MY THOUGHTS

JAKÝ BYL BŘEZEN.

5. dubna 2014 v 9:47 | Lenča
I když jsem už (aspoň prozatím) skoncovala s tím dávat si takové ty měsíční cíle, chci přesto napsat zase po měsíci článek o tom, jaký tenhle měsíc byl. Takže, co březen?

V březnu jsem se učila, i když ne dost. Chvílemi se až moc stresovala a snažila se to zahánět čokoládou. Vážně, jestli to tak půjde dál (a jak se znám, můj příjem čokolády se bude až do maturity exponenciálně zvětšovat), tak je dobře, že po maturitě budu mít tolik času na všechny ty sporty, které mám v plánu začít dělat :D

Za březen jsem přečetla tři knížky, což není špatné. Ostře sledované vlaky, poslední kniha, co mi chyběla k maturitě a modlím se, abych si ji nevytáhla, protože tahle knížka se mi vážně hodně nelíbila. Potom A Year in the Merde, což jsem četla na doporučení kamaráda, protože zněla jako něco, co se mi bude líbit a taky, že líbila. Perfektně napsaná knížka. A přítomnost Paříže plus francouzské výrazy jí v mých očích jen dodávají na kouzlu (: A nakonec Jakub a jeho pán od Milana Kundery, u čehož jsem se zároveň dívala i na divadelní inscenaci. Ale o své posedlosti Kunderou v poslední době budu psát až později, to by bylo na dlouho. Řeknu teď jen, že skutečnost, že právě on chodil na FF v Praze dodává té škole tak 150 bodů k dobru :D

No a zatímco v únoru jsem se zamilovala, v březnu jsem se zase "odmilovala". A některé věci nebylo snadné zvládnout, ale zvládla jsem je moc dobře. A život nepřestal být úžasný. I když jsou některé věci dávno pryč a v některých lidech jsem se spletla, myslím, že to bylo právě díky tomu, že jsem zase začala vidět svět a život tak vesele a optimisticky jako dřív :)

JSEM TU. A NEJSEM.

28. března 2014 v 18:51 | Lenča
Upřímně, asi se teď tady na blogu nějak dobu moc objevovat nebudu. Učím se. A ano, fakt se učím, poslední dobou to jde, musím se pochválit:) Napíšu sem, když budu mít něco, o čem budu chtít napsat, ale pravda je, že toho teď ani moc není. Kdykoliv jsem chtěla něco napsat, tak mi přišlo, že podobných článků už jsem psala desítky. Je to pořád to stejné: budoucnost, maturita, těšení na vysokou, dilema ohledně vysoké a tak dále a tak dále.

Všechno je teď v pohodě :) Nestresuju se. Nedělám si starosti. Občas jo, ale většinou jsem až překvapivě v klidu. Zbývá mi zhruba dvacet dní školy a něco přes měsíc do maturit. Bože, to zní děsivě. Ale snažím se nemyslet na to, jak krátký je měsíc, a docela to vychází.

Snažím se teď aktivně pracovat na fránině. Z většiny online konverzacemi s Francouzi a posloucháním francouzských písniček :) A uvažuju o létě... ještě nevím, co bude. Ale tak jako tak, tohle léto bude úžasné. Strašně se na něj těším. Od konce května už bude prostě jen klídek, ahhh (:

Já nevím, čím to je, ale beru teď všechno, život vůbec, tak nějak lehce. Bez problémů. Všechno nebude snadné, ale většina těch věcí vůbec nestojí za nějaké dlouhé úvahy a strachování se. Někdy to zachází, až tak daleko, že si říkám, jestli bych se neměla trochu víc nervovat, což je hloupost. Společnost je někdy hloupá :D A nakonec moje právě teď nejvíc nejoblíbenější písnička :)

BEING KIND TO MYSELF.

20. března 2014 v 23:46 | Lenča
Poslední dobou hodně přemýšlím o svých vlastních názorech. Kvůli Kunderovi a kvůli filmům Woodyho Allena a taky jen kvůli životu a lidem a tom všem, co se děje den za dnem. Uvažuju o svých ideálech a představách o lásce, o životě a o tom, jestli mé 20leté já souhlasí s mým mladším já. A překvapeně zjišťuju, že v některých věcech jsou tahle dvě já úplně někde jinde.

Když jsem skoro před skoro dvěma měsíci v Brně narazila na tričko s nápisem "be kind to yourself", věděla jsem hned, že ho musím mít. I kdyby nebylo tak nádherné jak je, už jen kvůli tomu nápisu. Připomínat si, abychom byli hodní sami k sobě, je důležité za každé situace. A proto jsem ráda, že se mi daří chovat se sama k sobě tak dobře, jak si zasloužím.

Často slyšíme, že to, co potřebujeme není to stejné jako to, co chceme. Ale říkám si, že někdy se ani to, co potřebujeme, nerovná tomu, co opravdu potřebujeme. A jsem strašně ráda, že jsem se naučila mít sama sebe ráda natolik, abych věděla, kdy říct "dost, já jsem pro tebe až moc úžasná". Někdy je jen tahle malá moudrost rozlišovacím článkem mezi tím, co si myslíme, že potřebujeme a tím, co skutečně potřebujeme.

NĚCO O NIČEM :)

14. března 2014 v 19:42 | Lenča
Pátek, konečně! Poslední dobou mi připadá, že jen chodím do školy, spím, učím se a spím. Takže je pátek ještě úžasnější než kdy předtím. Zítra jedu k babičce a pojedeme do aquaparku a už se těším :)

Ale ne, všechno je teď vlastně docela fajn. Jsem v pohodě, ani se moc nestresuju. Občas mě mírně děsí, když si uvědomím, že je polovina března a zbývají mi - wait for it - dva měsíce. A taky trochu lituju, že jsem si dala jen dvě přihlášky. Ale nebudu myslet na možnost, že se nedostanu. I kdyby, přežiju to. Bylo by to těžké, ale přežila bych to. A co mě nezabije, to mě posílí, takže žádný důvod ke strachu.

