MY THOUGHTS

NOVÝ DOMOV.

9. července 2014 v 11:15 | Lenča
Nevím, jak začít. Všechno je teď jiné. Nové město, noví lidi, nový život, nové já. Cítím se spokojeně. Zvláštně vyrovnaně. Miluju svůj byt, miluju Brno a Brňáky a mám ráda svou práci :)

Ve městě, kde jsem žila až doteď, jsem bydlela pět let. Přes pět let. A nemůžu říct, že tam úplně všechno je tak příšerné, ale pravdou je, že jsem se většinu času nemohla dočkat, až budu moct odejít. Žít ve městě jako je Brno, to je něco úplně jiného. Nebyla jsem tu ještě ani týden a už jsem se přistihla, jak to tu v telefonu s babičkou nazývám "doma". Mám tu byt, krásnej pokoj, sice jen málinko kamarádů, ale už teď tolik známých, ze kterých se kamarádi třeba můžou stát. Mám tu školu, do které se strašně moc těším a celé tohle město, ze kterého jsem viděla už tolik a zároveň pořád jen minimum. Ano, tohle je domov. Mnohem víc než nějakej Zábřeh, děkuju pěkně :D

Brno je prostě ideální. Je to velké město a zároveň ne šíleně velké. Jak mám ráda Prahu, když teď žiju v Brně, tak si fakt nedokážu představit, že bych tam bydlela. (A nejen proto, že tu poslouchám všechny ty předsudky Brňáků vůči Praze :D) Praha je velká až moc, tak velká, že je to svým způsobem až svazující.

Ono to moje nadšení z Brna musí znít jakože trošku přeháním, ale pokud byste znali Zábřeh, věděli byste o čem mluvím :) To bude pro dnešek všechno. Doufám, že si užíváte léto :)

Zatím pa!

O TOM, JAK SI UŽÍVÁM NEZÁVISLOSTI.

5. července 2014 v 21:39 | Lenča
Brno. Naprosto úžasné. Hrozně moc se mi tu líbí. Přijela jsem v úterý a od té doby jsem ještě ani neměla čas nebo energii napsat na blog. Pořád někde lítám a když večer dojdu domů, mám chuť už jen sedět u facebooku a koukat na seriály. Taky moc málo čtu, teprve včera jsem se konečně dostala k The Silkworm. (Ale zatím se to čte hodně dobře.)

Ve čtvrtek jsem začala s brigádou, a i když zatím nejsem moc schopná posoudit, jak mi to jde nebo nejde, dost mě to baví, což je super :) Kromě toho chodím ven s Nikčou, posedáváme v parku nebo na našem super VIP místě u McDonalda. Snažím se moc neutrácet, víceméně zdravě jím (co tu jsem, tak jsem zatím odolala hranolkám!) a neustále někam chodím. A to pěšky, protože jsem přesvědčená, že utrácet za jízdenky je zbytečný. A skutečnost, že pak chodím domů s šíleně bolavýma nohama naprosto ignoruju :D

Pořád jsem ve fázi, kdy si teprve uvědomuju, že si vlastně můžu dělat, cokoliv chci. A ono to je svým způsobem hodně zvláštní, když mi dochází, že nemusím nikomu říkat, kam jdu, kdy přijdu nebo vůbec přijít večer domů. Se svobodou samozřejmě přichází taky zodpovědnost. Když si něco sama nekoupím, tak v té ledničce prostě nic mít nebudu. A až mi dojde čisté prádlo, budu to jen já, kdo bude muset vynaložit energii a vyprat to. Ale taková svoboda, to je úžasná věc, stojí to za to :) Mám tu mnohem větší klid než "doma". A i když jsem tu upřímně zatím ani nebyla venku pozděj než v devět, jsem strašně nadšená z toho, že kdybych si třeba o půlnoci vzpomněla, že chci hranolky, stačí mi jen udělat pár kroků.

Zmiňovala jsem už, jak moc mám ráda Brno? (: Vážně vážně jo. Ale trochu se obávám, že čím déle tady budu, tím míň budu mít ráda Prahu a Pražáky :D Jinak Brno a většina lidí tady jsou úžasní. Vůbec si už nedokážu představit, že bych se nerozhodla jít sem. Brno je prostě lepší ;)

Tak se zatím mějte a užívejte prázdniny.

UŽ ZÍTRA!

30. června 2014 v 21:49 | Lenča
Ahoj :)

Dneska byl pěknej den, i když venku to tak zrovna nevypadá. V podstatě poslední den doma a z většiny jsem ho strávila s bráškou :) Největší radost jsem měla, když jsem se ráno šla podívat do schránky a všechny balíčky tam byly pro měě. Přišlo mi jedno krásný pouzdro z ebay, které jsem sice myslela, že bude mnohem větší, ale i tak je hrozně pěkný :) A pak knížka, The Silkworm, pokračování Volání kukačky. Strašně se na ni těším!


Ale teď k tomu hlavnímu! Zítra se stěhuju. Mám šíleně moc věcí a to se ještě bez spousty dalších budu prozatím muset obejít. Je to strašně zvláštní pocit. Hrozně moc se těším a zároveň si to pořád úplně nedokážu představit. Bude to hodně jiný. Ale myslím si, že budu spokojená :) Připadám si teď šíleně dospěle, což samozřejmě tak úplně nejsem, ale dobré je, že mě ta míra zodpovědnosti, se kterou se budu muset potýkat, ani moc neděsí.

