MY THOUGHTS

PRÁZDNINKY.

3. června 2015 v 9:51 | Lenča
Áhoj :)

Tak už mám po zkouškách. I když to šprti říkají pořád, fakt jsem si nemyslela, že bych měla na začátku června hotovo. Zvládla jsem dokonce i tu tolik obávánou fráninu a to o dost lépe než jsem si myslela. Jsem šikovná, musím se pochválit ;) 16 týdnů prázdnin, jo, počítala jsem to :D Hodlám si to užít. A taky už jsem zvědavá na druhák, protože si budu moct zapsat předměty, které fakt chci místo samých povinných a bude to super.

A když mám teda prázdniny, konečně mám taky čas zase číst. I když jsem z úst některých spolužáků slyšela, že po tom všem čtení do školy už nechtějí knížky ani vidět, já to mám naopak. A taky věnuju svůj čas úžasnému Destrukčnímu deníku, který jsem si koupila ještě před zkouškama, ale schovala si ho u Nikolky, abych nad ním nemohla prokrastinovat od učení. A taky tu mám barvičky a budu malovat a tak. Prázdninyy :))

Minulý týden začalo v Brně Ignis Brunensis a protože jsem tu vloni na ohňostroje ještě nebyla, tak jsem prostě musela už před tím prvním vydržet neusnout a koukala jsem. A bylo to kráásný. A ten další, nad přehradou bude ještě krásnější, protože budeme koukat spolu s L. :) Co bych hodně chtěla o prázdninách - ne jen chtěla, ale prostě to vyjde!, tak jít konečně na Letní shakespearovské slavnosti a to na Romea a Julii. Už jsem hrozně dlouho nebyla v divadle a vím, že tohle bude dokonalý.

Tak jo, zatím se mějte :)


ČLÁNEK.

24. května 2015 v 12:31 | Lenča
Netuším, co psát. Taková ta věta, kterou v článku na blogu určitě každý chce slyšet. Věc se má tak, že mám o čem psát, je toho hodně, co mám na srdci, ale jsme u toho zase, internet je škaredý místo. Teď lžu, nemyslím si, že je internet škaredý místo, protože nebýt něj, tak bych nepoznala svoje nejlepší kámošky. Nejsem už na blbé střední, aby mi vadilo, když by někdo z mých spolužáků náhodou našel můj blog. (Většinou na gympl vzpomínám nostalgicky jako na strašně krásný období, ale ve skutečnosti vůbec tak krásný nebylo. Ty hnusný věci ale člověk jako já pozapomene.) No dobře, zdlouhavý úvod, jdu tedy psát.

Venku je už několikátý den hnusně a v takovém počasí se mi chce jen spát nebo se válet v posteli a koukat na seriály. Za květen jsem napsala jenom jednou, bylo to takové náročnější období. Hlavně jeho začátek. A teď poslední týden samé zkoušky. Ještě mám před sebou francouzštinu a jinak to zatím dopadlo dobře. Moje první známky byly dvě áčka a měla jsem z nich až přehnanou radost. A u zkoušky z USA mi stačí už jen to, že jsem ji udělala, byla hodně daleko od jednoduchosti.

Můj poslední článek byl smutnej. Byla jsem smutná. Bylo toho na mě moc. Teď už je to lepší, jsem šťastná. Opravdu hrozně šťastná :) Možná jsme ti dva nejnaivnější lidi na planetě, ale vypadá to, že spolu snad vážně zůstaneme navždycky. Jasně, může se stát spousta věcí, ale já nevím, je to takové jiné. Nejspíš byste museli být mnou :D Prostě je to takový ten pocit, kdy nenacházíte nic, co by vás kdy mohlo rozdělit. Aww.

PRIORITY.

8. května 2015 v 21:39 | Lenča
Ahoj.

měla jsem možnost brigády v Levných knihách a pokud mě znáte, třeba i jen z několika článků na blogu, jistě víte, že pracovat v obchodě s knihami by pro mě bylo celkem úplně ideální. No, tak už tu možnost nemám. Je mi to celkem jedno. Aneb takové to, když se vám život celý obrátí naruby a najednou řešíte mnohem podstatnější věci než peníze a nějakou blbou práci.

Možná jsem nikdy neměla říkat, jaké mám štěstí. Pořád si myslím, že mám. V hodně věcech jsem tou nejvíc lucky osobou pod sluncem. Ale po tom, co se stalo během posledního týdne je všechno úplně jinde a úplně jinak. Snažím se smířit s tím, co je, protože život je život. Vždycky jsem kroutila hlavou, když někdo prohlažoval věty typu "život je boj", ale asi bohužel to tak je. Je to boj. Je krásný, ale je to boj. Nejde o něco, o čem bych psala na blog, ale jen jsem chtěla napsat něco. Tak píšu něco.

Nechci nějak moralizovat, protože vím, že to více či méně nevědomky dělám až příliš často. Tak snad jenom, važte si toho, co máte. Těch, které máte. Když se něco stane, v mnoha případech stejně nic nezměníte, ale aspoň jste si své štěstí uvědomili dřív než jste o něj přišli. Stojím si za tím, že jsem tímhle o svoje štěstí nepřišla, ale taky vím, že už nejspíš nic nebude takové jaké bylo dřív.

L.

SURFACING A ZLÉ SNY.

23. dubna 2015 v 9:31 | Lenča
Ahoj:)

Tak jsem tenhle článek zase chtěla psát už před pár dny a dostala se k němu až teď. Minulý víkend jsem přečetla Surfacing od Margaret Atwood, další z knih na seminář z literatury. Ze začátku jsem neměla ani tušení, jak to vůbec dočtu, protože mi to připadalo jako hrozná blbost. Než jsem došla nakonec, tak jsem nejmíň jednou za každou stránku prohlašovala jak divná knížka to je, a taky že byla. Ale zároveň svým způsobem taky zajímavá. Určitě u ní budu psát nejméně jednu ze dvou esejí, které mě ještě čekají.

