TÉMATA TÝDNE

CO BY BYLO JINAK.

24. ledna 2017 v 21:21 | Lenča
Téma týdne "Jeden chybný krok" se mi hodně líbilo už, když jsem ho viděla v anketě a dlouho jsem přemýšlela, o čem bych na tohle téma mohla napsat. A tak jdeme psát.

Moji rodiče měli oba necelých devatenáct, když jsem se narodila. Tou dobou ne až tak úplně neobvyklá věc, ale nedokážu si to představit. Mně je teď 23 a oni v tomhle věku už měli 4letou holčičku. Nebyla jsem plánované dítě, ale moji rodiče to zvládli skvěle. Nikdy by mi neřekli, že litují, že mně měli tak brzo. Ale kdyby mě tenkrát neměli, možná by to pro ně dopadlo všechno jinak. Táta by nejspíš šel na vysokou, máma by si dodělala maturitu. Možná by měli snazší život, kdoví.

Trochu jsem o tom teď v poslední době přemýšlela, protože když to tak řeknu, nikdy nevíte, co se stane. Samozřejmě, jsem zodpovědná a dělám, co je potřeba, abych se těhotenství prozatím vyhnula. Ale stačí málo. A kdyby se to stalo, to dítě bych měla moc ráda, stejně jako moji rodiče měli a mají mě. Ale vím, že by to všechno změnilo. Já se dost těším, až budu mít děti, protože mám děti hrozně moc ráda a vím nebo aspoň věřím, že budu dobrá máma. Ale tohle všechno chci až za pár let.

Letos ze mě bude Bc. a pak chci dál pokračovat ve studiu. Chci si sehnat práci, která mě bude bavit a naplňovat a kam budu ráda chodit. Chci cestovat a hodně toho zažít, hodně vidět. Získat od života to, co chci. A kdyby do tohohle mého scénáře zničehonic přišlo dítě, všechno by bylo jinak.

A stačí málo. Možná jde prostě jen o to se přizpůsobit tomu, co vás potká. Vytěžit z toho, co máte co nejvíc a být šťastní. Trošku jako v tom filmu Pasažéři. Někdy už věci nemůžete změnit a musíte s nimi žít. Tak proč nežít šťastně :)

KDO JSEM.

25. září 2016 v 8:19 | Lenča
Jsem ta, která je tak moc šťastná, že pomalu ani neví, co se sebou má dělat, když má dobrou náladu; a totálně na dně a na umření, když má náladu špatnou. Jdu z extrému do extrému.

Jsem ta, která si zavazuje tkaničky jako malý děti. No a co.

Jsem ta, která má plnou skříň květovaného oblečení a kupuje si pořád další, i když řekla, že už si další kupovat nebude.

Jsem ta, která je hodná na lidi, kteří si to zaslouží.

Jsem ta, která má jen pár opravdových přátel, ale za to si jich cení nejvíc na světě.

Jsem ta, která se snaží mít všechno perfektní a pečlivé a když se jí to nedaří, tak ji to trochu štve.

Jsem ta, která totálně miluje jídlo a když má hlad, tak se s ní nedá vydržet.

Jsem ta, která si někdy připadá hrozně sobecká a jindy zase chce udělat všechno pro lidi, který má ráda.

Jsem ta, která se někdy bezdůvodně rozbrečí a jediné, co chce je obejmout, i když to často nepomůže.

Jsem ta, která miluje muziku, ale někdy chce slyšet prostě jen ticho.

HLAVU VZHŮRU A BOJUJ.

12. dubna 2016 v 20:18 | Lenča
Takový to, když vám téma týdne hraje přímo do karet. Tento týden je to totiž HLAVU VZHŮRU a vzhledem k tomu, jakou mám poslední dobou nálady, je to téma jako šité pro mě.

Nevěděla jsem, co mám psát, a tak jsem nepsala. Zvlášť, když si vzpomenu, že bych mohla psát vždycky zrovna v situacích, kdy mi není zrovna nejlíp. Aktuálně mi ještě na náladě ubírá fakt, že na mě asi zase něco leze, je mi zima, bolí mě v krku a necítím se ve své kůži. Zase. Obviňuju za to pitomý neustále se měnící počasí.

Ve škole mě to teď nebaví jako jindy nebo jako dřív. Do ničeho se mi nechce, nic mě nebaví, všechno mi přijde k ničemu a zbytečný. Uvažuju, co vlastně chci a pravdou je, že to nevím. Nevím, jestli chci být učitelkou, ale zároveň nevím, čím jiným bych chtěla být. Vzpomínám na to, co bylo dřív a je mi na nic z toho, že už ani nepíšu, přestože být spisovatelkou a psát a psát je můj určitě nejstarší sen. Někdy mi přijde, že psaní je pro mě něco jako terapie a možná když nepíšu, nemůžu se divit, že mi je tak jak mi je. Je to asi jen chvilková krize a brzo mě zase bude bavit se učit, ale teď prostě jen nevím. Mám toho hodně a snažím se zůstat v klidu, což se mi zrovna moc nedaří. A o té další věci, kvůli které se cítím mizerně a ještě snad mizerněji než kvůli škole sem psát nebudu, protože ne a protože bude zas líp.

