MY THOUGHTS

EVERYTHING IS AWESOME.

27. září 2014 v 12:04 | Lenča
Vždycky, když jezdím vlakem zpátky sem a přijíždíme do Brna a když pak vyjdu z toho nádraží, jsem ráda, že jsem zase tady. Moc se opakuju, ale to rozhodnutí jít na školu do Brna bylo jedno z mých nejlepších.

Tenhle týden už nám naplno začala škola a byl to dloouhý týden (dneska jsem konečně dohnala svůj spánkový deficit). Některé předměty mě bavily hodně, jiné mě jen bavily a pár z nich vůbec ne. Chvilkama jsem panikařila, chvilkama byla nad věcí a chvilkama... tak nějak kombinace obojeho. Nebudu se strachovat, to nikdy není k ničemu. Pokud to zvládnout mám, tak to zvládnu :) Baví mě to, to je hlavní. Včera jsem odcházela z naší knihovny a říkala si, jaké mám štěstí, že můžu studovat na tak skvělé škole. I když jsem první týden měla momenty, kdy jsem si přála se vrátit na začátek července, už červenec nechci. Možná tak to červencové počasí, zima mi teď vadí nějak víc než obvykle.

V podstatě, některé věci jsou teď úžasné, jiné méně, nikdy není všechno dokonalé. Na konci prázdnin (tedy začátkem září a vlastně trochu ještě ten minulý víkend) jsem si jen přála být konečně v pohodě. Teď jsem víc než v pohodě :) Mám tak moc oblíbených citátů z knížek, ale asi žádný pro mě nebude tak pravdivý jako ten z Perks... I am both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be. Možná to tak prostě je. Nemožné být naplno šťastná bez toho, abych byla taky tak trochu smutná. Ale myslím, že to je v pořádku. Všechno je dobrý :)

ZÁÁŘÍ.

2. září 2014 v 18:18 | Lenča
Ahoj,

Už jsem chvíli nepsala ten klasický "deníčkový" článek, a tak je tu. Jsem teď zase jednou doma na pár dní. Včera začal můj malej bráška chodit do školy. Byli jsme tam s ním a on byl nadšenej. Aktivně se hlásil na všechny otázky paní učitelky a ve škole se mu po dvou dnech zatím moc líbí :) Je to vlastně strašně zvláštní - vždyť to bylo před chvilkou jen malý miminko v peřinkách. A teď je z něj školák :)

Já se teď cítím psychicky super a fyzicky naprosto příšerně. Rýma a kašel a bolení v krku a do toho ještě ten příšernej moudrák a další nekonečnej seznam problémů. Ale určitě to zas brzo bude dobrý.

Konečně zase trochu čtu. Po Ready Player One jsem přečetla snad za den Carrie od Stephena Kinga, pak stejně bleskovou rychlostí nádhernou knížku Můj život u sousedů Huntley Fitzpatrick a teď Landline od jedné z mých nejoblíbenější spisovatelek, od Rainbow Rowell. Musím říct, že se mi z jejich knížek líbila asi nejméně, ale i tak byla moc pěkná. Jen.. ty ostatní jsou dokonalé :) Hlavně Fangirl a Eleanor&Park, Attachments pak o trošičku méně. Dobře, možná je Landline na stejné úrovni jako Attachments.

Čím víc se mi blíží škola, tím víc se tam těším. Ano, jsem magor, já vím :) Ale věřím, že to bude super, a tak to taky super bude. Jsem teď ve svém obvyklém stavu optimisty a nehodlám s tím přestávat, dokud to půjde :D

Mějte se, L.

VYROVNEJ SE. A JDI DÁL.

20. srpna 2014 v 21:02 | Lenča
Tak jo. Je mi fajn. Pondělí bylo příšerný. Včera bych řekla tak v rámci možností fajn, dneska je mi už jenom dobře :) Jsem teď doma a zhruba den a půl jsem tu byla nucená přežít bez internetu a překvapivě se mi to podařilo bez větších problémů.

Z té hrozné nálady mi kromě výletu domů a psaní si s pár kamarádama pomohla hudba. Pierce The Veil a Linkin Park. Většinou poslouchám pomalejší hudbu, ale když je nálada, tak je nálada a potřebuju slyšet něco úplně jinýho. Pak čtení. Včera jsem dočetla Ready Player One a hned potom začala s Carrie od Stephena Kinga, kterou jsem dneska dočetla. Obě knížky perfektní. A nakonec, trochu ironicky, mi pomohlo i přemýšlení. To, čemu jsem se snažila vyhnout. A s ním související psaní.

Včera jsem přijela domů, už mi bylo mnohem mnohem líp, ale pořád to nebylo ono. A sedla jsem si se svým sešitem/deníkem/whatever a prostě jen přemýšlela a psala. Nic by mi nepomohlo víc. Někdy, i když to přemýšlení bolí, si potřebuju ujasnit vlastní myšlenky a přijít na to, proč se vůbec cítím tak, jak se cítím, aby mi zase mohlo být líp. Pomohlo to. Hodně.

Jsem teď vážně ráda doma. Někdy je v tom mým malinkým městě, na který jsem si pořád jen donekonečna stěžovala, přecejenom přesně to, co potřebuju. Strávila jsem hodně času s bráškou, hráli jsme hry a koukali na filmy a je to super s ním být, když ho teď vidím tak málo. Říkám si, že jak jsem si vždycky přála mít ségru... bráchové jsou nakonec asi stejně lepší :)

JE MI HROZNĚ.

