MY THOUGHTS

100. ČLÁNEK ROKU

11. dubna 2013 v 6:52 | Lenča
Ahoj :)

Ve skutečnosti tohle není letošní článek, ten vyšel už včera, ale všimla jsem si samozřejmě až po tom, co jsem ho zveřejnila. Tak je můj letošní stý článek o facebooku. No co, teď už ho mazat nebudu. Jen tak pro zajmavost, už teď mám napsaných víc článků než v roce 2010 (tehdy jich bylo 90). A mám pocit, že bych po krásném číslů mohla zhodnotit své dosavadní dojmy z mého letošního projektu. Denní články.

Když mě to koncem prosince napadlo a na začátku ledna jsem s tím začala, připadalo mi to jako šílený nápad. A vůbec jsem si nebyla jistá, jestli je to v mých silách. Vlastně mi to i teď (navíc, když vezmeme v potaz, že mi už víc než dva měsíce nejde notebook) připadá trochu jako šílenost. Ale ono to jde. A ani ne až tak těžko. Baví mě to a vlastně už nějakou dobu nemusím sama sebe ani nutit psát, přichází to samo. Kdybych teď třeba jeden den vynechala a svůj článek nenapsala, cítila bych se hrozně nesvá. Vlastně bych asi ani nemohla jít spát, když bych věděla, že jsem ještě nic nenapsala.

Myslím si, že je hodně užitečné vytvořit si něco, co budete dělat opakovaně každý den. Může to být klidně jen hloupé stlaní postele. Před nějakou dobou jsem právě o stlaní četla článek. Vždycky jsem si říkala, že stlát postel je zbytečné, navíc když ta moje je patrová a nepořádek na ní není moc vidět. Ale v tom článku autor psal, že je to důležité kvůli tomu, abychom měli právě nějakou opakovanou činnost, což přispívá k pevnější vůli. Chápete, jak to myslím, že jo? :D

Zatím pa, mějte se, L. (:

LIDI NA FACEBOOKU

10. dubna 2013 v 6:27 | Lenča
1. Twitter je lepší. Musím to říct, vážně.

2. Lidi na facebooku mě věčně štvou. Jak mám ráda svoje bratránky a další mladší příbuzné, jejich neustálé žádosti do všech těch her a dalších blbostí mě strašně rozčilujou :D Pak jsou tu lidi s fotkami v podprsenkách nebo alespoň velkým výstřihem. Mají tohle zapotřebí? Ne. Ne, nemají. K tomu přidejte osm kýčovitých klišé citátu za hodinu a máte osobu, kterou byste v přátelích na fb nikdy mít nechtěli.

3. A další věc - proč si někoho přidávate na facebooku, když ho ani nezdravíte na ulici? To prostě nedává smysl.

4. Facebook je hroznej žrout času. A přesto se tam musím dívat pokaždé, když se mihnu kolem počítače. A navíc, můj mobil mi pokaždé řekne, když se na facebooku stane něco, o čem bych měla vědět, takže tam pak logicky musím jít :D

5. Když ještě existovala stránka bravogirl.cz, hodně často jsem tam chodila a odpovídala na problémy v poradně. A strašně jsem nechápala, když tam někdo psal o takových těch facebookých vztazích. Já vím, je ode mě jako od někoho, kdo nedělá nic jiného než si celé dny píše přes internet nejmíň s desítkama kamarádů, které v životě neviděl, trochu pokrytecké. Ale těmi facebookými vztahy teď myslím spíš to, když se vztah dvou lidí, kteří se znají v reálném životě, rozvíjí jen přes facebook. Já nevím, přijde mi to zvláštní.


MOŽNÁ BYCH MĚLA BÝT UČITELKOU.

9. dubna 2013 v 13:30 | Lenča
Možná bych přecejen raději měla být učitelkou. Zbožňuju děti, ony zbožňují mě a každý o mně ví, že to s dětmi umím. Na jedné straně chci být úspěšná, dostat se daleko, studovat anglistiku a tohle všechno. Ale na druhé straně bych nejradši ze všeho trávila celé dny s dětmi. Jenže... který z těch dvou hlasů poslechnout? Je to jako vybírat si, jestli poslechnout hlavu nebo srdce, až na to, že v obou případech je to tady srdce. Možná až se budu hlásit na školu, nechám si i možnost pedagogické fakulty. Tak bych ale vybrala učit na základní škole, nejradši první stupěň.

Někdy je strašně těžké se rozhodnout. Je toho tolik, co bych chtěla dělat. Ale někdo na youtube (myslela jsem, že to byl John Green, ale nejsem si vůbec jistá, vlastně to byla asi nějaká holka) mluvil/a v jednom videu o tom, že když se hlásili na vysokou, přihlásili se na víc oborů, protože se nemohli rozhodnout, ale tím si jen oddálili rozhodování a přidělali víc práce. Což je fakt.

Ale rozhodovat se je těžké.

JAK SE UČÍM ANGLIČTINU.

