MY THOUGHTS

LONG TIME NO SEE

3. prosince 2015 v 20:08 | Lenča
Docela dlouho už jsem zase nic nepsala a bylo to hlavně proto, že bylo všechno takový trochu složitý a o tom, o čem jsem chtěla psát, jsem pak už zase psát nechtěla a tak. Měli jsme jet s L do Paříže, ale nakonec tam nejedem (ne z vlastní vůle). Obrečela jsem to, ale dostaneme se tam jindy, snad. Zatím si budu muset mluvit francouzsky jen sama doma.

Blíží se zkouškový a mám tolik práce, že doslova prostě nevím, co dělat první a tak pak jen sedím a nedělám nic už jen proto, že mám všeho nad hlavu. Tři zkoušky už jsem si zapsala před Vánocema v prosinci, abych aspoň něco měla z krku a pak další čtyři mě čekají v lednu. Plus nějaké eseje a úkoly. A pak třeba aspoň pár týdnů klídku a volna :) Nemůžu se dočkat.

Taky se šíleně blíží Vánoce a na ty se hrozně moc těším :) Už mám nakoupený všechny dárky, což ani já sama nedokážu pochopit, ale zvládla jsem to letos nějak úžasně rychle. Včera jsem ještě dokupovala poslední a je hotovo. Jsou tu vánoční trhy a je to kráásný. A spousta turbomoštů :D Stromeček na Svoboďáku je fakt hroznej, takže se mi tak nějak celkově víc líbí Zelňák. A všude stromečky a světýlka a vánoční písničky. Mám tu atmosféru prostě hrozně ráda.

No, dneska to bude jenom krátký, protože jak už jsem říkala, práce je moc a času málo :) Ale pokusím se zase co nejdřív napsat.

LIFE HAPPENS.

28. října 2015 v 13:44 | Lenča
Ahoj.

Dneska tak nějak přemítám, jestli žiju svůj život tak, jak bych ho žít chtěla. Jsem šťastná. Měla jsem špatné, nevysvětlitelné, ubrečené a depresivní období, které bylo takové dost těžké, ale zdá se, že je to pryč a já jsem plná dobrých nálad a energie do života, což je hodně dobrý :)

Koukám na svůj bucket list, na všechny ty věci, které chci v životě nejvíc stihnout a musím říct, že se bojím, že není ani trochu reálné se setkat s JK Rowlingovou, což je jeden bod v mém seznamu. Chci říct, co když jo. JKR žije ve stejným světě jako já, takže nemůžu říct, že to je na 100 procent nemožný, ale je to v podstatě nemožný. Říkám si sice, že jo, můžu věřit, že se i takhle skoro nemožná věc může stát, ale pak zase - nebylo by lepší se prostě smířit s tím, že se mi tenhleten sen asi nesplní a zabývat se těmi reálnějšími? Nechám si chvíli na rozmyšlenou a možná to ze svého seznamu pak smažu, uvidíme.


Vydat knihu. Skoro Vůbec teď nepíšu. Když začínal školní rok, říkala jsem si, že zas psát budu, že si vždycky ve volnu mezi školou sednu v knihovně nebo tak a budu prostě každý den aspoň chvilku psát. Ale pak přišla škola a zdánlivě "důležitější" povinnosti a všechny plány na psaní jsou ty tam. Dám si to za cíl teď. Zbývají s dneškem čtyři dny do konce měsíce a každý den aspoň něco napíšu. Listopad byl pro mě pár let měsícem psaní, měsícem NaNoWriMa, mohla bych se zase zkusit nějak zúčastnit. Možná ne těch celých 50 tisíc, ale třeba aspoň 20 nebo 30?

WOULD YOUR 8-YEAR-OLD SELF BE PROUD OF YOU RIGHT NOW?

22. října 2015 v 17:13 | Lenča
Konečně je konec týdne a já poslouchám písničky z Glee a mám zkrátka a dobře skvělou náladu, i když mě pořád docela dost bolí v krku. (Mám za sebou pár nesnesitelných dní plných kašle, bolavé hlavy a posmrkaných kapesníků. A to jsem se v rámci zachování svého života vyhnula jen jediné přednášce a na všechny ostatní předměty jsem odhodlaně šla, i když jsem si pak po příchodu domů musela okamžitě jít lehnout.) Poněkud dlouhý úvod.

Nedávno mi kamarádka napsala tuhle hlubokou otázku, kterou mám teď ve svém nadpise, protože když jsem se nad tím zamyslela, napadlo mě, že by to nebyl úplně špatný námět na článek. A tak tedy, bylo by na mě mé osmileté já právě teď pyšné?

Dospěla jsem. A jsem s tím spokojená. Proč to říkám? V osmi letech jsem si moc dospět nepřála. Pamatuju si, když jsem byla v první nebo ve druhé třídě a nechtěla jsem nikdy být ve čtvrté, protože jejich třídy byly ve vyšším patře a já jsem se tehdy hrozně bála výšek. Ale fakt příšerně. Pokud nevěříte - bála jsem se vylézt i na skluzavku. Ani nevím jak jsem ten strach z výšek překonala, ale jednoho dne byl prostě pryč. A ještěže tak. Jak jinak bych mohla tenkrát vylézt až nahoru na Eiffelovku?:) A musím tam jet znovu, protože musím a protože jak řekla překrásná Audrey, Paris is always a good idea.

Takže tak, bála jsem se výšek a bála jsem se dospět a oboje jsem překonala. Pořád se některých věcí bojím a strachu z pavouků se nezbavím asi nikdy, ale dávno to už není tak šílené. Když mi bylo osm, tak jsem byla ubrečánek. Což pořád jsem. Asi na mě moje mladší já nemůže být pyšné úplně ve všem.

V osmi letech jsem se skoro s nikým nebavila, měla jsem ve třídě dvě kamarádky a měla jsem bratránka a to mi stačilo. A docela dlouho jsem se neuměla s někým jen tak začít bavit a teď, když na jediné přednášce nemám s kým bych se bavila, tak už je to špatně :D Vždycky budu spíš introvert a jsou chvíle, kdy jsem ráda sama, ale asi snad od té doby, co jsem přišla na vysokou, mi přijde, že se víc bavím s lidma. Tak celkově. Nejsem ten typ, co by potřeboval sto tisíc kamarádů, ale když si s někým sednu, tak se mi s ním povídá dobře.