18. srpna 2014 v 11:12 | Lenča
Všechno je příšerný. Někdo mi nezavolal a někdo mi odjel a já nesnáším zrovna dobře osamělost a teď se cítím sama a od včerejška, poprvé za ty skoro dva měsíce, co tu jsem, nechci nic jinýho než jet domů. Ne nadlouho, jenom prostě odjet. Nebýt sama. A možná taky tak trochu utéct. Nikolka je toho názoru, že nejsem nijak náladová, ale jsem. Neprojevuje se to v tom, že bych byla otravná nebo se takhle chovala jinak, to ne. Ale brečím. Bezdůvodně. Nebo mám důvod, ale je to nějaká hloupost nebo vlastně ani sama nechápu proč.

Chci, aby už začala škola. Ne, že by mě prázdniny nudily, to vůbec, tyhle prázdniny byly dost dobré. A cítím se dobře, dny i týdny, kdy ne, že bych nebrečela, protože já brečím strašně moc, ale kdy je mi i tak fajn. Ale pak přijde jedinej den a všechno se tak nějak sesype a zároveň s tím se sesypu i já. A až bude škola, nebudu mít tolik volného času, tolik času přemýšlet. Někdy přemýšlet prostě nechci, ale zastavit to nejde, ať to bolí jak chce.

ZÁZRAK S NÁZVEM SPORT.

10. srpna 2014 v 17:19 | Lenča
Nikdy jsem nebyla "sportovní typ". Hodiny tělocviku ve škole pro mě byly odjakživa spíš než cokoliv utrpením. Nesnáším kolektivní sporty, zvlášť ty, ve kterých je třeba chytat rukama míč :D

Jediný sport, který mě bavil už od té doby, co jsem se to naučila, bylo jezdit na kole. Ráda říkám, že to mám po tatínkovi, což taky mám :) Jezdění na kole je tak přiměřeně náročný, je to zábavný a ten pocit, když si jen někam vyjedu, je k nezaplacení. Brzo budu mít svoje nové kolo a už se (po tom, co mi v červenci to staré ukradli :/) hrozně těším, až zase budu moct jezdit, chybí mi to.

A pak je tu bruslení. Na ledních bruslích jsem se učila už o dost dřív, ale nějak mě to nechytlo do té doby, než jsem se zamilovala do krasobruslení. Teď už se nemůžu dočkat, až v zimě zase vyrazím, mám strašně krásný lední brusle :)) A taky než jsem začala jezdit na in-linech. Ty jsem dostala někdy ve třinácti a trpělivě mě na nich učila moje nevlastní ségra. Ze začátku to moc nešlo, ale myslím, že jsem se naučila docela rychle, i když některé věci (specificky brždění) mi dělají problém doteď.

ŽÍT A NECHAT ŽÍT.

5. srpna 2014 v 23:43 | Lenča
Mám strašně divnou náladu, fakt, že jo. Že bych měla jít spát. A že bych taky byla klidně schopná dvě hodiny procházet obrázky na weheartit a přemýšlet, který citát je pravdivnější a jak dlouho bude trvat, než mě tam něco dokáže rozbrečet. Anebo že bych mohla napsat na blog. Aha! A jsem tu.

Dneska chci říct dvě věci, které spolu úplně souvisí. Takže za a, nesuďte. Prostě ne. Žijte si svůj život a buďte šťastní nebo klidně buďte smutní, mně to je úplně jedno. Buďte tu pro svoje nejbližší a řekněte jim, když si myslíte, že se chovají jako totální idioti, protože kdo jiný už by jim to měl říct. Ale neodsuzujte lidi. Jen tak pro nic za nic anebo pro něco, na tom nezáleží. Zvlášť, když o někom nevíte vůbec nic nebo si myslíte, že víte, ale nevíte. Nedělejte to.

A ta druhá, zapomeňte na to, co si o vás kdo myslí, myslel, bude myslet. Dělejte si, co chcete. Můj život je můj život, váš život je váš život. Amen :D Ne, vážně, myslím si, že je důležitý si tohle připomínat a kašlat na okolí a společnost a prostě jít a žít si svůj život.

Pro odlehčení jedna úžasná věc z dneška. Mamka objednávala bráškovi pár věcí z internetového papírnictví a psala mi, jestli něco nepotřebuju a když jsem si prohlížela, co tam mají, tak jsem narazila na obraz našeho prezidenta. A jen tak z nudy a taky trochu zvědavosti, jaká bude odpověď a jestli vůbec nějaká přijde, jsem jim jako dotaz ke zboží napsala něco jako, jestli by ten obraz mohl fungovat jako voodoo, na což mi paní odpověděla, že pokud si ten obraz koupím, mám u nich špendlíky zdarma :D Rozveselení na hned několik dalších hodin.

Mějte se fanfárově:)

USMĚJ SE :)

31. července 2014 v 17:45 | Lenča
Mám úžasnou náladu. Úžasně úžasnou. Poslouchám Pocity od Tomáše Kluse a je mi úplně jedno, že jsem skoro celý dnešek strávila jen doma, u filmů. Dneska má narozeniny Harry Potter a jeho autorka Jo Rowlingová, a tak jsem si ráno pouštěla Harryho. A pak Pozemšťany, film, který nikomu nedoporučuju ani náhodou, ale potřebovala jsem to vidět. A teď na uklidněnou klasicky Lol. Heart on Fire jsem slyšela trilionkrát a stejně tu písničku pořád miluju.

Dál, udělala jsem radikální rozhodnutí. Budu tloustnout, nebo se o to aspoň snažit. Prostě jo, půjde to a hotovo :D Já sice jím hodně, ale jím divný jídla, takže teď budu pro změnu jíst hodně a zdravě a bude to dobrý. A - i když jsem sama zvědavá, jak dlouho to vydržím, když jsem teprve dneska začala a s tím jaký jsem do teď měla k čemukoliv podobnému jen odpor - budu posilovat. Mám v mobilu takovou skvělou aplikaci, (o které jsem se taky dočetla u někoho na blogu, i když si bohužel už nepamatuju kde,) jmenuje se to 7 Minutes a jak už slyšíte v názvu, každý den si to zapnete a sedm minut děláte různé cviky.