Zatím pa :) L.

MYŠLENKY NAD ČAJEM.

22. června 2014 v 22:39 | Lenča
Čtu teď Nesmrtelnost. Strašně fascinující knížka. Někomu to může připadat až moc zvláštní, otravné ke čtení kvůli všem těm odbočkám a podobně, ale takový už je Kundera. Buď jeho styl psaní rádi máte nebo ne. A taky jsem si vzpomněla na jeden dávný článek, který jsem tehdy na téma týdne "Každodenní šálek čaje" psala tím stylem, že jsem povídala o tom, co mě napadlo a o čem jsem přemýšlela. Žádné konkrétní téma, jen myšlenky. A tak (a taky proto, že mi trochu došly nápady) dneska jeden takový článek zase píšu.

RAMBLE.

19. června 2014 v 21:26 | Lenča
To mám zase jednou rozepsaných sedm článků, takže logicky píšu úplně něco jiného. Dneska jsem se cítila trochu provinile, že už druhý den nedělám nic jinýho než sedím doma a prakticky nic nedělám. (I když to taky není úplně pravda, pilně si zdokonaluju svou fráninu a - díky Nikolce:) - jsem se zas vrátila i k němčině.) Ale pak jsem si tak říkala, že po všem tom dlouhým učení si zasloužím trávit prázdniny jakkoliv líně chci, takže jej :D

O prázdninách už budu nejspíš více nebo méně v Brně a už se těším. Pořád jsem sice ve fázi shánění brigády, ale snad už něco najdu. Tyhle prázdniny budou super :) A taky už se dost těším i na vysokou. Jsem si skoro jistá, že mě to bude bavit:)

Taky mám asi víceméně naplánované, jaké si pořídím tetování. Už jsem delší dobu tak uvažovala, že kdybych přišla na něco dost dobrého, tak bych o tom začala vážněji uvažovat. A pak jsem si nedávno pouštěla/zpívala písničky Edith Piaf a "Je ne regrette rien". Protože je ne regrette rien, ničeho nelituju. Lítost je zbytečná a nemá smysl. A myslím, že tuhle myšlenku by mi nebylo líto mít vytetovanou navždycky. Takže tak, uvažuju o tom :)

A TAK ZE MĚ BUDE BRŇAČKA.

11. června 2014 v 23:30 | Lenča
Sice ještě nejsem oficiálně přijatá na školu, ale už oficiálně vím, že budu od září bydlet v Brně. A jsem z tohohle svého rozhodnutí nadšená. Každý mi říká "rozmysli si to pořádně!" a "určitě jsi si jistá?" a já vím, že jsem si to rozmyslela mnohem víc než pořádně. Vím to já, ví to moji kamarádi, moji nejbližší a nejspíš to i ví každý, kdo nějak pravidelněji čte můj blog. Chtěla jsem do Prahy, stráášně strašně moc jsem chtěla do Prahy. A pak už najednou ne. Vlastně ne najednou, stalo se to postupně. Byla to Praha, pak to bylo dilema a pak to postupně bylo čím dál víc Brno. A když jsem minulý týden ve čtvrtek odjížděla z mé prozatím poslední návštěvy tohohle města, konstatovala jsem, že Brno je prostě lepší než Praha.

Včera jsem měla ústní část příjmaček v Praze. A líbilo se mi tam. Vážně jo, ta škola je skvělá, ti profesoři jsou skvělí. Ale vím, že Brno pro mě bude lepší. A není snadné to vysvětlit těm, co mají radši Prahu a ptají se mě "proč?" V Praze je o dost snazší sehnat práci (ale už vzhledem k tomu, že jdu studovat anglistiku, je jasný, že tohle není úplně priorita číslo jedna), Karlovka je... no, Karlovka. A i když Masarykova univerzita má taky dost dobré jméno, není to Karlovka. To rozhodnutí je svým způsobem dost založený na pocitu, víc než na rozumu. Prostě se mi v Brně líbí, a tak tam chci :) To mi jako důvod úplně stačí.

ŠŤASTNÁ.

29. května 2014 v 12:40 | Lenča
Jednou se zase cítím naprosto šťastná. Všechno teď tak nějak vychází. Skoro to vypadá, jako by maturita smazala i všechny moje další důvody k nespokojenosti, ale samozřejmě to vůbec není jen zvládnutí maturity. Je to spousta různých faktorů. Cítím se... rozumnější? Dospělejší? (No, jak v čem :D) Možná ze všeho nejvíc laskavější sama k sobě.

Nebudu psát, o co jde, protože si jednou za čas taky musím uvědomit, že blog není deníček. Blog je blog :D Ale s jednou věcí se určitě pochlubím, a to, že v pondělí jdu na předpremiéru TFIOS! Stráášně moc se těším. A stejně na to pak půjdu znovu s Nikčou, až budu v Brně. Myslím, že vidět to víc než jednou mi nebude vadit ani náhodou - spíš to budu chtít vidět i víc než dvakrát. Příští týden a vlastně pak ještě začátek toho dalšího mám před sebou příjmačky. Těším se do Prahy :) Ne, že bych se tak těšila na ty příjmačky (i když Filozofická fakulta a její okolí se mi líbí, tam se vždycky ráda kouknu :D), ale hlavně uvidím sestřenky. Jednu konečně zase po nějaké době a tu menší vůbec poprvé :) Jinak sháním brigádu a zatím to úplně moc nadějně nevypadá, ale teprve před týdnem mi začaly prázdniny, pořád je čas.