No a víš, 8leté já, studuju svou vysněnou vysokou školu v tom nejúžasnějším městě a vybrala jsem si obor, který mě opravdu baví a mám ho tolik ráda. Ano, bylo by na mě pyšné.

CONTEMPLATING LIFE

15. října 2015 v 18:59 | Lenča
Chtěla jsem psát o padesátce. Teda asi zhruba do jedné/druhé hodiny odpolední toho dne, kdy se to šlo, jsem chtěla psát o tom, jak jsme ušly padesátku. Pak se ten plánovaný titulek trochu změnil, a to na "jak jsme se prošly několik desítek kilometrů". Řeknu vám to tak - začátek dne byl optimistický. Když jsme vyšly hnusnej kopec na Zlatý Chlum, tak jsem sebe i Nikču ujišťovala, že jako to nejhorší máme za sebou a dál už to bude jen lepší. A chvíli to taky o dost lepší bylo. Pak přišlo fakt hodně prudký klesání ze zříceniny jménem Kobrštejn, kde byla cesta necesta plná kamenů a divím se, že jsem to sešla s oběma nohama celýma. A pak už to šlo z kopce (i když ve skutečnosti spíš do kopce). Tedy kus se ještě celkem dal, ale pak se to nějak zhoršilo a když jsme už totálně vysílený šly na další kontrolu, nevšimly jsme si odbočky a tak jsme ji přešly. A pak už jsme byly tak zničený, že jsme se místo návratu radši vydaly cestou přímo do Zlatých Hor. Takže jsme celkově ušly odhadem necelých 45 kilometrů. Diplom sice nemáme, ale zato mám i po dvou týdnech pořád puchýř na noze a obě dvě máme ponaučení do života, že nic takovýho už nikdy nejdeme.

Mám za sebou tři týdny školy a tenhle poslední byl upřímně řečeno celkem na zabití. Nevím, jestli to je tím počasím nebo čím, ale totálně nemám náladu a nadšení posledních dvou týdnů se o dost zmenšilo. Taky se už začínám bát bakalářky, i když mám ještě nějaký čas na to se tím stresovat, ale s tím jak to všechno utíká... Ale jsem ve škole spokojená. Tohle byl jen hodně špatný týden. Řekla bych, že snad i většina předmětů mě tak nějak baví, některé víc jiné míň. Mezi ty zatím takové nejlepší patří určitě Akademické psaní (mám na něj složku v mé oblíbené zelené barvě), i když z eseje, kterou musím teď přes víkend začít psát, zrovna moc nadšená nejsem.

Každopádně je toho ale moc. Škola, s doučováním, s rozumným spánkovým režimem. Ale když přijde období jako je teď a trvá už tak ten týden, tak prostě nejde produktivně makat na tom všem, co máte naplánovaný, že budete stíhat. Potřebuju dýchat. Dát si čokoládu a lehnout si a jen tak lenošit u youtube nebo třeba u Glee, na který jsem si zrovna nedávno tak nějak vzpomněla a hrozně potřebuju znovu vidět aspoň pár dílů. Trošku si malovat a nezáleží na tom, jestli mi to jde nebo ne. Nebo se potopit do vany, dokud všechna ta otrava nevyplave někam pryč. A třeba to pomůže. A pak se k tomu učení zase ráda vrátím.

DIAGNÓZA: BLBÁ NÁLADA

7. září 2015 v 21:58 | Lenča
Nejsem na tom moc dobře. Někdy jo a jindy zas ne. A nevím, proč jsem se rozhodla o tom psát na blog, prostě chci. Chtěla jsem si vzít papír a tužku a sepsat si věci, které mi pomáhají, ale pak jsem si řekla, že to napíšu sem. A tak jsem tady.

Pohyb
Ono základem je prostě něco dělat. A asi nic nepomůže líp než nějakej sport. Oblíbila jsem si pilates, tak sem tam chodím cvičit do tělocvičny kousek od nás a kdykoliv jsem doma, tak skáču na trampolíně. Nevím, jestli jsem to tady zmiňovala, ale určitě doporučuju brněnský Jump Park. Dokonalý odreagování od všeho.

Procházka
A nemusí to být jen nějaký extra náročný pohyb, protože procházka je to, co mi pomůže snad úplně vždycky. Někdy jsem tak otrávená a ubrečená, že se mi nechce ani vyjít ven, ale když už, tak to pomáhá úplně nejlíp.

Čokoláda
Včera jsem vykládala, že mi čokoláda pomáhá v životě a ve všem a je to prostě pravda. Vždycky si vzpomenu na Harryho Pottera, kde dostal Harry čokoládu, aby se mu ulevilo po napadení mozkomora. A ty blbý nálady jsou takovým mým ekvivalentem mozkomorů.

Spánek
"Vyspat se z toho" se neříká jen tak. Někdy to prostě nejde a neusnete, ale když je člověk vyspaný, tak je pohled na svět najednou mnohem pozitivnější. Vyplatí se to zkusit.

Objetí
Mám objímání od nějaké chvíle hrozně ráda. A je fajn mít kolem sebe někoho, koho můžete obejmout, když je vám zle.

WELL

13. srpna 2015 v 18:42 | Lenča
Tak jo :)

Je vedro. Hnusný odporný, fuj. Chci déšť! Včera bylo snad celé odpoledne totálně zataženo, v některých částech Brna dokonce pršelo, u nás na severu Moravy byly i bouřky, ale tady prostě nic. Ach joo. Taky mě bolí zub, zas osmička, koncem srpna jsem objednaná na vytrhnutí, tak snad to do té doby nějak vydržím. Ale jinak se mám fajn :D

Intenzivně makám na francouzštině, jsem už za polovinou první dílu Harryho a jde mi to a je to super. Občas se taky učím němčinu. A čtu knihu od Umberta Eca - Zpověď mladého romanopisce. Mám chvilkama trochu problém se v tom úplně neztratit, ale je to úžasný. Baví mě to. By the way, abych se pochlubila, vyhrála jsem včera na Freečku lístky na koupák a do zábavního parku, jeej:) Někdy v červenci tam L. vyhrál lístky do letního kina a teď já tohle, kdo by to rádio nemiloval :D

Docela se už těším do školy, i když mi moje momentální skoronicnedělání až zas tak nevadí. Ale po období, kdy jsem si začala připadat jako úplné ranní ptáče, protože jsem se pravidelně budívala před sedmou hodinou, zase začínám vyspávat, což není dobře, když už se blíží začátek školy. Tento semestr budu mít asi nejspíš dva dny v týdnu už na půl osmou, což je docela krutý, vzhledem k tomu, že vloni jsem si stěžovala, i když jsem tam musela dojít "už" na devět.. no ale co, zvládnu.