Asi svůj filmovej den dneska zakončím u Rebelů. Už jsem je nejmíň od maturity neviděla. Rebelové jsou jeden z těch filmů, u kterých jsem měla období, kdy jsem se na něj dívala několik dní po sobě pořád dokola. Zítra se jedu na víkend podívat "domů". On už vlastně začíná srpen! Myslím, že srpen bude super. Jsem v Brně už měsíc, ha. A jak jsem tu ráda :)

SNY A STESK.

29. července 2014 v 11:23 | Lenča
Předevčírem jsem se vrátila z víkendu ve Zlatých Horách. A tak nějak se mi stýská. Po zlatohorským vzduchu... ten brněnský je najednou tak nějak míň úžasnej. Ráda jsem zase viděla tátu, je to těžký ho vídat tak málo, ale na to, že mi chybí on, už jsem si zvykla. Hrozně mi chybí bráška. Neviděla jsem ho něco málo přes týden. Což není moc. A ještě v pátek jsem s ním mluvila. Ale byla jsem zvyklá s ním být pořád, není to jednoduchý.

Hrozně bych chtěla psa. Poslední dobou snad nejmíň jednou každej den mluvím o tom, jak chci psa. Velkého psa, žádného jorkšíra a nic podobného. Nejradši huskyho. Nebo bernského salašnického anebo zlatého retrívra. Ale nejradši prostě huskyho :) Za pár let si ho pořídím.

Ještě ke Zlatým Horám, letos tam na Zlatých dnech, což jsou úžasné místní každoroční městské slavnosti, byla hlavní hvězdou Ewa Farna. Když jsem zjistila, že tam bude, bylo mi to nějak jedno. Na cestě do Zlatých Hor jsem si už říkala, že by mohlo být fajn ji vidět, protože jsem ji dřív měla vážně hodně ráda a kdybych tak ve třinácti mohla na její koncert, byl by to splněný sen. A i když ji už dlouho neposlouchám, ráda jsem ji v sobotu viděla a ten koncert jsem si užila. Zazpívala jsem si a bylo to pěkný :) I zbytek víkendu byl fajn, přestože jsem si se svýma dvěma úžasnýma kamarádama chvilkama připadala, že jo, takhle se asi cítil Harry vedle Rona a Hermiony :D Nebo jako Ted :D

Mám teď v náběhu asi tři různý brigády a nedá se říct, že bych byla nějak extra nadšená ani z jedné :D Ale nějak snad to nadšení najdu, potřebuju si v srpnu něco vydělat. Nevím, mám divnou náladu, už se těším, až začne škola. Napsala jsem dopis svému třicetiletému já, protože mě naprosto děsí, že mi za deset let bude třicet. Fajn je, že třeba poslední dva měsíce mi připadaly spíš jako rok nebo dva. Ne, že by čas utíkal tak pomalu, ale život je fajn. Občas si to musím připomínat, ale jo, je to tak :)

MYŠLENKY Z BRNA.

24. července 2014 v 20:05 | Lenča
V úterý jsem měla zápis na VŠ, takže jsem teď už oficiálně její studentkou a jsem nadšená. Těším se, až začne škola, na všechny ty předměty a nové lidi. Filozofická fakulta je skvělá, líp jsem si vybrat nemohla :) Ještě ten den, co jsem dostala heslo do ISu, se mi podařilo si ho změnit a nezapsat, takže jsem si musela pěkně utíkat pro nové. A včera jsem každou volnou chvíli IS prozkoumávala, registrovala si předměty a tak podobně. Moc se těším, bude to úplně jiné než jaká byla škola doteď. Ale myslím, že hlavně v dobrém, aspoň pro mě osobně. Zatím jsem nadšená z toho, že nebudu muset do školy na osmou, ale je dost možné, že po několika týdnech přednášek ve večerních hodinách budu ještě vzpomínat na dobu, kdy jsem měla školu jen dopoledne :D

Kromě toho jsem v úterý sama sobě dokázala taky to, že neumím chodit. Při jedné cestě domů jsem na silnici zakopla, spadla a odřela si obě kolena a ruku. Byl to "dobrý pád", mohlo to dopadnout hůř. Upřímně, tu povrchní část mně teď hlavně štve, že mám škaredý nohy, to v létě naštve.

Dneska jsem měla hroznou náladu, už od rána. Naštěstí je Nikča tak hodná, že se pak nechala přesvědčit, ať jdem ven :) Říkala jsem už, jak miluju Lužánky? Žádné jiné město (dobře, žádné jiné město u nás) nemá tak úžasnej park jako jsou Lužánky. A taky se mi líbí, když ve městě potkávám lidi hrající na kytary anebo housle, má to kouzlo. Jinak zítra odjíždím na víkend do druhého nejkrásnějšího města v ČR, do Zlatých Hor, už se tam těšíím :)

Pa, užijte si víkend!

Stará dobrá klasika (:

STRACH A JINÉ HRŮZY.

17. července 2014 v 19:12 | Lenča
Vůbec nepíšu tak moc, jak bych chtěla. Není to proto, že bych neměla co psát - času moc není, ale mým hlavním problémem je to, že si nejsem jistá, nakolik se chci o některých věcech svěřovat na internetu. Ale donekonečna to nejde, potřebuju psát a když budu psát jen tak povrchně, nebude to o ničem.