A nakonec písnička. Strašně krásná:) Zatím se mějte..


Jinak "technická" informace: Teď po maturitě se zatím snažím pořád o každodenní články a ráda bych v tom pokračovala, ale myslím, že to nebudu nějak hrotit třeba přednastavováním článků - když nebudu doma, tak článek psát nebudu a když budu, tak ano :)

VDĚČNÁ ZA ROKY NA GYMPLU.

22. května 2014 v 15:33 | Lenča
Teprve, když moje studium na gymplu končilo, jsem si tak říkala, jak moc jsem ráda, že jsem se tenkrát rozhodla jít právě tam. Žádnou jinou školu bych neměla tak moc ráda. A žádná jiná by mě tolik nenaučila.

Víte, pro mě je to strašně zvláštní. Celou dobu byl gympl jen jakýmsi mezistupněm před vysokou a třeba loni jsem se už vyloženě těšila, až budu moct vypadnout. A když to teď přišlo, když jsem udělala maturitu a naposledy vyšla ze dveří střední školy, vím, že mi tahle škola bude chybět. Pořád mi ještě úplně nedochází, že je to konec. Ale on to konec je.

Já se strašně moc těším na vysokou, což opakuju v každém druhém článku, takže na tom něco bude :) Ale byla jsem na gymplu tak dlouho. A zároveň ta doba tak hrozně utekla. Budou mi chybět moji spolužáci, snad všichni z nich. A naši učitelé. Budou mi chybět všechny ty drobnosti, které dělali dobu na gymplu takovou, jaká byla.


Kromě toho jsem vděčná za všechno, co jsem se na gymplu naučila. Kdybyste mi v prváku řekli, že budu maturovat z dějepisu a budu mít dvojku, nevěřila bych. Měla jsem ohromné štěstí na otázku, ale i tak - nelituju toho, že jsem se tehdy rozhodla, že budu z dějáku maturovat. Dalo mi to tolik, tolik jsem se naučila.

Ach jo. Mám teď na jazyku dalších tisíc klíšé, které bych mohla napsat, ale neudělám to. Protože klišé co? Klišé nikdo nemá rád :D Gympl mi bude chybět, strašně moc. (A jedna malilinká klišoidní věta na závěr.) Něco úžasného končí a něco dalšího úžasného brzo začne (:

MÁM MATURITU!!!!

20. května 2014 v 14:49 | Lenča
Jsem tak strašně nadšená :D Nikdy se mi tak neulevilo jako po dnešku. Vlastně už když jsem si vytáhla otázku v dějepise, bylo mi do smíchu. V češtině jsem měla Proměnu, což jsem nijak zvlášť nechtěla, ale nevadilo mi to. V angličtině Kanada, ten samý případ. V zsv otázka z práva, u které jsem si myslela, že by mi nevadila, ale opak byl pravdou. Strašně jsem znervózněla a neuklidnila se další hodinu, měla jsem pocit, že buď omdlím nebo budu zvracet. A pak v dějáku jedna z nejlepších otázek, 1. světová a úvod do historie :)

A co mám? V angličtině plný počet, v češtině taky jistá jednička a ZSV a dějepis dvojka. Já vím, že to říkají všichni šprti, ale vůbec jsem ani nedoufala, že bych z dějepisu mohla mít dvojku :) Takže spokojená. Víc než spokojená!

Konečně je to za mnou. Ufff. Teď jdu dohánět všechno, na co jsem v posledních měsících neměla čas. A venku svítí sluníčko. Dokonalej den (:


ZÍTRA MATURUJU!

19. května 2014 v 10:23 | Lenča
Je to skoro tady. A protože učit se už dneska nemá smysl a mým nervům by to taky zrovna neprospělo, napadlo mě, že napíšu zase po nějaké době takový ten článek, které nazývám jako "kecací". Co je nového, jak se máám a tak vůbec.

No, na to, že zítra maturuju, se mám relativně dobře. Od devíti do jedné mi držte palce :) A pak už se budu jen radovat (aspoň doufám). Dneska ráno jsme měli oficiální zahájení maturit, pak jsme se ještě chvíli bavili a být ve škole mě překvapivě trošku uklidnilo. Ono to bude znít divně a nikomu z mých spolužáků tu nervozitu nepřeju, ale když vidím, že jsou na tom ostatní úplně stejně jako já, je to svým způsobem uklidňující.

Teď si pročítám volební lístky, z jejichž příchodu mám strašnou radost :D I když je pravda, že takové volební nadšení jako u svých prvních - druhých voleb už nemám. Ale nějaké nadšení, taky nadšení. Chystám se, že půjdu volit. Doufám, že mě to nadšení časem neopustí úplně, ale i kdyby, chodit volit nepřestanu. Takže jako vždy říkám, pokud můžete, k volbám určitě jděte :)

Písemné maturity dopadly skvěle. Ne, že bych se chtěla chlubit, ale pochlubím se :D Z angličtiny mám z didaktického testu i slohu 100% a z češtiny z obojího kolem 93, takže jsem rozhodně spokojená. A v podstatě mám jisté přijetí na vysokou do Brna :)) TSP dopadly ještě lépe, než musely a ještě lépe, než jsem doufala.