Už brzo brzičko za mnou přijede na návštěvu Vendulka a hrozně moc se na ni těším, protože pořád slibuje, že sem dojede a konečně přijede a všechno jí tu ukážu a bude to dokonalý:)

Tak jo, mějte se, přežívejte vedra a pěkný zbytek prázdnin

JAK JSEM POPRVÉ LETĚLA.

15. července 2015 v 11:35 | Lenča
A tak jsem v pondělí poprvé seděla v letadle. Nebo spíš letadýlku. Za svých jednadvacet let jsem až do předvčerejška nikdy neletěla. Taky jsem si nikdy nemyslela, že mi bude špatně nebo se dokonce budu bát. Strach z výšek mě přešel už tak před deseti lety. Přesto jsem, když jsme se o tom s L. bavili, říkala "co když se budu bát?". Je pravda, že vzhledem k tomu, že seděl vedle mě, bylo nemožný se bát. Ale myslím, že bych i tak byla v pohodě.

Jak jsem se k tomu vůbec dostala. Táta od L. lítá a my jeli za ním na pár dní na výlet na letiště. Naštěstí nám ještě jakžtakž vyšlo počasí, protože ten den později už bylo dost hnusně a včera pak i pršelo. Když jsme se blížili k tomu letadlu, tak ne, že bych se bála letět, ale malinko jsem se bála, že mi bude zle nebo budu zvracet nebo tak něco. Ale pak jsme si tam sedli a já už se jen těšila, až budem nahoře.

Nebylo to nic dlouhýho, byli jsme ve vzduchu jen zhruba patnáct minut. Ale jistě si dokážete představit, že pro mě jako někoho, kdo nikdy předtím neletěl, to byl hodně velký zážitek. Jen jsem seděla a koukala dolů a úplně moc si to užívala. A L. byl hrozně rád, že to bylo poprvé s ním ;)

Teď jsme zase zpátky doma, právě poslouchám "soundtrack" k This Song Will Change Your Life a čtu. Dala jsem si takovou velkou výzvu, a to přečíst všech sedm dílů Harryho Pottera ve francouzštině. Divím se, že mě to nenapadlo dřív, protože to je dokonalý. A to proto, že francouzštinu potřebuju provičovat a to dost, a taky jsem si už pár měsíců chtěla znovu přečíst celého Harryho. Takže začínám prvním dílem. Věřím si :) Nedávám si žádný deadline, dokdy to stihnout, protože čtu zároveň spoustu dalších knížek, ale řekněme zatím, že první díl do konce srpna, to bych mohla zvládnout zvládnu. Jinak mám teď už skoro dočtenou Agnes Grey od Anne Bronteové. Upřímně musím říct, že začátek a první polovina mě bavila o dost víc, ale teď už to začíná být zase zajímavější, tak uvidíme. Na Jane Eyre nebo Větrnou Hůrku, největší díla svých sester, za mě ale asi nedosahuje.

MALÁ HOLKA

14. června 2015 v 21:23 | Lenča
Začalo to tím, když mi přítel říkal, že už jsem velká holka a já mu na to začala odpovídat, že ne, že jsem malá. Poslední dobou se moc necítím jako velká holka. Ani za nic bych se nechtěla vrátit do dětství, ale přijdou chvíle, kdy si s nostalgickými vzpomínkami říkám, že bych se snad i vrátila.

Jsem malá holka kvůli tomu, že brečím? S tím, že velký holky nepláčou, souhlasím tak stejně jako s tím, že chlapi nepláčou, takže vůbec. Ale taky o sobě až moc dobře vím, že brečím moc. Jak kdy, někdy to je lepší a jindy zase horší. Možná jsem malá holka.

Taky se tak trochu bojím bouřky. Ne moc, ale necítím se v bouřce bezpečně.

Vyrábím si květinovou čelenku/korunku. Prý jsem na to už velká. V takové chvíli je skutečnost, že jsem malá holka mým posledním argumentem. Je to super, takže to budu nosit, no a co.

Koukala jsem dneska na pohádku, která se mi líbila, když jsem byla malá. Jmenovala se Tři princezny tanečnice. Prostě jsem na ni narazila, když jsem se chtěla dívat na zprávy a tak jsem si tak nějak místo zpráv pustila pohádku.

Vzpomínala jsem dneska na to, jak jsem tátovi pomáhala něco dělat na zahrádce, když jsem byla dítě. A teď ho vidím jednou za půl roku. Je to smutný.

Myslím si o sobě, že jsem dospělá. Jsem dospělá. Ale někdy to nejde jinak než se na chvíli zase proměnit v tu malou holku. A plakat a být strašpytel a tak vůbec.

PRÁZDNINKY.

3. června 2015 v 9:51 | Lenča
Áhoj :)

Tak už mám po zkouškách. I když to šprti říkají pořád, fakt jsem si nemyslela, že bych měla na začátku června hotovo. Zvládla jsem dokonce i tu tolik obávánou fráninu a to o dost lépe než jsem si myslela. Jsem šikovná, musím se pochválit ;) 16 týdnů prázdnin, jo, počítala jsem to :D Hodlám si to užít. A taky už jsem zvědavá na druhák, protože si budu moct zapsat předměty, které fakt chci místo samých povinných a bude to super.

A když mám teda prázdniny, konečně mám taky čas zase číst. I když jsem z úst některých spolužáků slyšela, že po tom všem čtení do školy už nechtějí knížky ani vidět, já to mám naopak. A taky věnuju svůj čas úžasnému Destrukčnímu deníku, který jsem si koupila ještě před zkouškama, ale schovala si ho u Nikolky, abych nad ním nemohla prokrastinovat od učení. A taky tu mám barvičky a budu malovat a tak. Prázdninyy :))

Minulý týden začalo v Brně Ignis Brunensis a protože jsem tu vloni na ohňostroje ještě nebyla, tak jsem prostě musela už před tím prvním vydržet neusnout a koukala jsem. A bylo to kráásný. A ten další, nad přehradou bude ještě krásnější, protože budeme koukat spolu s L. :) Co bych hodně chtěla o prázdninách - ne jen chtěla, ale prostě to vyjde!, tak jít konečně na Letní shakespearovské slavnosti a to na Romea a Julii. Už jsem hrozně dlouho nebyla v divadle a vím, že tohle bude dokonalý.