Dneska jsem se po týdnu vrátila do Brna. Byla jsem "doma" a u babiček a tak podobně. Když jsem se dneska ráno loučila s mamkou, přišlo mi to víc než přirozené. A když jsem pak dojela do Brna, je to zvláštní, ale když jsem vyšla z toho nádraží, měla jsem pocit, že jsem zas zpátky doma. Klidně můžu být holka z vesnice, ale maloměsto, to není nic pro mě. Na to se mi až moc líbí rozruch velkého města. Přemýšlela jsem o tom a myslím si, že to není tak, že by tady v Brně byli nějak "lepší" lidi než v Zábřeze, spíš tak, že je tu lidí mnohem víc. A i když potkáte spoustu lidí otravných, pak zase narazíte na někoho s úsměvem na tváři a ten den je hned lepší.

V úterý mi někdo ukradl kolo. Měla jsem ho už pár let, od taťky, bylo krásný a strašně mě to celý naštvalo. Ale stejně jsem se rozčílila mnohem víc, když tam nějakej chlap začal prohlašovat takové ty kecy "za komunistů by se tohle nestalo, to by je zmlátili, aby si to zapamatovali". Nenávidím tyhle lidi, fakt nenávidím.

Dneska se necítím úplně nejlíp. Ani moc nevím proč. Myslím, že mám problémy s tím být sama. Nikdy mi to tak nepřišlo, ráda jsem bývala sama, ale pravdou je, že když jsem byla doma, skoro pořád tam někdo byl. Jsem sice ráda, že mám teď pokoj a vlastně občas i byt sama pro sebe, ale budu ráda, až tu budou spolubydlící.

A taky se mi dneska zdál odporně krásnej sen. Takový jsou často ty nejhorší.

Taky strach je často to nejhorší. Zvlášť, když se bojíte, a přitom sami víte, že není důvod mít strach. Buď to vyjde a bude to super anebo to prostě nevyjde, ale přinejmenším nebudu naštvaná, že jsem to nezkusila. Život je moc krátkej na to se tak moc bát. Poslední dobou se mi pořád zdá, že nějak sama nevím, co chci. Nebo možná jen až moc přemýšlím.


NOVÝ DOMOV.

9. července 2014 v 11:15 | Lenča
Nevím, jak začít. Všechno je teď jiné. Nové město, noví lidi, nový život, nové já. Cítím se spokojeně. Zvláštně vyrovnaně. Miluju svůj byt, miluju Brno a Brňáky a mám ráda svou práci :)

Ve městě, kde jsem žila až doteď, jsem bydlela pět let. Přes pět let. A nemůžu říct, že tam úplně všechno je tak příšerné, ale pravdou je, že jsem se většinu času nemohla dočkat, až budu moct odejít. Žít ve městě jako je Brno, to je něco úplně jiného. Nebyla jsem tu ještě ani týden a už jsem se přistihla, jak to tu v telefonu s babičkou nazývám "doma". Mám tu byt, krásnej pokoj, sice jen málinko kamarádů, ale už teď tolik známých, ze kterých se kamarádi třeba můžou stát. Mám tu školu, do které se strašně moc těším a celé tohle město, ze kterého jsem viděla už tolik a zároveň pořád jen minimum. Ano, tohle je domov. Mnohem víc než nějakej Zábřeh, děkuju pěkně :D

Brno je prostě ideální. Je to velké město a zároveň ne šíleně velké. Jak mám ráda Prahu, když teď žiju v Brně, tak si fakt nedokážu představit, že bych tam bydlela. (A nejen proto, že tu poslouchám všechny ty předsudky Brňáků vůči Praze :D) Praha je velká až moc, tak velká, že je to svým způsobem až svazující.

Ono to moje nadšení z Brna musí znít jakože trošku přeháním, ale pokud byste znali Zábřeh, věděli byste o čem mluvím :) To bude pro dnešek všechno. Doufám, že si užíváte léto :)

Zatím pa!

O TOM, JAK SI UŽÍVÁM NEZÁVISLOSTI.

5. července 2014 v 21:39 | Lenča
Brno. Naprosto úžasné. Hrozně moc se mi tu líbí. Přijela jsem v úterý a od té doby jsem ještě ani neměla čas nebo energii napsat na blog. Pořád někde lítám a když večer dojdu domů, mám chuť už jen sedět u facebooku a koukat na seriály. Taky moc málo čtu, teprve včera jsem se konečně dostala k The Silkworm. (Ale zatím se to čte hodně dobře.)

Ve čtvrtek jsem začala s brigádou, a i když zatím nejsem moc schopná posoudit, jak mi to jde nebo nejde, dost mě to baví, což je super :) Kromě toho chodím ven s Nikčou, posedáváme v parku nebo na našem super VIP místě u McDonalda. Snažím se moc neutrácet, víceméně zdravě jím (co tu jsem, tak jsem zatím odolala hranolkám!) a neustále někam chodím. A to pěšky, protože jsem přesvědčená, že utrácet za jízdenky je zbytečný. A skutečnost, že pak chodím domů s šíleně bolavýma nohama naprosto ignoruju :D

Pořád jsem ve fázi, kdy si teprve uvědomuju, že si vlastně můžu dělat, cokoliv chci. A ono to je svým způsobem hodně zvláštní, když mi dochází, že nemusím nikomu říkat, kam jdu, kdy přijdu nebo vůbec přijít večer domů. Se svobodou samozřejmě přichází taky zodpovědnost. Když si něco sama nekoupím, tak v té ledničce prostě nic mít nebudu. A až mi dojde čisté prádlo, budu to jen já, kdo bude muset vynaložit energii a vyprat to. Ale taková svoboda, to je úžasná věc, stojí to za to :) Mám tu mnohem větší klid než "doma". A i když jsem tu upřímně zatím ani nebyla venku pozděj než v devět, jsem strašně nadšená z toho, že kdybych si třeba o půlnoci vzpomněla, že chci hranolky, stačí mi jen udělat pár kroků.