Ale abychom se taky dostali k té části, kdy se hlava zvedá vzhůru. Musím se přestat bát. To je a vždycky byl můj největší problém, strach. Už když jsem byla malá, byl to vždycky strach, který mi ve spoustě věcech bránil. A nechci, aby to tak bylo pořád. Nevím, jestli to je tím, že stárnu a ztrácím svoje dětství, ale nejsem už takový optimista jako dřív. A strašně mě to štve. Mám svůj optimismus a pozitivní přístup ráda, nechci o něj úplně přijít. A taky, nemá smysl se jen cítit zle a brečet kvůli věcem, který mě štvou, lepší je s nima něco udělat.

MŮJ DOMOV.

13. února 2016 v 9:48 | Lenča
Tématem týdne je domov, a tak jsem si říkala, proč na tohle téma něco málo nenapsat.

Mám domovů víc. Mým největším domovem vždycky byl dům a vesnice, kde jsem se narodila a kde jsem prožila dětství a kde to vždycky budu mít nejradši. Já vesnice nemám moc v oblibě, ale nejspíš to je tím, že jsem tam vyrůstala, protože tahle je pro mě úplně jiná než jakékoliv ostatní. Vyrůstala jsem s bratránkem a v naší ulici jsem měla svou nejlepší kamarádku a jen pár desítek metrů daleko byly kopečky a tak nádherná příroda. Ty kopečky tam pořád jsou, sice kvůli stavbě nového domu/domů se dneska musí ujít ke krásné přírodě o něco víc kroků, než to bylo dřív, ale kouzlo tam pořád je. Chodili jsme tam sáňkovat a na procházky a hrát šipkovanou a všechny možný další hry. A ten dům má stejný kouzlo - mám stovky vzpomínek na svoje dětství tam a na hry na bezdomovce a batmany a Harryho Pottera :D Později, když jsme se odtamtud odstěhovali, jsem tam pořád jezdila hrozně často za taťkou (dokud tam ještě bydlel) a za babičkou a za všema těma dětma. Když to tak píšu, tak si vážně říkám, že jsem měla nádherný dětství :)

Mým domovem číslo dva je náš dům ve městě, kde teď pořád jakoby bydlím, i když tu většinu času nejsem a kam jsme se nastěhovali před zhruba sedmi lety. Mám tu svůj milovaný krásný pokoj, který mám tolik ráda, prostě protože jsem to já :D V tom smyslu, že tu mám knížky a milion obrázků a plakátů na stěnách a prostě všechno. Tohle je samozřejmě můj domov, protože tu mám brášku a maminku a vždycky, když jedu domů na víkend, tak se už hrozně těším. Když jsem teď přijela a šla pro brášku do školy a mu se rozzářily oči, když mě viděl a rozběhl se za mnou. To je to, co charakterizuje domov. Ale tohle město mi nikdy moc k srdci nepřirostlo, proto jsem se taky těšila, až půjdu na vysokou.

No a samozřejmě Brno. Je to asi to místo, kde bydlím, protože říká se přece, že domov je tam, kde jsou lidi, které milujete, takže tam, kde bydlím s L., tak musí být můj domov. Ale taky je pro mě domovem prostě Brno jako celek. Miluju to město, přijde mi, že tam je všechno, co potřebuju a mám to tam neskutečně ráda. Cítím se tam doma. A jsem strašně ráda, že jsem se nakonec rozhodla jít studovat tam.


Domov je asi ten pocit, že tam patřím. Že tam je někdo, kdo mě má rád a kdo pro mě hodně znamená. A že tam vždycky budu vítaná s otevřenou náručí.

10 DŮVODŮ, PROČ SE TĚŠÍM NA VÁNOCE

22. října 2015 v 16:40 | Lenča
  1. Vánoční trhy. Need I say more? Už se nemůžu dočkat turbomoštu.
  2. Cukroví. Až budu píct vanilkový rohlíčky a bude to krásně vonět.
  3. Miluju nakupování vánočních dárků.
  4. Taky mám ráda dostávání dárků.
  5. Můj táta se den před Vánocema žení a já se těším až mu půjdu na svatbu :)
  6. Zbožňuju vánoční stromky a světýlka a vůbec všechny všelijaké ozdoby.
  7. Ta atmosféra. Všechno je takový kouzelný.
  8. Mám ráda rodinné sešlosti. Scházíme se jako celá rodina i u jiných příležitostí, ale na ty Vánoce je to takový, že tam jsou opravdu všichni a je to prostě hrozně fajn.
  9. Protože si budu moct zpívat/pouštět vánoční písničky a nikdo se na mě nebude dívat jako "vždyť je srpen, proč si to pouštíš" :D A taky vánoční filmy. Love Actually! (Hodně se snažím se vlézt do pouhých deseti bodů.)
  10. Protože Vánoce prostě hrozně moc miluju.

WHO AM I.

24. září 2015 v 17:13 | Lenča
Začnu písničkou od Taylor Swift, protože nic kouzelnějšího než to video neexistuje a Taylor Swift je prostě dokonalá a úžasná a aww, mám ji pořád ráda.


Vždycky než začnu psát článek, tak se podívám na svůj blog, hlavně tedy, abych si vzpomněla, co jsem psala naposled. A vždycky tam narazím na můj popis sebe samotné a tu větu, že "vždycky věří v to nejlepší". Proč to teď tak nejde? Nemůžu ztrácet svůj optimismus. Když tu byla o prázdninách Vendy, byly jsme venku s jednou její kámoškou a ona mě jí popsala nějak v tom smyslu, že jsem vždycky optimistická. A mě to potěšilo. Protože si to o sobě hodně myslím a mám tuhle vlastnost na sobě fakt ráda.