Tak jo, zatím se mějte :)


ČLÁNEK.

24. května 2015 v 12:31 | Lenča
Netuším, co psát. Taková ta věta, kterou v článku na blogu určitě každý chce slyšet. Věc se má tak, že mám o čem psát, je toho hodně, co mám na srdci, ale jsme u toho zase, internet je škaredý místo. Teď lžu, nemyslím si, že je internet škaredý místo, protože nebýt něj, tak bych nepoznala svoje nejlepší kámošky. Nejsem už na blbé střední, aby mi vadilo, když by někdo z mých spolužáků náhodou našel můj blog. (Většinou na gympl vzpomínám nostalgicky jako na strašně krásný období, ale ve skutečnosti vůbec tak krásný nebylo. Ty hnusný věci ale člověk jako já pozapomene.) No dobře, zdlouhavý úvod, jdu tedy psát.

Venku je už několikátý den hnusně a v takovém počasí se mi chce jen spát nebo se válet v posteli a koukat na seriály. Za květen jsem napsala jenom jednou, bylo to takové náročnější období. Hlavně jeho začátek. A teď poslední týden samé zkoušky. Ještě mám před sebou francouzštinu a jinak to zatím dopadlo dobře. Moje první známky byly dvě áčka a měla jsem z nich až přehnanou radost. A u zkoušky z USA mi stačí už jen to, že jsem ji udělala, byla hodně daleko od jednoduchosti.

Můj poslední článek byl smutnej. Byla jsem smutná. Bylo toho na mě moc. Teď už je to lepší, jsem šťastná. Opravdu hrozně šťastná :) Možná jsme ti dva nejnaivnější lidi na planetě, ale vypadá to, že spolu snad vážně zůstaneme navždycky. Jasně, může se stát spousta věcí, ale já nevím, je to takové jiné. Nejspíš byste museli být mnou :D Prostě je to takový ten pocit, kdy nenacházíte nic, co by vás kdy mohlo rozdělit. Aww.

PRIORITY.

8. května 2015 v 21:39 | Lenča
Ahoj.

měla jsem možnost brigády v Levných knihách a pokud mě znáte, třeba i jen z několika článků na blogu, jistě víte, že pracovat v obchodě s knihami by pro mě bylo celkem úplně ideální. No, tak už tu možnost nemám. Je mi to celkem jedno. Aneb takové to, když se vám život celý obrátí naruby a najednou řešíte mnohem podstatnější věci než peníze a nějakou blbou práci.

Možná jsem nikdy neměla říkat, jaké mám štěstí. Pořád si myslím, že mám. V hodně věcech jsem tou nejvíc lucky osobou pod sluncem. Ale po tom, co se stalo během posledního týdne je všechno úplně jinde a úplně jinak. Snažím se smířit s tím, co je, protože život je život. Vždycky jsem kroutila hlavou, když někdo prohlažoval věty typu "život je boj", ale asi bohužel to tak je. Je to boj. Je krásný, ale je to boj. Nejde o něco, o čem bych psala na blog, ale jen jsem chtěla napsat něco. Tak píšu něco.

Nechci nějak moralizovat, protože vím, že to více či méně nevědomky dělám až příliš často. Tak snad jenom, važte si toho, co máte. Těch, které máte. Když se něco stane, v mnoha případech stejně nic nezměníte, ale aspoň jste si své štěstí uvědomili dřív než jste o něj přišli. Stojím si za tím, že jsem tímhle o svoje štěstí nepřišla, ale taky vím, že už nejspíš nic nebude takové jaké bylo dřív.

L.

SURFACING A ZLÉ SNY.

23. dubna 2015 v 9:31 | Lenča
Ahoj:)

Tak jsem tenhle článek zase chtěla psát už před pár dny a dostala se k němu až teď. Minulý víkend jsem přečetla Surfacing od Margaret Atwood, další z knih na seminář z literatury. Ze začátku jsem neměla ani tušení, jak to vůbec dočtu, protože mi to připadalo jako hrozná blbost. Než jsem došla nakonec, tak jsem nejmíň jednou za každou stránku prohlašovala jak divná knížka to je, a taky že byla. Ale zároveň svým způsobem taky zajímavá. Určitě u ní budu psát nejméně jednu ze dvou esejí, které mě ještě čekají.

Tahle knížka je tím, co nazývám jako psycho :D A možná právě kvůli ní se mi zdály divné sny a jeden strašně hnusnej, ze kterého jsem se probudila v slzách. A taky asi kvůli ní jsem se děsila kvůli jedné věci až přespříliš brzy.

Zbývají tři týdny školy a pak šílená doba zkoušek. Už teď se jich děsím. Ale zvládnu to, snad. Francouzština bude šílená. Dějiny USA a Velké Británie, dva předměty, do kterých jsem za tím skoro nic nepřečetla a kde je toho hrooozně moc.. uklidňuju se tím, že jsem nechyběla ani na jedné přednášce, takže něco jsem pochytit prostě musela :D

Taky mám od včerejška novej mobil, strašně krásnej, aligátor. Jako náš pan prezident... :D Jsem z něj hrozně nadšená. Jako z toho mobilu, ne z prezidenta :D Tak jo, to bude pro dnešek všechno :)

Pa, L.

VELIKONOCE.

8. dubna 2015 v 15:00 | Lenča
Aneb, ano, pojmenujte článek po něčem, o čem vůbec nemáte v plánu psát. Proč ne. Už týden je duben a je načase napsat článek. Už necelý týden bydlím v novém bytě, se svým přítelem. Když o víkendu montoval stůl, prohlásil, že si připadá staře. A já? Já si připadala staře tak moc a tak pořád. A teď, tohle, mi přijde tak nějak hrozně přirozené. Je to zvláštní. Kdybyste se mě zeptali ještě před několika měsíci, míň než půl rokem, nedokázala bych si představit bydlet s chlapem. Ani trochu, ani náhodou. Ale teď je to jiné. Protože je to skutečné. Je to láska.