Takže, když to vezmu kolem a kolem, vlastně je teď všechno docela v normě. Hodně se učím, protože je to potřeba. Snažím se co nejvíc spát, což je potřeba zase z jiných důvodů, a s pomocí odpoledních zdřímnutí, se mi to i daří. Málo čtu, což mě štve, ale hned jak bude po maturitách, začnu zase číst tak moc, že si to nečtení zdaleka vynahradím. A venku je tak krásně. To dělá učení ještě těžším! Asi si začnu psát seznam všeho, co udělám, až bude po maturitách, po 22. květnu (možná den, dva dřív) a budu mít klid. Jasně, ještě malá drobnost - příjmačky, žádný stres.

Začala jsem sledovat Sherlocka. Zatím jen první díl, není čas, ale už teď to miluju. Na konec jedna fotka Julinky, Julie, Julči; toho našeho krásnýho zlobivýho kotěte :))

KDYŽ JE ŽIVOT EHH I AWW ZÁROVEŇ.

6. března 2014 v 20:51 | Lenča
V The Perks of Being a Wallflower, jedné z mých nejoblíbenějších knížek, Charlie říká "I am both happy and sad at the same time, and I'm still trying to figure out how that could be." Poslední dobou se tak cítím často, šťastná i smutná. Nadšená do věci i znuděná. Nejistá a zároveň neskutečně cílevědomá a sebejistá.

Říkala jsem už, jak moc se těším na vysokou? Poslední měsíc byl tak zaneprázdněný, že jsem zapomněla se těšit. A taky kolem maturiťáku a všeho s ním spojeného si chvílemi i říkám, že mi možná nakonec moje třída a ten náš gympl budou chybět, minimálně pár lidí určitě :) Ale to na mém nadšení z vysoké nic nemění. Brno? :) Praha? :) Áá, kdo ví, které z nich? Já rozhodně ne :D Je to už jen ta skutečnost, že budoucnost je tak otevřená. Jasně, je taky nejistá a tak strašidelně rychle se blížící, ale zvědavost a nadšení převažují nad strachem.

Chtěla bych jet do Francie. Někam v létě pojedu, fakt musím. I kdyby to mělo být jen pár dní v Paříži z mých chabých, ale dostatečných finančních zásob. Pořád jsem se teď soustředila na Anglii a jak moc chci tam. Londýn je pořád... no, Londýn. Nejúžasňoucnějcí :) Ale chci taky zpátky do Paříže a poslední dobou pořád víc myslím na to, jak moc tam znovu chci. Uvidíme, uvidíme, to je jeden z důvodů, proč se těším na to, co přijde :)

UŽ DVA MĚSÍCE JE MI 20.

1. března 2014 v 17:56 | Lenča
Před skoro dvěma měsíci jsem přestala být teenagerem. Den před svými narozeninami jsem psala krátký článek o tom, co od života chci, když už mi teda musí být dvacet. A po dvou měsících jako dvacetiletá můžu říct, že se mi myslím aspoň jednoho ze tří bodů podařilo dosáhnout.

Bod 1: Blbý puberťácký nálady přicházejí a odcházejí, i když - a musím zaklepat - v poslední době nejsou časté. Věci se vyvíjejí nejistě, zmateně, neplánovaně. Ale vyvíjejí se dobře. Což je fajn:)

Bod 2: Akné mám pořád, ale s tím asi nic moc nenadělám. Smířila jsem se, teď trpělivě čekám než odejde.


Bod 3: S tím souvisí i tenhle článek. Ehm. Pěkní kluci jsou pořád pěkní kluci. Ale myslím, že tenhle problém už teď řešit nemusím. Jsou důležitější věci než vzhled a když je na někom najdete... Ve zmíněném článku jsem psala, že je snazší se zamilovat do pěkného obličeje než pěkné povahy. Jenže to nejkrásnější v životě asi vážně není vždycky snadné. Jak zpívá v The Scientist Chris Martin, Nobody said it was easy. Takže bod tři, ano, splněno. Objevil se někdo, díky komu mi to konečně úplně došlo... Mimochodem, jak, že to říkal Augustus?

"You don't get to choose if you get hurt in this world, but you do have some say in who hurts you. I like my choices." A mně se moje volby taky líbí.

Je to zvláštní, ale mám pocit, že už se cítím na dvacet. Možná nejsem dospělá, zdaleka ne, ale i tak. Na to, že je mi dvacet jsem si zvykla celkem rychle a už mi to ani nepřijde divné, vlastně vůbec ne. Myslím, že už jsem si uvědomila, že i když už nejsem dítě, nemusím na sobě měnit ty věci, které měnit nechci :)

HMMM... CO MI DAL ÚNOR?

28. února 2014 v 13:54 | Lenča
Tak nám končí únor. Na konci ledna jsem psala o tom, jak tenhle rok zatím nestál za nic, jak jsem jeho první měsíc promarnila a jak věřím, že únor bude lepší. A moje doufání se vyplatilo, protože únor určitě lepší byl.

Konečně přišel maturiťák. Užila jsem si ho. Poprvé trochu víc pila. Ne, že bych "opít se" měla na seznamu věcí, které chci udělat, abych si je mohla vyškrtnout, a ne, že bych zrovna já patřila mezi ty, kteří by se tímhle chlubili, ale řekněme, že to bylo poprvé, co jsem na sobě tak trochu pocítila následky alkoholu. A jak už jsem psala hned po plese, celý ples a ten večer byl skvělej.

Měla jsem chvíle a dny, kdy jsem se učila hodně; takové, kdy jsem se učila příliš málo a pak něco mezi tím. Stydím se, že jsem za celý únor přečetla jen jedinou knížku a to ještě jen Modrou jako safír, nic "užitečného". Musím zase začít víc číst. I když pochybuju, že to tak úplně půjde - se vším, co se teď děje.