Momentálně je asi takový blbý období. Stěhování. Fuu. To slovo mi teď zní skoro stejně hnusně jako třeba zubař nebo rukola nebo kečup. Ble :D Už abysme byli přestěhování, protože je to strašně stresující. A jsem celkem ráda, že už mi konečně začíná škola, protože nemít moc nic na práci pro mě není úplně dobrý. Potřebuju se něčím zaměstnat. Když doučuju nebo když chodím do školy, je to asi lepší. A budu zas chodit cvičit, těším se :)

Jak neutíkat ze života.. Řekla bych, moc nepřemýšlet. Je hloupost nepřemýšlet, ale když přemýšlíte tak moc jako já, tak jediný, co potřebujete, je prostě s tím přemýšlením na dobrou chvíli přestat. Prostě asi jen nemyslet a dělat blbosti a užívat si to. Nevím, ale asi to tak bude. Lepší radu pro sebe samotnou totiž nemám. A tak to zkusíme. A ono zase bude dobře:)

UPŘÍMNĚ.

11. prosince 2014 v 0:17 | Lenča
Téma týdne: Co bych řekla, ale nemůžu

Řekla bych, že fakt nevím, co dělám na téhle škole, když jsem schopná strávit i celou přednášku na facebooku. Ale neřeknu... protože to tam miluju. A vím, co tam dělám, i když občas pochybuju.

Řekla bych, že věřím, že vám to vyjde. Ale nevím to, jen jsem hroozně naivní.

Řekla bych, že si dokážu představit mít děti i o dost dřív než ve třiceti. Ale já si chci užívat. A taky chci sakra vyhrát sázku.

Řekla bych, že spolu klidně vydržíme až do smrti. Dokázala bych si to představit.

Anebo bych taky řekla, že si umím představit, že bychom se za týden rozešli. Ale neumím.

Řekla bych, že chci spát. A taky, že chci a moc. Ale neřeknu, protože někteří lidi jsou důležitější než nějakej spánek.

Řekla bych, že se nebojím samoty. Ale pravdou je, že ji nesnesu.

Někdy bych řekla, že bych měla radši klid. Ale nechci.

Řekla bych, že už se nebudu chovat jako debil, ale sama vím, že to není pravda.

Ráda bych řekla taková dvě slova, ale nemůžu, protože mám strach.


Zdá se mi to nebo ten článek vyzněl tak nějak depresivně? Víte co bych řekla a říct můžu? Jsem šťastná. Mám všechno, co bych si mohla přát a jsem šťastná :)

HAPPY DETAILS.

6. prosince 2014 v 23:07 | Lenča
Měla jsem od včerejška takovou smutnou náladu, protože mi odjel brácha, který tu byl celý týden na návštěvě a tak by těžko mohl být den, kdy by se psaní takovéhohle článku hodilo líp než dnes.

Turbomošt. A to, že už mě nejmíň ve Vaňkovce ti prodávající už znají :D

Polibky na čelo. Protože moc znamenají:)

Když se nemůžete přestat smát.

Když jdete po ulici a někdo tam strašně krásně hraje na kytaru/housle/jiný hudební nástroj.

Mít někoho jako je Nikolka:) (Tzn. někoho, koho nejvíc milujete a kdo vám rozumí a ví o vás všechno a s kým se smějete a brečíte a bez koho byste prostě nemohli žít.)

Když se rozdělíte s bezdomovcem o Miňonky :D

Nakupování vánočních dárků. Užívejte si to. Není to o stresu a shonu. Je to o tom dát těm, které nejvíc milujete, něco z čeho budou mít radost :)

JAK SE UČÍM ŽÍT.

28. září 2014 v 15:58 | Lenča
Už od začátku července se to učím. Žít samostatně, aniž by mi někdo vařil a pral a nakupoval, je dost jiné než ten život, na jaký jsem byla do té doby zvyklá.

Dneska se mi nějak stýská po gymplu. Jen tak ze zvědavosti jsem se zatoulala na webovky té mé školy, kterou - přestože už jí není - pořád nazývám "moje škola". A není to proto, že bych toužila po tom se vrátit nebo něco takového, vůbec ne. Mám pocit, že jsem teď úplně někde jinde. No, to není jen pocit, vážně jsem úplně někde jinde :D Jde o to, že nejen fyzicky, ale tak nějak taky psychicky. Jsem jiná než jsem byla před několika měsíci. Pořád jsem to já, ale trochu jsem se změnila.

A vysoká se mi líbí. Nebude to snadné a možná to samotné studium nebude přesně takové, jaké jsem si ho vysnila, ale to nevadí. Jsem spokojená. A těžko popsat, jak moc se mi líbí studentský život :D Být samostatná, moct si jít kamkoliv chci, přijít kdykoliv chci, dělat si cokoliv chci. Jsem teď dospělá? Občas se tak dokonce i cítím. Ale ne-e.

Abych se vrátila k tomu, o čem jsem psala původně - dnešní stesk po gymplu. Měla bych se tam jít podívat, až zase budu doma. Aspoń za mojí nejoblíbenější paní učitelkou češtiny. Chybí mi gympl, protože jsem neskutečně sentimentální člověk a mám na něj pěkné vzpomínky. Ty nepříjemné člověk pozapomene, ale ty pěkné v paměti zůstanou. Kdykoliv slyším Demons, vzpomenu si na ten náš maturiťák. A když si uvědomím, že od té doby, co tam nejsme, to není ani půl roku... maturovala jsem před čtyřmi měsíci. Přijde mi to tak nějak strašně dávno.