Mojí nejlepší kamarádce se důvod, že se milujeme, nezdál jako dostatečný důvod ke společnému bydlení. Nikdy mi nevnucovala svůj názor na celou tu věc a podporovala mě v tom, jak jsem se rozhodla. Ale vím, že "láska" jí nepřišla jako rozumný důvod, proč nám to bydlení spolu vydrží a proč to zvládneme. Nesouhlasím s ní.

S žádným jiným chlapem bych bydlet nedokázala. Snáším jeho nepořádek a přemýšlím nad kompromisy, i když mi jeho nápad připadne jako totální pitomost. Nejde to snadno popsat (a mimochodem, co to zas dělám? já myslela, že už mi došlo, že blog není deníček :D). Vlastně jo. No, už jsem to řekla :) Nic snazšího a zároveň nic složitějšího než láska není.

Tenhle článek píšu na jedné úžasné budově, na FSS (Fakultě sociálních studií). Patří mezi moje nejoblíbenější v Brně. Ráda tu sedávám, občas piju kafe, občas čtu a občas si užívám volné wifi, kterou na novém bytě zatím nemáme.

Jaký, že jsem tomu článku dala nadpis? Aha, jo. Když za pomlázku někoho nechcete zabít, přestože jste české slavení Velikonoc vždycky z duše nesnášeli/y, to je teprve láska. Jinak jsem Velikonoce nijak neprožívala. V pondělí sněžilo, ale neměnilo to vůbec nic na skutečnosti, že to byl hrozně fajn den :)

Pro dnešek všechno :) Pa, L.

JEN NĚJAKÝ BLÁBOL.

28. března 2015 v 15:50 | Lenča
Ve vztazích to není vždycky jednoduchý. Ve skutečnosti je to úplně snadný jen málokdy.
Ale když někoho milujete, tak na tom ostatním až tak nezáleží.

I kdyby kolem vás nezůstal nikdo, kamarádi - ti praví - tu budou pořád. Právě proto není dobré je brát jako samozřejmost.

Nejvíc vždycky záleží na našich vlastních volbách a rozhodnutích. (Děkuju, Brumbále.)
And I like my choices. (Protože napsat článek a necitovat TFIOS, to prostě a jednoduše nejde.)

Mám ráda lidi, kteří jsou takoví, jací jsou a nestarají se o to, co si myslí ostatní. Jako Vendulka. Bude určitě ráda, že ji zmínim ve článku. Vendy je jeden z nejúžasnějších lidí, které znám. Strašně mě štve, že od sebe bydlíme daleko, protože když jsem byla den s ní, musela jsem se celou dobu smát. Je to prostě člověk, který, i když vtipy říkat neumí :D, vám vykouzlí úsměv na tváři. Ona je blázen, fakt je :D Ale asi právě proto je tak úžasná :*

Já ani nevím, co jsem vlastně chtěla psát. Jen jsem dostala chuť psát. Byla jsem včera na odstranění dvou znamínek na zádech a pak celý den prospala a dneska už je mi sice dobře, ale ty záda bolí a bolí, takže se mi do ničeho nechce.

Užijte si víkend, pa, L.

A JEŠTĚ JEDNOU O ŠKOLE.

1. března 2015 v 1:02 | Lenča
Protože se s vámi chci podělit o všechny své pro mě podstatné akademické zážitky. Mám francouzštinu. Konečně (říkám konečně, ale druhý semestr místo první není zas o tolik později) se jí teď budu naplnovat věnovat. Vstupní test jsem nenapsala zrovna moc dobře, ale jsem připravená vyvinout úsilí a nejen to, už jsem ho i vyvíjet začala. Před první hodinou jsem se hrozně bála, hlavně toho, že nebudu ničemu rozumět. Ale rozuměla - a skoro všemu. Vím, že mi ten semestr francouzštiny dá hodně, i když to bude výzva.

Jako tělocvik jsem si tentokrát vybrala posilovnu. Nikdy jsem do posilovny nechodila a před první hodinou jsem vlastně v posilovně ani nikdy nebyla. Ale pokud něco potřebuju, je to tohle. Přes léto jsem hodně posilovala sama na vlastní pěst a byla jsem na sebe za to dost pyšná. Ale pak jsem nějak přestala a další pokusy zas začít byly neúspěšné. A tak posilovna. Protože všechno se má jednou zkusit. (Actually, s touhle větou moc nesouhlasím, ale hodila se mi tu jako argument :D)

Už v minulém článku o škole jsem zmiňovala redakční práce. A kromě nich moc předmětů navíc nemám. Jsou to ty povinné. Mezi kterými je tentokrát i všechny děsící fonologie, ale lingvistika byla taky strašák a dostala jsem béčko. Nepovinnou mám už pak jen angličtinu online, protože očividně v mém případě není angličtiny nikdy dost. Dneska jsem se vážně přistihla číst něco anglicky a nebýt schopná se v myšlení přeorientovat do češtiny.

Tak jo, to jen tak pro doplnění. Jdu spát, protože už je zase pozdě. Užijte si zbytek víkendu :)

O TOM, JAK MILUJU ŠKOLU.

25. února 2015 v 23:32 | Lenča
Ahojte,

přemýšlela jsem, o čem bych tak ráda napsala. Dneska mám dobrou náladu. Dopoledne a pak ještě zezačátku odpoledne mi bylo tak hrozně zle, že bych nejradši jen lehla a spala. Ale škola :) No a pak za chvilku už to bylo lepší. Mám středy nejnabitější z celého týdne, ale zároveň je to tak nějak vždycky ten nejlepší den. Možná je to tím, že mě ty předměty prostě baví.

Co bude asi určitě můj nejoblíbenější předmět tohohle semestru - redakční psaní. Dala jsem si to jako takový předmět "navíc", protože zněl už podle popisu hrozně zajímavě a po dvou přednáškách, co jsme z něj měli, se tato skutečnost potvrdila. Něco přesně pro mě. Kdybyste se mě momentálně zeptali, co si představuju, že budu dělat po škole, nejspíš bych řekla, že asi budu učit. Myslím, že by mě to bavilo. Ale na druhou stranu, něco, co bych dělala taky hrozně moc ráda, je nějaká práce v nakladatelství. A právě takového zaměření je tenhle předmět.