7. dubna 2013 v 7:18 | Lenča
Posledních několik let se učím anglicky z většiny podobným způsobem jakým jsem se jako malé dítě učila svůj mateřský jazyk. Prostě posloucháním. A když jde o gramatiku už tak nějak podvědomě doplňuju to, co by tam mělo být. Ale vzhledem k tomu, že jsem na gramatická pravidla až doteď kašlala, musím se je učit zpětně teď, i když většinou vím, co doplnit. Ve škole máme učebnice Intermediate a já jak jsem nedávno psala, jsem se dozvěděla, že mám úroveň B2, což je Upper-Intermediate. Tak jsem si pro jistotu sehnala učebnici Advanced, myslím, že Cambridge University Press. Tam je ta gramatika dost dobře vysvětlená, takže už jsem na cestě k "advanced znalostem" :D

No, to je gramatika. Neřekla bych nejtěžší, ale pro mě osobně tak nějak nejvíc frustrující jsou slovíčka. Protože mám pořád pocit, že jich neznám dost. Alespoň ne aktivně. Pasivní slovní zásobu mám, myslím, dost velkou, rozumím skoro všemu. Ale učení slovíček mě baví. V mém pokoji jsou vždycky všude různé barevné papírky se slovíčky a tak podobně :D Takové trochu vtipné nebo zajímavé mi přijde, že u některých slovíček si přesně pamatuju, kdy jsem se je naučila :D

To nejtěžší, a čeho se taky nejvíc bojím na příjmačkách, je psaní. Jsem sice v pohodě schopná psát jednoduché věci o normálních tématech, ale napsat něco složitého a navíc o tématu, které se nedá označit za zrovna jednoduché k porozumění... bude těžký. Člověk by řekl, že po všem tom čtení v angličtině pochytím i nějaké "know how" k psaní a ono zatím houbelec :D Ale ještě mám rok, takže to určitě stihnu zlepšit :)

A jinak, pokud by někdo chtěl tip, jak si zlepšit angličtinu - čtěte v angličtině, koukejte na filmy a seriály v angličtině (případně youtube videa). Řekla bych, že u sebe velké části mých znalostí vděčím právě tomuhle.

O ZODPOVĚDNOSTI.

6. dubna 2013 v 7:26 | Lenča
Jako dítě jsem se nikdy netěšila na dospělost. Ono je totiž hodně snadné být dítětem. Nemusíte chodit do práce a ze začáku ani do školy. Nemusíte platit daně a starat se o to, kolik co stojí. A hlavně je ve vašem životě někdo, kdo rozhoduje za vás. Ale když se nad tím zamyslíte, být dítětem je vlastně taky docela otrava.

Neustále musíte někoho poslouchat. Chcete si hrát a dospělí vás nutí se učit. Chcete si obléct sukni a máma vám to zakáže, protože je moc zima. Ptala jsem se brášky (protože právě malé dítě je často daleko větším zdrojem moudrosti, než bychom čekali) a ten mi řekl, že je super být dospělý a na otázku proč si to myslí mi řekl, že si může uvařit, co chce. To je ono. Pak jsem mu říkala, že ale když je někdo dospělý, tak musí chodit do práce a on řekl, že to je super, protože si může vybrat jakou práci chce ;)


Když jste dospělí, nikdo vám tak obyčejné věci nezakazuje. Když si chcete dát na oběd zmrzlinu, můžete. A když se místo práce chcete dívat na televizi, klidně můžete. Ale za následky si pak zodpovídáte jen vy sami. Což samozřejmě není ani trochu snadné. Většina lidí mána vrcholu svých priorit krásné slůvko svoboda, ale ani být svobodný není jen tak. Mnohdy je mnohem jednodušší nechat se někým vést a když přijde první problém, jen tak ho můžeme svést na toho druhého.

Když se nad tím zamyslíme a uvědomíme si všechno, co skutečně můžeme dělat, je to dost ohromující. Máme totiž obrovské množství možností, mnohdy dám ani nedochází kolik vlastně. Mám už jen z té myšlenky husí kůýi a zároveň jakýsi zvláštně dobrý pocit.

Budoucnost a život je výzva. A já mám výzvy ráda.

ÚZKOSTI A RADOSTI

4. dubna 2013 v 6:27 | Lenča
Náladovost je hrozná věc. Ani já sama se ve vlastních náladách nejsem schopná vyznat. Občas bych nejradši nedělala celý den vůbecnic. Chci prosedět celý den u televize nebo rovnou ležet v posteli. A jindy chci objevovat a číst a učit se. Prostě něco dělat. Nejlépe všechno.

Stejně tak si většinu času myslím, že vysoká bude báječná. Nemůžu se dočkat života ve velkém městě a možnosti studovat na své vysněné škole (za předpokladu, že se na ni dostanu) a naučit se úplně všechno, co chci. Konečně budu moct být samostatná a v podstatě dělat si, co chci. I když osmnáct mi už bylo před rokem, myslím, že teprve pak budu dospělá. Tak trochu, ne úplně.

Na druhou stranu mám občas takové hrozně úzkostlivé momenty, kdy se mi chce při pomyšlení na odchod z domu snad jen brečet. Budu daleko, sama ve velkém městě. Svého milovaného brášku uvidím jen o víkendech. Budu na koleji a budu muset sdílet pokoj s dalším člověkem. Je moc divné, že si říkám, že když bude nejhůř, pořád existuje internet..? :D Myslím tím hlavně skype a tak. Určitě se budu snažit chodit ven a poznat nové lidi, ale já jsem pořád já a dost pochybuju, že se to nějak zásadně změní.

