt nakonec nebyla špatným koncem, ale novým začátkem.

Tím, čím by měla být pro nás všechny. Nemyslím si, že smrt je něco zlého. Protože když člověk dosáhne toho, po čem v životě toužil a dožije se úctyhodného věku, není snad smrt jen dalším stádiem vývoje? Ale to už jsem se dostala k něčemu úplně jinému.

MYŠLENKOVÉ POCHODY

20. října 2010 v 7:36 | Lenča
Ahoj,

původně jsem chtěla napsat článek o vegetariánství, pak o toleranci a nakonec jsem zjistila, že se objevují pořád další a další témata, o kterých bych měla a o kterých chci napsat.

Začnu s (ne)tolerancí, protože ta mě v poslední době rozčiluje nejvíc. Na základce, kam jsem chodila, se nedalo o žádné toleranci mluvit a od doby, kdy jsme "dospěli" do druhého stupně se ani učitele nezajímali o to, jak se k sobě děti chovali. Vždycky jsem si myslela (a tím prosím vás nechci nikoho urazit...), že na gymplu by lidé mohli být přecejen trochu tolerantnější. Jistě, že nejsou. A to nejen spolužáci, ale ani většina učitelů. A když se přecejen objeví mezi učiteli ty světlé výjimky, moji spolužáci obrací oči v sloup. Při učitelčině zmínce o tom, že je křesťanka, se po sobě moje "kamarádky" začaly dívat jako by chtěly říct: "A já si přitom myslela, že je to dobrá učitelka. Teď už si to nemyslím." To je vážně hrozný. Jistě, nikomu se nelíbí, když mu někdo jiný vnucuje svou víru, ale většina věřících lidí tohle nedělá. A co na tom je? Každý přece může věřit v cokoliv chce, aniž by se mu do toho někdo pletl.

K čemu nám je učit se nesmyslný detaily a miliony stránek zpaměti a přitom nevědět nic o toleranci? A to souvisí i s tím vegetariánstvím. Já vegetariány tak akorát obdivuju. Marně se už nějakou dobu snažím přestat jíst maso, ale pořád nepřišel ten moment. Jsem si skoro jistá, že stejně jako u některých jiných věcí, mě to jednoho dne prostě "trkne" a přestanu, ale zatím to prostě nepřišlo.

Jinak... No, určitě už jste slyšeli o ztracené Aničce. Je sice pravda, že je ten případ až moc medializovaný, ale myslím, že to aspoň lidem připomene, aby si dali pozor. A aby si promluvili se svými dětmi. Je příšerný, jak odporně jsou lidi schopni se chovat. Děsí mě, že přímo v místě, kde se ta holčička ztratila, bude vyrůstat moje malá sestřenka nebo bratránek. Ale nejde jen o to... Vypadá to, že člověk se nemůže cítit bezpečně vůbec nikde.


PS - Nevím, kdy se zase ozvu. (Jak bylo září pohodový, tak říjen není.) Přemýšlím, že bych začala chodit na španělštinu (: Štve mě, že mi pár předmětů dost nejde - musím si najít víc toho, co mi půjde xD
 
 

Reklama