Je těžké, slovy snad nemožné popsat jak se teď cítím. Mohla bych psát o lásce a bylo by toho tolik, co bych uměla napsat, ale dokud to nepotká vás samotné, stejně nejde pochopit, jaké to je. Nemám tušení, co dělám a do čeho jsem se to pustila. Pustila? Spadla. Když jsem dřív psala o tom, jak je těžké přemýšlet o budoucnosti, právě teď jsou pro mě myšlenky na budoucnost spíš úplně neúnosné. Budoucnost je tak nejistá. Ale přítomnost? Ta je krásná.

TAK DIVNĚ KRÁSNÝ ŽIVOT.

26. února 2014 v 7:22 | Lenča
Nemohlo to téma o věcech, co nedávají smysl, být až tenhle týden, že ne? Před týdnem můj život dával smysl. Ale stačí zatáhnout za jednu krátkou nitku... a všechno je jinak. Nikdy jsem nevěřila v osud, ale vážně se můžou tak krásné věci dít jen náhodou?

Cítím se šťastná. Vážně vážně šťastná, tak moc. A zároveň smutná. Jenže, pamatujete jak jsem psala o tom, jak se teď něděje nic zajímavého, jen samé učení a mě ten stereotyp nudí? Tak toho už se bát nemusím.

Jsem zamilovaná.

Všechno, co bylo předtím, najednou vidím jinak. Vlastně, všechno kolem sebe vidím jinak. A jen stěží jsem schopná dál normálně myslet, udržovat se na nohou. Jak jsem i normálně strašně přecitlivělá, poslední dny je to snad tisíckrát silnější. Je to jako by všechno, co jsem kdy cítila, najednou ztratilo svoji váhu a všechny pocity teď stojí někde opodál.

Měla jsem strach. Neřekla bych strach se zamilovat, jen strach... já nevím, možná z toho, že.. je někdo schopnej mě mít tak moc rád. Ale myslím, že už nemám strach. Je to těžké, protože (bože, bude to znít tak stráásně hloupě) mám pocit, že mi srdce vyletí z těla, jestli to tak půjde dál. Už i tak jsem ztratila schopnost umět se nerozbrečet, když se mi chce brečet. Myslím, že teď víc znám stav brečení, než nebrečení :D Všechno je tak těžké. On... je daleko, moc daleko.

Ale i když je to tak těžké, ach jo... je to tak nějak krásné.

UŽ MŮŽU PANIKAŘIT?!

18. února 2014 v 14:07 | Lenča
Je mi zle a příšerně a chci jen brečet a možná spát a jíst a nesnáším takhle se cítit. Nic nezvládám. Za tři měsíce matururuju a nic neumím a mám strach. Bojím se vlastní lenosti a neschopnosti a už ani nevím, jaké to je nebýt ve stresu. Dneska v hodině dějepisu jsem chvilkama neměla daleko k slzám a pak jsem přišla domů a konečně mohla začít brečet.

Strašně mě to štve, protože mám ráda dějepis a chci ho umět a nenávidím, když neznám odpovědi na to, na co se učitelka zeptá. A nechci z toho odmaturovat s odřenýma ušima za čtyři. Dějepis mi šel. Minulý rok jsem všechno tak úžasně zvládala a měla z toho radost a když chci, dokážu si ty věci zapamatovat. Jenže teď je ta maturita tak blízko a kdykoliv se podívám na seznam maturitních otázek, dělá se mi doslova fyzicky špatně a mám pocit, že ať se budu snažit sebevíc, nikdy se to nemůžu všechno naučit a zapamatovat si to.

A pak mi všechny tyhle úvahy začnou znít směšně. Komu (kromě mě, samozřejmě) záleží na tom, jaké známky budu mít? Hlavní je maturitu udělat, z čehož myslím, že strach mít nemusím. Chvilkama si nejsem jistá ani tímhle, ale to už je detail. Vůbec ty známky za všechen tenhle stres nestojí.

... but will it really?

A JE PO PLESE.

17. února 2014 v 14:12 | Lenča
Maturiťák byl skvělej. Moc jsem od něj nečekala, nijak zvlášť se nětěšila, a tak příjemně mě překvapil. Užila jsem si to. Přijde mi strašně zvláštní, že už máme po plese, protože po všem tom dlouhém připravování a plánování proběhl tak rychle a tak rychle je pryč.

Zvláštní (ale v dobrém smyslu zvláštní) je taky to, že narozdíl od několika dní před ním a zvlášť od pátečního večerem, kdy to vypadalo, že ani neusnu, jsem se těsně před plesem už necítila nervózní. Trochu před tím, než jsem si měla jít pro šerpu, ale jinak klid :) Všechno proběhlo skvěle, vystoupení se nám povedlo a celý ples byl úžasný, líbilo se mi to :)

UŽ ZASE OPTIMISTA :)

14. února 2014 v 17:33 | Lenča
Jsem tu zase.

Po pěti dnech, což je u mě, myslím, za poslední dobu docela rekord. Od pondělka jsem byla nemocná, zrovna v tu nejhorší dobu - poslední týden před plesem. Mezi pondělím a středou jsem spala víc než jindy spím dohromady tak za dva týdny a když jsem zrovna nespala, tak jsem zase jednou svůj čas trávila ve společnosti Gilmorových děvčat a "spolunemocné" Nikolky :D I přesto mi bylo dost příšerně, ale včera už jsem se musela dokopat do školy a je mi líp, i když zdravě se teda necítím.

Bráška měl včera zápis do školy :) Byla jsem se taky podívat a pak jsme šli všichni na pizzu. Jen díky skutečnosti, že neměli Hawaii, jsem jednou vyzkoušela něco nového. Bianca con salmon e spinaci (prosím o ocenění mé vynikající paměti ohledně italského názvu :D) Byla se špenátem a lososem a nebyla špatná, i když příště zase sáhnu po nějaké osvědčené klasice.