Prát umím, nakupovat taky (přestože s balancováním mých financí mám trošičku větší problém), vaření na plynu mě lehce děsí, ale stravovat se zvládám, tak co. Brácha mi nechybí tak moc, jak jsem čekala, že mi bude chybět. Což je ale dobře, protože moje očekávání bylo takové, že to bez něj fakt nebudu zvládat. A zvládám. Vždycky se těším, až zas přijedu a půjdu pro něj do školy a budu s ním psát úkoly a chtě-nechtě taky poslouchat nekonečné pohádky o legu.

Občas jsou chvíle, kdy mě přepadne pesimismus a život mi nepřijde tak úžasný. Ale je. Některé dny se vám chce jen brečet/cpát se čokoládou/být na všechny kolem sebe milá/usnout a už se neprobudit, dokud to zase všechno nebude dobrý. A pak zase vyjde sluníčko nebo vás prostě potká něco pěknýho a everything is awesome :)

VZPOMÍNKY, CO SE NEZTRATÍ

28. srpna 2014 v 10:40 | Lenča
Tématem týdne jsou teď ztracené vzpomínky. A já po posledních třech dnech chci napsat o vzpomínkách, které určitě ztracené nebudou. I v šedesáti si vzpomeneme a budeme se tomu smát (a možná taky chrochtat :D)

Napadlo by vás někdy spát v parku? Nepřekvapí mě, pokud ne. Ale každopádně, mě ano, jsem dost blázen na to, aby mě něco takového napadlo. A ještě lepší je, že mám tak úžasnou kamarádku jako je Nikolka, která do toho nadšeně šla se mnou. (I přesto, že mi pak nejmíň dvacetkrát vyčítala, že jsem debil. Ne že by neměla pravdu :D) A tak jsme asi dvě hodiny, dokud nebyla moc zima, nocovaly v parku na dekách. A bylo to super.

Poslední dobou bylo všechno tak nějak na nic. Špatná nálada a když už je dobrá, tak pak najednou zas příšerná. Možná si za to můžu sama. Asi nejen možná. Ale těch pár dní teď mi dost pomohlo :)

MOJE OBLÍBENÁ PÍSEŇ.

11. srpna 2014 v 19:42 | Lenča
Taková ta, kterou když slyším, usmívám se. Pouštím si ji, abych se cítila líp. Když se cítím příšerně a potřebuju se něčím rozveselit. Když je mi báječně a vím, že právě tahle písnička mi tuhle chvíli ještě víc rozzáří. Může se objevit odnikud. Uslyším ji a okamžitě vím, že tuhle písničku si poslechnu znovu. A až ji najdu, budu ji poslouchat pořád a pořád a pořád.

Je to ta písnička, kterou když slyším v rádiu, tak ať už jsem kdekoliv, chci si ji zpívat. Už jen pár kratičkých tónů mi okamžitě dovede zlepšit náladu. Občas to je takové to pobláznění. Všichni to známe. Slyším písničku, zamiluju si ji a celé dny si nepouštím vůbec nic jiného. Dokud ji už nechci ani slyšet. U mně tenhle osud potká spoustu písniček a jen hrstka se přes tuhle fázi dostane úspěšně.


Miluju hudbu, strašně moc. Mám ráda písničky, které když slyším, musím se hýbat a chce se mi tančit. Mám ráda ty smutné, za kterými můžu vidět skutečné příběhy. Občas miluju takové ty "řvavé" písničky. Rock. Ráda poslouchám Linkin Park, na ty je vždycky specifická nálada. Nálada, ve které nechci absolutně slyšet nic jiného.

Která píseň je moje oblíbená? Stráášně strašně strašně moc miluju Kiss Me, od Sixpence None the Richer. Psala jsem o ni stomilionkrát, ale prostě jo. Poprvé jsem tuhle písničku slyšela v seriálu Sedmé nebe. Je to nádherná písnička, taková "aww". Při které se dá úžasně snít. Moje úplně nejoblíbenější ze všech. Zrovna neska jsem si ji pouštěla asi dvacetkrát po sobě :D

V ČEM JE TO KOUZLO.

5. srpna 2014 v 0:04 | Lenča
Někdy dřív bych možná začala popisovat krásná místa, která se mi vybaví pod pojmem "kouzelná země", přírodu a vodopády a z nějakého důvodu most do země Terabithia. Ale pravdou je, že kouzelná země, kouzelný místo, cokoliv kouzelnýho má jenom málokdy co dělat s tím místem samotným.

Jo, je to zas takový to klišé, co slyšíte pořád, ale no a co, když je to pravda? Nezáleží, kde jste, ale s kým tam jste. Příklad. Praha. Je nádherná. Je to nádherný, překrásný, úžasný město. Mám Prahu ráda. Ale to nic nemění na tom, že není přátelská. Já hrozně nerada generalizuju a nikdy bych nemohla říct, že Pražáci jsou všichni strašní, protože to není pravda a nemyslím si to. Ale to se dostávám jinam. Chtěla jsem říct, že ač je Praha tak krásná jak je, Brno je hezčí. Ne stavbami, ne památkami, to ne, ale lidmi. A na těch záleží víc.