Je teprve druhý týden semestru, takže to nadšení ze studia zase za chvilku nebude takové jako je teď. Ale možná jo, věřme tomu, že jo :) Když tedy nepočítám už zmíněné redakční psaní, ze studia angličtiny mě (nepřekvapivě) nejvíc baví literatura. S psaním esejí celkem bojuju, ale ono se to časem poddá. A v tomhle semestru jich budeme psát moc, takže mi ani nic jiného nezbyde. Na prvním semináři jsme se bavili o Oscaru Wildovi :)

Pak máme ještě takový skvělý předmět s názvem Practical English, na který se pokaždé hrozně moc těším. Nejspíš je to taky dost kvůli naší skvělé učitelce, kterou hrozně zbožňuju a pokaždé mi ta hodina s ní rozzáří celý den. Je to většinou spíš takový oddychový předmět, i když testy a učení na něj je - a bude - celkem náročné. Je to zjednodušeně řečeno jediný předmět, kde se fakt učí angličtina. Plus stovky slovíček týdně :D

A tak jsem napsala článek o škole. Jsem ze svého studia nadšená. Tečka. :D Mějte se :)

Pa, L.

LUCKY.

20. února 2015 v 13:30 | Lenča
Chci dneska psát o tom, jaké mám až neuvěřitelné štěstí. Něco jsem hledala (protože když chci nejlépe zjistit, kdy přesně se co stalo, je nejlepší místem pro hledání blog nebo deníček) a pročítala jsem si staré články. Něco z mého posledního srpnového článku:


Zhruba týden po tom jsem potkala kluka, do kterého jsem se o pár týdnů později zamilovala :) Náhoda? Krásná náhoda. Dá se to vůbec přičítat něčemu jinému než, že mám prostě štěstí? Zasloužila jsem si to. Srpen byl ten nejhorší měsíc a první polovina září vlastně ještě taky. Bylo to takové hrozné období a chvilkama jsem měla pocit, že ani nikdy neskončí. No a skončilo. A já začala být šťastná. Jsem šťastná. Bude to znít hrozně hloupě, ale mám pocit, že jsem našla toho svého Rona Weasleyho :D Vždycky jsem chtěla kluka jako je Ron - kluka, který mě rozesměje. A to se mi splnilo stoprocentně. Asi určitě zrovna tohle není to nejdůležitější, ale jsem za to hrozně ráda.

ALWAYS CHASING RAINBOWS.

9. února 2015 v 0:12 | Lenča
Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je duha vlastně strašně zvláštní úkaz? Duha je podle mě jedna z nejdokonalejších metafor, ač tak trochu klišé. Bez deště se duha nikdy neobjeví. Jako když brečí a pak se najednou usměje a všechno je zase krásné. Když po dlouhých dnech bez toho, koho milujete, přijde ten nejdokonalejší večer a ani si neuvědomujete, že se až tak moc usmíváte. Když zažijete hroznej den bez nálady anebo snad hůř, s nejhorší možnou náladu, která by vás mohla potkat. A pak bum, stačí blbost a špatná nálada je pryč, jako když najednou praskne bublina.

Cítím se líp, když jsem sebejistá. Když se podívám do zrcadla a usmívám se na sebe a když si připadám prostě krásná. Cítím se dobře, když jsem silná. Připadám si jistěji, když jsem naštvaná než když jsem úzkostlivá nebo přecitlivělá. Je bezpečnější řvát než brečet. Neumím být vždycky silná. Daleko častěji se mi daří začít zničehonic brečet. Nechci se bát přiznávat, že jsem už zase ve stavu, kdy právě teď potřebuju objetí, ale stejně se toho trochu bojím. Vůbec se až moc bojím. Někdy nevím proč. A jindy vím proč, ale ten důvod proč je snad ještě horší než nevědět proč.

Nikdy jsem nebyla tou drsnou holkou, co nikdy nebrečí nebo nedává najevo své pocity. Ale dřív to bylo jiné než teď. Nebrečela jsem tak moc. Ono ale pak stačí se před někým rozbrečet poprvé a když máte na krajíčku znovu, už si ten pláč klidně dovolíte, protože už vás stejně brečet viděl. Taky jsem se s lidma dřív tak moc neobjímala. Mám ráda objetí. Ve středu jsem byla za Vendulkou a dalšíma zlatíčkama v Opavě a když jsem odjížděla, objímaly jsme se hrozně moc. Už jen proto, že se zase bůhvíjak dlouho neuvidíme. Nebo, nedokážu si už představit, že bych přijela domů a neběžela hned obejmout brášku a dát pusu mámě. Došlo vám už o čem tenhle článek je? Pokud ano, tak mi to prosím řekněte, protože to sama nevím. Jen tak plácám. Ale ono to je asi někdy potřeba.


ÚNOR.

1. února 2015 v 22:43 | Lenča
To jsem tak dneska ráno po kouknutí se na mobil, někdy nejspíš hned po půlnoci řekla, že "ha, už je neděle" a pak za pár okamžiků "víte, že už je únor?" Je únor! Za leden jsem napsala čtyři články, což je dost málo na to, jak moc jsem chtěla psát. Mohlo to být horší, ale v únoru to bude lepší :) Když já si na psaní na blog vzpomenu zrovna v tu chvíli, kdy se někam chystám. Právě teď mám třeba na napsání tohohle článku asi deset minut. Ale řekla jsem si, že ho prostě napíšu ještě dneska a tak ho napíšu právě za těch deset minut.

Dneska jsme se s mým miláčkem Nikolkou vrátily s toho nejskvělejšího víkendu ve Vrbně. Vrbno pod Pradědem je malé město v Jeseníkách (jak už název napovídá - pod Pradědem), i když ne tak malé jak jsem čekala. A je to tam kouzelné. Byla příšerná zima a těším se, až tam pojedeme v teple, protože to tak už prostě je, teplo je lepší než zima (i když to v červencových třicítkách zas budu popírat), ale ten sníh byl kouzelný. Myslím, že to bylo včera nebo možná v pátek - chodili jsme po venku a sněžilo a já vážně snad desetkrát prohlásila, jaká je to nádhera. Stromy jako z Mrazíka a poletující vločky. Je to asi tím, že jsem zase jednou tolik sněhu dlouho neviděla, ale i tak to bylo krásné.