Veselého Valentýna! Pokud to neslavíte, tak veselý pátek! :) Pátek je vždycky důvodem k radosti. Letos mi ale Valentýn a můj "forever alone" status nějak nevadí, hlavně snad proto, že mám úplně jiné starosti. Momentálně skoro nic jiného než zítřejší maturiťák. Nevím, jestli bych řekla, že se těším... ale jo, částečně. Snažím se se těšit :D Popravdě jsem ráda, že už to bude za námi.

Dobře, to bude pro dnešek všechno, příště se ozvu nejspíš v neděli. Užijte si víkend, přejte mi ať zítra vládnu chůzi ve svých botech a jestli vám začínají prázdniny, tak si je užijte :) Jindy bych záviděla, ale po tom, co jsem ty svoje tak hrozně prolenošila, si říkám, že si žádné prázdniny ani nezasloužím. Po plese jsem odhodlaná začít s tvrdým učebním plánem. A myslím to vážně, takže žádné pochybnosti nechci slyšet (to je myšleno pro tebe, Niki :D).

Zatím ahoj, L.

Miluju tuhle písničku. Pořád a pořád. A bude nám hrát na plese, yay :)

PROČ NESLEDUJU OLYMPIÁDU V SOČI.

10. února 2014 v 14:50 | Lenča
Když jsem se zajímala o olympiádu v roce 2012, bylo to kvůli Londýně. Na hry v Pekingu a Vancouveru, protože jsem se snažila být v obraze a abych pravdu řekla, taky nějakým způsobem "cool". A stejné to je s mým sledováním mistrovství světa v hokeji v posledních letech. Sport mě nezajímá. Je mi úplně jedno, kolik máme medailí a kdo je získal. V loňském roce 40% Čechů nešlo k volbám, jsem tím, že nekoukám na olympiádu horší Čech než oni?

Nikdy jsem nebyla kdovíjaký vlastenec. Považuju za důležité znát historii, aspoň to základní, ať už člověk je nebo není vlastenec. Měla by to být povinnost. Tím, že se nezajímám o olympiádu nejsem nijak zlá, hrozná, nepodporující. Kdybych se na dva týdny kvůli olympiádě stávala vlastencem, byla bych pokrytec. Třeba takový Karel Gott je taky v zahraničí hodně uznávaným Čechem a posloucháte ho kvůli tomu někdo?

Dívat se na všechny ty sportovní disciplíny, když mě to nebaví, je jen zbytečná ztráta času. Nemám ráda, když lidi kvůli sportům propadají davovému šílenství. Je jedna věc fandit hokejovému týmu a druhá věc, když kvůli tomu lidé propadají agresi.


A pak jde o tyhle konkrétní olympijské hry. Hodně jsem o nich četla a popravdě, nemám sebemenší chuť to sledovat, ani kdyby mě sport zajímal nebo bych cítila potřebu podporovat "naše" sportovce. Jeden konkrétní článek třeba tady. Je sice pravda, že ti sportovci za všechnu tu kontroverzi stojící za olympiádou v Soči nemůžou, ale to nic nemění na tom, že ta konroverze existuje a má své důvody. Nejvíc mě baví Zeman a jeho vyjádření, že lidská práva by se měla řešit mimo sport. Blbost. Naprosto nesouhlasím s tím, že by sport byl důležitější než dodržování lidských práv.

Mimochodem, tímhle článkem nechci nikoho napadat ani urážet, je to můj názor. Děkuji.

PROCRASTINATING.

6. února 2014 v 13:45 | Lenča
Ahoj :)

Měla bych se učit a co dělám? Píšu na blog. Aspoň něco trochu produktivního :D Tenhle týden mám prázdniny a už se blíží jejich konec a neudělala jsem skoro nic. Pořádně jsem se neučila a zároveň jsem si ani nijak zvlášť neodpočala, protože se pořád cítím provinile, že nic nedělám. Yay. A tak pojďme myslet na něco pozitivního, na vysokou :) Chci Potřebuju už pryč. Dřív mi to tak nepřišlo, ale tenhle školní rok je nekonečný. Doslova. Ptám se naprosto vážně - fakt někdy přijde červen?

Potřebuju si konečně koupit a přečíst Konec prokrastinace, protože prokrastinace je zlo :D Já vím, že když se budu učit průběžně a s předstihem, tak budu víc v pohodě, všechno bude super a budu mít i čas na odpočinek a seriály a všechno, co mě baví. Jenže když píšeme test v úterý, pondělí se mi zdá jako ideální den pro učení. Skutečnost, že za jeden den se nejde naučit čtyři maturitní otázky, už nějak neřeším. A neberu v potaz ani to, že už jsem se o tom několikrát mohla přesvědčit. Jinak se netěším na maturiťák. Měla jsem dny, kdy jsem si i říkala, že to bude sranda a tak vůbec, ale teď už jen chci, aby to bylo za mnou. Na to, za jak pozitivního a optimistického člověka se většinu času považuju, mám dost dobrou schopnost psát negativní články :D


Víte, že už mám blog čtyři roky? Šílenost. I když je pravda, že už si jen stěží pamatuju dobu, kdy jsem tenhle blog neměla. Něco jsem teď hledala na blogu a narazila na tenhle dotazník, u kterého mě zastavila otázka Jak dlouho myslíš že tvůj blog bude ještě existovat? Tehdy jsem odpověděla, že doufám, že alespoň do maturity. A je to tu, uteklo to rychle. Nejsem si jistá, co bych na stejnou otázku odpověděla teď. Chci mít tenhle blog ještě dlouho. Nebo bych spíš řekla, že chci blogovat ještě dlouho - ideálně navždy :D a v blízké době nevidím důvod ani potřebu stěhovat svůj blog kamkoliv jinam :)

Zatím se mějte, L.