Rozhodně mi žádný týden mi v životě neutekl tak rychle jako svaťák. Učila jsem se hodně, umím, co umím a teď už se jen snažím myslet na něco jiného, abych nebyla moc nervózní. V tom mi pomáhá sledování Gogova hraní Outlastu, protože jak nejlépe zapomenout na jeden strach než vytvořením si strachu jiného, že ano. A možná ještě víc psaní s Nikčou, díky které si na maturitu ani nevzpomenu. (Děkuju. I když mi nechceš nechat Saláka! :D) Čímž se dostávám k tomu, že samozřejmě sleduju hokej. Letos se mi to líbí, hrajou dobře, i když měli párkrát dost smůlu. Doufám, že jsem to nezakřikla, když jsem minulý týden řekla, že to vidím na zlato. Uvidíme uvidíme :)

Tak jo, mějte se, zítra napíšu (:

MÁM RÁDA BRNO (:

3. května 2014 v 22:38 | Lenča
Jsem strašně unavená a taky spokojená. Výsledky sice budu vědět nejdřív za týden, ale mám z příjmaček dobrý pocit a z té budovy jsem dneska ráno odcházela s úsměvem. Do Brna jsem jela už včera a po příjmačkách jsme s Nikčou chodily po městě a obchodech a byly v kině na Divergent. Skvělej film, moc se mi líbil. A taky mě strašně potěšilo, že před ním pouštěli trailer na TFIOS :)

K samotné Divergenci. Sice jsem měla občasné připomínky k odlišnostem filmu od knihy, ale celkově jich myslím nebylo tolik, že bych s tím nemohla žít. Shailene je jako Tris bááječná! Myslím, že se na tu roli hodí skvěle. A těžko si dokážu představit, že by se kdokoliv hodil na roli Tobiase aka Čtyřky víc než Theo James. Dokonalej (: Víc spokojená bych být nemohla.

Taky jsem si v Brně koupila šaty, modré, i když jsem téhle koupě trochu litovala hned, když jsem zahlédla naprosto překrásné černé. Ale ty moje jsou taky moc pěkný. Takže výlet do Brna awesome ;) Už aby byl červen a já tam mohla jet zas. Bez ohledu na pražské příjmačky, být od příštího roku v Brně by se mi určitě líbilo.

Jinak malý update k maturitě: páteční sloh z angličtiny v naprostém klidu. Byl to pěkný pocit si jít v pěkných šatech ze školy, pyšná sama na sebe. V pondělí nás čeká čeština a v úterý ještě didakťák z aj, což je to nejjednodušší. Nepopsatelně moc mě povzbudilo, že jsem včera nebyla nervózní a dneska u TSP taky jen minimálně, protože právě nervozita je mým největším problémem. Zvládám to :) Netěším se na "učební tour", jak to nazvala Nikča, ale vím, že už to nějak zvládnu a budou to jen dva týdny a pak prázdniny! Nikdy nebyly tak zasloužené jako budou letos. (Update úterý: maturita z češtiny eaasy, didaktický test už teď vím, že za jedna a sloh snad taky dobrý :) Psala jsem vyprávění na téma "africké dobrodružství")

Tak jo, mějte se a pilně studujte a nezapomínejte se usmívat. Pa za dva týdny.

P.S. - Nemáte někdo radu, jak (a jestli vůbec) jde vysvětlit babičkám, že mi je dvacet a už ne pět? :D

JE KVĚTEN.

1. května 2014 v 10:04 | Lenča
Což letos znamená jedinou věc - maturita. Já maturuju. Už od zítřka nás čekají písemky a následující dva týdny nebudou nic než dlouhé dny intenzivního učení. Myslete na mě hlavně 20. května dopoledne, kdy budu dělat ústní zkoušky. Už aby bylo po nich! Červen bude brzo :)

Mám tolik nápadů na články a strašně se těším, až budu mít zase čas psát každý den. Hned v červnu si začnu vynahrazovat celou tu dobu, kdy jsem musela dát přednost učení před psaním.

No, chtěla jsem jen napsat, co a jak a nový článek tu uvidíte nejdřív na konci května. Protože kdybych to nenapsala, tak bych články psala dál a na to nemám čas, takže tak :D

Zatím ahoj, nezapomeňte na mě myslet - pokud náhodou taky
maturujete, hodně štěstí a silné nervy! A jinak se mějte, pá :)

UKLIDŇOVÁNÍ MATURANTKY.

27. dubna 2014 v 22:57 | Lenča
Píšu svůj článek hlavně pro uklidnění sebe samotné, ale nejsem sama, kdo se utápí v předmaturitním stresu a je možné, že někteří z vás jsou na tom podobně, takže pokud komukoliv některé moje myšlenky pomůžou, bude to jen dobře.

Když jsem šla v pátek ze školy, po fajn dnu a dvou hodinách mé milované češtiny (hodiny češtiny mi budou chybět úplně nejvíc), napadlo mě, že vlastně nemám důvod, proč se maturity bát. Ne, že by mě pořád kdokoliv, komu řeknu, že mám strach, neujišťoval o tom samém, ale ono je asi potřeba k tomu dojít sama za sebe.