A taky, když se dostanu do Prahy, mám tam strejdu a jeho rodinu. Chtěla jsem skoro říct, že tam nemám kamarády, ale když o tom tak uvažuju, pár kamarádů by se našlo, i když jsem s nimi dlouho nemluvila. Pozitivní je, že když se nedostanu na školu do Prahy, půjdu do Brna a tam je Niki! :D Takže s mým neustálým strachováním se z příjmaček je dobré, že mám na obou místech nějaké pozitivum. Oni taky občas lidi hodnotí Masarykovu univerzitu líp než Karlovu, že je nějakým způsobem příjemnější, ale to uvidím sama, až budu objíždět dny otevřených dveří a tak vůbec. Jenže samozřejmě Karlovka je Karlovka.

No nic, zase se z toho stal další článek o vysoké, takže je načase jít :) Mějte se!

NESNÁŠÍM ČESKÉ VELIKONOCE.

1. dubna 2013 v 7:30 | Lenča
Velikonoce jsem měla ráda, dokud jsem byla úplně malá a mohla jsem chodit s tátou a klukama. Pamatuju si, že jsem vždycky měla dilema, jestli jít s ním nebo zůstat doma s mámou a koukat na pohádky. Ale pak jsem trošku vyrostla a v jisté bodě jsem je mít ráda přestala. Přesto, dokud jsem o tom tak moc nepřemýšlela, tak jsem je tak nějak tolerovala. Byla jsem ráda, že k nám chodí bratránci a strejdové, které jsem jinak tak často neviděla.

No a pak jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, že to jsou vlastně úplně pitomé tradice. Tedy, baví mě barvit vajička a píct a zdobit dům jako, že je jaro (mimochodem, když mluví o jaru, taky jste v pátek měli po probuzení takový šok - u nás bylo tolik sněhu :D). Ale prostě tradice pomlázek je to nejhloupější, co kdo mohl vymyslet.

Nechce se mi psát proč, protože nemám chuť se rozčilovat a navíc si myslím, že je to úplně jasné. A nemusím být kdovíjaká feministka, abych tuhle tradici neměla ráda. Nepodporuju násilí a ať si kdo myslí, co chce, tohle násilí je. A to radši ani nekomentuju, co má tahleta tradice přinést nám holkám.

No nic, užijte si pondělí, které není ničím zvláštní a mějte se fanfárově (: Pa, L.

Ha, právě mě napadlo dobré téma na seminárku! Budu zkoumat, jestli děti vůbec ví, proč se slaví Velikonoce. Protože vím o sobě, že jsem to až trapně dlouho nevěděla :D

BŘEZEN / DUBEN

31. března 2013 v 9:08 | Lenča
A je tu opět čas na pravidelný článek na závěr měsíce. Tentokrát spíš než cokoliv zpytování svědomí :D Za březen jsem přečetla jenom dvě knížky (Proroctví a Studii v Šarlatové). Dalších zhruba deset mám rozečtených. Momentálně není mým problémem to, že bych neměla čas číst, jen je toho strašně moc, co chci číst. Takže buď pak ve výsledku nečtu nic nebo rozečítám další a další knihy.

Řeknu vám, co mám rozečtené... Annu Kareninu už od konce února, Hobita už tak od prosince :D, Otce Goriota, Petra a Lucii (rozhodně od prosince a přitom to nemá ani 100 stránek!), Deník Anny Frankové, Jane Eyre, francouzského Malého Prince, Podpis čtyř, The Casual Vacancy (pořád se do toho nějak nemůžu dostat..) a aby toho nebylo málo, tak jsem začala znovu číst Sesterstvo putovních kalhot. Ehm a pak se divím, že vlastně nečtu nic :D

Březen utekl nějak divně rychle a říkám si, že bych vážně zase měla soustředěně pracovat na obou seminárkách. Hlavně, že jsem si v lednu říkala, že tu příští začnu psát hned v únoru... jasně :D Čas vůbec utíká rychle, ale přes to všechno mi to až tak nevadí. Touhle dobou za dva měsíce totiž budu v Londýně :)

NETOUŽÍM PO DOKONALOSTI

30. března 2013 v 8:37 | Lenča
Proč nás tak fascinuje dokonalost? Všem je jasné, že svět není dokonalý ani zdaleka. A někdy jsou to právě ony malé nedokonalosti, které činí všechno o tolik zajímavějším. A přesto obdivujeme načančané obýváky z Ikey. To, co je dokonalé, není příliš jiné. Nad pohovkou takového obývacího pokoje visí fotografie z ateliérů. Je tu manžel, který nosí domů vysoký plat, v případě potřeby cokoliv opraví, nikdy nechodí do hospody. Vedle něj krásná manželka s upravenými nehty, která má doma naprostý pořádek a ještě ke všemu je dostatečně emancipovaná. Blonďaté děti mají zuby bílé jako z reklamy na Orbit. Nosí domů samé jedničky. Syn hraje fotbal, učí se na kytaru. Dcera umí hrát na klavír, má talent na jazyky a zároveň doma ve všem pomáhá mamince. Na obrázku se všichni šťastně usmívají. Ale jaká je tahle perfektní rodina ve skutečnosti?