BRNO.

1. února 2014 v 17:04 | Lenča
Včera jsem byla v Brně. Konečně! Ne, že bych v Brně nikdy nebyla - byla jsem tam několikrát, ale ne "pořádně". Jen v obchodech na kraji Brna a kdysi dávno v zoo, ale nikdy v centru. Jak byl celý leden docela k ničemu, jeho poslední den se mi líbil :)

Jela jsem ráno vlakem (jedna věc, co mi na Brně zásadně vadí je, že tam nejezdí Regiojet) a Nikča, která kvůli mě musela vstávat v sedm, už čekala :D První dojem z Brna? Je rušnější než bych čekala. I když jsem byla varovaná, že nemám počítat s klidem, nenapadlo by mě, že se budu muset bát o vlastní život. Dobře, trochu přeháním. Ale ta doprava je nebezpečná :D

Filozofická fakulta. Zvenku nevypadá nijak oslnivě, ale vevnitř je úžasná. (Ukažte mi školu, která má zeleň a stromy a lavičky, a budu spokojená :D) Stejně se mi nejvíc líbí ta knihovna. A místo toho, abych půl hodiny poslouchala informace o studiu, které si můžu najít na internetu, jsem chtěla na prohlídku knihovny. Dobré rozhodnutí :) A po knihovně jsme šly na prezentaci o anglistice. Líbí se mi tam. Moc. Je to hrozně hloupý argument, ale na anglistice v Brně mám pocit, že bych mohla patřit k "těm lepším". Bože, to zní hloupě a až příliš seběvědomě. Co chci říct, je, že příjmačky na anglistiku do Prahy jsou tak náročné, že i kdybych se tam dostala, tak bych neměla šanci patřit k těm lepším, protože všichni, co se tam dostanou, už jsou nejlepší :D Dává to aspoň trochu smysl? ... Ale o vysoké budu psát ještě tisíckrát.

Po Dnu otevřených dveří jsme už chodily po městě, po obchodech, jedly :D A bylo to super. Koupila jsem si knížku a krásný tričko a mikinu. Taky jsme byly v kině - na Zlodějce knih. Knížka je lepší (jak jinak), ale i tak to byl úžasný film, určitě stál za to :) A přála bych vám vidět moje nadšení, když jsem v kině viděla plakát na TFIOS/Hvězdy nám nepřály. Ale jak by ne, myslím, že s výjimkou Harryho Pottera jsem se na žádný jiný film netěšila tak moc.

Brno není jako Praha. Jenže jen málokteré - spíš dokonce žádné jiné město není jako Praha. Praha vás něčím oslní na každém kroku. Všude jsou památky a úžasné domy a mosty a zahrady a Pražský hrad :D Brno takové není. Což ho ale nedělá míň úžasným, jen jiným. A taky má daleko zajímavější orloj než je ten nudnej a okoukanej v Praze :D Abych to zkrátila, protože tenhle článek už je i tak dost dlouhý, Brno se mi vážně líbí :)

Dárečky od Nikči :)))

CHVÍLE KLIDU.

25. ledna 2014 v 23:51 | Lenča
Mám ráda tyhle soboty, kdy nemusím nic dělat (nebo si aspoň nepřipouštím, že bych něco musela dělat) a mám čas přemýšlet, číst, psát, prohlížet si blogy a nic nedělat. Dneska jsem odpoledne prospala nejmíň dvě hodiny a tak bych teď, v jedenáct večer mohla energii i rozdávat. Perfektní čas pro psaní článku :)

Ani nevím, o čem vlastně chci psát, ale už jsem zase chvíli nepsala "kecací článek", a tak je tady. Pořád teď poslouchám nějaké písničky. Což není nic nového, ale poslouchám hudbu teď tak nějak pořád, víc než jindy. A mám tendence být strašně znuděná, přestože vím, že bych svou nudu měla kompenzovat vším tím učením, na které kašlu.

Říkala jsem už, že nemám ráda malá města? Poslední dobou to své malé město nesnáším ještě víc než kdy dřív. Těším se až budu pryč. Mám teď pořád chuť někam jezdit, dělat něco zábavnějšího než jen být tady a učit se. Ale už v pátek jedu do Brna, jupí :)) A pak budu mít týden jarních prázdnin, na které jsem se začala těšit, když ještě ani neskončily ty vánoční.

Miluju tuhle písničku! A právě jsem poprvé viděla i video a zjistila, že je natočené v Brightonu (:

Trochu mě mrzí, že jsem většinu ledna (a když o tom uvažuju, jedna dvanáctina roku není zas tak málo) promarnila vší tou znuděností a přitom vlastně ani pořádně nic nezvládla udělat do školy. Už se tak moc těším, až odmaturuju a budu žít ten život, který si přeju žít, že zapomínám, že se nejdřív musím dostat přes maturitu až na svou vysněnou vysokou (drobný detail, že mám vysněné školy dvě, radši teď řešit nebudu :D).

Když jsem na začátku roku psala článek o tom, jaký bude 2014, řekla jsem, že bude úžasný. A věděla jsem, že všechno nepůjde hladce, byla jsem připravená muset se taky trochu snažit. Tak o co je to teď těžší? I když už je tenhle rok pár týdnů v plném proudu, moje pozdní předsevzetí je: místo toho, abych sama sobě poslední měsíce gymplu ztěžovala, budu se snažit si je usnadnit a brát je víc pozitivně. To je všechno :)

Zatím pa, L.

MOC PRÁCE, MÁLO SPÁNKU.

15. ledna 2014 v 21:35 | Lenča
Ahoj,

už aby byly prázdniny! Ale vypadá to dobře, jdu teď do školy už jen 11krát a pak Brnoo :) a jarní prázdniny. Minulej a tenhle týden jsou oba děsný. Zdá se mi, jako bych ztratila veškerou schopnost učit se, kterou jsem kdy měla. Nevím, jestli je to lenost nebo jen pohodlnost nebo moc velké množství vedlejších faktorů, které mě nutí dělat všechno, jen ne se učit.