Už vlastně polovinu života znám jedno takové malé město, Zlaté Hory. A když se tam můj táta tenkrát přestěhoval za svou tehdejší přítelkyní, kterou jsem vážně nemusela, jezdila jsem tam hrozně nerada. Neměla jsem to tam ráda, prostě ne. A teď upřímně říkám, že jsou Zlaté Hory mezi mými třemi nejoblíbenějšími místy. A není to proto, že by to tam bylo tak nádherné. Jo, je to tam nádherné, je to v horách a zároveň pod horami a je tam pěkná příroda a úžasný vzduch. Ale tím hlavním důvodem jsou zase jenom lidi. Trávila jsem tam čas s tak úžasnýma lidma. Potkala jsem tam úžasné lidi. Některé věci a někteří lidé jsou dávno jen vzpomínkou a minulostí, ale na tom až tak nesejde.

Mám ráda lidi. Vždycky jsou to lidi, kdo způsobuje to největší zlo, ale pak jsou tu zas jiní, kteří vám to vynahradí. Jo, mám lidi ráda.

O MAKE-UPU.

19. července 2014 v 11:01 | Lenča
Dlouho jsem přemýšlela, co na tohle téma napíšu, protože se mi moc líbilo a chtěla jsem něco napsat. A pak mě napadlo psát o něčem, o čem jsem chtěla psát tak jako tak.

Zdá se mi, že společnost se dělí na ty, kterým se make-up líbí a nic proti němu nemají a ti, kteří rezolutně prohlašují, že make-up je lež a že přirozená krása je nejlepší a make-up prostě ne. Já sama stojím tak nějak uprostřed. Maluju se. Dřív jsem se malovala čas od času, teď víceméně každý den. Necítím se zas tak nesvá, když vyjdu na ulici nenamalovaná, ale namalovaná se cítím lépe.

Maluju se částečně proto, že mě to prostě baví. Líbí se mi to. Nemyslím si, že bez líčení vypadám příšerně - vypadám ještě mladší než obvykle, ale to je tak ten hlavní problém. Druhý důvod, kromě toho, že mě to baví, je, že když se namaluju, připadám si hezčí. A když si připadám hezčí, cítím se seběvědoměji. Nedělám to pro lidi kolem sebe, kvůli klukovi, kvůli společnosti, ale z 99% jen pro sebe samotnou. A jsem přesvědčená, že na tom není vůbec nic špatného.

Už je to nějakou dobu, co dva z mých nejoblíbenějších youtuberů - BriBry a Candice - natočili o make-upu a celkově vzhledu jedno úžasné video, které mě k tomuhle článku taky částečně inspirovalo :)

CO MI ŘÍKAJÍ HLASY V HLAVĚ.

20. června 2014 v 19:51 | Lenča
Nevyjde to.
Ale v životě nikdy nevychází úplně všechno.

I když budeš šťastná a všechno půjde tak jak jsi přeješ, pořád zůstane něco, co nebude, jak by sis přála.
Ale co tě nezabije to tě posílí. Jsem si tím jistá.

Nezasloužíš si být šťastná.
A proč tedy šťastná jsi?

I když teď šťastná jsi, nevydrží ti to dlouho.
Zvlášť pokud si to budeš říkat i dál.

Nezvládneš to. Bude to moc těžký.
Nikdo neřekl, že život je snadný. Ale stojí za to:)


DOPIS ÚŽASNÉ KAMARÁDCE.

14. června 2014 v 7:30 | Lenča
Niki.

Předevčírem jsem se vracela domů ze svého nového druhého domova s tvářemi bolavými od smíchu. Ještě ve vlaku jsem pořád měla nutkání se smát.

Jsi kamarádka jako žádná jiná. Občas mě rozčiluješ a otravuješ a v každém mém slově vidíš dvojsmysly, ale mám tě i tak ráda. Nedokážu si představit, že bych tě neznala. S málokým jsem schopná mluvit tak otevřeně jako s tebou. Myslím, že po té době, co se známe a po všem, co jsme si řekly, bych se nebála říct ti cokoliv. Už tak o mě víš víc než snad kdo jiný.

Jsi jako mladší sestra, kterou jsem neměla a vždycky si ji přála. Nemyslím si, že by na světě byl někdo jiný, koho bych poslouchala kecat takový věci, co poslouchám od tebe.

Nejsi důvodem, proč jdu do Brna, zas tak moc si nevěř :P Ale máš velký podíl na tom, proč jsem si Brno tak zamilovala. A jsem ráda, že tam budu a budeme kdykoliv moct jít ven, smát se blbostem a bude to super :)

Jsi upřímná. A sarkastická a já se snažím moc se za to na tebe nezlobit. Jsi chytrá a vtipná a tak strašně úžasná kamarádka. Když jsme se tenkrát, před víc než pěti lety poznaly, nikdy bych nečekala, jak dobré se z nás stanou kamarádky. Ale jsem za to hrozně ráda :)

DOPIS MLADŠÍMU JÁ.

13. června 2014 v 8:42 | Lenča
Drahé dvanáctileté já,
píšu ti dopis.

Já vím, že se dost věcí bojíš a často jsi nejistá, takže nebuď. Prostě nebuď. Nemá to žádný smysl. Neměj strach, protože nic nakonec nikdy není tak těžké, jak si myslíš, že to bude. Pokud to zkusíš, je to jednoduché. Slibuju, že je to jednoduché. Nakonec na to přijdeš.

Nebuď na sebe moc přísná. Uděláš hloupé chyby a budeš dělat strašné blbosti, ale to se stane každému. Je to jen život.

Neztrácej svůj čas s lidmi, kteří za to nestojí. Někteří, se kterými se teď v tvém věku bavíš, nejsou tak dobří kamarádi, jak by sis možná myslela. A někde v nitru to vlastně víš, ale přesto se s nimi kamarádíš, protože už to tak je. Někdy je těžké se zbavit něčeho, na co jsme zvyklí, i když víme, že nám bez toho bude lépe. Nejspíš si tím musíš projít, je mi to líto.