Zmiňovala jsem už, jak moc mám ráda Brno? (: Vážně vážně jo. Ale trochu se obávám, že čím déle tady budu, tím míň budu mít ráda Prahu a Pražáky :D Jinak Brno a většina lidí tady jsou úžasní. Vůbec si už nedokážu představit, že bych se nerozhodla jít sem. Brno je prostě lepší ;)

Tak se zatím mějte a užívejte prázdniny.

UŽ ZÍTRA!

30. června 2014 v 21:49 | Lenča
Ahoj :)

Dneska byl pěknej den, i když venku to tak zrovna nevypadá. V podstatě poslední den doma a z většiny jsem ho strávila s bráškou :) Největší radost jsem měla, když jsem se ráno šla podívat do schránky a všechny balíčky tam byly pro měě. Přišlo mi jedno krásný pouzdro z ebay, které jsem sice myslela, že bude mnohem větší, ale i tak je hrozně pěkný :) A pak knížka, The Silkworm, pokračování Volání kukačky. Strašně se na ni těším!


Ale teď k tomu hlavnímu! Zítra se stěhuju. Mám šíleně moc věcí a to se ještě bez spousty dalších budu prozatím muset obejít. Je to strašně zvláštní pocit. Hrozně moc se těším a zároveň si to pořád úplně nedokážu představit. Bude to hodně jiný. Ale myslím si, že budu spokojená :) Připadám si teď šíleně dospěle, což samozřejmě tak úplně nejsem, ale dobré je, že mě ta míra zodpovědnosti, se kterou se budu muset potýkat, ani moc neděsí.

Zatím pa :) L.

MYŠLENKY NAD ČAJEM.

22. června 2014 v 22:39 | Lenča
Čtu teď Nesmrtelnost. Strašně fascinující knížka. Někomu to může připadat až moc zvláštní, otravné ke čtení kvůli všem těm odbočkám a podobně, ale takový už je Kundera. Buď jeho styl psaní rádi máte nebo ne. A taky jsem si vzpomněla na jeden dávný článek, který jsem tehdy na téma týdne "Každodenní šálek čaje" psala tím stylem, že jsem povídala o tom, co mě napadlo a o čem jsem přemýšlela. Žádné konkrétní téma, jen myšlenky. A tak (a taky proto, že mi trochu došly nápady) dneska jeden takový článek zase píšu.

RAMBLE.

19. června 2014 v 21:26 | Lenča
To mám zase jednou rozepsaných sedm článků, takže logicky píšu úplně něco jiného. Dneska jsem se cítila trochu provinile, že už druhý den nedělám nic jinýho než sedím doma a prakticky nic nedělám. (I když to taky není úplně pravda, pilně si zdokonaluju svou fráninu a - díky Nikolce:) - jsem se zas vrátila i k němčině.) Ale pak jsem si tak říkala, že po všem tom dlouhým učení si zasloužím trávit prázdniny jakkoliv líně chci, takže jej :D

O prázdninách už budu nejspíš více nebo méně v Brně a už se těším. Pořád jsem sice ve fázi shánění brigády, ale snad už něco najdu. Tyhle prázdniny budou super :) A taky už se dost těším i na vysokou. Jsem si skoro jistá, že mě to bude bavit:)

Taky mám asi víceméně naplánované, jaké si pořídím tetování. Už jsem delší dobu tak uvažovala, že kdybych přišla na něco dost dobrého, tak bych o tom začala vážněji uvažovat. A pak jsem si nedávno pouštěla/zpívala písničky Edith Piaf a "Je ne regrette rien". Protože je ne regrette rien, ničeho nelituju. Lítost je zbytečná a nemá smysl. A myslím, že tuhle myšlenku by mi nebylo líto mít vytetovanou navždycky. Takže tak, uvažuju o tom :)

A TAK ZE MĚ BUDE BRŇAČKA.

11. června 2014 v 23:30 | Lenča
Sice ještě nejsem oficiálně přijatá na školu, ale už oficiálně vím, že budu od září bydlet v Brně. A jsem z tohohle svého rozhodnutí nadšená. Každý mi říká "rozmysli si to pořádně!" a "určitě jsi si jistá?" a já vím, že jsem si to rozmyslela mnohem víc než pořádně. Vím to já, ví to moji kamarádi, moji nejbližší a nejspíš to i ví každý, kdo nějak pravidelněji čte můj blog. Chtěla jsem do Prahy, stráášně strašně moc jsem chtěla do Prahy. A pak už najednou ne. Vlastně ne najednou, stalo se to postupně. Byla to Praha, pak to bylo dilema a pak to postupně bylo čím dál víc Brno. A když jsem minulý týden ve čtvrtek odjížděla z mé prozatím poslední návštěvy tohohle města, konstatovala jsem, že Brno je prostě lepší než Praha.

Včera jsem měla ústní část příjmaček v Praze. A líbilo se mi tam. Vážně jo, ta škola je skvělá, ti profesoři jsou skvělí. Ale vím, že Brno pro mě bude lepší. A není snadné to vysvětlit těm, co mají radši Prahu a ptají se mě "proč?" V Praze je o dost snazší sehnat práci (ale už vzhledem k tomu, že jdu studovat anglistiku, je jasný, že tohle není úplně priorita číslo jedna), Karlovka je... no, Karlovka. A i když Masarykova univerzita má taky dost dobré jméno, není to Karlovka. To rozhodnutí je svým způsobem dost založený na pocitu, víc než na rozumu. Prostě se mi v Brně líbí, a tak tam chci :) To mi jako důvod úplně stačí.