Co když se dcera utápí v depresích, protože jsou její rodiče věčně v práci a nemají na ni čas?
Co když se synovi líbí kluci a bojí se tuhle skutečnost přiznat, protože tuší, že by ho jeho rodiče odsoudili?
A co když otec svou ženu podvádí, protože jejich vztah už dávno nefunguje?
A pak - co když o tom manželka ví, ale nic neříká, protože nechce zrušit dokonalost všeho, co má?

Víte, radši budu nedokonalá. Budu mít na stěně bláznivé fotky a když mě něco bude štvát, klidně se pohádám. A občas budu hloupě líná. Protože je to lepší než lhát sám sobě.

ANGLIČTINA, ZUBY A TO OSTATNÍ.

27. března 2013 v 6:25 | Lenča
Ahoj :)
Abych si na to nemusela stěžovat později, řeknu vám hned, že mě zase bolí zub a je to hrůza a agrrh. Říkala jsem už, že ROZHODNĚ NECHCI BÝT MOUDRÁ?! No, pojďme dál.

Včera jsme ve škole dělali jakési testování angličtiny (SCATE testy?), kde jsme se měli dozvědět jaká je naše úroveň jazyka. Jen pro informaci, začátečník je A1, mírně pokročilý A2, středně pokročilý B1, vyšší pokročilý B2 a pokročilý C1. Občas tam byly takové otázky, že jsem se cítila naprosto hloupě, občas tam byly texty, u kterých mě málem odradila už jen jejich délka a většinou tam byly snadné věci. Není nic jednoduššího než poslech. No a jsem spokojená, mám úroveň B2.

Teď momentálně bych se měla učit chemii, protože tak zhruba za dvě a půl hodiny píšeme test a já nic neumím. No i když, minule jsem měla taky pocit, že to neumím a dostala jsem dvojku. Což je divný, protože se v chemii většinou spoléhám na to, co mám naučené nazpaměť...

Co je jinak nového... venku je zima, blíží se Velikonoce. A samé takové nečekané věci :D

Zatím ahoj, L.

TĚŠÍM SE DO LONDÝNA.

26. března 2013 v 14:20 | Lenča
Těším se do Londýna tak moc, že se mi o víkendu zdálo, že už jsem tam byla. Ale zdálo se mi, že jsem tam jela s malým bratránkem, kterej tam pak měl začít chodit do školy :D A nepřišlo mi to nijak zvláštní. Bylo tam úplně hezký počasí, myslím, že jsem chodila v tričku, a byla jsem hrozně naštvaná, že nemůžu fotit, protože jsme někam spěchali. První jsme viděli Big Ben a pak jsem si úplně říkala, kde jsou všechny ty autobusy - a jen, co jsem si to pomyslela jsem je najednou viděla všude :D A když jsem viděla první, začala jsem křičet něco ve smyslu - "Jéé, double decker!" Je dost možný, že to udělám, až ho skutečně uvidím :D No, pak jsme z nějakého důvodu hledali Covent Garden a já jsem říkala, že teoreticky vím, kde to je :D

Ale už brzo se dočkám :) Od zítřka přesně za dva měsíce! Yay :))


Myslím, že jsem se ještě nezmiňovala, kam kromě Londýna ještě pojedeme. A nemůžete se mi divit, mám plnou hlavu už jen Londýna :) Jedeme taky do Oxfordu, do Stratfordu nad Avonou a na jih - do Brigtonu a myslím, že i do Eastbournu (který znám hlavně díky filmu On je fakt boží! - viděla jsem ho jen tak stodvacetkrát :D).

"GUILTY PLEASURES" (PROVINILÉ POTĚŠENÍ?)

24. března 2013 v 9:16 | Lenča
Nechci psát o Glee, i když nový díl nebyl zas tak špatný. Líbil se mi. Ale nemám o něm zas tak moc, co psát. Nejvíc se mi líbilo, jak holky zpívali jako Spice Girls :D Beztak Unique je nejlepší :)

Ale tenhle díl byl o tzv. guilty pleasures. Google mi to přeložil jako "provinilé potěšení", což zní divně, ale žádný lepší překlad mě nenapadl. Víte, co myslím, že jo? Prostě věci, které máme rádi, ale fakt, že je máme rádi, náš dělá tak trochu provinilými.