Věnuj víc času psaní a neboj se dělat to, co tě baví, protože tebe to baví a nakonec se k tomu dostaneš, ale bylo by fajn, kdybys začala dřív. Tvoji kamarádi, ti opravdoví, tě budou mít pořád rádi, i když budeš občas dělat hlouposti a budeš se chovat divně. Pořád tě budou mít rádi.

Takže, dělej, co máš ráda a pokus se najít přátele, se kterými budeš moct být sama sebou a se kterými budeš ráda trávit čas. Vím, že máš někdy pocit, že všechno je hrozný a k ničemu, ale řeknu ti, všechno se to zlepší. Slibuju. Některé věci budou těžší. Dospěješ. Za pár let budeš dospělá, i když si pořád občas budeš připadat jako malé dítě. Budeš starší, některé věci budou divnější, jiné úžasnější. Ale nedělej si starosti, protože k čemu jsou starosti? K ničemu.

S pozdravem
Tvé starší já

P.S. - Dokážeš si představit, že za osm let budeš mířit na vysokou a chystat se odstěhovat z domu? Já vím, že ne. Ale věř mi, že rozhodně máš, na co se těšit. Budeš nadšená.

TAKOVÝ TEN POCIT...

4. června 2014 v 10:17 | Lenča
... když vám všechno vychází tak báječně, že si až říkáte, že teď se určitě něco pokazí.

... když se vzdáte svého snu, protože je moc těžko dosažitelný a pak zjistíte, že na něj máte, ale v tu chvíli už není vaším snem.

... když si o jiném snu, který vás provázel od malička, uvědomíte, že už po něm možná ani tak netoužíte.

... a když vás tahle skutečnost donutí přemýšlet o životě a vás to překvapivě neděsí tak moc, jak byste čekali.

... když jste po nekonečných týdnech a měsících kombinace stresu a smutku konečně natolik spokojení, abyste v klidu usínali.

... když se vám pak zdají sny, o kterých si přejete, aby nebyly pouhými sny.

... a když si uvědomíte, že tu je vlastně dost velká šance, že se tyhlety sny promění ve skutečnost.

... když prostě milujete život (a je vám úplně jedno, jestli to zní naivně, protože to tak cítíte).


JAK JSEM ZJISTILA, ŽE OPAKEM JE "BÍLÁ VRÁNA".

28. května 2014 v 10:08 | Lenča
Přemýšlela jsem, že když máme na téma týdne výraz "černá ovce", jestli by jeho opakem byla ovce bílá. A ono ne, google mi poradil, že to je "bílá vrána". Ten výraz už jsem teda dřív slyšela, ale ke spojení černá ovce bych ho úplně narychlo neasociovala. I když je to samozřejmě logické. Protože bílá ovce, to je tuctová ovce. A opakem černé ovce není tuctová ovce, ale vyjímečně úžasná ovce :D

Když popojdeme od etymologie těchto dvou slovních spojení, řeknu vám taky, proč jsem nad tím protikladným slovem vůbec přemýšlela. Já jsem byla a vlastně asi pořád jsem ve své rodině spíše onou bílou vránou. A - čímž nechci říct, že bych byla radši černou ovcí - i to se člověku postupně zajídá. Já jsem samozřejmě ráda, že ve mě moje rodina věří, protože takovou podporu aspoň občas ocení každý, ale ono to je někdy spíš na obtíž. Tlak. Jako, když mi děda řekl, že se diví, že mám dvojku z dějepisu, když mě přeci dějepis baví. Někdy je to takový pocit, že dobré výsledky jsou sice fajn, ale ode mě se očekávají ne dobré, ale výborné.

Hlavně dřív mi strašně vadilo, když jedna z mých babiček hodně upředňostňovala mě před mými bratránky. A to dost okatě. Pokud nevíte jaké to je, možná to zní jako bych si stěžovala v podstatě na nic. Ale věřte mi, není to nic příjemného v takové situaci být.

NECHTĚLA BYCH MÍT ZNOVU PĚT.

17. května 2014 v 14:16 | Lenča
Přečetla jsem si pár článků na tohle téma týdne a hodně lidí píše, že by se chtěli vrátit do doby, kdy jim bylo pět. A já? Já jsem ráda, že už mi dávno není pět.

V pěti letech jsem milovala pohádky a telenovely. Poslouchala jsem písničky na kazetách a koukala na filmy na videu. Moje nejoblíbenější pohádka byla Nefňukej, veverko. To mě nikdy neomrzelo. Nejčastěji jsem si hrála se svým mladším bratránkem, který pro mě tehdy byl spíš jako bratr. Měla jsem taky nejlepší kamarádku, která bydlela ve stejné ulici jako my a se kterou jsem trávila téměř všechen svůj čas :)

V pěti letech jsem byla hrozný strašpytel. Dlouho jsem se nenaučila jezdit na kole, protože jsem se prostě bála. Nehrála jsem si se zvířaty, protože jsem z nich měla strach. Neměla jsem ráda výšky. Brečela jsem, když si na mě i třeba jen sedl brouk :D Nevím, co za tuhle mou bojácnou dobu mohlo, měla jsem pěkné dětství. Ale z nějakého důvodu to tak bylo a kvůli strachu jsem sama sebe připravila o dost zážitků, které jsem mohla mít.