Můj vztah k dějepisu je teď chvílema vyloženě nepřátelský a v některých momentech lituju toho, že jsem se kdy rozhodla z toho maturovat. A to mám dějepis ráda! Jen bych potřebovala víc času než kolik ho mám. A mnohem mnohem víc spánku.

Ale samozřejmě, že si za nedostatek času částečně hodně můžu i sama. Kdybych byla schopná přijít domů a hned nezapínat počítač... Kdybych se při učení sto čtyřicetkrát nedívala na facebook... Kdybych si pořád nevolala s Nikčou... (která je awesome :D :) což ale nic nemění na tom, že se díky těm hovorům nemůžu učit :D).

A taky, co má znamenat to počasí? Nepotřebuju slunko, ale kdyby aspoň pršelo! Kvůli tomu šedému zamračenu a tmě jsem ještě unavenější.

Bože, to je dneska ale pozitivní článek. Pravda je, že se cítím celkem šťastně :D Ale jsem naštvaná sama na sebe za to, že nic nedělám, že se málo učím a že na sebe za pár měsíců, až nebudu stíhat, budu ještě naštvanější za to, že jsem se víc nesnažila dřív. Amen :D

Mějte se, L.

PRAHA.

12. ledna 2014 v 12:49 | Lenča
Přijela jsem včera šíleně unavená a s bolestí hlavy. A šťastná. Včerejšek byl skvělej. V pátek jsem se celkem neplánovaně rozhodla jet se v sobotu podívat do Prahy na den otevřených dveří Filozofické fakulty :)

Chci tam. Vážně na tu školu chci. Už když jsem ráno vešla do budovy fakulty, byla jsem nadšená. Jsem hrozně ráda, že jsem tam jela, protože to bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. Poslední dny byly na nic a plné divných nálad nebo žádných nálad, ale když jsem tam včera byla, připomnělo mi to, že tohle je to, co chci. Chci studovat anglistiku. Taky jsem se dozvěděla pár věcí, které by mohly být docela užitečné, ale myslím, že tím hlavním, co mi ten den dal, byla nová motivace, nový elán pro věc.

I celý zbytek mého dne v Praze byl super. Trochu jsem se prošla po centru, dost nakupovala, hodně utrácela, snědla až moc hranolek a byla ve Starbucks (Chai Tea Latté). Navštívila jsem tak deset knihkupectví a v Paláci knih jsem strávila přibližně tři a půl hodiny, což je myslím rekord :D Četla jsem si tam Weird Things Customers Say in Bookshops, což bylo vtipné :D Doporučuju! Jinak jsem si koupila Struck by Lightning od Chrise Colfera, což si chci přečíst už od doby, co to vyšlo a byla jsem nadšená, že jsem ji tam našla :)

Teď se jdu učit. Konečně jsem se pořádně vyspala (jsem vzhůru jen tak hodinu), po tomhle týdnu a taky včerejším vstávání v 5:30 jsem si to zasloužila :D

Pa (:

ZVLÁŠTNÍ. CO JE TO "ZVLÁŠTNÍ"?

9. ledna 2014 v 23:12 | Lenča
Třeba nadpis mého článku, ten je docela zvláštní. Když se řekne zvláštní, tak to nezní moc pozitivně. Je to lepší než divné, ale pořád ne zrovna lichotivé. Klidně ten můj úvodní blábol, co jsem právě napsala, ignorujte, jen jsem chtěla říct, že byl dnešek zvláštní den.

Začal příšerně. Nadlidský úkol v podobě vstávání byl ještě mnohem těžší než nadlidský a na jistotě mi nepřidal ani pocit, že nic neumím, což nebyl ani tak pocit jako spíš konstatování skutečnosti. Test z dějepisu jsem napsala příšerně a test z frániny jsem pro změnu vypustila z hlavy úplně. Ale aspoň mě konečně něco uhodilo do hlavy, což jsem rozhodně potřebovala. A začala jsem se učit. Přišla jsem domů, sedla si ke stolu, nezapnula počítač a učila se. Jsem se sebou spokojená. Mám toho tak moc, už bylo načase si uvědomit, že přístup "když nevím, co dělat dřív, tak radši nebudu dělat nic" se neosvědčil.

Přijde mi úplně k neuvěření, že končí teprve první týden po zimních prázdninách. Cítím se tak unavená jako bych tam v novém roce byla už stokrát. Ještěže je zítra pátek!

Ale není to jen škola, je to všechno. A zároveň nic. Je toho moc. Na jednou stranu si potřebuju najít čas na to zachumlat se i s hrnkem čaje do peřin a chvíli jen přemýšlet. Na stranu druhou se občas bojím být sama se svými myšlenkami, a tak se před nimi radši schovávám. Už ani nejsem teenager, tak co to má být? A přejde to vůbec někdy?

PĚKNEJ DEN.

7. ledna 2014 v 23:10 | Lenča
Skutečnost, že je mi 20, se mi zatím docela zamlouvá. Ve škole byla dnes pohodička, i když se mi tam ráno šíleně nechtělo. (Ale to nikdy.) Zvlášť po nočních hororech (když vás ve tři hodiny probudí rána vázy, která sama od sebe spadla na zem, není to úplně normální) a mých divně matoucích snech (který vlastně ani moc matoucí nebyly, jen mi moje podvědomí potvrzovalo to, co už vím). Ale nakonec jsem se z postele nějak vyhrabala a do školy přišla jen dvě minuty po zvonění :D

Ještě ve škole jsem si říkala: Tak, dneska bude ten den, kdy se začnu pořádně učit. Ale pak jsem přišla domů, pustila si nahlas písničky a bylo mi jasné, že na svoje narozeniny se stejně učit nebudu, takže bude nejlepší se na to zase jednou vykašlat. Narozeniny jsou ale dobrá výmluva :) Ani nevím, co jsem celé odpoledne dělala. Ale rozhodně jsem měla skvělou narozeninovou večeři - palačinku s nutelou, šlehačkou a ovocem:)

Jinak jsem většinu podvečera/večera strávila voláním s Nikčou, protože co je lepší než záchvaty smíchu na skypu, i když víte, že byste se vážně měli učit? :D Ale co, smích prodlužuje život. (V tom případě už jsem dávno nesmrtelná.)