Tahle knížka je tím, co nazývám jako psycho :D A možná právě kvůli ní se mi zdály divné sny a jeden strašně hnusnej, ze kterého jsem se probudila v slzách. A taky asi kvůli ní jsem se děsila kvůli jedné věci až přespříliš brzy.

Zbývají tři týdny školy a pak šílená doba zkoušek. Už teď se jich děsím. Ale zvládnu to, snad. Francouzština bude šílená. Dějiny USA a Velké Británie, dva předměty, do kterých jsem za tím skoro nic nepřečetla a kde je toho hrooozně moc.. uklidňuju se tím, že jsem nechyběla ani na jedné přednášce, takže něco jsem pochytit prostě musela :D

Taky mám od včerejška novej mobil, strašně krásnej, aligátor. Jako náš pan prezident... :D Jsem z něj hrozně nadšená. Jako z toho mobilu, ne z prezidenta :D Tak jo, to bude pro dnešek všechno :)

Pa, L.

VELIKONOCE.

8. dubna 2015 v 15:00 | Lenča
Aneb, ano, pojmenujte článek po něčem, o čem vůbec nemáte v plánu psát. Proč ne. Už týden je duben a je načase napsat článek. Už necelý týden bydlím v novém bytě, se svým přítelem. Když o víkendu montoval stůl, prohlásil, že si připadá staře. A já? Já si připadala staře tak moc a tak pořád. A teď, tohle, mi přijde tak nějak hrozně přirozené. Je to zvláštní. Kdybyste se mě zeptali ještě před několika měsíci, míň než půl rokem, nedokázala bych si představit bydlet s chlapem. Ani trochu, ani náhodou. Ale teď je to jiné. Protože je to skutečné. Je to láska.

Mojí nejlepší kamarádce se důvod, že se milujeme, nezdál jako dostatečný důvod ke společnému bydlení. Nikdy mi nevnucovala svůj názor na celou tu věc a podporovala mě v tom, jak jsem se rozhodla. Ale vím, že "láska" jí nepřišla jako rozumný důvod, proč nám to bydlení spolu vydrží a proč to zvládneme. Nesouhlasím s ní.

S žádným jiným chlapem bych bydlet nedokázala. Snáším jeho nepořádek a přemýšlím nad kompromisy, i když mi jeho nápad připadne jako totální pitomost. Nejde to snadno popsat (a mimochodem, co to zas dělám? já myslela, že už mi došlo, že blog není deníček :D). Vlastně jo. No, už jsem to řekla :) Nic snazšího a zároveň nic složitějšího než láska není.

Tenhle článek píšu na jedné úžasné budově, na FSS (Fakultě sociálních studií). Patří mezi moje nejoblíbenější v Brně. Ráda tu sedávám, občas piju kafe, občas čtu a občas si užívám volné wifi, kterou na novém bytě zatím nemáme.

Jaký, že jsem tomu článku dala nadpis? Aha, jo. Když za pomlázku někoho nechcete zabít, přestože jste české slavení Velikonoc vždycky z duše nesnášeli/y, to je teprve láska. Jinak jsem Velikonoce nijak neprožívala. V pondělí sněžilo, ale neměnilo to vůbec nic na skutečnosti, že to byl hrozně fajn den :)

Pro dnešek všechno :) Pa, L.

JEN NĚJAKÝ BLÁBOL.

28. března 2015 v 15:50 | Lenča
Ve vztazích to není vždycky jednoduchý. Ve skutečnosti je to úplně snadný jen málokdy.
Ale když někoho milujete, tak na tom ostatním až tak nezáleží.

I kdyby kolem vás nezůstal nikdo, kamarádi - ti praví - tu budou pořád. Právě proto není dobré je brát jako samozřejmost.

Nejvíc vždycky záleží na našich vlastních volbách a rozhodnutích. (Děkuju, Brumbále.)
And I like my choices. (Protože napsat článek a necitovat TFIOS, to prostě a jednoduše nejde.)

Mám ráda lidi, kteří jsou takoví, jací jsou a nestarají se o to, co si myslí ostatní. Jako Vendulka. Bude určitě ráda, že ji zmínim ve článku. Vendy je jeden z nejúžasnějších lidí, které znám. Strašně mě štve, že od sebe bydlíme daleko, protože když jsem byla den s ní, musela jsem se celou dobu smát. Je to prostě člověk, který, i když vtipy říkat neumí :D, vám vykouzlí úsměv na tváři. Ona je blázen, fakt je :D Ale asi právě proto je tak úžasná :*

Já ani nevím, co jsem vlastně chtěla psát. Jen jsem dostala chuť psát. Byla jsem včera na odstranění dvou znamínek na zádech a pak celý den prospala a dneska už je mi sice dobře, ale ty záda bolí a bolí, takže se mi do ničeho nechce.

Užijte si víkend, pa, L.

A JEŠTĚ JEDNOU O ŠKOLE.

1. března 2015 v 1:02 | Lenča
Protože se s vámi chci podělit o všechny své pro mě podstatné akademické zážitky. Mám francouzštinu. Konečně (říkám konečně, ale druhý semestr místo první není zas o tolik později) se jí teď budu naplnovat věnovat. Vstupní test jsem nenapsala zrovna moc dobře, ale jsem připravená vyvinout úsilí a nejen to, už jsem ho i vyvíjet začala. Před první hodinou jsem se hrozně bála, hlavně toho, že nebudu ničemu rozumět. Ale rozuměla - a skoro všemu. Vím, že mi ten semestr francouzštiny dá hodně, i když to bude výzva.