V pěti letech jsem se netěšila na to, až budu dospělá, ale s odstupem času, teď když už v podstatě dospělá jsem, jsem za to ráda. Jako děti jsme byli bezstarostní, většinou šťastní... a nesamostatní. Vlastně to vidím, až teď, když koukám na svého bráchu, kterého strašně štve, že mu je zakazováno tolik věcí, co by rád dělal. Ani jemu už není pět, za pár měsíců se z něj stane velkej školák :) Jako děti možná jsme bezstarostní, ale zároveň svým způsobem "svázaní". Mně se líbí moct si dělat, co chci. Jet si, kdy chci, kam chci, aniž by mi to někdo zakazoval :D

JSEM KNIHOMOL.

20. dubna 2014 v 21:32 | Lenča
Už dlouho. Myslím, že jsem byla knihomolem už jako batole. A když jsem pak jednoho krásného dne začala chodit do knihovny, stal se ze mě knihomol ještě tisíckrát knihomolštější. Jednu dobu jsem pravidelně četla knihu denně a v knihovně jsem si často půjčovala i přes dvacet knížek najednou.

Miluju čtení. Miluju knížky. Vůni knih! Každý knihomol rozumí tomu pocitu, když si přičichnete k nové knize :) Zbožňuju knihovny a knihkupectví a police plné jen a jen knih.

Knížky pro mě znamenají mnohem víc než slovy popsané listy papíru. Někdy si čtu a mám chuť tu knížku "obejmout", tak ráda vdechuju tu vůni. Proto pro mě nikdy e-knihy nenahradí ty papírové. Ve čtečce má knížka pořád ten stejný obsah, je úplně stejná, ale už tu není to kouzlo, které klasické knížky dodávají čtenářskému zážitku.

Když je mi zle a už nevím jak dál, často sáhnu po knížce. Myslím, že čtení je u mě takovým lékem na všechno :)

POVRCHNÍ POCITY

24. ledna 2014 v 18:10 | Lenča
Can you fall in love with a face?
With one's beauty,
with the pretty eyes on one's face,
with charm or charisma?
Despite not knowing the one,
can you like someone for his looks?
What a superficial element to like.
Character > looks
... right?

Někdy je jednodušší se zamilovat do obličeje, než snažit se někoho poznat a pak se zamilovat doopravdy. Láska nestojí na vzhledu. Stojí na pocitech. Na změně srdce. Já vím, zním dneska strašně naivně, ale myslím, že občas ta trocha naivity není zas tak špatná.

Kde je ta holka, která říkala, že vzhled není důležitý? Která říkala, že ten, kvůli komu se jen trápíte a kdo si nezaslouží, abyste kvůli němu byli smutní, za žádné trápení vůbec nestojí? Jenže jak všichni víme, je mnohem snažší dávat rady, když nejste v situaci, kdy byste se nimi měli řídit vy sami, a pak, až se v té situaci ocitnete, na ně zapomínat. "Ach jo." Dvě slova, která neříkají vůbec, ale vůbec nic, a přesto v sobě někdy nesou úplně všechno.


"What a treacherous thing to believe that a person is more than a person."
- John Green, Paper Towns

STILL CONFUSED.

4. ledna 2014 v 8:44 | Lenča
Myslím, že jsem nemohla mít lepší nápad na adresu blogu, když jsem si svůj blog zakládala. My Little Confused World je dokonale výstižné. Jsem tu už zhruba čtyři roky a za tu dobu se toho strašně změnilo, já se hodně změnila. Ale některé věci se nemění. Jako například stav zmatenosti. I tenhle článek bude možná trochu zmatený, a i tak budu ráda, když se najde někdo, komu se bude líbit.

Na začátek vám řeknu, že já nepíšu básně. Teda občas jo, mám na ně doma dokonce zvlášť deníček, ale není to žádný zázrak. Ale měla jsem náladu napsat nějakou básničku, a tohle vzniklo. Chtěla jsem psát česky, ale cokoliv jsem napsala mi přišlo nemožné, takže proto :) I tohle mi přijde nemožné, ale ráda se schovávám za angličtinou :D A v druhém případě jsem prostě jen psala, co mě napadlo. INSPIRACÍ - abych vysvětlila souvislost s tématem týdne - mi byly obrázky, které jsem vložila k oběma textům.

JAKÝ BYL MŮJ ROK.

29. prosince 2013 v 22:30 | Lenča
Rok 2013 byl skvělý :) Abych aspoň pro jednou sentiment omezila na minimum (mám už rozepsaný článek na úvod nového roku, a ten bude sentimentální až až), rozhodla jsem se svůj článek napsat v bodech!

To nejlepší, co se za tenhle rok stalo?
  • Byla jsem v Anglii, to nic nepřekoná. A bylo to dokonalé (:
  • Sešla jsem se konečně s Vendy. A s Nikčou dokonce dvakrát, yay :)
  • Měla jsem vážně skvělé prázdniny. A když už jsme u toho, taky skvělé Vánoce.
To nejhorší, co se letos stalo?
  • Za prezidenta byl zvolen Zeman. Seriously, to je pro mě to nejhorší.
  • Nedokončila jsem NaNoWriMo. Když jsem v listopadu přestala psát, brala jsem to s klidem, ale pravdou je, že mě to docela mrzí. Nedá se nic dělat, budu psát zase příští rok a samozřejmě taky co nejvíc ve zbytku roku (:
A co dál?
  • Přežila jsem víc než půl roku bez notebooku, což je něco, čeho jsem si nemyslela, že jsem schopná :D
  • Stala jsem se závislou na One Direction. A na instagramu :D (Nezávisle na sobě.)
  • Konečně jsme se rozhodla si nedávat novoroční předsevzetí.
  • Hodně jsem psala na blog :)