A tak jsem přemýšlela, co je tím mým guilty pleasure a jestli vůbec nějaké mám, protože mě nic nenapadalo. Ale něco mě napadlo. One Direction :D A taky, něco snad ještě trapnějšího - řekla bych, ať se mi nesmějete, ale vzhledem k tomu, že se směju i já, tak se klidně smějte :D Když slyším v rádiu nebo třeba na Óčku písničky Justina Biebera, mám z toho radost :D Protože se mi některé ty písničky líbí ;)

To by ke guilty pleasures snad stačilo, myslím, že jste si udělali obrázek :D Jestli chcete, podělte se o vaše guilty pleasures, budu ráda :)

Počkat, teď jsem si vzpomněla - ještě Hannah Montana. To je rozhodně moje guilty pleasure :D Ne, že bych se kvůli tomu cítila nějak provinile, ale vážně nerada bych přiznávala, že se na to ještě ve svých devatenácti tak ráda dívám :D

LENČY VS. LENČI (ANEB JAK JSEM SE VYVEDLA Z OMYLU)

23. března 2013 v 8:46 | Lenča
Ahoj,
tak jsem zjistila, že jsem vážně neměla pravdu, když jsem se domnívala, že "Lenčy" se píše s tvrdým y. Četla jsem si Pravidla českého pravopisu a ty my řekly, že se tam vážně píše měkké i. Nevím, jestli si na to zvyknu, protože je to fakt divný :D

Protože logicky by se to mělo skloňovat podle vzoru "žena", což se taky skloňuje, ale tam kde by mělo být tvrdé y, je ve skutečnosti měkké. Stejně je to i se vzorem "předseda" a "město". Takže Nohavica, bez Nohavici... to je snad ještě divnější :D Nepřijde vám to divný? Možná ne, protože všichni kromě mě to asi věděli. Je to už docela dlouho, co jsem se s někým z rodiny hádala, že se tam učitě píše tvrdé. Tak jsem se vyvedla z omylu.

Vážně mám psát "Lenči"? Já nechci :D

Zatím se mějte, L. :)

PRÁZDNINY KONČÍ.

15. března 2013 v 12:49 | Lenča
Ahoj,
včera jsem se vrátila domů od babičky. Prázdniny jsem si užila. No, alespoň do včerejška. Dneska jsem se po krátké sérii děsivých snů probudila někdy kolem čtvrté a bylo mi příšerně blbě. Nechci zacházet do přílišných detailů, ale chvílema jsem měla podezření, že jestli to tak půjde dál, vyzvracím i vlastní mandle. Takže konec prázdnin nebude příliš slavný. Ale chci aspoň napsat o zbytku prázdnin.

Mám ty své bratránky a sestřenku tak moc ráda, i když mě občas šíleně rrozčilují. Nejlepší byl včerejšek. Jeli jsme do aquaparku a bylo to super. Jen až moc krátké. Na toboganu jsme jeli tolikrát, že jsem už ani nepočítala. A pak jsme plavali a skákali do vody a jedli :D Ale o jídle nechci dnes ani slyšet.

Jediné, co mě na prázdninách štvalo, byla ta hrozná zima. Už mělo být jaro. Chci, aby už konečně bylo jaro! Klidně ať prší, ale ta hrozná zima je k nevydrždení... a ano, donutím sama sebe tohle si přečíst, až si zase v srpnu budu stěžovat na hrozné vedro :D

Zatím pa (:

NOVINKY (O KNIHÁCH)

8. března 2013 v 6:44 | Lenča
Ahoj :)

Před týdnem, 1. března vyšel český překlad knihy The Fault in Our Stars od Johna Greena. Český název je Hvězdy nám nepřály. A i když s překladem názvu moc spokojená nejsem (spíš vůbec), ty první strany překladu, co jsem zatím četla, vypadají dobře, takže i když pořád upřednostňuju originál, myslím, že se jim podařilo to přeložit vcelku dobře. Nedávno jsem tu knížku četla už podruhé a pořád ji mám stejně ráda, možná i víc. Takže pokud jste ji zatím nečetli, na co ještě čekáte?! :D By the way, článek, co jsem o knize kdysi psala, můžete najít tady.

Taky jsem dočetla první díl Heroes of Olympus - The Last Hero. Jen tak mimochodem, chápe někdo proč to přeložili jako Bohové Olympu? :D Samotný název The Last Hero je zase přeložen jako Proroctví, a i když chápu proč, přeložit to doslovně by bylo lepší. Jen mi v tom dělají zmatek :D Ale nestěžuju si, ještě by mohli měnit jména nebo tak něco. Ale abych se vůbec dostala k samotné knížce - moc se mi líbila. Je to volné pokračování Percyho Jacksona, ve kterém je sice hlavními hrdiny někdo jiný, ale setkáváme se i se známými postavami. A po tom konci potřebuju okamžitě další díl :D

Jinak mám příští týden konečně jarní prázdniny, takže mám nejmíň na první polovinu týdne přednastavené články, protože myslím, že bych to sama sobě už ani neodpustila, kdybych přestala psát ty každodenní články. Takže jo, mějte se :)

No nic, zatím pa (:

APPRECIATE EVERYTHING

6. března 2013 v 17:32 | Lenča
Život je krásný. Není život krásný? Ale je :) Někdy se cítím tak unuděně, že bych nejraději nedělala vůbec nic. A pak se něco stane nebo si něco uvědomím a chci dělat úplně všechno, co můžu... víte, jak to myslím?

Moje babička byla minulý týden na operaci s nohou a všechno šlo dobře a tak vůbec, ale tak nějak mi došlo, že jednou mi nejspíš taky bude sedmdesát a nebudu moct cvičit a běhat a celkově hýbat se tak moc a takovým způsobem jako teď. A tak jsem si uvědomila, že právě teď je ta doba, kdy si musím užívat tu skutečnost, že můžu dělat v podstatě cokoliv chci.