Nejlepší na Vrbně ale samozřejmě není to samotné město, ale ti, za kterýma jsme tam jeli :) Bráška a ségra. Víkend se třema lidma, které všechny hrozně hrozně miluju, co víc bych si mohla přát? Jedli jsme pizzu a palačinky a vafle, koukali jsme na filmy a váleli se po sobě, fotili geniální a praštěný fotky a skoro vůbec se mi nechtělo odjíždět. Ve čtvrtek jsme se na cestě tam ve vlaku seznámily s nějakým klukem, se kterým jsme se pak snad dvě hodiny cesty bavily a ten se ptal na něco jako, jestli nám to stojí za to, taková dlouhá cesta. A stála :)

Naprosto stíhám článek napsat ve čtvrthodině. No nic, čekají mě teď dva týdny volna, ten příští asi strávím doma a tenhle ještě v Brně. A ve středu výlet za úžasnou Vendulkou do Opavy. A teď utíííkám ven.

Takže se mějte a pa :)

BECAUSE I'M HAPPY

20. ledna 2015 v 11:34 | Lenča
Takžee, mám hotový první semestr :) Brzo, už od pátku devátýho. Známky z některých předmětů nejsou úplně takové jaké bych chtěla, ale jsem ráda, že to mám bez větších stresů za sebou. Oslavila jsem svoje jednadvacáté narozeniny a dokonce dvakrát jsme pak oslavili máminy čtyřicátiny. Pekla jsem jí dort a byl to můj první dort, co jsem kdy úplně sama upekla a vyráběla jsem na něj i marcipánové růžičky a povedl se a já jsem na sebe byla hrozně pyšná. Ale hlavně jsem ráda udělala radost mamce :)


Od minulého týdne hlavně doučuju, lítám z jednoho doučování na druhé, ale mě to baví. Taky čtu a mám v plánu procvičovat španělštinu a fráninu. A psát víc na blog, ale to si slibuju pořád. Mám teď ale spoustu energie, takže věřím, že bych ty plané sliby konečně mohla někam dotáhnout.

Jsem šťastná a jsem tak šťastná, že je toho štěstí na mě možná až moc. Zní jako hloupost stěžovat si na štěstí, ale já si nestěžuju - jde jen o to, že moje psychika není na tolik štěstí zvyklá :D A ten nezvyk se projevuje tím, že hrozně moc v poslední době brečím, aniž bych k tomu potřebovala důvod. A je to na zabití. Mám hodně úplně zbytečného strachu. Nemám důvod se bát. No, ono když máte někoho rádi, asi se dá vždycky najít důvod se bát. Neexistuje žádný důvod si to myslet, ale bojíte se, že toho člověka ztratíte. Když je něco pěkné, když se cítíte tak šťastně jako se já poslední dobou cítím, může se stát důvodem ke smutku nebo strachu už jen to, že víte, že to vždycky nebude tak krásné jako v tu chvíli.

Vždycky všem kamarádům radím, ať se nebojí, ať si nedělají starosti, že to bude dobrý. A co si budeme nalhávat, když to dobrý nebude, tím, že se toho budeme bát už předem si stejně nijak nepomůžeme. Tak proč se svou radou taky neumím sama řídit? Měla bych.


Včera jsem měla hrozně pěknej den. Dopoledne jsem byla doma s mamkou, proběhla s ní všechny supermarkety, co máme kolem domu, šla s ní zavést i vyzvednout brášku do školy a prostě tak. K večeru jsem se pak vracela domů... protože jo, Brno je můj domov víc. Jela jsem přespávat u Nikči. Koukaly jsme na film, padesátkrát se fotily, smály se a na závěr dnešního článku - jsem fakt hrozně ráda, že mám takovou skvělou kamarádku, lepší bych nenašla :)

JEDNADVACET.

7. ledna 2015 v 18:55 | Lenča
Dneska mi je 21. Překvapivě se jednou necítím staře. Být třeba v Americe, můžete ve dvaceti jedna letech pít. Tady to moc neznamená. 20 je tak nějak divný číslo. A když je vám 22, můžete si zpívat tu super písničku od Taylor Swift. 21 je prostě jen 21. Ale je to pěkný číslo.


Řekla bych, že je nemožné, aby byl nový rok tak úžasný jako byl ten loňský. Ale kdo ví ;) Mohl by být. Začal úžasně, začíná úžasně. Jsem tak moc šťastná. Mívám strach, protože jsem tak šťastná, že mi přijde skoro nemožné, aby to vydrželo. Brečím, protože jsem šťastná a mám pocit, že po tom všem štěstí přijde zas smutek. Ale nemám důvod si to myslet, nepřijde:)

Není nad to, když se do nového roku vzbudíte vedle člověka, kterého milujete. Jsou to ty chvíle, kdy ani nevěříte vlastnímu štěstí, že se všechno tohle krásný děje zrovna vám. A další kilometry klišé, kdo by to chtěl číst :)

Dneska jsem s odřenýma ušima udělala zkoušku, které jsem se bála snad nejvíc. Málo jsem se na ni učila, kdyby víc, dopadla by líp. Ale mám ji, to je důležitý. A hrozně bych šla někam ven, ale a) další dvě zkoušky v pátek, co vůbec děláš na blogu, šup se učit! a b) je mi příšerně zle, takže zalezu do postele s čajem a poznámkama do krásného předmětu jménem lingvistika.

Zatím ahoj, mějte se:)

OOU.

27. října 2014 v 17:39 | Lenča
Tři (s tímhle čtyři) články za říjen? To jako vážně? Stydím se. Nemyslím si, že bych neměla o čem psát, jistě bych toho našla víc než dost. Jen je problém, že o tom, co je pro mě teď tak nějak "nejdůležitější" psát nemůžu a než psát o úplně čemkoliv jiném, tak raději nepíšu vůbec. No a vymlouvat se, že není čas, nebudu. Není, ale to nikdy.

Mám se skvěle. Čas ubíhá tak rychle. Je konec října. Zdá se mi, že poslední dva měsíce uběhly jako mrknutím oka. A za chvilku budou Vánoce. Ani nejde popsat, jak moc se na ně těším. Za měsíc už nám tu na náměstí bude stát stromeček a pak začnou trhy a bude to krásný. Punč a ta vůně Vánoc a všechno. Až si pořídím aspoň malinkej vánoční stromeček na svůj stul a až budu píct u nás na bytě vánoční cukroví (nebo vlastně klidně jen vanilkový rohlíčky, protože ty jsou nejlepší). Těším se na Vánoce víc než v pěti letech. Vůbec mám teď hrozně důvodu k těšení. Vlastně každý den, kdy jsem s ním :) A příští víkend půjdeme s Nikolkou na koncert Raega. Řekla bych možná, ale žádné možná, prostě půjdeme, musíme.