Knižní svět:
Letos jsem přečetla 54 knížek. Taky jsem si jich docela dost nakoupila. Z 55, co jsem četla, se mi nejvíc líbilo...
Divergence (celá trilogie)
Pokud by to někoho zajímalo, celý seznam najdete na mém goodreads (:

Filmový svět:
A moje oblíbené filmy z těch, co jsem letos viděla, byly...
This Is Us (na ten jsem recenzi nepsala, protože jeho dokonalost nejde slovy popsat)
Pitch Perfect (ten jsem viděla tolikrát, že jsem skoro zapomněla, že ho znám teprve od letoška)

Vážně se těším na příští rok :))

WHAT IS THE FASCINATION

22. listopadu 2013 v 19:47 | Lenča
Původně jsem na tohle téma týdne nechtěla psát. Někdy se chovám jako hrozná puritánka :D Moje reakce v pondělí byla něco na způsob, "Cože? Nový téma jsou prsa? To už si snad dělají srandu." Vzpomněla jsem si, jak se před několika měsíci řešila Angelina Jolie, protože tehdy by tohle téma možná bývalo bylo aktuální.

Ale přejděme k tomu, co chci psát dnes. Jak už vyjadřuje můj nadpis, moc nechápu, co je na prsou tak úžasného. Jasně, jako holka je asi pochopitelné, že to nechápu. Na druhou stranu, když vidím kluka bez trička... tak jo, takhle ve srovnání je snazší to pochopit :D

Když už jsem u věcí, které nechápu, chci zmínit plastiky prsou. Neodsuzuju ženy, které si nechají zvětšit nebo jakkoliv jinak změnit prsa, protože si dokážu představit, že pokud se cítí méněcenně a nevidí jiné řešení, plastika prsou jim může dost zvětšit seběvědomí a můžou se díky ní cítit lépe. A koneckonců, i kdybych nebyla schopná to chápat, nemá to vliv na skutečnost, jestli je "dobré" nebo "špatné" nechat si udělat plastiku, protože každý si se svým tělem může dělat, cokoliv chce.

Na druhou stranu, já osobně bych to neudělala. Ač občas pochybuju o pravdivosti mé víry v to, že na vzhledu nezáleží; výrok, že nezáleží na velikosti, je alespoň pro mě a podle mě nezpochybnitelný. Kluci mi odpustí, že se teď obracím jen na holky, ale vzhledem k tomu, že většina čtenářů jsou beztak čtenářky, bude to odpustitelné :D Holky, jak myslíte, že je to z druhé strany? Záleží vám na velikosti u kluků? To jen tak k zamyšlení.


V PRAZE JE BLAZE (:

14. října 2013 v 7:38 | Lenča
Když už mě minulé pondělí tohle nové téma týdne tak potěšilo, tak jsem si řekla, že bych na něj třeba i mohla něco napsat. A málem jsem to nestihla :D

Mám Prahu ráda, miluju ji. Když přemýšlím, která města mám nejradši, stojí Praha v horních příčkách, po boku Paříže a jen kousíček za Londýnem. Až na to, že Praha je jinačí. I když jsem totiž jednou byla v Londýně i v Paříži, v Praze jsem byla už mockrát. Znám ji. Vím, o všech jejích záporech, o všech negativech, kvůli kterým lidé říkají, že by tam nechtěli bydlet. A přesto tam bydlet chci. A když se tam dostanu na školu, tak budu nadšená a nejspíš už nikdy nepřestanu skákat radostí :D (A když ne, budu spokojená i s Brnem. ;)

Moje oblíbené místo v Praze je Karlův most. Trošku klišé, protože je to možná ta nejznámější památka. Ale mám na něm ráda ten ruch. Všechny ty cizí řeči, které tu uslyšíte; cizince, které uvidíte :D Zbožňuju i ty obrázky a všelijaké řetízky, které se tam prodávají každých pět kroků. Ani nevím, kolikrát jsem na Karlově mostě byla, jdu tam snad pokaždé, když jsem v Praze. Víte, co zbožňuju na Filozofické fakultě? Že je přímo u centra, u Vltavy (což by se - když o tom tak přemýšlím, nemuselo vyplatit, až budou příště zase povodně), na okraji Starého Města.


Co dál? Praha je dokonalá (ne v tom smyslu, že je bezchybná, ale prostě je i tak perfektní), je úžasná. Je tam všechno. Je tam to nejúžasnější obří knihkupectví ;) Je tam hned několik Starbucks :D A ty obchody! Vážně, jakmile se dostanu na školu do Prahy, musím si zároveň rychle najít i brigádu, abych si stíhala něco vydělat rychleji než utratím i to, co nemám :D

Co bych ještě řekla o Praze... pokud ji máte rádi, víte o čem mluvím. Pokud ji nemáte rádi, chápu vás. Hlavně pokud jste z Moravy :D Moje moraváctví je na seznamu důvodu, proč by pro mě bylo lepší Brno :D Pokud jste z Prahy, neberte si to nějak zle, vůbec to nemyslím špatně, ale myslím, že mi bude trvat než si zvyknu na pražský přízvuk. A vůbec všechna ta divná slova z Čech :D

That's all :)
 
 

Reklama