Angličtina je v pohodě, občas dokonce říkám, že se na ni těším. Bude to taková jistota. Nebojím se nijak zvlášť ani češtiny, vím, že tu udělám. Chtěla bych jedničku :D Naše paní učitelka je úžasná - pokud nebudu nervově zhroucená, tak se češtiny nemusím bát. Jak říkám, tam mi jde o známku. Pak mám ZSV, což je předmět, který mám ráda. A budu usilovně myslet na ty otázky, které chci a ne ty, co nechci, protože tahle taktika prostě musí fungovat :D

Co nám zbývá? Dějepis. Ten můj milovaný dějepis. Mám ho ráda a nelituju, že jsem si ho vybrala :) Ale právě dějepis je tím hlavním důvodem mého strachu z maturity. Je toho hodně. Spousta dat, jmen, událostí. Ale kapacita mozku je neomezená. A paměť nejlépe funguje po jídle, takže plánuju hodně jíst a ono to nějak půjde :D Taky teď máme novou trampolínu, což je skvělý zdroj odreagování se od učení :)

Mojí současnou taktikou je nemyslet na stres. Nepřemýšlet o všelijakých negativních scénářích, které by mohli nastat a soustředit se na učení, na to, kolik už toho umím a jak mi to krásně jde, když se chce. A taky trochu myšlení na červen. Na prázdniny. Jak budou krásné a dlouhé a jak jsou blízko :)


Už jdu jen třikrát do školy. Nejsem si jistá, jestli se smát nebo brečet, jestli jsem ráda, že to tak je, nebo spíš smutná. Je to jiný pocit, než jaký bych čekala. Nejméně rok jsem se nedočkavě těšila, kdy ta doba přijde a kdy se s gymplem konečně budou moct rozloučit. Kdo kdy tušil, že to bude takovéhle? Ale na 90% se tak cítím proto, že vím, že je to konec a já jsem strašně sentimentální člověk. Těším se na vysokou víc než na cokoliv :)

LÁSKA K FRANCOUZŠTINĚ.

21. dubna 2014 v 8:25 | Lenča
Francouzsky jsem se začala učit už v šesté třídě. Mohli jsme si tenkrát vybrat mezi němčinou a francouzštinou a předpokládalo se, že půjdu na němčinu, protože jsem k ní měla blíž a navíc máme v Německu příbuzné. Ale já měla vlastní hlavu:) a rozhodla se pro francouzštinu. Už ani nevím, co mě k tomu rozhodnutí tenkrát vedlo, přecejen je to hodně dlouho, ale i když byly chvíle, kdy jsem si tím tak jistá nebyla, jsem ráda, že jsem si tenkrát vybrala francouzštinu.

Je to nádherný jazyk. Jazyk Victora Huga a Edith Piaf, jazyk Malého prince a Amélie. Ten nejromantičtější jazyk ze všech. Nevím přesně, čím to je, ale ve francouzštině zní naprosto všechno mnohem lépe.


Miluju francouzskou hudbu. Carlu Bruni a Elisu Tovati a to, co Simple Plan nazpívali francouzsky. A v poslední době nejvíc Indilu. Zvláštní je, že ona zpívá takový druh hudby, kterých bych jinak, kdyby to bylo v češtině nebo angličtině vůbec neposlouchala, není to taková hudba, kterou bych vyhledávala, ale přesto její písničky mám tak ráda. Kvůli francouzštině a taky kvůli tomu, že její hlas je úžasný (: A strašně úžasně se na ně tancuje po pokoji :D

5 VĚCÍ, KTERÉ MI LÍTAJÍ V HLAVĚ.

9. dubna 2014 v 23:17 | Lenča
Středa večer, ležím a koukám na jeden hroznej seriál, protože ještě nemůžu spát; učení už mi leze krkem a na to, abych koukala na něco inteligentnějšího, mě moc bolí mozek. A jdu psát článek, protože když si nevyhradím čas na přemýšlení, přemýšlím v hodinách, místo toho, abych pilně dávala pozor.

Pět věcí, co mi poletují v hlavě.

1. Právě se v moc nebezpečně blízké vzdálenosti ode mě nachází pavouk a čím víc se na něj dívám, tím je větší a děsivější.

2. Věčný problém Brno versus Praha. Já vím, že o tom melu pořád dokola, ale je to momentálně moje největší dilema. Nemá moc smysl to řešit teď, když ani nevím, jestli se do Prahy dostanu, ale řešit to nepřestanu. Chtěla bych se rozdvojit a moct studovat v obou městech.

3. Strašně strašně strááášně moc se těším, až budu na vysoké.

4. Už mi zbývá jen zhruba 12 dní školy. A maturita se nebezpečně blíží. A chvílemi si teď říkám, že mi vlastně nakonec někteří moji spolužáci a pár učitelů a celkově gympl, budou chybět. Ono pět let života není zrovna málo.

5. Proč se cítím tak šťastně a nadšeně a všechno-je-nádherný-a-nic-mi-tenhle-dojem-nezkazí a o dva dny později už zas smutně a znuděně a jako by nic nemělo smysl?


JAKÝ BYL BŘEZEN.

5. dubna 2014 v 9:47 | Lenča
I když jsem už (aspoň prozatím) skoncovala s tím dávat si takové ty měsíční cíle, chci přesto napsat zase po měsíci článek o tom, jaký tenhle měsíc byl. Takže, co březen?