Když se dívám na zprávy, někdy se cítím smutně z toho, jak špatně na tom někteří lidi jsou. A jindy se zase cítím tak vděčná, že mám to, co mám a žiju tam, kde žiju a tak, jak žiju. V mém případě se většinou prolínají oba tyhle pocity. Snad každý o mě ví, že nejsem příliš nadšená z života tady v Česku, ale pak... když vidím všechny ty záběry ve zprávách, v poslední době hlavně toho, co se děje v Sýrii, jsem vděčná, že můžu žít tady.

A nakonec, jako každý z nás školou povinných si občas (pořád) i já stěžuju na školu, ale pak přijdou chvíle, kdy jsem tak hrozně vděčná za všechny ty příležitosti, které mám a za to, že vůbec můžu chodit do školy a učit se a tak, protože na druhém konci světa je tolik lidí, kteří tuhle možnost nikdy neměli.

HRY NA MOBILU MI KRADOU ČAS.

2. března 2013 v 9:07 | Lenča
Ahoj!
Je sobota (Kdo by to tušil.) a já zrovna koukám na Pretty Little Liars a hraju hry na mobilu. Pokud máte Android, tak vám něco doporučím. Naprosto úžasná věc je Guess the Movie, kde máte super obrázky, podle kterých máte poznat, o který jde film. Nejsou to obrázky z filmů, to by bylo moc jednoduché. Ale takové jakoby kresby (ani ne kresby, ale nevím jak to nazvat), které mají co dělat s filmem. Někdy je to lehoučké a jindy vážně docela těžké. Občas mi dalo problém něco poznat, i když ten film znám dost dobře. A aspoň už vím, jak se anglicky řekne Střihoruký Edward (Edward Scissorhand :D). Dává to smysl, ale musela jsem nad tím vteřinku přemýšlet.

Pak nejspíš od stejné firmy je Guess the Song, což je taky skvělý. Hraje vám písnička a máte poznat přímo název nebo častěji interpreta. Taky jsem si nainstalovala ovladač na naši novou televizi. To jsem ještě neříkala, že ne? Máme novou televizi a je obrovská :D A nepřestává mě udivovat, co všechno umí.

Taky tam mám ještě What's the Word?, kde se vám ukážou čtyři obrázky, které mají všechny společné jedno slovo, kterým se dají popsat. A tuhle hru miluju :D Občas musíte celkem dlouho přemýšlet, co to má být a já přemýšlím ráda ;)

Zatím pa, L.

ÚNOR / BŘEZEN

28. února 2013 v 22:27 | Lenča
V únoru jsem nečetla tak moc jako v březnu. Ale i tak jsem přečetla pět knížek, takže jsem spokojená :) I když to kromě Talismanu, o kterém jsem psala včera, byly jen další díly Pretty Little Liars. A ten osmý díl už vůbec nedává smysl, je to prostě divný :D (Nemělo by mě to překvapovat.)

Největší pokrok února je ten týkající se vysoké.. myslím, že už jsem tak nějak doopravdy vážně rozhodnutá pro anglistiku :) A hodně se chystám na příjmačky.. a začínám víc věřit, že se tam dostanu (: Yay :D

Taky jsem nepřestala psát denní články, i když vážně uvažuju, že to psaní - aspoň dokud nebudu mít funkční notebook - omezím na několik článků týdně. No, uvidíme. dám vám vědět. Když už mluvím o ntb, je to už víc než měsíc, co mi nefunguje a jak vidíte - kupodivu jsem pořád naživu a při smyslech :D

POZITIVITA :)

26. února 2013 v 14:24 | Lenča
Ahoj,
mám dneska chuť napsat prostě jen pozitivní článek. Možná to nebude dávat dohromady žádný smysl a vlastně to možná ani nebude žádný celek, ale nevadí. Občas se takové pozitivní myšlenky hodí, i za cenu toho, že budou trochu zmatené.
  • Venku je krásně! Svítí sluníčko. Ne, že by včera v dešti nebylo taky hezky. Anebo, když celou sobotu prosněžilo - i tak nebo zrovna proto, to byl krásný den :)
  • Palačinky k snídani. Nebo už jen samotné snídaně. Když si přivstanete a pořádně se najíte. Ale palačinky jsou nejlepší. Se smetanou nebo šlehačkou a s jahodami nebo se zmrzlinou, když nějakou najdu.. mňam :)
  • Když si člověk uvědomí jaké má v životě možnosti. Je to neuvěřitelné a někdy přímo ohromující :)
  • Když tancuju po domě a nahlas si zpívám a je mi úplně jedno, že ani jedno z toho neumím :)
  • Vědomí, že existují lidé, kteří vás mají rádi. Kteří jsou tu pro vás, když je potřebujete :)
  • Těšení se. Je to až skoro klišé (cliché?) jak často se říká, že těšit se je někdy lepší než pak to, na co se těšíme... a asi na tom něco pravdy bude. Momentálně se těším na jarní prázdniny. Až pojedeme do aquaparku, budeme blbnout ve vodě a bude to super :) A na Londýn, samozřejmě :)
  • Když je venku škaredě a díky tomu, že je víkend, můžu celý den zůstat v pyžamu :)
  • Ta myšlenka, že ať je to jak chce zima, za pár měsíců zase přijde jaro. Až nečekaně moc se těším, až zase začnu jezdit na kole. Hrozně mi to chybí :)
  • Lezení po stromech ;)
  • Když mám - často zničehonic - ohromnou potřebu se učit. Číst a dozvídat se. Nebo i když mám potřebu cvičit a běhat... prostě jen ta chuť cokoliv dělat :)
  • A taky to, když se občas cítím tak znuděně, že nemám náladu dělat vůbec nic :D
Mějte se fanfárově :D :)

SLEDUJU SUPERSTAR...