ŠŤASTNÁ.

29. května 2014 v 12:40 | Lenča
Jednou se zase cítím naprosto šťastná. Všechno teď tak nějak vychází. Skoro to vypadá, jako by maturita smazala i všechny moje další důvody k nespokojenosti, ale samozřejmě to vůbec není jen zvládnutí maturity. Je to spousta různých faktorů. Cítím se... rozumnější? Dospělejší? (No, jak v čem :D) Možná ze všeho nejvíc laskavější sama k sobě.

Nebudu psát, o co jde, protože si jednou za čas taky musím uvědomit, že blog není deníček. Blog je blog :D Ale s jednou věcí se určitě pochlubím, a to, že v pondělí jdu na předpremiéru TFIOS! Stráášně moc se těším. A stejně na to pak půjdu znovu s Nikčou, až budu v Brně. Myslím, že vidět to víc než jednou mi nebude vadit ani náhodou - spíš to budu chtít vidět i víc než dvakrát. Příští týden a vlastně pak ještě začátek toho dalšího mám před sebou příjmačky. Těším se do Prahy :) Ne, že bych se tak těšila na ty příjmačky (i když Filozofická fakulta a její okolí se mi líbí, tam se vždycky ráda kouknu :D), ale hlavně uvidím sestřenky. Jednu konečně zase po nějaké době a tu menší vůbec poprvé :) Jinak sháním brigádu a zatím to úplně moc nadějně nevypadá, ale teprve před týdnem mi začaly prázdniny, pořád je čas.

A nakonec písnička. Strašně krásná:) Zatím se mějte..


Jinak "technická" informace: Teď po maturitě se zatím snažím pořád o každodenní články a ráda bych v tom pokračovala, ale myslím, že to nebudu nějak hrotit třeba přednastavováním článků - když nebudu doma, tak článek psát nebudu a když budu, tak ano :)

VDĚČNÁ ZA ROKY NA GYMPLU.

22. května 2014 v 15:33 | Lenča
Teprve, když moje studium na gymplu končilo, jsem si tak říkala, jak moc jsem ráda, že jsem se tenkrát rozhodla jít právě tam. Žádnou jinou školu bych neměla tak moc ráda. A žádná jiná by mě tolik nenaučila.

Víte, pro mě je to strašně zvláštní. Celou dobu byl gympl jen jakýmsi mezistupněm před vysokou a třeba loni jsem se už vyloženě těšila, až budu moct vypadnout. A když to teď přišlo, když jsem udělala maturitu a naposledy vyšla ze dveří střední školy, vím, že mi tahle škola bude chybět. Pořád mi ještě úplně nedochází, že je to konec. Ale on to konec je.

Já se strašně moc těším na vysokou, což opakuju v každém druhém článku, takže na tom něco bude :) Ale byla jsem na gymplu tak dlouho. A zároveň ta doba tak hrozně utekla. Budou mi chybět moji spolužáci, snad všichni z nich. A naši učitelé. Budou mi chybět všechny ty drobnosti, které dělali dobu na gymplu takovou, jaká byla.


Kromě toho jsem vděčná za všechno, co jsem se na gymplu naučila. Kdybyste mi v prváku řekli, že budu maturovat z dějepisu a budu mít dvojku, nevěřila bych. Měla jsem ohromné štěstí na otázku, ale i tak - nelituju toho, že jsem se tehdy rozhodla, že budu z dějáku maturovat. Dalo mi to tolik, tolik jsem se naučila.

Ach jo. Mám teď na jazyku dalších tisíc klíšé, které bych mohla napsat, ale neudělám to. Protože klišé co? Klišé nikdo nemá rád :D Gympl mi bude chybět, strašně moc. (A jedna malilinká klišoidní věta na závěr.) Něco úžasného končí a něco dalšího úžasného brzo začne (:

MÁM MATURITU!!!!

20. května 2014 v 14:49 | Lenča
Jsem tak strašně nadšená :D Nikdy se mi tak neulevilo jako po dnešku. Vlastně už když jsem si vytáhla otázku v dějepise, bylo mi do smíchu. V češtině jsem měla Proměnu, což jsem nijak zvlášť nechtěla, ale nevadilo mi to. V angličtině Kanada, ten samý případ. V zsv otázka z práva, u které jsem si myslela, že by mi nevadila, ale opak byl pravdou. Strašně jsem znervózněla a neuklidnila se další hodinu, měla jsem pocit, že buď omdlím nebo budu zvracet. A pak v dějáku jedna z nejlepších otázek, 1. světová a úvod do historie :)

A co mám? V angličtině plný počet, v češtině taky jistá jednička a ZSV a dějepis dvojka. Já vím, že to říkají všichni šprti, ale vůbec jsem ani nedoufala, že bych z dějepisu mohla mít dvojku :) Takže spokojená. Víc než spokojená!

Konečně je to za mnou. Ufff. Teď jdu dohánět všechno, na co jsem v posledních měsících neměla čas. A venku svítí sluníčko. Dokonalej den (:


ZÍTRA MATURUJU!

19. května 2014 v 10:23 | Lenča
Je to skoro tady. A protože učit se už dneska nemá smysl a mým nervům by to taky zrovna neprospělo, napadlo mě, že napíšu zase po nějaké době takový ten článek, které nazývám jako "kecací". Co je nového, jak se máám a tak vůbec.