...Aneb život dospělého dvacetiletého člověka, který se zodpovědně připravuje na maturitu a příjmačky :D

POSLEDNÍ DEN TEENAGEREM.

6. ledna 2014 v 22:36 | Lenča
Zítra mi bude 20. Yay... Nay :D Když už nebudu teenager/puberťačka/náctiletá, tak chci:

1, Přestat mít blbý puberťácký nálady, kdy jsem smutná, bez nálady a nevím proč a to i přesto, že jsem o minutu dřív byla naprosto happy.
2, Už nemít akné. Děkuju pěkně.
3, Konečně se poučit a nezamilovávat se do kluků jen proto, že jsou pěkní. (Haha.)

Jinak jsem víceméně spokojená. Je divný, že mi bude dvacet. Vzhledově vypadám na patnáct a psychicky si připadám možná tak na sedmnáct. (Někdy spíš na pět, ale to nevadí.) Dneska jen krátký článek, jsem zaneprázdněná neučením se :D

Pa (:

JAKÝ BUDE ROK 2014.

1. ledna 2014 v 0:00 | Lenča

2014.

Už je to tu.
Bude to velký rok. Rok změn.

Budu maturovat. Opustím zdi našeho gymplu a vydám se vstříc novému životu v novém městě. Hodně věcí se změní. Už se změn nebojím. Nebojím se ani, že bych neuspěla. Udělám maturitu a dostanu se aspoň na jednu ze škol, na které chci. Nebojím se, že to nezvládnu, ale bojím se, JAK to zvládnu. Nechci být v obrovském stresu a nervózní. Chci být v pohodě.


V LEDNU, už za týden oslavím narozeniny. Pojedu konečně do Brna - podívat se na den otevřených dveří a za Niki. Těším se :) Už mám i mapu, takže se možná neztratím, až začnu Nikču štvát zpíváním písniček od One Direction :D Možná pojedu i do Prahy, ale ještě nevím.

V ÚNORU máme maturiťák. Nemůžu říct, že bych se nějak zvlášť těšila. Jinak má letos premiéru strašně moc filmů, které chci vidět. Nejvíc se těším na TFIOS (Hvězdy nám nepřály), ale i na Divergent, Zlodějku knih, další díl Hunger Games (i když zrovna na ten budu muset čekat až do podzimu) a další a další. Jsem ráda, že mám tolik filmů, na které se půjdu podívat mezi tou hromadou učení.

A v KVĚTNU to přijde. Brněnské TSP, písemná maturita, svaťák a "třešničkou na dortu" samozřejmě maturita ústní. Jak mám květen ráda, letos se na něj zrovna netěším :D Těším se až to bude za mnou.

V ČERVNU mě pak čekají příjmačky. Nejdřív (aspoň myslím) v Brně a pak ty v Praze. Až bude konec června, budu spokojená. Možná. Možná míň. Každopádně budu vědět, na čem jsem.

Zatím nevím, co budu dělat v LÉTĚ. Chci někam jet. A tím někam myslím do Londýna, jako vždy :D Strašně ráda bych jela na Summer in The City :) Někam pojedu. Mám v úmyslu plánovat léto ve chvílích, kdy budu potřebovat odreagování od učení.

V ZÁŘÍ půjde můj malej bráška poprvé do školy :) Nevím, co budu v té době dělat a kde budu já, ale kdyby to šlo, ráda bych tam byla s ním. Jak si na něj pořád stěžuju a i když mě tak často štve, bude mi ten prcek chybět, až budu pryč. Nejvíc ze všech.

A v ŘÍJNU? V říjnu to začne :D Vysoká, s největší pravděpodobností, yay :) Těším se. Co bude dál, to nikdo neví :D Uvidíme.

Nakonec vám chci popřát ten nejlepší nový rok, ať žijete tak jak chcete a daří se vám všechno, po čem toužíte :) (Jo a ať vás na facebooku šťouchne co nejvíc lidí :DDD)

MOJE NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁNOCE

25. prosince 2013 v 7:34 | Lenča
Ahoj :)

Teprve včera, když už jsem se bála, že dostanu málo dárků a že nedostanu to, co jsem nejvc chtěla, mi došlo, jak velkou roli v mé představě ideálních Vánoc doopravdy hrají dárky a upřímně je daleko větší než jsem si vždycky myslela :D

Tyhle Vánoce jsem dostala to, co jsem si přála a měla jsem Štědrý den jaký se mi líbil a jsem si jistá, že budu mít taky 25. prosinec jaký mám ráda a na jaký jsem se těšila :) Takže. Dostala jsem notebook. Nádherný. Lenovo. Už teď ho miluju a vím, že jiný než Lenovo už nikdy chtít nebudu :D A vážně jsem si myslela, že ho nedostanu. A pak jsem ho dostala a myslím, že vší tou nejistotou byla pak moje radost ještě daleko větší.

I všechny moje ostatní dárky jsou krásné - na konci článku najdete některé vyfocené. Jediná věc, ve které Ježíšek udělal, jak jsem řekla, error, je výběr knížky - dostala jsem Prázdné místo, které už mám. Ale vůbec to nevadí, půjde to v pohodě vyměnit a už mám vymyšlených zhruba deset (nebo sto padesát tisíc) knih, které bych mohla mít místo ní.