V březnu jsem se učila, i když ne dost. Chvílemi se až moc stresovala a snažila se to zahánět čokoládou. Vážně, jestli to tak půjde dál (a jak se znám, můj příjem čokolády se bude až do maturity exponenciálně zvětšovat), tak je dobře, že po maturitě budu mít tolik času na všechny ty sporty, které mám v plánu začít dělat :D

Za březen jsem přečetla tři knížky, což není špatné. Ostře sledované vlaky, poslední kniha, co mi chyběla k maturitě a modlím se, abych si ji nevytáhla, protože tahle knížka se mi vážně hodně nelíbila. Potom A Year in the Merde, což jsem četla na doporučení kamaráda, protože zněla jako něco, co se mi bude líbit a taky, že líbila. Perfektně napsaná knížka. A přítomnost Paříže plus francouzské výrazy jí v mých očích jen dodávají na kouzlu (: A nakonec Jakub a jeho pán od Milana Kundery, u čehož jsem se zároveň dívala i na divadelní inscenaci. Ale o své posedlosti Kunderou v poslední době budu psát až později, to by bylo na dlouho. Řeknu teď jen, že skutečnost, že právě on chodil na FF v Praze dodává té škole tak 150 bodů k dobru :D

No a zatímco v únoru jsem se zamilovala, v březnu jsem se zase "odmilovala". A některé věci nebylo snadné zvládnout, ale zvládla jsem je moc dobře. A život nepřestal být úžasný. I když jsou některé věci dávno pryč a v některých lidech jsem se spletla, myslím, že to bylo právě díky tomu, že jsem zase začala vidět svět a život tak vesele a optimisticky jako dřív :)

JSEM TU. A NEJSEM.

28. března 2014 v 18:51 | Lenča
Upřímně, asi se teď tady na blogu nějak dobu moc objevovat nebudu. Učím se. A ano, fakt se učím, poslední dobou to jde, musím se pochválit:) Napíšu sem, když budu mít něco, o čem budu chtít napsat, ale pravda je, že toho teď ani moc není. Kdykoliv jsem chtěla něco napsat, tak mi přišlo, že podobných článků už jsem psala desítky. Je to pořád to stejné: budoucnost, maturita, těšení na vysokou, dilema ohledně vysoké a tak dále a tak dále.

Všechno je teď v pohodě :) Nestresuju se. Nedělám si starosti. Občas jo, ale většinou jsem až překvapivě v klidu. Zbývá mi zhruba dvacet dní školy a něco přes měsíc do maturit. Bože, to zní děsivě. Ale snažím se nemyslet na to, jak krátký je měsíc, a docela to vychází.

Snažím se teď aktivně pracovat na fránině. Z většiny online konverzacemi s Francouzi a posloucháním francouzských písniček :) A uvažuju o létě... ještě nevím, co bude. Ale tak jako tak, tohle léto bude úžasné. Strašně se na něj těším. Od konce května už bude prostě jen klídek, ahhh (:

Já nevím, čím to je, ale beru teď všechno, život vůbec, tak nějak lehce. Bez problémů. Všechno nebude snadné, ale většina těch věcí vůbec nestojí za nějaké dlouhé úvahy a strachování se. Někdy to zachází, až tak daleko, že si říkám, jestli bych se neměla trochu víc nervovat, což je hloupost. Společnost je někdy hloupá :D A nakonec moje právě teď nejvíc nejoblíbenější písnička :)

BEING KIND TO MYSELF.

20. března 2014 v 23:46 | Lenča
Poslední dobou hodně přemýšlím o svých vlastních názorech. Kvůli Kunderovi a kvůli filmům Woodyho Allena a taky jen kvůli životu a lidem a tom všem, co se děje den za dnem. Uvažuju o svých ideálech a představách o lásce, o životě a o tom, jestli mé 20leté já souhlasí s mým mladším já. A překvapeně zjišťuju, že v některých věcech jsou tahle dvě já úplně někde jinde.

Když jsem skoro před skoro dvěma měsíci v Brně narazila na tričko s nápisem "be kind to yourself", věděla jsem hned, že ho musím mít. I kdyby nebylo tak nádherné jak je, už jen kvůli tomu nápisu. Připomínat si, abychom byli hodní sami k sobě, je důležité za každé situace. A proto jsem ráda, že se mi daří chovat se sama k sobě tak dobře, jak si zasloužím.

Často slyšíme, že to, co potřebujeme není to stejné jako to, co chceme. Ale říkám si, že někdy se ani to, co potřebujeme, nerovná tomu, co opravdu potřebujeme. A jsem strašně ráda, že jsem se naučila mít sama sebe ráda natolik, abych věděla, kdy říct "dost, já jsem pro tebe až moc úžasná". Někdy je jen tahle malá moudrost rozlišovacím článkem mezi tím, co si myslíme, že potřebujeme a tím, co skutečně potřebujeme.

NĚCO O NIČEM :)

14. března 2014 v 19:42 | Lenča
Pátek, konečně! Poslední dobou mi připadá, že jen chodím do školy, spím, učím se a spím. Takže je pátek ještě úžasnější než kdy předtím. Zítra jedu k babičce a pojedeme do aquaparku a už se těším :)

Ale ne, všechno je teď vlastně docela fajn. Jsem v pohodě, ani se moc nestresuju. Občas mě mírně děsí, když si uvědomím, že je polovina března a zbývají mi - wait for it - dva měsíce. A taky trochu lituju, že jsem si dala jen dvě přihlášky. Ale nebudu myslet na možnost, že se nedostanu. I kdyby, přežiju to. Bylo by to těžké, ale přežila bych to. A co mě nezabije, to mě posílí, takže žádný důvod ke strachu.