No, na to, že zítra maturuju, se mám relativně dobře. Od devíti do jedné mi držte palce :) A pak už se budu jen radovat (aspoň doufám). Dneska ráno jsme měli oficiální zahájení maturit, pak jsme se ještě chvíli bavili a být ve škole mě překvapivě trošku uklidnilo. Ono to bude znít divně a nikomu z mých spolužáků tu nervozitu nepřeju, ale když vidím, že jsou na tom ostatní úplně stejně jako já, je to svým způsobem uklidňující.

Teď si pročítám volební lístky, z jejichž příchodu mám strašnou radost :D I když je pravda, že takové volební nadšení jako u svých prvních - druhých voleb už nemám. Ale nějaké nadšení, taky nadšení. Chystám se, že půjdu volit. Doufám, že mě to nadšení časem neopustí úplně, ale i kdyby, chodit volit nepřestanu. Takže jako vždy říkám, pokud můžete, k volbám určitě jděte :)

Písemné maturity dopadly skvěle. Ne, že bych se chtěla chlubit, ale pochlubím se :D Z angličtiny mám z didaktického testu i slohu 100% a z češtiny z obojího kolem 93, takže jsem rozhodně spokojená. A v podstatě mám jisté přijetí na vysokou do Brna :)) TSP dopadly ještě lépe, než musely a ještě lépe, než jsem doufala.

Rozhodně mi žádný týden mi v životě neutekl tak rychle jako svaťák. Učila jsem se hodně, umím, co umím a teď už se jen snažím myslet na něco jiného, abych nebyla moc nervózní. V tom mi pomáhá sledování Gogova hraní Outlastu, protože jak nejlépe zapomenout na jeden strach než vytvořením si strachu jiného, že ano. A možná ještě víc psaní s Nikčou, díky které si na maturitu ani nevzpomenu. (Děkuju. I když mi nechceš nechat Saláka! :D) Čímž se dostávám k tomu, že samozřejmě sleduju hokej. Letos se mi to líbí, hrajou dobře, i když měli párkrát dost smůlu. Doufám, že jsem to nezakřikla, když jsem minulý týden řekla, že to vidím na zlato. Uvidíme uvidíme :)

Tak jo, mějte se, zítra napíšu (:

MÁM RÁDA BRNO (:

3. května 2014 v 22:38 | Lenča
Jsem strašně unavená a taky spokojená. Výsledky sice budu vědět nejdřív za týden, ale mám z příjmaček dobrý pocit a z té budovy jsem dneska ráno odcházela s úsměvem. Do Brna jsem jela už včera a po příjmačkách jsme s Nikčou chodily po městě a obchodech a byly v kině na Divergent. Skvělej film, moc se mi líbil. A taky mě strašně potěšilo, že před ním pouštěli trailer na TFIOS :)

K samotné Divergenci. Sice jsem měla občasné připomínky k odlišnostem filmu od knihy, ale celkově jich myslím nebylo tolik, že bych s tím nemohla žít. Shailene je jako Tris bááječná! Myslím, že se na tu roli hodí skvěle. A těžko si dokážu představit, že by se kdokoliv hodil na roli Tobiase aka Čtyřky víc než Theo James. Dokonalej (: Víc spokojená bych být nemohla.

Taky jsem si v Brně koupila šaty, modré, i když jsem téhle koupě trochu litovala hned, když jsem zahlédla naprosto překrásné černé. Ale ty moje jsou taky moc pěkný. Takže výlet do Brna awesome ;) Už aby byl červen a já tam mohla jet zas. Bez ohledu na pražské příjmačky, být od příštího roku v Brně by se mi určitě líbilo.

Jinak malý update k maturitě: páteční sloh z angličtiny v naprostém klidu. Byl to pěkný pocit si jít v pěkných šatech ze školy, pyšná sama na sebe. V pondělí nás čeká čeština a v úterý ještě didakťák z aj, což je to nejjednodušší. Nepopsatelně moc mě povzbudilo, že jsem včera nebyla nervózní a dneska u TSP taky jen minimálně, protože právě nervozita je mým největším problémem. Zvládám to :) Netěším se na "učební tour", jak to nazvala Nikča, ale vím, že už to nějak zvládnu a budou to jen dva týdny a pak prázdniny! Nikdy nebyly tak zasloužené jako budou letos. (Update úterý: maturita z češtiny eaasy, didaktický test už teď vím, že za jedna a sloh snad taky dobrý :) Psala jsem vyprávění na téma "africké dobrodružství")

Tak jo, mějte se a pilně studujte a nezapomínejte se usmívat. Pa za dva týdny.

P.S. - Nemáte někdo radu, jak (a jestli vůbec) jde vysvětlit babičkám, že mi je dvacet a už ne pět? :D

JE KVĚTEN.

1. května 2014 v 10:04 | Lenča
Což letos znamená jedinou věc - maturita. Já maturuju. Už od zítřka nás čekají písemky a následující dva týdny nebudou nic než dlouhé dny intenzivního učení. Myslete na mě hlavně 20. května dopoledne, kdy budu dělat ústní zkoušky. Už aby bylo po nich! Červen bude brzo :)

Mám tolik nápadů na články a strašně se těším, až budu mít zase čas psát každý den. Hned v červnu si začnu vynahrazovat celou tu dobu, kdy jsem musela dát přednost učení před psaním.

No, chtěla jsem jen napsat, co a jak a nový článek tu uvidíte nejdřív na konci května. Protože kdybych to nenapsala, tak bych články psala dál a na to nemám čas, takže tak :D

Zatím ahoj, nezapomeňte na mě myslet - pokud náhodou taky
maturujete, hodně štěstí a silné nervy! A jinak se mějte, pá :)

UKLIDŇOVÁNÍ MATURANTKY.