Zatím se mějte a ještě jednou Veselé Vánoce! :))

Náušnice...

HAPPY CHRISTMAS

20. prosince 2013 v 11:59 | Lenča

Ahoj!

Už jen čtyři dny :) Nemůžu se dočkat. Už teď jsem strašně nadšená. Včera jsem byla naposledy před prázdninama ve škole a byl to super den. Pohodička, skoro jsme se neučili a zpívali jsme si a pak odpoledne jsem už si jen pořád dokola pouštěla ty svoje oblíbené vánoční, zdobila jsem perníčky, rozbalila první dárek, kterej mi poslala Vendy! Nejvíc se mi líbí záložka s nápisem The Beatles (: No a užívala jsem si skutečnosti, že patnáct dní nebudu muset do školy :D

Taky už mám nakoupené i zabalené všechny (kromě jednoho, na kterém se pracuje) dárky a jsem spokojená :) Nejmíň do středy nebudu myslet na tu horu práce a učení, které se budu muset věnovat po zbytek prázdnin a pak se na ni vrhnu :D Miluju Vánoce!

Dneska jsem vařila (mňam maso s hermelínem) a koukala na telku (po nejmíň třech týdnech, kdy jsem se na televizi vůbec nedívala :D maximálně, když ji měl někdo zaplou, ale ne tak, že bych si sedla a dívala se na ni :D) a teď momentálně se dívám na Pretty Little Liars a za chvíli se chystám k babičcce zdobit stromeček a píct vánočku :))

Možná se ještě do Vánoc ozvu, ale jinak mějte krásné Vánoce, spoustu dárečků, no stress, nepřejezte se tak moc jako já :D a prostě si užívejte té pohody (:

Pa, Lenča

O TOM JAKÝ BYL VÍKEND.

17. prosince 2013 v 17:04 | Lenča
Ahojky :)

Konečně nejsem na 200 procent zaneprázdněná a mám čas napsat článek. Poslední týden byl šílený. Minulé pondělí až čtvrtek jsem prakticky nevzhlédla od učení, od čtvrtka do neděle jsme byli pryč a v neděli večer jsem ještě dvě hodiny seděla nad učením. Jsem vážně ráda, že už jdu do Vánoc jen dvakrát do školy.

Takže, tenhle víkend jsem strávila ve Františkových Lázních. I když s našima upřímně řečeno dost nerada takhle někam jezdím, chtěla jsem se tam zase jednou (po skoro pěti letech, kdy jsem tam byla celý měsíc v lázních) podívat a ten víkend byl fajn :) Byli jsme tam v hotelu Three, kterej byl vážně pěknej a určitě bych doporučila :) Byla jsem na pokoji s bráchou, což bylo fajn. Strašně se mi líbilo mít koupelnu prakticky jen pro sebe. Taky jsme v tom hotelu měli snídaně a jak normálně skoro nesnídám, jsem tam nevěděla, co jíst dřív :D

V pátek jsme jeli do Německa, do města kousek od hranic - Hofu, kde byly krásné vánoční trhy a výbornej punč :) Nejvtipnější byla naše komunikace v němčině. Ale nakonec jsme se domluvili :D Sobotu jsme strávili ve Františkových Lázních - ve městě a v místním aquaparku. A v neděli jsme už jeli domů se zastávkou v Praze :)

To je pro dnešek všechno, mějte se a tady je pár fotek...

Františkovy lázně (: Strašně se mi líbí ten altán vlevo, připomíná mi Gilmorky :D A vedle něj strom, kterej večer pěkně svítil :)

ZA MĚSÍC MI BUDE 20.

7. prosince 2013 v 11:08 | Lenča
Jsem otravná, já vím. A dělám z toho něco většího, než co to je. Tak mi bude dvacet. No a co?

No právě, přesně za měsíc mi bude 20! Když jsem byla mladší, vždycky se mi zdálo, že lidi, kterým je přes dvacet, jsou tak dospělí, tak daleko přede mnou. A v poslední době jsem přemýšlela o tom, jak se postupem času mění moje (a nevím, ale nejspíš jistě ne jen moje) představy o věku.

Pamatuju si, když mi bylo šest a začala jsem chodit do školy. Měli jsme třídu v přízemí a věděla jsem, že ve vyšších patrech jsou vyšší třídy. A tenkrát jsem měla strašný strach z výšek a (bude to znít hloupě) ty schody vypadaly tak nějak děsivě. Ale neměla jsem strach, protože se mi zdálo, že ve třetí třídě nebo tak budu až za strašně dlouho. A pak ubíhal čas. Překračovala jsem ty věkové hranice, které mi dřív připadaly tolik vzdálené. Ale přesto se nic neměnilo, tyhle hranice se jen posunovaly. V prváku mi připadalo, že maturovat budu zhruba tak za milion let. A dnes?


Vysoká mi nepřipadá vzdálená. Pořád strašně nepředstavitelná, to ano, ale ne vzdálená. Moje představy o čase a o věku jsou teď úplně jiné než dřív. Hlavně vzhledem k tomu, že doba, kdy půjdu na vysokou mi připadá zhruba stejně vzdálená jako doba, kdy mi bude třeba třicet. Dává to, co píšu, vůbec nějaký smysl? Příští rok bude skvělý, těším se na něj. Jistě, že mám taky trochu strach, ale hlavně se těším :)

Tak proč mě tolik děsí myšlenka na to, že mi bude dvacet? Už nebudu teenager. Pořád budu ve spoustě věcech stejná. Nepřestanu milovat One Direction, radovat se ze sněhu, mít v posteli plyšového medvěda a tak vůbec. Ale stejně. Mám pocit, že když mi bude dvacet, měla bych být dospělá. Nevím, jestli jsem dospělá. Občas mám pocit, že ani nemám tušení, jak být dospělá. A nevím, jestli dospělá chci být.

 
 

Reklama