Jako tělocvik jsem si tentokrát vybrala posilovnu. Nikdy jsem do posilovny nechodila a před první hodinou jsem vlastně v posilovně ani nikdy nebyla. Ale pokud něco potřebuju, je to tohle. Přes léto jsem hodně posilovala sama na vlastní pěst a byla jsem na sebe za to dost pyšná. Ale pak jsem nějak přestala a další pokusy zas začít byly neúspěšné. A tak posilovna. Protože všechno se má jednou zkusit. (Actually, s touhle větou moc nesouhlasím, ale hodila se mi tu jako argument :D)

Už v minulém článku o škole jsem zmiňovala redakční práce. A kromě nich moc předmětů navíc nemám. Jsou to ty povinné. Mezi kterými je tentokrát i všechny děsící fonologie, ale lingvistika byla taky strašák a dostala jsem béčko. Nepovinnou mám už pak jen angličtinu online, protože očividně v mém případě není angličtiny nikdy dost. Dneska jsem se vážně přistihla číst něco anglicky a nebýt schopná se v myšlení přeorientovat do češtiny.

Tak jo, to jen tak pro doplnění. Jdu spát, protože už je zase pozdě. Užijte si zbytek víkendu :)

O TOM, JAK MILUJU ŠKOLU.

25. února 2015 v 23:32 | Lenča
Ahojte,

přemýšlela jsem, o čem bych tak ráda napsala. Dneska mám dobrou náladu. Dopoledne a pak ještě zezačátku odpoledne mi bylo tak hrozně zle, že bych nejradši jen lehla a spala. Ale škola :) No a pak za chvilku už to bylo lepší. Mám středy nejnabitější z celého týdne, ale zároveň je to tak nějak vždycky ten nejlepší den. Možná je to tím, že mě ty předměty prostě baví.

Co bude asi určitě můj nejoblíbenější předmět tohohle semestru - redakční psaní. Dala jsem si to jako takový předmět "navíc", protože zněl už podle popisu hrozně zajímavě a po dvou přednáškách, co jsme z něj měli, se tato skutečnost potvrdila. Něco přesně pro mě. Kdybyste se mě momentálně zeptali, co si představuju, že budu dělat po škole, nejspíš bych řekla, že asi budu učit. Myslím, že by mě to bavilo. Ale na druhou stranu, něco, co bych dělala taky hrozně moc ráda, je nějaká práce v nakladatelství. A právě takového zaměření je tenhle předmět.

Je teprve druhý týden semestru, takže to nadšení ze studia zase za chvilku nebude takové jako je teď. Ale možná jo, věřme tomu, že jo :) Když tedy nepočítám už zmíněné redakční psaní, ze studia angličtiny mě (nepřekvapivě) nejvíc baví literatura. S psaním esejí celkem bojuju, ale ono se to časem poddá. A v tomhle semestru jich budeme psát moc, takže mi ani nic jiného nezbyde. Na prvním semináři jsme se bavili o Oscaru Wildovi :)

Pak máme ještě takový skvělý předmět s názvem Practical English, na který se pokaždé hrozně moc těším. Nejspíš je to taky dost kvůli naší skvělé učitelce, kterou hrozně zbožňuju a pokaždé mi ta hodina s ní rozzáří celý den. Je to většinou spíš takový oddychový předmět, i když testy a učení na něj je - a bude - celkem náročné. Je to zjednodušeně řečeno jediný předmět, kde se fakt učí angličtina. Plus stovky slovíček týdně :D

A tak jsem napsala článek o škole. Jsem ze svého studia nadšená. Tečka. :D Mějte se :)

Pa, L.

LUCKY.

20. února 2015 v 13:30 | Lenča
Chci dneska psát o tom, jaké mám až neuvěřitelné štěstí. Něco jsem hledala (protože když chci nejlépe zjistit, kdy přesně se co stalo, je nejlepší místem pro hledání blog nebo deníček) a pročítala jsem si staré články. Něco z mého posledního srpnového článku:


Zhruba týden po tom jsem potkala kluka, do kterého jsem se o pár týdnů později zamilovala :) Náhoda? Krásná náhoda. Dá se to vůbec přičítat něčemu jinému než, že mám prostě štěstí? Zasloužila jsem si to. Srpen byl ten nejhorší měsíc a první polovina září vlastně ještě taky. Bylo to takové hrozné období a chvilkama jsem měla pocit, že ani nikdy neskončí. No a skončilo. A já začala být šťastná. Jsem šťastná. Bude to znít hrozně hloupě, ale mám pocit, že jsem našla toho svého Rona Weasleyho :D Vždycky jsem chtěla kluka jako je Ron - kluka, který mě rozesměje. A to se mi splnilo stoprocentně. Asi určitě zrovna tohle není to nejdůležitější, ale jsem za to hrozně ráda.

ALWAYS CHASING RAINBOWS.

9. února 2015 v 0:12 | Lenča
Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je duha vlastně strašně zvláštní úkaz? Duha je podle mě jedna z nejdokonalejších metafor, ač tak trochu klišé. Bez deště se duha nikdy neobjeví. Jako když brečí a pak se najednou usměje a všechno je zase krásné. Když po dlouhých dnech bez toho, koho milujete, přijde ten nejdokonalejší večer a ani si neuvědomujete, že se až tak moc usmíváte. Když zažijete hroznej den bez nálady anebo snad hůř, s nejhorší možnou náladu, která by vás mohla potkat. A pak bum, stačí blbost a špatná nálada je pryč, jako když najednou praskne bublina.

Cítím se líp, když jsem sebejistá. Když se podívám do zrcadla a usmívám se na sebe a když si připadám prostě krásná. Cítím se dobře, když jsem silná. Připadám si jistěji, když jsem naštvaná než když jsem úzkostlivá nebo přecitlivělá. Je bezpečnější řvát než brečet. Neumím být vždycky silná. Daleko častěji se mi daří začít zničehonic brečet. Nechci se bát přiznávat, že jsem už zase ve stavu, kdy právě teď potřebuju objetí, ale stejně se toho trochu bojím. Vůbec se až moc bojím. Někdy nevím proč. A jindy vím proč, ale ten důvod proč je snad ještě horší než nevědět proč.