27. dubna 2014 v 22:57 | Lenča
Píšu svůj článek hlavně pro uklidnění sebe samotné, ale nejsem sama, kdo se utápí v předmaturitním stresu a je možné, že někteří z vás jsou na tom podobně, takže pokud komukoliv některé moje myšlenky pomůžou, bude to jen dobře.

Když jsem šla v pátek ze školy, po fajn dnu a dvou hodinách mé milované češtiny (hodiny češtiny mi budou chybět úplně nejvíc), napadlo mě, že vlastně nemám důvod, proč se maturity bát. Ne, že by mě pořád kdokoliv, komu řeknu, že mám strach, neujišťoval o tom samém, ale ono je asi potřeba k tomu dojít sama za sebe.


Angličtina je v pohodě, občas dokonce říkám, že se na ni těším. Bude to taková jistota. Nebojím se nijak zvlášť ani češtiny, vím, že tu udělám. Chtěla bych jedničku :D Naše paní učitelka je úžasná - pokud nebudu nervově zhroucená, tak se češtiny nemusím bát. Jak říkám, tam mi jde o známku. Pak mám ZSV, což je předmět, který mám ráda. A budu usilovně myslet na ty otázky, které chci a ne ty, co nechci, protože tahle taktika prostě musí fungovat :D

Co nám zbývá? Dějepis. Ten můj milovaný dějepis. Mám ho ráda a nelituju, že jsem si ho vybrala :) Ale právě dějepis je tím hlavním důvodem mého strachu z maturity. Je toho hodně. Spousta dat, jmen, událostí. Ale kapacita mozku je neomezená. A paměť nejlépe funguje po jídle, takže plánuju hodně jíst a ono to nějak půjde :D Taky teď máme novou trampolínu, což je skvělý zdroj odreagování se od učení :)

Mojí současnou taktikou je nemyslet na stres. Nepřemýšlet o všelijakých negativních scénářích, které by mohli nastat a soustředit se na učení, na to, kolik už toho umím a jak mi to krásně jde, když se chce. A taky trochu myšlení na červen. Na prázdniny. Jak budou krásné a dlouhé a jak jsou blízko :)


Už jdu jen třikrát do školy. Nejsem si jistá, jestli se smát nebo brečet, jestli jsem ráda, že to tak je, nebo spíš smutná. Je to jiný pocit, než jaký bych čekala. Nejméně rok jsem se nedočkavě těšila, kdy ta doba přijde a kdy se s gymplem konečně budou moct rozloučit. Kdo kdy tušil, že to bude takovéhle? Ale na 90% se tak cítím proto, že vím, že je to konec a já jsem strašně sentimentální člověk. Těším se na vysokou víc než na cokoliv :)

LÁSKA K FRANCOUZŠTINĚ.

21. dubna 2014 v 8:25 | Lenča
Francouzsky jsem se začala učit už v šesté třídě. Mohli jsme si tenkrát vybrat mezi němčinou a francouzštinou a předpokládalo se, že půjdu na němčinu, protože jsem k ní měla blíž a navíc máme v Německu příbuzné. Ale já měla vlastní hlavu:) a rozhodla se pro francouzštinu. Už ani nevím, co mě k tomu rozhodnutí tenkrát vedlo, přecejen je to hodně dlouho, ale i když byly chvíle, kdy jsem si tím tak jistá nebyla, jsem ráda, že jsem si tenkrát vybrala francouzštinu.

Je to nádherný jazyk. Jazyk Victora Huga a Edith Piaf, jazyk Malého prince a Amélie. Ten nejromantičtější jazyk ze všech. Nevím přesně, čím to je, ale ve francouzštině zní naprosto všechno mnohem lépe.


Miluju francouzskou hudbu. Carlu Bruni a Elisu Tovati a to, co Simple Plan nazpívali francouzsky. A v poslední době nejvíc Indilu. Zvláštní je, že ona zpívá takový druh hudby, kterých bych jinak, kdyby to bylo v češtině nebo angličtině vůbec neposlouchala, není to taková hudba, kterou bych vyhledávala, ale přesto její písničky mám tak ráda. Kvůli francouzštině a taky kvůli tomu, že její hlas je úžasný (: A strašně úžasně se na ně tancuje po pokoji :D

5 VĚCÍ, KTERÉ MI LÍTAJÍ V HLAVĚ.

9. dubna 2014 v 23:17 | Lenča
Středa večer, ležím a koukám na jeden hroznej seriál, protože ještě nemůžu spát; učení už mi leze krkem a na to, abych koukala na něco inteligentnějšího, mě moc bolí mozek. A jdu psát článek, protože když si nevyhradím čas na přemýšlení, přemýšlím v hodinách, místo toho, abych pilně dávala pozor.

Pět věcí, co mi poletují v hlavě.

1. Právě se v moc nebezpečně blízké vzdálenosti ode mě nachází pavouk a čím víc se na něj dívám, tím je větší a děsivější.

2. Věčný problém Brno versus Praha. Já vím, že o tom melu pořád dokola, ale je to momentálně moje největší dilema. Nemá moc smysl to řešit teď, když ani nevím, jestli se do Prahy dostanu, ale řešit to nepřestanu. Chtěla bych se rozdvojit a moct studovat v obou městech.

3. Strašně strašně strááášně moc se těším, až budu na vysoké.

4. Už mi zbývá jen zhruba 12 dní školy. A maturita se nebezpečně blíží. A chvílemi si teď říkám, že mi vlastně nakonec někteří moji spolužáci a pár učitelů a celkově gympl, budou chybět. Ono pět let života není zrovna málo.

5. Proč se cítím tak šťastně a nadšeně a všechno-je-nádherný-a-nic-mi-tenhle-dojem-nezkazí a o dva dny později už zas smutně a znuděně a jako by nic nemělo smysl?


 
 

Reklama