25. února 2013 v 15:44 | Lenča
Tak jsem se z nějakého ani mnou nepochopeného důvodu rozhodla zas jednou sledovat Superstar. Ty první řady jsem nadšeně sledovala. Dokonce jsem o tom kdysi měla i blog :D Strašně jsem zbožňovala Juliána Zahorovského a pořád mám doma jeho první cd. V podstatě se dá říct, že jsem většinou fandila těm, kdo se mi líbili vzhledově :D No, pak tu řadu, kdy vyhrál Martin Chodúr jsem sledovala jen tak zběžně a tu minulou vůbec. Vím jen to, že tam byl Martin Harich (kterej se možná někomu zdá roztomilej, ale jeho hudba se mi nelíbí) a Celeste Buckingham (která zpívá dost dobře).

No a na tuhle novou řadu se teď dívám každý týden.. a mám pocit, že se musím vyjádřit k Ewě Farné. No, její muzika se mi přestala líbít už před nějakou dobou, ale přesto na ni mám sentimentální vzpomínky :D Jako zpívání L.Á.S.K.A. pořád dokola na lyžáku. (Pořád si myslím, že ta písnička je dokonalá.) Nebo natáčení videí na jakoukoliv z jejích písniček :) Takže jo, nemůžu Ewu tak úplně nemít ráda. A v té porotě mě občas vážně štve, ale taky to tak nějak dělá zajímavějším, takže si nestěžuju :D

RADŠI BYCH NEBYLA MOUDRÁ.

24. února 2013 v 9:20 | Lenča
Tak jo, nevím, jestli jsem o tom psala, ale když jsem zjistila, že mi roste zub moudrosti, měla jsem z toho až nepřiměřeně velkou radost. Proč? Sakra proč? :D
Teď bych byla radši, kdyby mi žádný zub moudrosti nerostl. V pátek jsem si dala ve škole kafe a pak jsem se celou matiku musela držet za pusu a myslela jsem, že se asi zblázním. Večer mi bylo tak blbě, že jsem usnula v devět hodin. Což je u někoho, pro koho brzo jít spát znamená usnout v jedenáct, vážně hodně. A pak jsem se bolestí probudila kolem půlnoci. Naštěstí zabral prášek... a tohle je jen jeden zub. Začínají mi růst ještě další dva. Grrr. Vážně, tak moudrá ani být nepotřebuju :D


Ale taky jsme byli s mámou nakupovat. Hlavně pro malou sestřenku, která měla nedávno narozky :) A já jsem si koupila skvělý tričko a zelený legíny. Poslední dobou nosím legíny skoro pořád. A tyhle nový jsou zelený ;) Venku pořád sněží a sněží a asi nikdy nepřestane. Ale nevadí :)

Zatím pa!

NEÚSPĚCHY A SLABOSTI

21. února 2013 v 14:39 | Lenča
Včera jsem zas jednou otevřela sešit a prostě jen psala myšlenky. A tak se o ně s vámi podělím..

Myslím, že je nutné někdy zažít neúspěch, protože vám to pak pomůže uvědomit si, kde leží vaše hranice a že občas je nutné se smířit s tím, že něco nezvládnete. Většinou spíš říkám, že pokud chcete, dá se zvládnout úplně všechno, ale pravdou je, že někdy je třeba dovolit sám sobě něco nezvládnout. Chtěla bych mít samé jedničky, ale nejsem ochotná tomu obětovat tolik času a hlavně ne tolik nervů, a tak se radši smířím s o něco horšími známkami.

A když pak zažiju nějaký neúspěch - a vůbec nemusí jít jen o školu - budu brečet nebo mít špatnou náladu a na každého štěkat, ale hlavní je si své pocity uvědomit a tak nějak je prožít. Ač jsem mnohem víc sebevědomá než dřív, skoro nikdy si o sobě nemyslím, že jsem zvlášť silná. Protože pořád brečím a tak vůbec. Ale možná, že právě takhle se u mě ta síla projevuje. Myslím si, že někdy je nutné mít daleko víc síly ke slzám než k tomu, abychom nebrečeli.

SVĚT VIRTUÁLNÍ

20. února 2013 v 7:15 | Lenča
Často slyším lidi v mém věku nebo spíš ty o něco málo starší říkat, že jsou vděční za dětství bez počítače a internetu. My jsme sice měli počítač už, když jsem byla malá, ale nikdy to pro mě nebylo nic moc úžasného. Moji bratránci trávili hodiny hraním videoher, u playstationu, pak i u počítače a mě to nějak moc nebavilo. Většinou jsem jen chtěla, aby od toho konečně vstali a šli si se mnou hrát.