Nikdy jsem nebyla tou drsnou holkou, co nikdy nebrečí nebo nedává najevo své pocity. Ale dřív to bylo jiné než teď. Nebrečela jsem tak moc. Ono ale pak stačí se před někým rozbrečet poprvé a když máte na krajíčku znovu, už si ten pláč klidně dovolíte, protože už vás stejně brečet viděl. Taky jsem se s lidma dřív tak moc neobjímala. Mám ráda objetí. Ve středu jsem byla za Vendulkou a dalšíma zlatíčkama v Opavě a když jsem odjížděla, objímaly jsme se hrozně moc. Už jen proto, že se zase bůhvíjak dlouho neuvidíme. Nebo, nedokážu si už představit, že bych přijela domů a neběžela hned obejmout brášku a dát pusu mámě. Došlo vám už o čem tenhle článek je? Pokud ano, tak mi to prosím řekněte, protože to sama nevím. Jen tak plácám. Ale ono to je asi někdy potřeba.


ÚNOR.

1. února 2015 v 22:43 | Lenča
To jsem tak dneska ráno po kouknutí se na mobil, někdy nejspíš hned po půlnoci řekla, že "ha, už je neděle" a pak za pár okamžiků "víte, že už je únor?" Je únor! Za leden jsem napsala čtyři články, což je dost málo na to, jak moc jsem chtěla psát. Mohlo to být horší, ale v únoru to bude lepší :) Když já si na psaní na blog vzpomenu zrovna v tu chvíli, kdy se někam chystám. Právě teď mám třeba na napsání tohohle článku asi deset minut. Ale řekla jsem si, že ho prostě napíšu ještě dneska a tak ho napíšu právě za těch deset minut.

Dneska jsme se s mým miláčkem Nikolkou vrátily s toho nejskvělejšího víkendu ve Vrbně. Vrbno pod Pradědem je malé město v Jeseníkách (jak už název napovídá - pod Pradědem), i když ne tak malé jak jsem čekala. A je to tam kouzelné. Byla příšerná zima a těším se, až tam pojedeme v teple, protože to tak už prostě je, teplo je lepší než zima (i když to v červencových třicítkách zas budu popírat), ale ten sníh byl kouzelný. Myslím, že to bylo včera nebo možná v pátek - chodili jsme po venku a sněžilo a já vážně snad desetkrát prohlásila, jaká je to nádhera. Stromy jako z Mrazíka a poletující vločky. Je to asi tím, že jsem zase jednou tolik sněhu dlouho neviděla, ale i tak to bylo krásné.

Nejlepší na Vrbně ale samozřejmě není to samotné město, ale ti, za kterýma jsme tam jeli :) Bráška a ségra. Víkend se třema lidma, které všechny hrozně hrozně miluju, co víc bych si mohla přát? Jedli jsme pizzu a palačinky a vafle, koukali jsme na filmy a váleli se po sobě, fotili geniální a praštěný fotky a skoro vůbec se mi nechtělo odjíždět. Ve čtvrtek jsme se na cestě tam ve vlaku seznámily s nějakým klukem, se kterým jsme se pak snad dvě hodiny cesty bavily a ten se ptal na něco jako, jestli nám to stojí za to, taková dlouhá cesta. A stála :)

Naprosto stíhám článek napsat ve čtvrthodině. No nic, čekají mě teď dva týdny volna, ten příští asi strávím doma a tenhle ještě v Brně. A ve středu výlet za úžasnou Vendulkou do Opavy. A teď utíííkám ven.

Takže se mějte a pa :)

BECAUSE I'M HAPPY

20. ledna 2015 v 11:34 | Lenča
Takžee, mám hotový první semestr :) Brzo, už od pátku devátýho. Známky z některých předmětů nejsou úplně takové jaké bych chtěla, ale jsem ráda, že to mám bez větších stresů za sebou. Oslavila jsem svoje jednadvacáté narozeniny a dokonce dvakrát jsme pak oslavili máminy čtyřicátiny. Pekla jsem jí dort a byl to můj první dort, co jsem kdy úplně sama upekla a vyráběla jsem na něj i marcipánové růžičky a povedl se a já jsem na sebe byla hrozně pyšná. Ale hlavně jsem ráda udělala radost mamce :)


Od minulého týdne hlavně doučuju, lítám z jednoho doučování na druhé, ale mě to baví. Taky čtu a mám v plánu procvičovat španělštinu a fráninu. A psát víc na blog, ale to si slibuju pořád. Mám teď ale spoustu energie, takže věřím, že bych ty plané sliby konečně mohla někam dotáhnout.

Jsem šťastná a jsem tak šťastná, že je toho štěstí na mě možná až moc. Zní jako hloupost stěžovat si na štěstí, ale já si nestěžuju - jde jen o to, že moje psychika není na tolik štěstí zvyklá :D A ten nezvyk se projevuje tím, že hrozně moc v poslední době brečím, aniž bych k tomu potřebovala důvod. A je to na zabití. Mám hodně úplně zbytečného strachu. Nemám důvod se bát. No, ono když máte někoho rádi, asi se dá vždycky najít důvod se bát. Neexistuje žádný důvod si to myslet, ale bojíte se, že toho člověka ztratíte. Když je něco pěkné, když se cítíte tak šťastně jako se já poslední dobou cítím, může se stát důvodem ke smutku nebo strachu už jen to, že víte, že to vždycky nebude tak krásné jako v tu chvíli.

Vždycky všem kamarádům radím, ať se nebojí, ať si nedělají starosti, že to bude dobrý. A co si budeme nalhávat, když to dobrý nebude, tím, že se toho budeme bát už předem si stejně nijak nepomůžeme. Tak proč se svou radou taky neumím sama řídit? Měla bych.


Včera jsem měla hrozně pěknej den. Dopoledne jsem byla doma s mamkou, proběhla s ní všechny supermarkety, co máme kolem domu, šla s ní zavést i vyzvednout brášku do školy a prostě tak. K večeru jsem se pak vracela domů... protože jo, Brno je můj domov víc. Jela jsem přespávat u Nikči. Koukaly jsme na film, padesátkrát se fotily, smály se a na závěr dnešního článku - jsem fakt hrozně ráda, že mám takovou skvělou kamarádku, lepší bych nenašla :)

JEDNADVACET.