Takže, když to vezmu kolem a kolem, vlastně je teď všechno docela v normě. Hodně se učím, protože je to potřeba. Snažím se co nejvíc spát, což je potřeba zase z jiných důvodů, a s pomocí odpoledních zdřímnutí, se mi to i daří. Málo čtu, což mě štve, ale hned jak bude po maturitách, začnu zase číst tak moc, že si to nečtení zdaleka vynahradím. A venku je tak krásně. To dělá učení ještě těžším! Asi si začnu psát seznam všeho, co udělám, až bude po maturitách, po 22. květnu (možná den, dva dřív) a budu mít klid. Jasně, ještě malá drobnost - příjmačky, žádný stres.

Začala jsem sledovat Sherlocka. Zatím jen první díl, není čas, ale už teď to miluju. Na konec jedna fotka Julinky, Julie, Julči; toho našeho krásnýho zlobivýho kotěte :))

KDYŽ JE ŽIVOT EHH I AWW ZÁROVEŇ.

6. března 2014 v 20:51 | Lenča
V The Perks of Being a Wallflower, jedné z mých nejoblíbenějších knížek, Charlie říká "I am both happy and sad at the same time, and I'm still trying to figure out how that could be." Poslední dobou se tak cítím často, šťastná i smutná. Nadšená do věci i znuděná. Nejistá a zároveň neskutečně cílevědomá a sebejistá.

Říkala jsem už, jak moc se těším na vysokou? Poslední měsíc byl tak zaneprázdněný, že jsem zapomněla se těšit. A taky kolem maturiťáku a všeho s ním spojeného si chvílemi i říkám, že mi možná nakonec moje třída a ten náš gympl budou chybět, minimálně pár lidí určitě :) Ale to na mém nadšení z vysoké nic nemění. Brno? :) Praha? :) Áá, kdo ví, které z nich? Já rozhodně ne :D Je to už jen ta skutečnost, že budoucnost je tak otevřená. Jasně, je taky nejistá a tak strašidelně rychle se blížící, ale zvědavost a nadšení převažují nad strachem.

Chtěla bych jet do Francie. Někam v létě pojedu, fakt musím. I kdyby to mělo být jen pár dní v Paříži z mých chabých, ale dostatečných finančních zásob. Pořád jsem se teď soustředila na Anglii a jak moc chci tam. Londýn je pořád... no, Londýn. Nejúžasňoucnějcí :) Ale chci taky zpátky do Paříže a poslední dobou pořád víc myslím na to, jak moc tam znovu chci. Uvidíme, uvidíme, to je jeden z důvodů, proč se těším na to, co přijde :)

UŽ DVA MĚSÍCE JE MI 20.

1. března 2014 v 17:56 | Lenča
Před skoro dvěma měsíci jsem přestala být teenagerem. Den před svými narozeninami jsem psala krátký článek o tom, co od života chci, když už mi teda musí být dvacet. A po dvou měsících jako dvacetiletá můžu říct, že se mi myslím aspoň jednoho ze tří bodů podařilo dosáhnout.

Bod 1: Blbý puberťácký nálady přicházejí a odcházejí, i když - a musím zaklepat - v poslední době nejsou časté. Věci se vyvíjejí nejistě, zmateně, neplánovaně. Ale vyvíjejí se dobře. Což je fajn:)

Bod 2: Akné mám pořád, ale s tím asi nic moc nenadělám. Smířila jsem se, teď trpělivě čekám než odejde.


Bod 3: S tím souvisí i tenhle článek. Ehm. Pěkní kluci jsou pořád pěkní kluci. Ale myslím, že tenhle problém už teď řešit nemusím. Jsou důležitější věci než vzhled a když je na někom najdete... Ve zmíněném článku jsem psala, že je snazší se zamilovat do pěkného obličeje než pěkné povahy. Jenže to nejkrásnější v životě asi vážně není vždycky snadné. Jak zpívá v The Scientist Chris Martin, Nobody said it was easy. Takže bod tři, ano, splněno. Objevil se někdo, díky komu mi to konečně úplně došlo... Mimochodem, jak, že to říkal Augustus?

"You don't get to choose if you get hurt in this world, but you do have some say in who hurts you. I like my choices." A mně se moje volby taky líbí.

Je to zvláštní, ale mám pocit, že už se cítím na dvacet. Možná nejsem dospělá, zdaleka ne, ale i tak. Na to, že je mi dvacet jsem si zvykla celkem rychle a už mi to ani nepřijde divné, vlastně vůbec ne. Myslím, že už jsem si uvědomila, že i když už nejsem dítě, nemusím na sobě měnit ty věci, které měnit nechci :)

HMMM... CO MI DAL ÚNOR?

28. února 2014 v 13:54 | Lenča
Tak nám končí únor. Na konci ledna jsem psala o tom, jak tenhle rok zatím nestál za nic, jak jsem jeho první měsíc promarnila a jak věřím, že únor bude lepší. A moje doufání se vyplatilo, protože únor určitě lepší byl.

Konečně přišel maturiťák. Užila jsem si ho. Poprvé trochu víc pila. Ne, že bych "opít se" měla na seznamu věcí, které chci udělat, abych si je mohla vyškrtnout, a ne, že bych zrovna já patřila mezi ty, kteří by se tímhle chlubili, ale řekněme, že to bylo poprvé, co jsem na sobě tak trochu pocítila následky alkoholu. A jak už jsem psala hned po plese, celý ples a ten večer byl skvělej.