Takže, dá se říct, že kvůli tomuhle bych možná byla vděčná, kdyby se počítačové hry rozmohly až o něco později. Na druhou stranu, nemyslím si, že bych příchodem počítače měla nějak zkažené dětství. Trávila jsem spoustu času venku a neměla jsem ani možnost sedět u počítače tak často, abych kvůli němu nějak přicházela o vnější svět.

Víte, ač je to z velké části neskutečně ohromný pomocník, všichni víme, že je počítač, internet a vůbec celý tenhle "virtuální svět" taky problémem. Jak bychom to taky mohli nevědět, když ze všech stran slyšíme jen samé děsivé příběhy o pedofilech hledajících své oběti na sociálních sítích? A já nechci tenhle problém nijak zlehčovat, protože je to samozřejmě vážně hrozné, ale myslím si, že se na seznamování s lidmi přes internet pohlíží vážně hrozně jednostranně.


Je dost možné, že pět z deseti lidi nejsou těmi, za koho se na internetu vydávají. Což ale logicky znamená, že tu najdete i takové, které jsou tím, kým tvrdí být. Já osobně patřím mezi zastánce internetových přátelství, protože jsem si takhle našla pár opravdu dobrých kamarádů. A neskutečně mě rozčiluje, když se někdo snaží tvrdit, že taková přátelství nejsou skutečná.

Tím nejdůležitějším v tomhle světě je, aby rodiče mluvili se svými dětmi o internetu. O jeho výhodách i úskalích. Aby je varovali a aspoň do jistého věku se občas podívali, co děti na internetu dělají, s kým si povídají a tak podobně. Ale není to tak jak je nám to občas namlouváno s tím, že každý na internetu je pedofil a vlastně bychom si něměli vůbec s nikým psát, protože nevíme, kdo to je.

ČTU MOC KNÍŽEK ZÁROVEŇ.

19. února 2013 v 7:49 | Lenča
Ahoj :)
Mám nejméně pět různých nápadů a témat na články, ale tak nějak se mi dneska nechtělo psát ani o jednom. Vlastně nevím, o čem chci psát. A uvědomuju si, že je divný začínat takhle článek, takže radši přejdu k něčemu rozumějšímu. Možná.

Dlouho jsem nepsala nic o knížkách, protože jsem už chvíli žádnou nedočetla, ale čtu jich tak pět najednou, což vážně není dobrý nápad :D Hodně jsem se teď začetla do Anny Kareniny. Myslím, že u takových knížek jako je tahle jsem v pohodě schopná se začíst jedině, když už přededem trochu znám postavy a vím přibližně co se aspoň ze začátku stane. Ale pak jsem si v knihovně půjčila Utrpení mladého Werthera a samozřejmě jsem to hned musela začíst číst. Něco od Goetheho jsem si chtěla přečíst už od té doby, co jsme ho probírali v češtině.


No a na čtečce čtu osmý díl Pretty Little Liars - Wanted, což už mě ale - díky bohu :D - moc nebaví. A taky jsem začala číst Deník Anny Frankové a myslím, že mi pořád tak nějak nedochází, jak moc je tenhle příběh skutečný. A taky už nějakou dobu čtu Jane Eyre, ale snažím se o to v angličtině a zatím jsem se do toho nějak nedostala.

Tak jo, zatím pa, L. (:

BEING IN LOVE

18. února 2013 v 19:23 | Lenča
Dneska to možná bude trochu "cheesy", ale co, já mám sýr ráda :D

Co znamená být zamilovaný? A je vůbec možné něco takového jen tak definovat? Kdybyste se mě zeptali, asi bych řekla, že tak nějak opravdu zamilovaná jsem byla jen jednou. Ale není zamilování jako zamilování.

Znáte Sesterstvo putovních kalhot? Já ten film viděla tolikrát, že bych byla schopná ho celý odvyprávět. A napadá mě teď věta, kterou pronesl Leo. "Miluju být zamilovaný." Taky miluju být zamilovaná. Myslím, že neexistuje žádný jiný podobný pocit.

Občas se mi zdá, že si možná zamilovanost jen namlouvám, abych měla důvod se víc usmívat. Nejsem si jistá, kde vlastně zamilovanost začíná, ale někdy k úsměvu stačí už jen, když se vám někdo líbí;)

Být zamilovaný je skoro jen prvním krůčkem. Někdy to jen na tomhle krůčku zůstane a skončí. Jindy ne. Někdy tenhle nevinný pocit přeroste v lásku. Zlomená srdce nebo ono pohádkové šťastně až do smrti.

Být zamilovaný může být báječné a krásné nebo naopak naprosto odporné a bolestivé. Často to je tohle všechno dohromady. A ono se říká, že není možné se odmilovat a když někoho milujete, není cesty zpět a možná je to proto, že jsem nikdy nikoho tak moc nemilovala, ale myslím si, že si částečně můžeme vybrat, do koho se zamilujeme.

V The Fault in Our Stars Augustus říká něco v tom smyslu, že v tomhle světě si nevyberete, jestli budete zraněni, ale můžete si vybrat, kým budete zraněni. A to je podle mě hrozně důležité vědět :)

 
 

Reklama