7. ledna 2015 v 18:55 | Lenča
Dneska mi je 21. Překvapivě se jednou necítím staře. Být třeba v Americe, můžete ve dvaceti jedna letech pít. Tady to moc neznamená. 20 je tak nějak divný číslo. A když je vám 22, můžete si zpívat tu super písničku od Taylor Swift. 21 je prostě jen 21. Ale je to pěkný číslo.


Řekla bych, že je nemožné, aby byl nový rok tak úžasný jako byl ten loňský. Ale kdo ví ;) Mohl by být. Začal úžasně, začíná úžasně. Jsem tak moc šťastná. Mívám strach, protože jsem tak šťastná, že mi přijde skoro nemožné, aby to vydrželo. Brečím, protože jsem šťastná a mám pocit, že po tom všem štěstí přijde zas smutek. Ale nemám důvod si to myslet, nepřijde:)

Není nad to, když se do nového roku vzbudíte vedle člověka, kterého milujete. Jsou to ty chvíle, kdy ani nevěříte vlastnímu štěstí, že se všechno tohle krásný děje zrovna vám. A další kilometry klišé, kdo by to chtěl číst :)

Dneska jsem s odřenýma ušima udělala zkoušku, které jsem se bála snad nejvíc. Málo jsem se na ni učila, kdyby víc, dopadla by líp. Ale mám ji, to je důležitý. A hrozně bych šla někam ven, ale a) další dvě zkoušky v pátek, co vůbec děláš na blogu, šup se učit! a b) je mi příšerně zle, takže zalezu do postele s čajem a poznámkama do krásného předmětu jménem lingvistika.

Zatím ahoj, mějte se:)

OOU.

27. října 2014 v 17:39 | Lenča
Tři (s tímhle čtyři) články za říjen? To jako vážně? Stydím se. Nemyslím si, že bych neměla o čem psát, jistě bych toho našla víc než dost. Jen je problém, že o tom, co je pro mě teď tak nějak "nejdůležitější" psát nemůžu a než psát o úplně čemkoliv jiném, tak raději nepíšu vůbec. No a vymlouvat se, že není čas, nebudu. Není, ale to nikdy.

Mám se skvěle. Čas ubíhá tak rychle. Je konec října. Zdá se mi, že poslední dva měsíce uběhly jako mrknutím oka. A za chvilku budou Vánoce. Ani nejde popsat, jak moc se na ně těším. Za měsíc už nám tu na náměstí bude stát stromeček a pak začnou trhy a bude to krásný. Punč a ta vůně Vánoc a všechno. Až si pořídím aspoň malinkej vánoční stromeček na svůj stul a až budu píct u nás na bytě vánoční cukroví (nebo vlastně klidně jen vanilkový rohlíčky, protože ty jsou nejlepší). Těším se na Vánoce víc než v pěti letech. Vůbec mám teď hrozně důvodu k těšení. Vlastně každý den, kdy jsem s ním :) A příští víkend půjdeme s Nikolkou na koncert Raega. Řekla bych možná, ale žádné možná, prostě půjdeme, musíme.

Posledních pár dní pracuju na eseji... no, posledních pár dní - spíš tak polovina soboty (rekordních šest hodin v knihovně :D) a pak dneska. Pěkně čtu texty a dělám cvičení a učím se, takže spokojenost. Jím dost pizzy a čokolády. Pořád někde usínám, ale nedávno jsem v kavárně u naší školy četla něco v tom smyslu, že nikdy nebudete litovat, že jste na vysoké víc nespali. Taky si myslím. A obtěžuje mě zima. Už nevycházím ven bez šály, ale stejně chci, aby už zase začalo jaro.

BLÁZNIVĚ ZATRACENĚ ŠŤASTNÁ.

15. října 2014 v 18:52 | Lenča
Poslední dny mám pocit, že kdybych byla ještě šťastnější než jsem, asi bych vzlétla. Jo, až tak. Všechno jde úžasně. Už uběhl měsíc, co jsem tu začala studovat. A přes počáteční rozpaky mě to baví. Aspoň většina předmětů. Třeba takovou Literaturu ve filmu doslova miluju. Dívali jsme se na Kvílení - hraje tam James Franco, mimochodem, a to zpracování je úžasné - a pak ho rozebírali a kromě toho, že se mi začalo samotné Kvílení jako takové líbit ještě víc než předtím, mě to prostě strašně bavilo.

Nebo street dance. Asi jsem se o něm ještě na blogu ani nezmiňovala. Máme v rámci studia povinné dva semestry tělocviku a já strašně dlouho uvažovala, co si vybrat, protože těch možností je vážně hodně a spousta z nich vypadá fakt lákavě. Ale nakonec jsem se rozhodla pro street dance. Nikdy jsem nic podobného nedělala, z hodin v tanečních si pamatuju stěží valčík a jsem na sporty totálně levá. Ale chtěla jsem to zkusit. Bývá to občas dost náročný a někdy mi to vůbec, ale vůbec nejde. Ale hrozně moc mě to baví.

Už je to taky přibližně měsíc, co jsem někoho poznala. A já jsem si v poslední době až moc vědomá toho, že blog není deníček a že si ho jako ne-deníček taky může na internetu kdokoliv přečíst, takže nebudu psát o některých věcech, o kterých bych možná psala ráda, ale na blog je to prostě moc osobní. Jak už jsem psala, jsem šťastná. A z dost velké části je to asi díky němu :)

ČLÁNEK Z KNIHOVNY.

10. října 2014 v 10:57 | Lenča
Dobré ráno,

dneska nám odpadla přednáška, kvůli které jsem vstala v osm ráno (no, dobře, o půl deváté a pak tak tak stíhala) místo toho, abych ještě nejmíň hodinu ležela. A tak jsem se už zase vydala do té naší krásné knihovny.