Měla jsem chvíle a dny, kdy jsem se učila hodně; takové, kdy jsem se učila příliš málo a pak něco mezi tím. Stydím se, že jsem za celý únor přečetla jen jedinou knížku a to ještě jen Modrou jako safír, nic "užitečného". Musím zase začít víc číst. I když pochybuju, že to tak úplně půjde - se vším, co se teď děje.

Je těžké, slovy snad nemožné popsat jak se teď cítím. Mohla bych psát o lásce a bylo by toho tolik, co bych uměla napsat, ale dokud to nepotká vás samotné, stejně nejde pochopit, jaké to je. Nemám tušení, co dělám a do čeho jsem se to pustila. Pustila? Spadla. Když jsem dřív psala o tom, jak je těžké přemýšlet o budoucnosti, právě teď jsou pro mě myšlenky na budoucnost spíš úplně neúnosné. Budoucnost je tak nejistá. Ale přítomnost? Ta je krásná.

TAK DIVNĚ KRÁSNÝ ŽIVOT.

26. února 2014 v 7:22 | Lenča
Nemohlo to téma o věcech, co nedávají smysl, být až tenhle týden, že ne? Před týdnem můj život dával smysl. Ale stačí zatáhnout za jednu krátkou nitku... a všechno je jinak. Nikdy jsem nevěřila v osud, ale vážně se můžou tak krásné věci dít jen náhodou?

Cítím se šťastná. Vážně vážně šťastná, tak moc. A zároveň smutná. Jenže, pamatujete jak jsem psala o tom, jak se teď něděje nic zajímavého, jen samé učení a mě ten stereotyp nudí? Tak toho už se bát nemusím.

Jsem zamilovaná.

Všechno, co bylo předtím, najednou vidím jinak. Vlastně, všechno kolem sebe vidím jinak. A jen stěží jsem schopná dál normálně myslet, udržovat se na nohou. Jak jsem i normálně strašně přecitlivělá, poslední dny je to snad tisíckrát silnější. Je to jako by všechno, co jsem kdy cítila, najednou ztratilo svoji váhu a všechny pocity teď stojí někde opodál.

Měla jsem strach. Neřekla bych strach se zamilovat, jen strach... já nevím, možná z toho, že.. je někdo schopnej mě mít tak moc rád. Ale myslím, že už nemám strach. Je to těžké, protože (bože, bude to znít tak stráásně hloupě) mám pocit, že mi srdce vyletí z těla, jestli to tak půjde dál. Už i tak jsem ztratila schopnost umět se nerozbrečet, když se mi chce brečet. Myslím, že teď víc znám stav brečení, než nebrečení :D Všechno je tak těžké. On... je daleko, moc daleko.

Ale i když je to tak těžké, ach jo... je to tak nějak krásné.

UŽ MŮŽU PANIKAŘIT?!

18. února 2014 v 14:07 | Lenča
Je mi zle a příšerně a chci jen brečet a možná spát a jíst a nesnáším takhle se cítit. Nic nezvládám. Za tři měsíce matururuju a nic neumím a mám strach. Bojím se vlastní lenosti a neschopnosti a už ani nevím, jaké to je nebýt ve stresu. Dneska v hodině dějepisu jsem chvilkama neměla daleko k slzám a pak jsem přišla domů a konečně mohla začít brečet.

Strašně mě to štve, protože mám ráda dějepis a chci ho umět a nenávidím, když neznám odpovědi na to, na co se učitelka zeptá. A nechci z toho odmaturovat s odřenýma ušima za čtyři. Dějepis mi šel. Minulý rok jsem všechno tak úžasně zvládala a měla z toho radost a když chci, dokážu si ty věci zapamatovat. Jenže teď je ta maturita tak blízko a kdykoliv se podívám na seznam maturitních otázek, dělá se mi doslova fyzicky špatně a mám pocit, že ať se budu snažit sebevíc, nikdy se to nemůžu všechno naučit a zapamatovat si to.

A pak mi všechny tyhle úvahy začnou znít směšně. Komu (kromě mě, samozřejmě) záleží na tom, jaké známky budu mít? Hlavní je maturitu udělat, z čehož myslím, že strach mít nemusím. Chvilkama si nejsem jistá ani tímhle, ale to už je detail. Vůbec ty známky za všechen tenhle stres nestojí.

... but will it really?

A JE PO PLESE.

17. února 2014 v 14:12 | Lenča
Maturiťák byl skvělej. Moc jsem od něj nečekala, nijak zvlášť se nětěšila, a tak příjemně mě překvapil. Užila jsem si to. Přijde mi strašně zvláštní, že už máme po plese, protože po všem tom dlouhém připravování a plánování proběhl tak rychle a tak rychle je pryč.

Zvláštní (ale v dobrém smyslu zvláštní) je taky to, že narozdíl od několika dní před ním a zvlášť od pátečního večerem, kdy to vypadalo, že ani neusnu, jsem se těsně před plesem už necítila nervózní. Trochu před tím, než jsem si měla jít pro šerpu, ale jinak klid :) Všechno proběhlo skvěle, vystoupení se nám povedlo a celý ples byl úžasný, líbilo se mi to :)

 
 

Reklama