Posledních pár dní pracuju na eseji... no, posledních pár dní - spíš tak polovina soboty (rekordních šest hodin v knihovně :D) a pak dneska. Pěkně čtu texty a dělám cvičení a učím se, takže spokojenost. Jím dost pizzy a čokolády. Pořád někde usínám, ale nedávno jsem v kavárně u naší školy četla něco v tom smyslu, že nikdy nebudete litovat, že jste na vysoké víc nespali. Taky si myslím. A obtěžuje mě zima. Už nevycházím ven bez šály, ale stejně chci, aby už zase začalo jaro.

BLÁZNIVĚ ZATRACENĚ ŠŤASTNÁ.

15. října 2014 v 18:52 | Lenča
Poslední dny mám pocit, že kdybych byla ještě šťastnější než jsem, asi bych vzlétla. Jo, až tak. Všechno jde úžasně. Už uběhl měsíc, co jsem tu začala studovat. A přes počáteční rozpaky mě to baví. Aspoň většina předmětů. Třeba takovou Literaturu ve filmu doslova miluju. Dívali jsme se na Kvílení - hraje tam James Franco, mimochodem, a to zpracování je úžasné - a pak ho rozebírali a kromě toho, že se mi začalo samotné Kvílení jako takové líbit ještě víc než předtím, mě to prostě strašně bavilo.

Nebo street dance. Asi jsem se o něm ještě na blogu ani nezmiňovala. Máme v rámci studia povinné dva semestry tělocviku a já strašně dlouho uvažovala, co si vybrat, protože těch možností je vážně hodně a spousta z nich vypadá fakt lákavě. Ale nakonec jsem se rozhodla pro street dance. Nikdy jsem nic podobného nedělala, z hodin v tanečních si pamatuju stěží valčík a jsem na sporty totálně levá. Ale chtěla jsem to zkusit. Bývá to občas dost náročný a někdy mi to vůbec, ale vůbec nejde. Ale hrozně moc mě to baví.

Už je to taky přibližně měsíc, co jsem někoho poznala. A já jsem si v poslední době až moc vědomá toho, že blog není deníček a že si ho jako ne-deníček taky může na internetu kdokoliv přečíst, takže nebudu psát o některých věcech, o kterých bych možná psala ráda, ale na blog je to prostě moc osobní. Jak už jsem psala, jsem šťastná. A z dost velké části je to asi díky němu :)

ČLÁNEK Z KNIHOVNY.

10. října 2014 v 10:57 | Lenča
Dobré ráno,

dneska nám odpadla přednáška, kvůli které jsem vstala v osm ráno (no, dobře, o půl deváté a pak tak tak stíhala) místo toho, abych ještě nejmíň hodinu ležela. A tak jsem se už zase vydala do té naší krásné knihovny.

Kdybyste se mě zeptali, co se mi nejvíc líbí na Brně - když pominu lidi, kteří jsou tu úžasnější než kdekoliv jinde... mám na mysli spíš místa. Líbí se mi Petrov. Ten parčík kolem něj, hradby, výhled na Brno. A z podobných důvodů Špilberk. Ve dne, v noci, v dešti, i za sluníčka. Mám ráda Svoboďák, i když mám dny, kdy mě prodírání se přes všechny ty lidi lehce štve. Prostě miluju Brno, už to tak je. Ale ještě jedno z míst, které tu naprosto miluju, je právě ta naše knihovna na Filozofické fakultě :) Protože zvenku je strašně pěkná a když jsem vevnitř, motivuje mě to tu k učení nebo aspoň k dělání něčeho. A jsou tu knížky a sedací pytle a stačí už jen skutečnost, že je to knihovna:)

No nic, chtěla jsem jen napsat, protože jsem ještě nepsala článek v knihovně, takže proč ne. Mám tu školu fakt ráda. Občas jsem otrávená, ale pak zas přijde nějaká úžasná přednáška nebo seminář, který mi připomene, proč jsem tak ráda, že mám tu možnost tu být. A teď běžím na oběd, tak se mějte...

Hezký víkend, Lenička :D :)

ONLY LIVING ONCE.

5. října 2014 v 15:55 | Lenča
Jak mi je? Ubíhají dny a já jsem šťastná. Usmívám se na svět, mám chvíle, kdy ani nejsem schopná se neusmívat. Můj přístup ke světu je teď poslední dny takové to "carpe diem", žijeme jen jednou, a tak bychom měli vidět, co je důležité. Někomu může připadat hloupý, když říkám, že je mi budoucnost občas úplně ukradená a odůvodňuju to tím, že nakonec stejně všichni zemřeme. Ale fakt, co je vlastně budoucnost?

Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Stanu se jí? Chci jí vůbec ještě pořád být? Píšu. Nepíšu tolik, jako bych chtěla, ale píšu. Nečtu ani zdaleka tak moc jak bych chtěla. Ale žiju. Momentálně je pro mě tohle tak nějak nejdůležitější. Od čeho jiného život je, než abychom ho žili? :) A když jsem šťastná, co víc si přát?

Studuju a připravuju se na hodiny, protože chci. Baví mě to. Netuším, co budu dělat nebo co ze mě bude, až dostuduju, ale jsem přece teprve v prváku, na takové úvahy mám ještě nějaký čas. Ohledně školy je pro mě teď fakt hlavní to, že mě to baví.

Co se týče mých plánu do budoucna, jediná věc, kterou teď vidím jasně, je, že jakmile na něj budu mít dost času, pořídím si psa. Třeba až za pár let. Huskyho. A to je prosím jedna jediná věc, kterou vím.

Já vím, že zamilovanost, i když je krásná, bývá často pomíjivá a že je dost pravděpodobný, že nakonec skončím smutná a raněná a všechno skončí špatně a bude to na nic. Ale asi jsem se jen rozhodla věřit, že to tentokrát bude jiný. Zdá se to být jiný, tak proč by nemohlo? :) Jsem šťastná a právě teď mi na tom ostatním prostě nezáleží.

 
 

Reklama