Kdybyste se mě zeptali, co se mi nejvíc líbí na Brně - když pominu lidi, kteří jsou tu úžasnější než kdekoliv jinde... mám na mysli spíš místa. Líbí se mi Petrov. Ten parčík kolem něj, hradby, výhled na Brno. A z podobných důvodů Špilberk. Ve dne, v noci, v dešti, i za sluníčka. Mám ráda Svoboďák, i když mám dny, kdy mě prodírání se přes všechny ty lidi lehce štve. Prostě miluju Brno, už to tak je. Ale ještě jedno z míst, které tu naprosto miluju, je právě ta naše knihovna na Filozofické fakultě :) Protože zvenku je strašně pěkná a když jsem vevnitř, motivuje mě to tu k učení nebo aspoň k dělání něčeho. A jsou tu knížky a sedací pytle a stačí už jen skutečnost, že je to knihovna:)

No nic, chtěla jsem jen napsat, protože jsem ještě nepsala článek v knihovně, takže proč ne. Mám tu školu fakt ráda. Občas jsem otrávená, ale pak zas přijde nějaká úžasná přednáška nebo seminář, který mi připomene, proč jsem tak ráda, že mám tu možnost tu být. A teď běžím na oběd, tak se mějte...

Hezký víkend, Lenička :D :)

ONLY LIVING ONCE.

5. října 2014 v 15:55 | Lenča
Jak mi je? Ubíhají dny a já jsem šťastná. Usmívám se na svět, mám chvíle, kdy ani nejsem schopná se neusmívat. Můj přístup ke světu je teď poslední dny takové to "carpe diem", žijeme jen jednou, a tak bychom měli vidět, co je důležité. Někomu může připadat hloupý, když říkám, že je mi budoucnost občas úplně ukradená a odůvodňuju to tím, že nakonec stejně všichni zemřeme. Ale fakt, co je vlastně budoucnost?

Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Stanu se jí? Chci jí vůbec ještě pořád být? Píšu. Nepíšu tolik, jako bych chtěla, ale píšu. Nečtu ani zdaleka tak moc jak bych chtěla. Ale žiju. Momentálně je pro mě tohle tak nějak nejdůležitější. Od čeho jiného život je, než abychom ho žili? :) A když jsem šťastná, co víc si přát?

Studuju a připravuju se na hodiny, protože chci. Baví mě to. Netuším, co budu dělat nebo co ze mě bude, až dostuduju, ale jsem přece teprve v prváku, na takové úvahy mám ještě nějaký čas. Ohledně školy je pro mě teď fakt hlavní to, že mě to baví.

Co se týče mých plánu do budoucna, jediná věc, kterou teď vidím jasně, je, že jakmile na něj budu mít dost času, pořídím si psa. Třeba až za pár let. Huskyho. A to je prosím jedna jediná věc, kterou vím.

Já vím, že zamilovanost, i když je krásná, bývá často pomíjivá a že je dost pravděpodobný, že nakonec skončím smutná a raněná a všechno skončí špatně a bude to na nic. Ale asi jsem se jen rozhodla věřit, že to tentokrát bude jiný. Zdá se to být jiný, tak proč by nemohlo? :) Jsem šťastná a právě teď mi na tom ostatním prostě nezáleží.

EVERYTHING IS AWESOME.

27. září 2014 v 12:04 | Lenča
Vždycky, když jezdím vlakem zpátky sem a přijíždíme do Brna a když pak vyjdu z toho nádraží, jsem ráda, že jsem zase tady. Moc se opakuju, ale to rozhodnutí jít na školu do Brna bylo jedno z mých nejlepších.

Tenhle týden už nám naplno začala škola a byl to dloouhý týden (dneska jsem konečně dohnala svůj spánkový deficit). Některé předměty mě bavily hodně, jiné mě jen bavily a pár z nich vůbec ne. Chvilkama jsem panikařila, chvilkama byla nad věcí a chvilkama... tak nějak kombinace obojeho. Nebudu se strachovat, to nikdy není k ničemu. Pokud to zvládnout mám, tak to zvládnu :) Baví mě to, to je hlavní. Včera jsem odcházela z naší knihovny a říkala si, jaké mám štěstí, že můžu studovat na tak skvělé škole. I když jsem první týden měla momenty, kdy jsem si přála se vrátit na začátek července, už červenec nechci. Možná tak to červencové počasí, zima mi teď vadí nějak víc než obvykle.

V podstatě, některé věci jsou teď úžasné, jiné méně, nikdy není všechno dokonalé. Na konci prázdnin (tedy začátkem září a vlastně trochu ještě ten minulý víkend) jsem si jen přála být konečně v pohodě. Teď jsem víc než v pohodě :) Mám tak moc oblíbených citátů z knížek, ale asi žádný pro mě nebude tak pravdivý jako ten z Perks... I am both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be. Možná to tak prostě je. Nemožné být naplno šťastná bez toho, abych byla taky tak trochu smutná. Ale myslím, že to je v pořádku. Všechno je dobrý :)

ZÁÁŘÍ.

2. září 2014 v 18:18 | Lenča
Ahoj,

Už jsem chvíli nepsala ten klasický "deníčkový" článek, a tak je tu. Jsem teď zase jednou doma na pár dní. Včera začal můj malej bráška chodit do školy. Byli jsme tam s ním a on byl nadšenej. Aktivně se hlásil na všechny otázky paní učitelky a ve škole se mu po dvou dnech zatím moc líbí :) Je to vlastně strašně zvláštní - vždyť to bylo před chvilkou jen malý miminko v peřinkách. A teď je z něj školák :)

Já se teď cítím psychicky super a fyzicky naprosto příšerně. Rýma a kašel a bolení v krku a do toho ještě ten příšernej moudrák a další nekonečnej seznam problémů. Ale určitě to zas brzo bude dobrý.

Konečně zase trochu čtu. Po Ready Player One jsem přečetla snad za den Carrie od Stephena Kinga, pak stejně bleskovou rychlostí nádhernou knížku Můj život u sousedů Huntley Fitzpatrick a teď Landline od jedné z mých nejoblíbenější spisovatelek, od Rainbow Rowell. Musím říct, že se mi z jejich knížek líbila asi nejméně, ale i tak byla moc pěkná. Jen.. ty ostatní jsou dokonalé :) Hlavně Fangirl a Eleanor&Park, Attachments pak o trošičku méně. Dobře, možná je Landline na stejné úrovni jako Attachments.

Čím víc se mi blíží škola, tím víc se tam těším. Ano, jsem magor, já vím :) Ale věřím, že to bude super, a tak to taky super bude. Jsem teď ve svém obvyklém stavu optimisty a nehodlám s tím přestávat, dokud to půjde :D

Mějte se, L.

VYROVNEJ SE. A JDI DÁL.

20. srpna 2014 v 21:02 | Lenča
Tak jo. Je mi fajn. Pondělí bylo příšerný. Včera bych řekla tak v rámci možností fajn, dneska je mi už jenom dobře :) Jsem teď doma a zhruba den a půl jsem tu byla nucená přežít bez internetu a překvapivě se mi to podařilo bez větších problémů.

Z té hrozné nálady mi kromě výletu domů a psaní si s pár kamarádama pomohla hudba. Pierce The Veil a Linkin Park. Většinou poslouchám pomalejší hudbu, ale když je nálada, tak je nálada a potřebuju slyšet něco úplně jinýho. Pak čtení. Včera jsem dočetla Ready Player One a hned potom začala s Carrie od Stephena Kinga, kterou jsem dneska dočetla. Obě knížky perfektní. A nakonec, trochu ironicky, mi pomohlo i přemýšlení. To, čemu jsem se snažila vyhnout. A s ním související psaní.

Včera jsem přijela domů, už mi bylo mnohem mnohem líp, ale pořád to nebylo ono. A sedla jsem si se svým sešitem/deníkem/whatever a prostě jen přemýšlela a psala. Nic by mi nepomohlo víc. Někdy, i když to přemýšlení bolí, si potřebuju ujasnit vlastní myšlenky a přijít na to, proč se vůbec cítím tak, jak se cítím, aby mi zase mohlo být líp. Pomohlo to. Hodně.

Jsem teď vážně ráda doma. Někdy je v tom mým malinkým městě, na který jsem si pořád jen donekonečna stěžovala, přecejenom přesně to, co potřebuju. Strávila jsem hodně času s bráškou, hráli jsme hry a koukali na filmy a je to super s ním být, když ho teď vidím tak málo. Říkám si, že jak jsem si vždycky přála mít ségru... bráchové jsou nakonec asi stejně lepší :)

JE MI HROZNĚ.

18. srpna 2014 v 11:12 | Lenča
Všechno je příšerný. Někdo mi nezavolal a někdo mi odjel a já nesnáším zrovna dobře osamělost a teď se cítím sama a od včerejška, poprvé za ty skoro dva měsíce, co tu jsem, nechci nic jinýho než jet domů. Ne nadlouho, jenom prostě odjet. Nebýt sama. A možná taky tak trochu utéct. Nikolka je toho názoru, že nejsem nijak náladová, ale jsem. Neprojevuje se to v tom, že bych byla otravná nebo se takhle chovala jinak, to ne. Ale brečím. Bezdůvodně. Nebo mám důvod, ale je to nějaká hloupost nebo vlastně ani sama nechápu proč.

Chci, aby už začala škola. Ne, že by mě prázdniny nudily, to vůbec, tyhle prázdniny byly dost dobré. A cítím se dobře, dny i týdny, kdy ne, že bych nebrečela, protože já brečím strašně moc, ale kdy je mi i tak fajn. Ale pak přijde jedinej den a všechno se tak nějak sesype a zároveň s tím se sesypu i já. A až bude škola, nebudu mít tolik volného času, tolik času přemýšlet. Někdy přemýšlet prostě nechci, ale zastavit to nejde, ať to bolí jak chce.

ZÁZRAK S NÁZVEM SPORT.

10. srpna 2014 v 17:19 | Lenča
Nikdy jsem nebyla "sportovní typ". Hodiny tělocviku ve škole pro mě byly odjakživa spíš než cokoliv utrpením. Nesnáším kolektivní sporty, zvlášť ty, ve kterých je třeba chytat rukama míč :D

Jediný sport, který mě bavil už od té doby, co jsem se to naučila, bylo jezdit na kole. Ráda říkám, že to mám po tatínkovi, což taky mám :) Jezdění na kole je tak přiměřeně náročný, je to zábavný a ten pocit, když si jen někam vyjedu, je k nezaplacení. Brzo budu mít svoje nové kolo a už se (po tom, co mi v červenci to staré ukradli :/) hrozně těším, až zase budu moct jezdit, chybí mi to.

A pak je tu bruslení. Na ledních bruslích jsem se učila už o dost dřív, ale nějak mě to nechytlo do té doby, než jsem se zamilovala do krasobruslení. Teď už se nemůžu dočkat, až v zimě zase vyrazím, mám strašně krásný lední brusle :)) A taky než jsem začala jezdit na in-linech. Ty jsem dostala někdy ve třinácti a trpělivě mě na nich učila moje nevlastní ségra. Ze začátku to moc nešlo, ale myslím, že jsem se naučila docela rychle, i když některé věci (specificky brždění) mi dělají problém doteď.

ŽÍT A NECHAT ŽÍT.

5. srpna 2014 v 23:43 | Lenča
Mám strašně divnou náladu, fakt, že jo. Že bych měla jít spát. A že bych taky byla klidně schopná dvě hodiny procházet obrázky na weheartit a přemýšlet, který citát je pravdivnější a jak dlouho bude trvat, než mě tam něco dokáže rozbrečet. Anebo že bych mohla napsat na blog. Aha! A jsem tu.

Dneska chci říct dvě věci, které spolu úplně souvisí. Takže za a, nesuďte. Prostě ne. Žijte si svůj život a buďte šťastní nebo klidně buďte smutní, mně to je úplně jedno. Buďte tu pro svoje nejbližší a řekněte jim, když si myslíte, že se chovají jako totální idioti, protože kdo jiný už by jim to měl říct. Ale neodsuzujte lidi. Jen tak pro nic za nic anebo pro něco, na tom nezáleží. Zvlášť, když o někom nevíte vůbec nic nebo si myslíte, že víte, ale nevíte. Nedělejte to.

A ta druhá, zapomeňte na to, co si o vás kdo myslí, myslel, bude myslet. Dělejte si, co chcete. Můj život je můj život, váš život je váš život. Amen :D Ne, vážně, myslím si, že je důležitý si tohle připomínat a kašlat na okolí a společnost a prostě jít a žít si svůj život.

Pro odlehčení jedna úžasná věc z dneška. Mamka objednávala bráškovi pár věcí z internetového papírnictví a psala mi, jestli něco nepotřebuju a když jsem si prohlížela, co tam mají, tak jsem narazila na obraz našeho prezidenta. A jen tak z nudy a taky trochu zvědavosti, jaká bude odpověď a jestli vůbec nějaká přijde, jsem jim jako dotaz ke zboží napsala něco jako, jestli by ten obraz mohl fungovat jako voodoo, na což mi paní odpověděla, že pokud si ten obraz koupím, mám u nich špendlíky zdarma :D Rozveselení na hned několik dalších hodin.

Mějte se fanfárově:)

USMĚJ SE :)

31. července 2014 v 17:45 | Lenča
Mám úžasnou náladu. Úžasně úžasnou. Poslouchám Pocity od Tomáše Kluse a je mi úplně jedno, že jsem skoro celý dnešek strávila jen doma, u filmů. Dneska má narozeniny Harry Potter a jeho autorka Jo Rowlingová, a tak jsem si ráno pouštěla Harryho. A pak Pozemšťany, film, který nikomu nedoporučuju ani náhodou, ale potřebovala jsem to vidět. A teď na uklidněnou klasicky Lol. Heart on Fire jsem slyšela trilionkrát a stejně tu písničku pořád miluju.

Dál, udělala jsem radikální rozhodnutí. Budu tloustnout, nebo se o to aspoň snažit. Prostě jo, půjde to a hotovo :D Já sice jím hodně, ale jím divný jídla, takže teď budu pro změnu jíst hodně a zdravě a bude to dobrý. A - i když jsem sama zvědavá, jak dlouho to vydržím, když jsem teprve dneska začala a s tím jaký jsem do teď měla k čemukoliv podobnému jen odpor - budu posilovat. Mám v mobilu takovou skvělou aplikaci, (o které jsem se taky dočetla u někoho na blogu, i když si bohužel už nepamatuju kde,) jmenuje se to 7 Minutes a jak už slyšíte v názvu, každý den si to zapnete a sedm minut děláte různé cviky.

Asi svůj filmovej den dneska zakončím u Rebelů. Už jsem je nejmíň od maturity neviděla. Rebelové jsou jeden z těch filmů, u kterých jsem měla období, kdy jsem se na něj dívala několik dní po sobě pořád dokola. Zítra se jedu na víkend podívat "domů". On už vlastně začíná srpen! Myslím, že srpen bude super. Jsem v Brně už měsíc, ha. A jak jsem tu ráda :)

SNY A STESK.

29. července 2014 v 11:23 | Lenča
Předevčírem jsem se vrátila z víkendu ve Zlatých Horách. A tak nějak se mi stýská. Po zlatohorským vzduchu... ten brněnský je najednou tak nějak míň úžasnej. Ráda jsem zase viděla tátu, je to těžký ho vídat tak málo, ale na to, že mi chybí on, už jsem si zvykla. Hrozně mi chybí bráška. Neviděla jsem ho něco málo přes týden. Což není moc. A ještě v pátek jsem s ním mluvila. Ale byla jsem zvyklá s ním být pořád, není to jednoduchý.

Hrozně bych chtěla psa. Poslední dobou snad nejmíň jednou každej den mluvím o tom, jak chci psa. Velkého psa, žádného jorkšíra a nic podobného. Nejradši huskyho. Nebo bernského salašnického anebo zlatého retrívra. Ale nejradši prostě huskyho :) Za pár let si ho pořídím.

Ještě ke Zlatým Horám, letos tam na Zlatých dnech, což jsou úžasné místní každoroční městské slavnosti, byla hlavní hvězdou Ewa Farna. Když jsem zjistila, že tam bude, bylo mi to nějak jedno. Na cestě do Zlatých Hor jsem si už říkala, že by mohlo být fajn ji vidět, protože jsem ji dřív měla vážně hodně ráda a kdybych tak ve třinácti mohla na její koncert, byl by to splněný sen. A i když ji už dlouho neposlouchám, ráda jsem ji v sobotu viděla a ten koncert jsem si užila. Zazpívala jsem si a bylo to pěkný :) I zbytek víkendu byl fajn, přestože jsem si se svýma dvěma úžasnýma kamarádama chvilkama připadala, že jo, takhle se asi cítil Harry vedle Rona a Hermiony :D Nebo jako Ted :D

Mám teď v náběhu asi tři různý brigády a nedá se říct, že bych byla nějak extra nadšená ani z jedné :D Ale nějak snad to nadšení najdu, potřebuju si v srpnu něco vydělat. Nevím, mám divnou náladu, už se těším, až začne škola. Napsala jsem dopis svému třicetiletému já, protože mě naprosto děsí, že mi za deset let bude třicet. Fajn je, že třeba poslední dva měsíce mi připadaly spíš jako rok nebo dva. Ne, že by čas utíkal tak pomalu, ale život je fajn. Občas si to musím připomínat, ale jo, je to tak :)

 
 

Reklama